Kapitola 1

V Temném Řádu se koná porada. Všichni jsou již v místnosti, pro ni určené až na jednoho člena.

„Budeme muset začít bez něj…“ řekne Komui a začne všechny podrobně zahrnovat do nového rozpisu tréninků a misí. Ani ne po čtvrt hodině se ozve tiché zaklepání a dovnitř vstoupí poslední exorcista. Všichni náhle ztichnou a otočí se směrem ke dveřím.

„Gomen-nasai…“ zašeptá tiše. Komui vstane a zabodne do něj oči skrze brýle.  

„Jak si to představuješ Allene? Přijít pozdě na schůzi…Probíráme zrovna důležitou věc a tou jsou mise a váš  trénink!“ Mladík sklopí hlavu a tím si zakryje obličej vlasy. Zavře pevně oči a tím potlačí slzy deroucí se na povrch. Nechává Komuie aby na něj křičel. Ví, že na to má právo.

„Rozuměl jsi mi Allene Walkere?!“

„Hai, Komui-san“ špitne. Ten si povzdychne.

„Posaď se. A doufám, že tohle bylo naposledy…“ Vrátí se zpátky na své místo a usadí se. I Allen se usadí. Ale vůbec nevnímá. Jde mu to jedním uchem tam a druhým dovnitř. Sedí mezi Lenalee a Lavim. Dívka si všine Allenova chování. Poslední dobou je takový pořád.

„Děje se něco Allen-kun?“ optá se tiše, aby ostatní nerušila. Allen se k ní natočí a nasadí falešný úsměv.

„Ne neděje Lenalee. Jsem v pořádku…“ Dívka přikývne ale stejně se jí to nezdá. Začne opět poslouchat bratrův proslov…

Po dvou hodinách schůze skončí a všichni se zvednou, načež zamíří do Caffeterie na oběd. Allen dorazí opět jako poslední. K jídlu si objedná pouze jednu špejli Dango knedlíčků. Poté si sedne sám do kouta a začne pomalu jíst. Všichni přítomní se podiví. Vždycky to byl Allen, kdo si objednával největší porce, že je pak musel odvážet na vozíku a to hned několikrát. A vždy měl svou porci snězenou jako první. Teď si bere nejmenší porce ze všech a ještě k tomu se v tom rýpe. Černovlasý mladík jej pozoruje. Nechápe co se to s ním děje. Přítomní exorcisti si začnou tiše šeptat o Allenovi a jeho podivném chování. Ten vstane. Nastane hrobové ticho. Mladík sklopí hlavu a opustí Caffeterii. Jakmile to tak učiní, znovu se začne diskutovat na téma Allen Walker. Jediný, kdo se této debaty nezúčastní je Kanda. Pozoruje talíř, na kterém jsou nedotknutelné knedlíčky až na jeden, který je rozbodaný hůlkami. Jelikož Kanda zná japonské tradice, ví, že jídlo se na ně nabodává pouze tehdy, kdy se koná pohřeb. Proč by to ale dělal? Copak mu někdo umřel? Nesmysl, nikoho nemá. Pouze nás. A jeho adoptivního otce, který je už po smrti…náhle se Kanda zarazí. Je možné, že by to bylo kvůli němu? Ale proč?… Na tuhle otázku si černovlasý samuraj nedokáže odpovědět. I když tak trochu tuší. Vstane a odejde jako před chvílí Allen. Zamíří ven. Trochu se lekne, když spatří mladíka s bílými vlasy sedět na zahradě. Sedí pod jedním s obrovských dubů, který jej svými mohutnými větvemi zakrývá před padajícím sněhem. Nohy má přitažené k tělu, objímá si je rukama. Čelem se opírá o kolena. Kanda polkne. Neví co má dělat. Zavře oči a nadechne se. Prostě se chovej jako vždycky. Hlavně za žádnou cenu nesmíš ukázat, jak ti na něm záleží! Otevře oči a nasadí svou obvyklou tvář. Přejde k němu. I na něj začnou dopadat vločky sněhu.

