Kapitola 1

,,Ayame, honem, vstávej!“ třásla s hromadou pod peřinou 16-ti letá dívka.

,,No tak, Ayako, nech mě ještě chvilku spát,“ zabručel unavený dívčí hlas zpod peřiny. Ayako, černovlasá modrooká dívka,se uraženě otočila.

,,Jak chceš, ale pak za mnou laskavě nechoď, abych se za tebe přimluvila u učitelky, jo?“ zabručela s nezájmem. Zpod peřiny vykoukla Ayame. Byla úplně stejná jako Ayako, její dvojče. Žijí ve velkém domě samy dvě, jejich rodiče před rokem záhadně zemřeli.

,,Super, zase jsi prokázala svou výjimečnost ve vydírání,“ odsekla Ayame a mrzutě se odšourala do koupelny. Ayako cupitala za ní se štěněčím výrazem.

,,Ale no tak, Ayame, nebuď uražená.Víš přece, že to dělám pro tvé dobro,“ usmívala se jako svatozář. Ayame se v koupelně zamkla.

,,Jestli je to tvoje vydírání dobro, pak se bez něj raději obejdu.“

,,Jsi hrozná! Dělám to jen kvůli tobě!“ křikla Ayako se slzami v očích.

,,No jo, no jo, promiň, omlouvám se. Ach jo,proč jen jsi tak citlivá…“ povzdychla si Ayame a po chvíli vyšla z koupelny oblečená do dívčí školní uniformy modré barvy. Ayako přestala hrát pláč a šla se se sestrou vystřídat. Přestože dívkám uniformy mimořádně seděly k očím, ani jedné se barva moc nezamlouvala. Ayame prosazovala tmavé barvy, nejlépe černou a červenou, zato Ayako fandila světlejším barvám, jako jsou fialová (tu má nejraději), zelená a občas si vezme i růžovou. Obě sestry stejné, ale i přesto úplně odlišné. Ayame byla ostrá, ráda říkala lidem na rovinu, co si o nich doopravdy myslí a za své přátele (a hlavně za Ayako) se postaví. Má poměrně dobré známky, ale kdyby se víc snažila, měla by na víc. Jenže to je její problém- jí se nechce. A tak jí musí Ayako často pomáhat. Nebojí se řešit hádky pěstmi, když už jí rupnou nervy, a to hlavně proto, že kdysi chodila do karate.

 Ayako je milá, hodná, chytrá dívka a všem s radostí pomůže. A proto ji někteří spolužáci často využívají, takže pak už musí Ayame tvrdě zasáhnout. Ayako je hlavně melancholik, zato Ayame sangvinik. Ale obě mají velký smysl pro humor a smějí se každé blbosti. Ayame ráda kreslí a Ayako zase píše povídky a různé příběhy.

,,Ayame, no tak, nemůžeš sebou hodit?“ povzdychla si Ayako netrpělivě, stojíc u otevřených dveří domu.

,,Jo, už jdu. Nějak jsem se zamyslela,“ trhla sebou Ayame a běžela za sestrou.

,,To se u tebe nestává moc často, co? Nejsi náhodou zamilovaná?“ šťouchla do ní Ayako se smíchem. Ayame protočila oči v sloup.

,,Ne, to fakt nejsem. Ty snad znáš někoho přijatelného tady v okolí? Já teda ne.“

,,Jo, to máš pravdu, já bohužel taky ne,“ řekla Ayako zklamaně, zamkla dům a obě se vydaly do školy. Mají štěstí, že je tak blízko. Do třídy dorazily těsně před zvoněním.

,,Co máme první hodinu?“zeptala se Ayame otráveně.

,,Sloh, budeme psát slohovku na téma „Moje nejoblíbenější činnost“,“ usmála se Ayako vesele.

,,Sakra, o čem mám jako psát…Ty budeš psát o…psaní, je mi to jasný. A já…Asi budu psát o kreslení, o čem jiném. Jedině pak spaní, to by byla fakt krátká slohovka. To abych učitelovi popsala svou noční košili. I když…Možná by mi za to jedničku dal…“ zamyslela se Ayame a obě se začaly smát, dokud nepřišel vyučující. Seděly spolu v lavici, vlastně se od sebe nehnuly od té doby, co žijí samy.

7 hodin školy bylo za nimi a dívky se vydaly domů.

,,Konečně se můžu chvíli v klidu prospat,“ protáhla se Ayame a dlouze zívla.

,,A co úkoly, zase je necháš na poslední chvíli, co?“ zamračila se Ayako a vrtěla nesouhlasně hlavou.

,,Ayako, prosííím!“ Ayame před ní padla na ulici na kolena a nasadila štěněcí oči. Všichni se po ní začali ohlížet, nejspíš proto, že se Ayame zvedla sukně. Ale jí to bylo celkem jedno.

,,Ayame, nech toho, podívej, všichni na nás koukají! Dobře, udělám ti úkoly, jen už vstaň!“ šeptala Ayako zrudle.

,,Díky, Ako!“ vrhla se jí sestra vděčně kolem krku.

,,Jo, jo, ale pak si nestěžuj, jak ti dopadla písemka, Ame,“ povzdychla si Ayako.

,,Neboj, to lehce zvládnu, protože sedím vedle mé hodné sestřičky a zároveň nejchytřejší holčiny ve třídě,“ ujistila ji Ayame se zvednutým palcem.

,,Ty jsi nemožná…“ smála se jí Ayako.

,,Ne, to nejsem!“

,,To teda jsi!“

Takhle se hádaly celou cestu domů a tím přilákaly mnohé zraky kolemjdoucích. Teprve až dorazily ke dveřím domu, jejich „hádku“ ukončil vzkaz na prahu. Ayame ho užasle zvedla.

,,Co to může být?“ skákala jí Ayako zvědavě přes rameno. Ayame si přečetla papír a zbledla.

,,Někdo byl v domě,“ zavrčela zamračeně a ukázala ho Ayako. Ta vyděšeně vypískla.

„MÁTE PĚKNÝ DŮM“,stálo tam.

,,Pojď,“ pobídla Ayame sestru a chystala se otevřít dveře.

,,Počkej!“ křikla Ayako roztřeseně, až Ayame nadskočila leknutím.

,,Co je?“

,,Já se bojím, Ayame! Co když tam ještě někdo je?“

,,Neboj, to zvládneme. Kterej zloděj by nám tu nechával oznámení, že tu byl,“ chlácholila ji Ayame, z kapsy sukně vytáhla klíče a pomalu otevřela dveře. Opatrně vešly dovnitř, Ayame v obranné pozici a Ayako se schovávala za jejími zády. Vešly do kuchyně, nikdo tam nebyl. Už-už chtěly jít prohledávat další místnosti, ale najednou Ayako zděšeně vykřikla.

,,Co se stalo?“ otočila se Ayame vyplašeně a taky vyjekla. Jejich kdysi bílá malá lednice v rohu kuchyně byla celá potřísněná krví a u ní papír s nápisem: “I KUCHYŇ MÁTE DOCELA FAJN…“

,,Ayame, já se bojím, to je o-opravdu krev?“ třásla se Ayako, přitisknutá k sestře a se slzami v očích.,,Neboj, určitě si z nás dělá někdo srandu a je to kečup. Třeba Eliot ze třídy, tomu by to bylo dost podobný,“ uklidňovala ji Ayame, ale sama měla pocit, že žádný Eliot to nebude…