Kapitola 1

„Takže ty se od nás chceš dozvědět něco o východním království . Tak to jsi na správném místě, ve správný čas, cizinče. Nikdo ti neřekne pravdu tak jako já. Pozorně poslouchej, protože opakovat se nebudu.“ Mírně přiopilý bard, si loknul ze džbánu, který se nebezpečně zakymácel v jeho pravici. Celá hospoda pobaveně zařinčela, když se pobryndal. Bard se usmál na cizince v kapuci a pozdvihl svoje pití: „Východní království je na světě proslulé svou krásnou krajinou, bohatstvím a ženami z kterých se ti zatočí hlava. Lidé tady jsou počestní, poctivě platí daně, nekradou, a pomůžou komukoliv v jakékoliv situaci. Za úsměv a poděkování. A královská rodina…“ Bard si dopřál ještě lok, celá hospoda ho napjatě poslouchala, dokonce i cizinec se naklonil blíž.
„Ta nejlepší věc, co nás mohla potkat. Krásný, moudrý a laskavý král Bivoj a jeho neméně milá choť Cecílie. Bezchybné manželství se třemi udatnými synáčky. Arnold Nebojácný, v čele královské gardy na nás dohlíží a svou spravedlivou rukou trestá zlodějíčky a násilníky. Tou druhou podává kapesníčky pannám. Pak Anton, dospělý mladý muž, který řeší spory a hledá řešení rozumem a ne silou. Šlechetné je jeho srdce, krásné jeho oči po matce. Hořká čokoláda je moje oblíbená. Nutno podotknout, že všichni členové královské rodiny mají hnědé oči, až na našeho nejmladšího, nejodvážnějšího, nejméně přítomného prince Augusta. Ten je má azurově modré, podle legend, takovéto výjimky vzniknout jen za jisté doby s jistou sestavou planet. Věstí to dobrodružný život, plný bohatství, žen a slávy!“ Zařval poslední větu bard. Hospoda byla potichu a chlapy i ženský se šklebili, když se na ně bard povzbudivě usmíval.
„Nevypadá to, že bys mi říkal pravdu.“ Podotkl cizinec. Bard vyskočil na stůl a džbán nahradil loutnou. Usmál se na celou hospodu:
„Povíme mu to?“
„Cizinče, pokud na tom budeš trvat, nebude cesty zpátky!“ ozvalo se někde z rožku. Místností se ozval smích.
„Myslím, že to zvládnu.“ Bard zadrnkal na loutnu.
„Jak si milostpán přeje. Zahrajeme si nejdřív hru na pravdu, a pak přejdeme na menší píseň, moji oblíbenou.“
„JO!“ zařinčelo.  Bard seskočil a sedl si na stoličku proti cizinci.
„Hraje se to takhle, zeptáš se na něco, a já ti řeknu pravda nebo lež. Začni, co chceš znát?“
„Krása žen?“ Hospoda se rozesmála.
„Rozhlédni se tady, pokud se ti tu nic nelíbí, nebude ani venku. Ale pravda je, že se z nich motá hlava. Obzvlášť ráno, když se vedle té krásky probudíš.“ Chlapi se rozchechtali a ženy si založily ruce v bok. Cizinec se ušklíbl: „Počestnost občanů?“ „Zpochybňuješ nás?“ Cizinec si lokl vlastního piva: „Jak bych mohl, tady zrzoun se mě dnes pokusil okrást jen dvakrát.“ Všichni se otočili na vyčouhlého zrzouna, který se pod pohledy o dvě čísla zmenšil.
„Nemehlo, děláš ostudu naší pohostinnosti, když už kradeš, tak nenápadně!“ Zrzek se radši vypařil. Pozornost se přesunula na cizince.
„Tak dál, princ Arnold?“
„Arnold je násilník!“ ozvalo se zezadu.
„Kušuj, ženská!“ okřikl ji někdo. „Nechte ji promluvit.“ Zastal se jí cizinec. Z rohu vystoupila mladičká selka. Měla krásné rudé vlasy, a dvakrát krásnější dekolt. „Spravedlivá ruka je pěkně levá, a ta pravá není na dámské kapesníčky…“ ukázala velmi sprosté gesto.
„Takže Arnoldík prohání sukně?“ Bard se usmál: „No, kdo ne? Má na to vzhled, a královský titul je jako plamen na můry. Je na tom líp než jeho bratr Anton, chudák chlapec. Je od něho strašně milé, že se pokouší zachránit tohle zkrachovalé království, ale myslím, že pokud brzo neprožene sukni, tak si ji oblíkne.“ Spiklenecky mrkl na obecenstvo. Chlapi i ženské se opět rozesmáli.
„Poslední otázka. Co váš nejmladší princ, August?“ Obecenstvo ztichlo. Bard si odkašlal.
„Nuže, do toho bychom vkládali své naděje, na záchranu království ale má dvě chybičky.“
„Jaké?“ „No první je, jeho nepřítomnost, je někde na moři. Nikdo neví, jestli je naživu, či ne.“
„A druhá?“ Obecenstvo se rozestoupilo, když se bard zvedl.
„To si poslechni v mé písni.“ „JO!“ Ozvalo se opět v hostinci.

Bard si odkašlal a spustil:

„Prasácká rodinka.
Kvík, kvík, kvík
kvičelo prase s korunou
stěží se drželo na nohou.
Nebylo prase samotné,
svini královnu mělo.
A svou láskou prasečí
narodili se jim klobásky vepřecí.
Kvík, kvík, kvík.

O třetím čuňátku povídá se,
že není všechno jak zdá se.
Nemá totiž oči typicky hnědé,
ale mořské- azurové.
Jeho matinka prej není svině
královská
ale svině zámořská.
Co je na tom pravdy nevíme,
ale o té svini vám něco povíme.
Byla to svině krásná,
její krása vskutku všude známá.
Pěkně se nám proslavila,
pak se však zakulatila.
Čuně na prahu praseti nechala,
a v bečce si odjela.
Dlouho však nežila,
ta bečka se tak trochu potopila.
A tak pouze jedná otázka spočívá,
kolik toho z matky to čuně má?
Kvik.

Celý hostinec se ohýbal smíchy a pod boucháním do stolů přítomných. Bard se několikrát poklonil a pak seskočil, aby se mohl zeptat na názor cizince: „Milostpánovi se to líbilo? Milostpane?“ Na původním cizincově místě leželo pár stříbrňáků, ale po cizinci ani stopa. Hospodský si odkašlal: „Myslím, že jsme to přehnali, všimli jste si někdo barvy jeho očí?“ Bard zaklel.