„Měl by ses naučit dochvilnosti…Moyashi“ ušklíbne se ale uvnitř ho zabolí. Allen k němu zvedne smutné oči. Tolik smutné…

„Můžeš být rád, že ti Komui nedal žádný trest. Já být na jeho místě, udělal bych to“ další úšklebek. Allen mlčí, což Kandu namíchne.

„No jo. Ale on to neudělá, jelikož jsi Crossův oblíbenec…“ Tohle Allena už naštve a prudce se postaví. Napřáhne se a dá Kandovi facku. Ten se zapotácí. Přihlížející se leknou. Nevěřícně oba mladíky pozorují.

„Sklapni. Nic nechápeš! Dej mi už konečně pokoj!!!“ zakřičí z plných plic a rozeběhne se zpátky do Řádu. Někteří procházející se na něj dívají. Zakroutí hlavou. Allen doběhne do svého pokoje, kde se zamkne. Dojde k posteli a padne na kolena na zem. Obličej si schová do dlaní a rozpláče se. Slzy dopadají na jeho kalhoty, do kterých se vsají. Dopadají i na zem, o kterou se tříští a zanechávají za sebou mokrou skvrnu.

Yu není schopen žádného pohybu. Jen stojí na místě a dívá se na jedno místo. Otisk Allenovi dlaně se mu na tváři zviditelní a zčervená. Přiloží si na to svou ruku. Pálí to..Patří ti to. Neměl jsi být na nějak hnusný. Po několika minutovém záseku se vrátí zpět do reality a rozejde se sněhem pryč. Zkoumavých pohledů ostatních a šuškání si nevšímá…

„Proč?“ zašeptá Allen. „Proč zrovna já? Proč zrovna ty Mano? Proč Lala a ostatní?…Proč mě minulost doprovází všude tam, kam se jen hnu?“… „PROČ???!!!“ zakřičí a uhodí do země takovou silou, že se lehce otřese a z nočního stolku mu spadne zarámovaná fotografie. Ihned jí zvedne a otře sklíčko. Naštěstí není rozbité, jen trochu poškrábané. Zadívá se na tu fotku. Je na ní on jako malé dítě a dospělý muž, který jej nese na zádech. Mana. Jeho adoptivní otec. Další slzy se mu nahrnou do očí a on se opět rozbrečí. Stočí se na zemi do klubíčka a zavře pevně oči. Proč se mi v životě dějí samé špatné věci? Proč jsem byl tak naivní. Proč jsem poslechl Earla a přivedl tě zpátky k životu? Jistě, byl jsem malé děcko, které si přálo tě mít znovu u sebe. Udělal jsem z tebe Akumu. On ti přikázal mě zabít, jenže ty jsi to nechtěl udělat a místo toho jsem zabil já tebe. Odpusť mi to, tati…  

Přitáhne si nohy více tělu. Jeho tělo se chvěje pod přívalem dalších a dalších slz. Nemá ani sílu vstát a přesunout se do postele. Proč mám pocit, že jsem nemilovaný…? Přál bych si aby to bylo naopak. Stačil by mi jeden jediný člověk. Ten jediný, kterého miluju. Přát si můžu… Proč mám tolik otázek, na které stejně nedostanu odpovědi? Proč?… Nakonec se mu podaří usnout, i když na zemi…

Kanda se prochází po spletitých chodbách Řádu a přemýšlí. Přemýšlí nad odpolednem. Nad tou hloupou hádkou a fackou. Mimoděk si přejde prsty po tváři. Tiše sykne. Má tam modřinu. Má sílu, to se popřít nedá. Ušklíbne se. Vypadal tak smutně. Co se mu asi stalo? Měl bych se mu jít omluvit. Kanda zaleze k sobě do pokoje. Lehne si na postel s rukama za hlavou. Oči upírá na strop. V téhle pozici zůstane pár hodin, dokud jej neprobere zaklepání na dveře. Vstane a otevře je.

