Kapitola 1
by Iberis„V noci se tajně chodím dívat, jak spíš,
tvá pokožka se odráží ve svitu měsíce
a vůně růží naplňuje celé mé tělo a mysl.
Jak moc bych se chtěl dotknout tvých vlasů
a políbit tvoje krásné rty.
Ale nejde to…
Ty totiž nevíš, co k tobě cítím…“
Hiei si smutně povzdechl a potichu seskočil z okna u Kuramova pokoje. Strašně se trápil. Jeho jinak ledové srdce roztálo pod náporem lásky. Nevěděl, co má dělat. Byl zoufalý, vůbec neměl ponětí, co by s tím měl dělat. Protože se bál. Hiei se bál, že když dá najevo své city, vymstí se mu to. Nevěřil na city. Nikdy si jich nevšímal.
Až teď.
***
„Hiei?“ zavolal Kurama.
Hiei neochotně vykoukl z větví stromu, na kterém přebýval a podíval se na Kuramu.
Když si Kurama uvědomil, že se na něj tázavě dívá, řekl: „Dneska pořádám oslavu, přišel jsem tě pozvat. Pevně doufám, že přijdeš,“ zašeptal Kurama a zvláštně se Hieiho zadíval.
„Uvidím,“ řekl Hiei s tím, že jejich rozhovor už skončil.
Kurama se smutně otočil a odešel.
Hiei se za ním ještě dlouho díval. Věděl, co to je za oslavu sakra. Kurama má narozeniny a on vůbec neví, co mu dá. Ale proč se tím vlastně zatěžuje? Nikdy nikomu nic nedával, tak proč by s tím měl teď začínat?!
Ale na jednu stranu… Mohl by mu něco dát. Přece jen, je to jeho nejlepší kamarád. A proti své vůli si uvědomoval, že doufá, že jednou bude i něco víc.
Hiei si lehl na větev stromu a přemýšlel, co by mu měl dát. Snad nějakou kytku? Nebo snad něco jiného?
„Ach jo,“ povzdechl si Hiei po chvíli přemýšlení, když ho najednou něco napadlo. Sáhl do kapsy a vytáhl perlu. Kdyby jí někdo viděl, myslel by si, že je t perla jeho sestry. Jenže… mýlil by se. Hiei se rozhodně postavil a zadíval se na zapadající slunce, které k němu prosvítalo skrz drobné lístky.
Je čas jít.
***
„Už jdu,“ zavolal Kurama a rychle došel ke dveřím. S nadšením je otevřel, jenže když za dveřmi uviděl někoho jiného, smutně si povzdechl a pozval Kuwabaru dál. Tajně doufal, že to bude někdo jiný. Někdo, na kom mu opravdu hodně záleží.
Jenže ten někdo se vůbec neukázal. Když se Kurama loučil se svými přáteli, uvědomil si, jak mu ten malý ohnivý démon chybí. Bylo mu líto, že nepřišel.
***
Kurama zrovna ležel v posteli, když ucítil, že v místnosti není sám. Nechal otevřené okno. Snad jakoby čekal, že se někdo ještě ukáže.
„Liško?“ ozval se tichý hlas.
Kurama se napřímil na posteli a pohledem sledoval Hieiho, jak jde pomalu k němu. Jeho srdce překypovalo radostí, že se přeci jen objevil.
„Přišel jsem ti popřát k narozeninám,“ řekl Hiei.
„Díky,“ zakýval Kurama smutně hlavou.
„A taky jsem ti přišel dát dárek,“ začal nervózně Hiei.
„Dárek?“ zeptal se udiveně Kurama. Tohle nečekal.
„Jo,“ odpověděl Hiei a došel k posteli.
Kurama se netrpělivě díval na natáhlou ruku. Když ji Hiei otevřel, nevěřícně zíral na perlu, která se mu leskla na dlani. Byla provlečena tenkým zlatým řetízek. Byla krásná. Ale sám Kurama si uvědomil, že je jiná. Měla zvláštní odstín do červené barvy.
Ještě než Kurama stačil něco říct, Hiei se k němu naklonil a políbil ho.
Kurama jen zíral. Nemohl uvěřit tomu, že se to opravdu stalo.
„Prosím, jestli ke mně cítíš to co já k tobě. Nikdy mi neubliž tak, aby vznikly tyhle perly,“ zašeptal smutně Hiei.
Kurama se na něho usmál a znovu ho políbil.
„Já tě miluju, Hiei. Nikdy ti neublížím. Ty jsi totiž mé srdce…“
Zbytek slov už zanikl v polibcích a dlouhé noci, která voněla růžemi a sakurou… A hlavně… Byla to noc plná lásky.