Kapitola 1.

Návrat k psaní po více něž 10 letech sice nemůže být dobré, ale to neznamená, že to nemůžu zkusit!

Sakura vstala před svítáním. Tahle mise byla šílená a ona potřebovala svůj ranní trénink, aby přes den nikoho nezabila. Už skoro týden sledovali cíl, který téměř nevycházel z domu. Znělo to poměrně jednoduše, ale také to znamenalo být celý den zavřená s Narutem a Saiem v jedné místnosti. Bylo to víc, než dokázala snést. Její mentální zdraví viselo na vlásku a pouze běh ji zachraňoval před čirým šílenstvím. Našla si pěknou trasu okolo města, vedla lesem a okolo řeky. Pro podrážděné nervy byla okolní příroda jako něžné pohlazení. 

Vyběhla v okamžiku, kdy sluneční kotouč vykoukl nad obzorem. Měla v plánu zastavit se u řeky a oddálit tak návrat k týmu, zvolila proto i delší cestu. K řece doběhla asi po hodině. Chvíli se prodírala divoce rostoucí flórou, aby se dostala dál od hlavní cesty, která se začínala plnit  lidmi a zvířaty s povozy. Když si konečně našla klidný kout, dřepla si, aby si v chladné vodě omyla zpocený obličej. Na periferii zorného pole zaznamenala pohyb. Zvedla hlavu. Na protějším břehu v zákrutě řeky seděl na kameni muž a v řečišti si z nahých rukou smýval špínu. 

Sakura ztuhla. Instinktivně zašmátrala rukou u boku, ale žádnou zbraň nenašla. Vyběhla na lehko. Tohle byla lehká mise mezi civilisty. Co by jí nějaký netrénovaný civilista mohl udělat? Přesto se jí rozbušilo srdce. Pokud si ona všimla ho, mohl si on dost dobře všimnout jí. Napadlo jí, že je možná zbytečně ostražitá, ale něco ji nutilo k opatrnosti.

Ve chvíli, kdy muž vystavil obličej slunci, jí ztuhla krev v žilách. Tu tvář poznala okamžitě. Polil ji studený pot. Itachi Uchiha se opřel lokty o kolena a pomalu otočil hlavu jejím směrem. Jejich oči se setkaly. 

Pryč! blesklo jí hlavou. Než se však stačila pohnout, tvrdá rána do zad ji srazila do koryta řeky. Pokusila se zvednout, ale něco ji drželo pod hladinou vody. Chvíli se snažila překážku přetlačit, avšak marně. Cizí síla svírala látku její vesty. Párkrát s sebou zazmítala. Pomalu jí docházel dech. Posledními zbytky sil si rozepnula zip vesty a prudce uhnula do strany, aby se vymanila ze spárů látky. Vynořila se nad hladinu a lapala po dechu. Po čtyřech se vyškrábala až na břeh. Kašel, kterým se snažil dostat vodu z plic, ji nenechal postavit se na nohy a opakovaně ji srážel zpátky na kamenitou zem. Donutila se pomalu a zhluboka dýchat, dokud ji kyslík nenaplnil potřebnou silou. Když se konečně dokázala zvednout, rozhlédla se. Čekala, že se opět setká s neúprosným pohledem černý očí. Byly tam. Ale nebyly neúprosné. K jejímu překvapení mu na tváři pohrával letmý úsměv.

Vypadá fakt dobře, blesklo Sakuře hlavou. Uchiha Itachi byl, navzdory všemu, co o něm věděla, hezký muž. 

Jejímu mozku trvalo ještě několik dávek kyslíku, než si uvědomila, proč se usmívá. Vesta ležela na říčním břehu a ona tam stála jen ve své sportovní podprsence. Mokrá látka se jí lepila ke kůži tak, že tam mohla klidně stát úplně nahá. 

Reflexivně jí cukla ruka. Chtěla si složit paže na hrudi ve snaze skrýt, co už stejně bylo odkryto. Ale rozmyslela si to. Místo toho sevřela ruce v pěst. Byla to otázka života a smrti a musela využít každé výhody, které se jí dostávalo. Tohle mohl být moment překvapení, který zvýší její šance na přežití. 