„Lavi…co chceš?“ optá se podrážděně. Nějak nemá na nic náladu. Zrzavý mladík se usměje.

„Pojď, půjdeme na večeři Yu. Chci-“ nedopoví jelikož mu Kanda skočí do řeči.

„Neříkej mi Yu!“ v očích se mu nebezpečně blýskne a přiloží k jeho tváři Mugen.

„Gomen gomen…“ Samuraj si odfrkne, hodí na sebe plášť a společně s mladým Bookmanem zamíří na večeři. Tam Kanda zjistí, že se Allen nedostavil. Přijde mu to strašně zvláštní.

„No co. Prostě za ním zajdu, omluvím se mu a donesu mu něco k jídlu…“ řekne si pro sebe polohlasem a pozře další sousto. Lenalee se k němu otočí.

„Říkal jsi něco?“ Kandovi málem zaskočí. Rychle to spolkne.

„Ne, neříkal. Něco se ti zdálo“ Lenalee pokrčí rameny a otočí se zpět. Kanda si v duchu oddychne. Když dojí, staví se u jejich kuchaře a objedná talíř extra dango knedlíčků. I s ním se pak vydá za Allenem.

~~~~~~~~

Venku už je tma a na nebi se objevují první hvězdy. Allen je již vzhůru. Sedí na otevřeném okně a nechává se ovívat studeným vánkem. Šedýma očima se dívá na vycházející hvězdy. Jako naděje. Zavře oči. Něco ho donutí je ale ihned otevřít. Jakmile to udělá, vykřikne a spadne z okna dolů, na studenou podlahu pokoje. Pomalu, jako rak, couvá dozadu. Zvedne se silnější vítr a začne si pohrávat se závěsy. Allen pozoruje lidskou postavu mezi nimi. Zajíkne se.

„M-mano…“špitne tiše. Postava se k němu přiblíží.

„Mano…“ vydechne Allen na jeho rty se zformují do úsměvu. Ten mu ale jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Protože se Mana promění ze své lidské podoby na železnou kostru s černou hvězdou na holé lebce. Allenovi se do očí nahrnou slzy a pozoruje ho. Jeho rudé oči. Akuma k němu natáhne ruku. Allen vyděšeně vykřikne a posune se po zemi dál dozadu. Zamrká. Za Manou-Akumou spatří další postavu. Podle obrysů, pozná o koho se jedná. Earl. Ve svitu měsíce, který mezitím vyšel, se zablesknou jeho kulaté brýle. Allen polkne.

„Zabij ho…“ přikáže Earl. Mana-Akuma se rozejde k Allenovi na zemi. Mladíkovi začnou téct slzy po tvářích.

„Ne, prosím…už ne…“ zaprosí tichounce. Earlovi se na tváři objeví vítězný úšklebek a pořád dokola opakuje ta dvě slova – Zabij ho. Mana se k němu blíží a on se nemůže ani hnout…

„NEEE!!!“ zakřičí, když se Mana rozmáchne kovovou rukou k smrtícímu úderu.     

~~~~~~~~

Allen se s výkřikem prudce vymrští do sedu. Po tvářích mu stékají slzy. Pohlédne k oknu. Zahlédne tam jakýsi stín. Znovu zoufale vykřikne, vstane z postele a vyběhne z pokoje. Beznadějně se rozhlédne kolem sebe. Rozeběhne se směrem pryč, do tmavých chodeb. Cítí, jak jej pronásledují…

Kanda se zdržel u Komuie. Vyjde z jeho kanceláře a rozejde se konečně k Allenově pokoji. Konečně mě pustil. Ještě chvíli a musel bych ho zabít. Pousměje se nad představou jak ho probodává katanou. Pak se smíchem zavrtí hlavou. Zaslechne spěšné kroky. Zastaví se na místě. Kroky jsou více a více slyšitelné, takže to znamená, že ten dotyčný míří chodbou k němu. Jelikož je tma, dojde ke srážce. Allen to nabere přímo do Kandy. Ten málem neudrží rovnováhu, ale ustojí to. Allen znovu vykřikne a chce opět utéct, jelikož je v domnění, že narazil na Earla a Manu-Akumu.

„Sakra. Dávej pozor!“ zavrčí Kanda. Allen pozná mladíka po hlase.

„K-Kando?“ pípne tiše uplakaným hlasem a tiše vzlykne.

„Mo…Allene?“ optá se jej na oplátku. Podiví ho jeho hlas. On brečí?! Allen jej prudce obejme. Potřebuje se schovat do bezpečí. A z Kandovy náruče vyzařuje na míle daleko. Černovlasému mladíkovi málem vypadne talíř s knedlíčky z ruky. Překvapeně zamrká.

„G-gomen-nasai…“ omluví se Allen, když si uvědomí, co udělal a chce se odtáhnout. Avšak zabrání mu v tom Kandova ruka, která se omotá kolem jeho pasu.  

„To je v pořádku“ zašeptá jemně. Allen se k němu více přitulí a hlavu zaboří do jeho krku. Kanda cítí, jak mu mladíkovi horké slzy stékají po krku dolů. Odloží talíř na okenní parapet a obejme jej oběma rukama. Panebože co to dělám. No, už je to stejně jedno. Jsem v tom až po uši… Ochranitelsky si ho k sobě přitiskne.

„Šššš…Jsem u tebe. Nemusíš se bát…“ a podobná konejšivá slůvka mu šeptá do ucha. Něžně jej hladí krouživými pohyby po zádech a lehce pohupuje ze strany na stranu. Sám se podiví nad svým chováním. Stejně tak i Allen. Ale líbí se mu to. Začne se pomalu uklidňovat. Kanda se posadí na zem, zády se opře o zeď za sebou. Allena si posadí na klín a přitáhne opět k sobě. Mladík je z toho příjemně překvapen. Neprotestuje a znovu se stulí do jeho náruče, která slibuje bezpečí. Ruce staršího z mladíků se ovinou kolem boků plavovlasého chlapce. Dopadají na ně měsíční paprsky, a osvětlují je. Allen se po chvíli uklidní. Už se ani nechvěje. Jen si vychutnává zakázané ovoce, Kandovu hřejivou náruč. Kanda jej hladí po zádech.

„Proč jsi plakal?“ Allen zavrtí hlavou na znamení, že se o tom nechce bavit.

„Je to kvůli minulosti…že?“ Mladík překvapeně zvedne hlavu a podívá na Kandu. V očích se mu zatřpytí slzy. Kanda pozná, že trefil do černého. Uvidí, že jich pár steče po mladíkově tváři. Jemně mu na ní položí ruku a slzy palcem něžně setře. Na rtech vykouzlí malý úsměv. Allen se pokusí usmát ale nejde mu to.

„Už nemůžu…nechci…“ pípne tiše a zaboří hlavu do Kandovy hrudi. Opět s tiše rozbrečí. Yu si povzdychne. Rukou mu vjede do vlasů a začne se jimi probírat.

„Vypovídej se, pomůže ti to…“ vyzve jej tiše. Po těch pár sekundách cítí, jak má provlhlou košili i trochu obvaz, jež má kolem hrudi. Allen se nadechne a začne tiše mumlat.

„Minulost mě provází všude …vrací se mi vzpomínky, které měly zůstat pohřbeny hluboko v mé hlavě…vyčítají mi to…“ Kanda překvapeně zamrká.

„Kdo ?“ prostá otázka.

„Ti, kterým jsem ublížil…Lala, Mana…“ oči se mu znovu naplní dalšími slzami. Yu si jej přitáhne více k sobě a pevněji obejme. Tak přeci jen jsem předpokládal správně, ah bože. Allen se rozpovídá o své minulosti. Je to pro něj velmi těžké. Na tohle chtěl dávno zapomenout, ale bohužel se to nedá.

„Jednoho dne, kdy jsem seděl u Manova hrobu, se zjevil on. Říkal, že dokáže přivést mrtvé zpět k životu. Představil se jako Earl…“ V Kandovi hrkne.