Znovu se nadechla a s výdechem rychle vyrazila k němu. Dvě věci jí byly naprosto jasné: stačí jediná zasazená rána a šance na útěk se s časem drasticky snižuje. Nepředpokládala, že by Uchihu dokázala porazit sama.

Uchiha se její pěsti vyhnul jedním ladným pohybem. Sakura se v ten moment otočila na patě a pokusila se zasadit další ránu. Místo nárazu pěsti do čelistní kosti však ucítila tvrdou ránu přímo do žaludku. Zalapala po dechu a ústa se jí naplnila hořkou pachutí žaludečních šťáv. Zlomila se v pase. Koutkem oka zahlédla kunai visící u Uchihova pasu. Rychle po něm sáhla. Protože stále visela na jeho pěsti, neměl šanci uhnout. 

Ukořistila kunai a prudce se mu vrhla po krku, zatímco druhou rukou pevně sevřela zápěstí ruky, která se jí zarývala do břicha. 

Uchiha výpadu jen tak tak uhnul, ze Sakurina sevření se však vyprostit nedokázal. Zůstal v dosahu ostré čepele kunaie.

A přesto mu nedokázala zasadit ránu. Nepodařilo se jí ho ani škrábnout. Jako by se rozpětí jeho paží prodlužovalo dle potřeby. Sakura se boji nikdy nevyhýbala, ale neužívala si ho. Teď ji však naplňoval pocit hravé radosti. Uhýbala ranám a sama se je pokoušela zasadit, zatímco pevně držela jeho ruku – byl nedosažitelný a zároveň stále přítomný, ovíjel se kolem ní jako had, až měla pocit, že nebojují, ale tančí. 

A pak nastal pat. Sakura zatlačila Uchihu zády ke kmeni stromu a kunai mu levné přitiskla ke krku. Uchiha Sakuře zkroutil ruku za zády. A čím výše vytahoval její ruku, tím více se k němu tiskla.

Zatímco se Sakuře tvar zkroutila bolest, Uchihovi zase hrál na rtech letmý úsměv. Když se smál, nevypadal jako Itachi Uchiha, terorista a masový vrah, vypadal jako sotva dospělý kluk. Úsměv mu vracel mládí.

Hleděla mu do tváře udivená tou proměnou. Je tak hezký, pomyslela si znovu. Jak se na něj dívala, vzpomněla si na Sasukeho, na svou proklamovanou první lásku. Obraz Sasukeho dvanáctiletého já měla stále vypálený do paměti. I když nevěděla, jak vypadá v současnosti, nemohla si nevšimnout podobností ve tváři jeho bratra. A jak Itachimu Uchovi hleděla do očí, slily se jejich rysy v jednu tvář.

Nevěděla, jestli to bylo tou vzpomínkou, nebo se svezla na vlně adrenalinu z jejich boje, ale nechala se strhnout kouzlem okamžiku. Udělala to, co si vždy přála udělat Sasukemu – políbila ho.

Každý moment trval věčnost. Jsem tak blbá, nadávala si, zatímco své rty tiskla na ty jeho. Itachi Uchiha mohl mít všechno, kdyby zůstal v Konoze. Byl pohledný génius z vážené rodiny. Kdyby zůstal v Konoze, jejich cesty by se nikdy neprotly, ani kdyby se denně potkávali na ulici.

A přesto ji Uchiha polibek oplatil. Pustil její ruku a místo toho ji pevně sevřel v pase. Sakura mu kunai stále držela u krku. Nijak se nepokusil ho dát pryč, naopak se ještě opřel do jeho čepele, aby prohloubil jejich polibek. Jako by mu bylo jedno, že ho může jediným trhnutím ruky zabít. Pil z jejích úst jako poutník ztracený na poušti a tiskl ji k sobě tak pevně, že se sotva mohla nadechnout. Něco se v ní však probouzelo k životu, temná hlubina, která odpovídala na výzvy jeho jazyka s dravostí, o které ani nevěděla, že v sobě ukrývá. 

Každý moment trval věčnost. Jsem tak blbá, nadávala si, zatímco své rty tiskla na ty jeho. Itachi Uchiha mohl mít všechno, kdyby zůstal v Konoze. Byl pohledný génius z vážené rodiny. Kdyby zůstal v Konoze, jejich cesty by se nikdy neprotly, ani kdyby se denně potkávali na ulici.