„Nani?!“ vykřikne. Allen sklopí hlavu více k zemi a přikrčí se. Kanda se skousne spodní ret.

„Gomen…“

„Ne, neomlouvej se. Byl jsem malé naivní děcko. Tehdy jsem si nepřál nic jiného, než aby se mi můj otec vrátil. A tak jsem udělal přesně to, co mi on řekl. Jenže jsem udělal chybu. Velikou chybu, za kterou jsem zaplatil…“ slzy stékají po jeho lících. Ani se je nepokouší nějak zastavit. Kanda nic neříká, jen ho objímá a poslouchá ho. Už dřív se chtěl něco dozvědět o jeho minulosti. A teď toho docela lituje.

„Stal se z něj Akuma. Křičel na mě, že to já jsem z něj udělal démona. Pak mu Earl přikázal mě zabít. Jenže než mě stihl zabít, se mi aktivovala zbraň proti démonům a sama, podle své vůle, jej zabila…“ už mu není skoro rozumět pod stále větším přívalem slz.

„Nemohl jsi za to. Jen jsi chtěl aby se ti vrátil…“ poví tiše Kanda. Allen se opře o jeho rameno a zavře oči.

„Každou noc se mi to vrací jako noční můra…já už nemůžu Yu…už nechci…“ zašeptá zoufale. Mezi prsty po celou dobu drtí lem jeho exorcistického kabátu.

„Už bude dobře…nemusíš se bát…“zašeptá konejšivě. Zvedne pohled a zadívá se ven z okna, které je naproti nim. I on cítí jak mu po tvářích stéká pár slz. Allen pozvedne hlavu a zadívá se na Kandu. Všimne si mokrých stop na jeho tvářích. Pozvedne ruku a jemně mu je setře. Kanda tiše sykne. Mladík sebou trhne a zahledí se na jeho tvář. V měsíčním svitu zahlédne modřinku. Něžně po ní přejede bříšky prstů. Smutně se usměje.

„Sumimasen Kanda…“

„Naze?“ podiví se.

„Za tu scénu odpoledne…a za tu facku…“ prsty sjede po jeho tváři dolů a ruku svěsí. Dopadne do cizí ruky. Pohlédne na ně. Mrkne. Jeho ruka se nachází v Kandově. Srdce se rychleji rozbuší. Polkne a podívá se do Kandových očí. Což neměl dělat. Cítí, že je ztracen. Už je pozdě na cokoliv. Klekne si v jeho obětí na kolena a pak udělá něco, za co se proklíná až do nějakého desátého pokolení. Políbí ho. Nečekaně. Yu je naprosto zmatený. Aniž by si uvědomil co dělá, pootevře rty a tak dovolí Allenovi aby se svým jazykem vydal na průzkumnou pouť jeho úst. V Allenovi zahoří plamínek naděje. Každičká buňka jeho těla se chvěje z nově poznané chuti rtů černovlasého exorcisty. Polibek ukončí Kanda, který jej od sebe prudce odtrhne a silně udeří do tváře. Bělovlasý mladík dopadne na studenou zem. Oči povědomě skleněné. Tvář červenou, ze rtu začne stékat proužek rudé tekutiny. Pár slz dopadne na zem. Chvěje se. Kanda si uvědomí co udělal.

„Allene…já…“ klekne si k němu a chce jej pohladit po tváři, jenže Allen začne couvat dozadu. V očích strach a bolest. Kanda se zajíkne. Walker vstane a aniž by věnoval jediný pohled Kandovi, rozeběhne se chodbou pryč. Daleko od něj. Od bolesti, kterou mu způsobil. Nejen fyzickou ale i psychickou. Vyběhne ven. Po těle mu přejede mráz a naskočí husí kůže. Rychle oddechuje. Díky nízké teplotě se vydechnutý vzduch přemění na páru. Rozhlédne se kolem. Všude bílo. Bosýma nohama začne našlapovat do sněhu. Studí ho to, ale to jej nezajímá. V půlce cesty se zastaví a pozvedne oči k hvězdné obloze. Začnou padat sněhové vločky. Allenovi se dneska již poněkolikáté nahrnou slzy do očí a tiše se rozpláče. Má na sobě pouze košili a kalhoty. Celý se chvěje. Mráz mu prostupuje celým tělem. Rty modrají, kůže pomalu bledne….

Ale stejně miluje zimní přírodu. Její křehkou eleganci i ledové nebezpečí. Pomalu se brodí sněhem. Ruce překřížené na hrudi. Chce utéct pryč. Pryč od lásky, od všeho. Hlavně pryč od své minulosti…

Kanda sedí na zemi a zaraženě se dívá před sebe. Na rtech cítí chuť těch Allenových. Cítí své srdce, jak rychle bije. Svůj zrychlený dech. Udělal to, o čem jsi celou dobu jen snil. Ozve se jeho svědomí. Je mnohem odvážnější než ty. Řekl ti o své temné minulosti, i když to pro něj bylo velice těžké. Řekl ti to, po čem jsi tolik prahnul takovou dobu…  Vyjádřil ti své city. Udělal první krok..a co ty jsi udělal? Sprostě jsi ho uhodil. Bezdůvodně! Ne, neskákej mi do řeči, teď mluvím já! Kanda sebou trhne a pusu zavře. Tohle si nezaslouží. Teď zvedni ten svůj zadek, najdi ho a omluv se mu! A to pořádně! Doufej, že ti to odpustí!A neudělá nějakou hloupost. Kanda uposlechne své svědomí. Vstane a rozeběhne se chodbou, po které před chvílí běžel i Allen. Černé vlasy za ním vlají. Běží co nejrychleji dokáže. Má divný pocit. Rozrazí dveře a vyběhne ven. Ihned na něj začne dopadat sníh. Rozhlíží se. Očima hledá. Zahlédne stopy. Zkoumá kam vedou. Nepochybně mu patří. Vleze do sněhu a začne se jím prodírat. Je mu zima ale to je pro něj vedlejší. V dálce zahlédne jakousi pohybující se bílou hromádku.

„Allene!“ vykřikne. „Hromádka“ se zastaví na místě a otočí k němu. Kanda se k němu prodere a pohlédne na něj. Zadívá se na jeho modravé rty a bílou pokožku. Vidí jak se třese. Přiloží svou dlaň na jeho tvář. Omrzlinky, které se nacházejí pod ní a okolo ní se začnou roztékat. Sevře jej v náručí. Allen se z ní chce vymanit.

„Pusť mě…“ zašeptá vysíleně.

„Ne…“

„Pusť mě! Prosím…“

„Ne…“

„Sakra, PUSŤ MĚ BA-KANDO!“

„Ne…“ Allen v sobě najde poslední zbytky síly a rukama se zapře o Kandovu hruď ve snaze ho od sebe odstrčit. Yu se jen pousměje, vezme jeho ruce do svých a začne je zahřívat. Allen sklopí hlavu. Kanda si sundá svůj exorcistický plášť a přehodí jej bělovlasému exorcistovi přes ramena a zachumlá do něj. Jeho tělo ihned pohladí chladivá dlaň paní Zimy. Než Allen stačí cokoliv říct či namítnou, vyhodí si jej Kanda na ruce a i s ním v náručí se začne brodit sněhem zpátky do Řádu. Allen se k němu více přitulí. Chvěje se zimou. A z těla černovlasého mladíka vyzařuje teplo, i když je na dotyk ledové. Zavře oči a nechá se nést. Vejdou zpátky do budovy. Kanda se pro jistotu rozhlédne, jestli náhodou není někdo vzhůru. Po prozkoumání zjistí, že je vzduch čistý a vydá se s na kost promrzlým Allenem směrem jeho pokoj.

„Kam jdeme?“ optá se tiše Allen.