A přesto ji Uchiha polibek oplatil. Pustil její ruku a místo toho ji pevně sevřel v pase. Sakura mu kunai stále držela u krku. Nijak se nepokusil ho dát pryč, naopak se ještě opřel do jeho čepele, aby prohloubil jejich polibek. Jako by mu bylo jedno, že ho může jediným trhnutím ruky zabít. Pil z jejích úst jako poutník ztracený na poušti a tiskl ji k sobě tak pevně, že se sotva mohla nadechnout. Něco se v ní však probouzelo k životu, temná hlubina, která odpovídala na výzvy jeho jazyka s dravostí, o které ani nevěděla, že v sobě ukrývá. 

Svět se s ní zatočil a na zádech ucítila drsnou kůru stromu. Měla pocit, že z řeky nikdy neunikla, že se stále lapena pod hladinou, utopená a bez dechu. Itachiho ruce se přesunuly k lemu jejích kalhot. Tělem ji projelo mravenčení. Rozlévalo se z podbřišku do celého těla a zanechávalo po sobě horkou stopu. Pomalu jí stáhl kalhoty přes boky. Sjely jí až ke kotníkům. Bez váhání je odkopla. Mezi nohama cítila bolestnou touhu a horkou vlhkost. Ani si nevšimla, kdy se svlékl, ale najednou byl taky nahý. Na holé kůži cítila jeho vzrušení. Drtil ji váhou svého těla, vrýval ji do kmenů stromu. 

Pevně ji chytil za hýždě. Najednou byly jeho štíhlé prsty tak blízko jejích intimních partií, až se jí zatajil dech. Měla pocit, že jeho doteky a polibky do jejího těla vysílají elektrické výboje, které mění její kosti v rosol a její vůli v prázdné slovo. V životě po nikom tolik netoužila. Bez větší námahy ji zvedl do vzduchu. Obtočila mu stehna kolem trupu. Její nohy ho sevřely a její tělo se mu samo nabídlo jako ovoce připravené ke sběru. Opustil její rty a přesunul se k šíji. Ústa se hladově zahryzla do citlivé kůže na krku. Zprudka se nadechla. Nebyla utopená – byla voda, která pohlcovala. Sevřela ho mezi stehny připravena ho v sobě utopit. Když do ní vnikl, vypadl jí kunai z ruky. Cítila každý jeho pomalý  pohyb. S každým přírazem se v ní vzedmula vlna rozkoše. Uctíval její tělo něžným čeřením vody a ona chtěla proměnit vlny v tsunami.

„Rychleji,” poručila mu. 

„Mhm,” zamručel jí poslušně do ucha. Přírazy zrychlily.

Sakuře se tělem přeléval jeden elektrický výboj za druhým. Vlny přicházely čím dál tím rychleji, čím dál větší a čím dál silnější, až ji naprosto smetly z povrchu zemského. Svaly se sevřely v blaženě křeči, záda se propnula do slastného oblouku. Vykřikla, ačkoliv sotva popadala dech. Upřela oči do blankytně modré oblohy a vychutnávala si dozvuky prožité slasti. 

Uchiha ještě několikrát zprudka přirazil. Bolestivé se jí zakousl do ramene, aby utlumil svůj vlastní stén. Cítila jeho horký přerývaný dech na své šíji. 

Hýždě pomalu vyklouzávaly z jeho prstů. Sakura padala na zem. Padala dlouho a s ní padala i okolní realita. Byla obklopena tmou. Najednou ucítila, jak jí do kolenou tlačí kamení říčního břehu. Otevřela oči. Byla přesně tam, kde to začalo. Suchá. Oblečená.

Genjutsu, uvědomila si. Co jiného to mohlo být?

Rozhlédla se po okolí. Byla sama, kam až oko dohlédlo nikdo nebyl. 

Vstala. Byl čas vydat se zpět za svým týmem. Šla pomalu, nohy měla jako čerstvě narozené tele a hlavu jako v mlze. Myšlenky se dostávaly do jejího vědomí jen jako kusé útržky, ne jako koherentní tok informací. A přesto se týkaly jen jednoho: Itachiho Uchihy.