„K tobě na pokoj…potřebuješ si odpočinout…“

„Já tam nechci…tam mě doprovází minulost…“ zamumlá a více se natiskne na horké tělo. Kanda chvíli přemýšlí. Pak změní směr.

„Když nechceš být u sebe, zůstaneš u mě…“ Po pár minutách cesty dorazí do jeho pokoje. Kanda Allena položí do své postele, na promrzlé nohy dá ponožky a zachumlá do peřiny. Pak mu ještě uvaří horký čaj, který má nejradši. Položí mu ho na stolek.

„Arigatto…“ řekne potichu. Kanda se posadí na kraj postele, hlavu skloněnou. Mladík se peřině zavrtí. Pak zpozoruje Kandu.

„Kando?“

„Odpusť mi to Allene. Nechtěl jsem tě uhodit…ale překvapil jsi mě a já…byl zaskočený…gomen…“ Allen se více zachumlá do peřin.

„To je dobrý. Nech to být…“ špitne. Z očí mu začnou stékat slzy, ale to Kanda nemůže vidět, jelikož je k němu Allen zády.

„Oyasumi nasai Allen…“ pronese Yu a vstane. Odpovědi se nedočká. Tiše si povzdychne. Přejde ke křeslu, do kterého si následně sedne. Pozoruje mladíkova záda. Zavře oči a po chvíli usne stejně jako Allen.

Ani ne po hodině jej probudí výkřiky. Zamžourá do tmy. Ihned pozná, že něco není v pořádku.

„Ne…Kando…prosím, nezabíjej ho…vezmi si mě..ne jeho…Kando…NEE!!“ Allen sebou na posteli hází ze strany na stranu, z očí mu stékají slzy a zoufale křičí. Kanda ihned vyletí z křesla, jako čertík z krabičky, a přiskočí k posteli.

„Nikdo ti neublíží…jsem s tebou, neopustím tě…neboj se, nezemřu…“ mluví nesmysly, jen aby ho uklidnil. Ale nepomáhá to. Tak tahle prožívá každou noc. Noc plnou bolesti, utrpení. Sakra, co mám dělat?…Musíš ho probudit. Vrátit ho nějak do reality. Rychle! Kanda s ho snaží jakýmkoliv způsobem probudit, ale nepodaří se mu to. Allen pořád vykřikuje a hází sebou. Kanda už je zoufalý. Nic ho již nenapadá.  Polib ho! Je to poslední záchrana… Černovlasý mladík se na něj vyhoupne obkročmo a svým tělem jej uvězní tak, aby se nemohl hýbat. Koleny sevře jeho ruce. Vezme jeho obličej do svých dlaní. Sehne se k němu a něžně ho políbí. Ten polibek vrátí Allena zpátky na zem. Oči nechává zavřené. Bojí se, že je to jenom sen. Jenom další z jeho iluzí. Kanda bříšky prstů jemně  přejíždí po kůži. Odtáhne se a otevře oči. I Allen je otevře. Pohledy se střetnou.

„Zase jen sním…“

„Tohle je realita…Allen-chan..“ pousměje se Kanda. Allen vykulí oči. Nechápe. Kanda jej pohladí po tváři a daruje polibek na čelo.

„J-já…nechápu to…“ Ruka staršího muže vjede do bělostných vlasů. Modrýma očima se vpíjí do šedých, ve kterých svítí velké otazníky.

„Tolik jsem toužil po tom co jsi udělal…ale zaskočil jsi mě…byl jsi odvážnější a udělal první krok…“ pousměje se a na prsty si namotává pramínky bílých vlasů. Allenovi to docvakne. Zvedne ruku a přiloží na Yuuovu tvář. Ten se nepatrně usměje. Allenova ruka přejede po tváři dozadu k šíji. Přitáhne si ho blíž k sobě. Dívá se mu do očí z několika málo centimetrů. Na rtech cítí dech druhého mladíka.

„Mohu tě políbit?“ optá se tiše Kanda. Allen přivře svůdně oči.

„Co myslíš?“ poškádlí jej a sám jejich rty spojí v okouzlujícím polibku…