Nedokázala se srovnat s tím, že na něj nemohla přestat myslet. Na jeho úsměv. Na to, že vypadal tak normálně. Na jeho rozkoš vykřičenou do jejího těla. A samozřejmě orgasmus. Tóny slasti se v ní znovu a znovu rezeznívaly a Sakura se bála, že nikdy nepřestanou, že nikdy nezapomene a že vždycky bude tak trochu doufat v další jejich setkání.

Zpět do vesnice nespěchala, ale možná měla. 

Jasně, že musím rychle zpátky, poučovala sama sebe, jsem na misi s Narutem a viděla jsem člena Akatsuki. 

„Sakuro!” 

Sakura Naruta slyšela ještě dřív, než ho uviděla. Běžel jí naproti a mával jako šílenec, aby k sobě přitáhl její pozornost. Zbytek týmu mu byl v patách. 

„Naruto,” řekla, když se k ní přiblížil. Nechtěla křičet, byla si jistá, že by ji hlas zradil. „Stalo se něco?” 

„Jo!” řekl Naruto zadýchaně. „Jedna farma na severu… Prý byla kompletně vyvražděná!” 

Sakuře ztuhlý svaly. „Vyvražděná?” 

„Právě jdeme obhlédnout místo činu,” řekl Kakashi, když je se Saiem doběhli. 

„Nemám s sebou věci,” zamračila se Sakura. Nechtěla zůstat ve vesnici. Měla zlou předtuchu, kdo masakr způsobil, a potřebovala se o tom přesvědčit na vlastní oči. 

„Na,” houkl Kakashi a hodil jí opasek s vybavením. Neobratně ho chytla. „Tak jdeme,” zavelel a vyběhl směrem k farmě. Sakura si opasek ve spěchu připla kolem pasu a rychle vyběhla za týmem, který vytrvale zvyšoval náskok.

Nebylo to daleko, ale Sakura se cítila unavená. Jak fyzicky, tak psychicky. Snažila se nezaostávat, ale bylo to náročné. Když dorazili na místo, sotva se držela na nohou. 

V okolí byl děsivý klid. Ptáci zpívali své písně a vítr šuměl v korunách stromů, ale z velkého domu, který se rozkládal před nimi, se neozývalo nic a přilehlá pole zela prázdnotou. 

Sakuře se stáhl žaludek. 

„Jdeme,” řekl tiše Kakashi a všichni čtyři se nejistým krokem vydali ke statku. 

Sakura cítila, jak ji zelená tráva šimrá na kotnících. Cesta se zdála být nekonečná. Vešli dovnitř. Dům před okolním světem ukrýval masakr. Stěny byly pokryty krví a zbytky tkáně. Mrtvá těla ležela na podlaze rozsápaná k nepoznání. Kusy masa jen vzdáleně připomínaly lidi. 

Sakuře se zvedl žaludek. Přitiskla si ruku k ústům. Ale nebylo to proto, že by nesnesla pohled na následky očividně psychopatického běsnění, bylo to vzpomínkou na ráno u řeky. Viděla Itachiho Uchihu, jak si umývá ruce. A pak… V ústech ucítila žaludeční šťávy. 

„Jsi v pohodě, Sakuro?” zeptal se ustaraně Naruto. 

„Můžeš jít ven, jestli je ti zle,” podotkl Kakashi.

„Ne, je mi fajn,” odsekla Sakura. Bouřil se v ní vztek. Ani ne na své kamarády, zlobila se… pořádně neveděla na koho. Prostě jsem blbá já i ten pošahaný Uchiha, uzavřela to v duchu. „Jsem medik. Mrtvolu ohledám mnohem lépe než vy tři dohromady,” řekla nekompromisně. 

„Sakuro-chan…” začal blahosklonně Naruto, ale Sakura po něm vrhla vzteklý pohled, který mu vzal slova z úst. 

„Má pravdu,” prohodil Sai a pokrčil rameny. 

Sakura sevřela rty, otevřela ledvinku na opasku a vytáhla z ní pár gumových rukavic. Pozorována třemi páry očí si přidřepla k nejbližšímu tělu. Konečně se mohla na něco soustředit a myšlenky na ranní setkání u řeky odsunout dozadu do svého vědomí. Začala hlasitě diktovat, jaké rány na těle objevila. Bylo to snadné, věděla totiž přesně, co hledat.