Kapitola 1

„Anno!“ něco maličkého ji trefilo do hlavy.

„Anno! Nespi!“ šepot byl teď o něco silnější a další papírová kulička se jí odrazila od hlavy. Dívka se na židli trochu zavrtěla až jí podklouzl loket a ona se s trhnutím probudila. Otočila se na Bethany, která ji právě vzbudila, ta ale kývnutím hlavy, až jí poskočilo několik copánků, ukázala na Torresovou. Přísně vyhlížející profesorka byla pár lavic od nich. Anna si rychle urovnala věci na stole. Podle hodin zbývalo ještě 10 minut do zvonění, což znamenalo, že všichni by měli dokončovat překlad, na který měli celou dvouhodinovku. Ona měla pouze 2 věty a neúspěšně se pokusila je před procházející Torresovou skrýt. Ta, ji ale prokoukla.

„Slečno Jacksonová? Mohu se podívat na vaši práci?“ profesorka si nejprve prohlédla papír i z druhé strany než ho položila zpět na lavici.

„To jste za celé 2 hodiny, udělala pouze tohle?“ zeptala se jí úsečně.

„Očividně.“ zadrmolila si pro sebe Anna.

„Co, prosím?!“

„Řekla jsem, že je to snad očividné! Nepotřebujete k brýlím i naslouchátko?!“ Anna ten den celkově nebyla dobře naladěná, ale zalitovala toho co řekla, hned když jí to vylétlo z pusy. Torresová totiž zrudla a téměř na ni zakřičela:

„Ředitelna! HNED!“ Anna se otráveně zvedla a při zavírání dveří si vylila vztek tím, že do nich patou kopla. Dveře třískly a ona radši zmizela rychleji než jí ta stará rašple stihla napařit další trest. Před ředitelnou si sedla a prohlížela si své okopané Conversky. Ještě týden do prázdnin…První ročník střední jí přišel nekonečný, to ale nebylo nic proti poslednímu týdnu.

Seděla na plastové židli až do konce hodiny, poté si vyslechla další kázání a k jejímu údivu vyvázla bez trestu. Možná, že se ředitel slitoval, protože to byla už její 3. návštěva za pár dnů. Ve čtyři se vydala prázdnou školou k východu a domů.

Ale i nejdelší týden má jen 7 dnů a tak přišla chvíle, kdy se Anna rozloučila s přáteli a letní prázdniny začaly. S rodiči se už několik týdnů chystali na velkou cestu, na celé prázdniny měli pronajatý houseboat a plánovali vyrazit přes Atlantik do Evropy. Anna se už nemohla dočkat odjezdu, chtěla, byť jen na chvíli, nechat všechno za sebou. Poznat nové lidi, místa a věci. Nikdy se o tom nezmiňovala, ale občas si přišla jakoby nikam nezapadala. Svět kolem ní plul a ona v něm nedokázala najít své místo. Proto když 1. července vypluli, vyběhla Anna na příď, jakoby jí bylo zase 5. Vítr ve vlasech pozvedl její srdce natolik, že se nemohla přestat usmívat. Rodiče na zádi se museli hlasitě smát, že je zase jako malé dítě. Ani to jí, ale nezkazilo náladu, právě naopak. Zavřela oči a nadechla se slaného vzduchu, na tvářích jí pálilo žhnoucí slunce. Tyhle prázdniny budou jiné, cítím to.

Digitální hodiny ukazovali 1.37 v noci. Anna ležela v kajutě, stále v teniskách i džínech a ve sluchátkách měla naplno puštěnou hudbu.

Jen aby bylo jasno, Anna trpěla nespavostí. Doktor už jí doporučil spoustu léků a cvičení, ale nic nepomáhalo. Denně spala maximálně 4 hodiny, a nebylo výjimkou, pokud míň. Proto občas usínala ve dne v hodinách nebo v autobuse, ale většinou jí i takto malé množství spánku stačilo.

Do pokoje vešla její matka, a naznačila aby si sundala sluchátka.

„Anno, zlatíčko, my jdeme spát. Zkus taky, usnout, ano?“ Anna přikývla a popřála dobrou noc. Ani po dalších dvou hodinách se spánek nedostavil a ona se rozhodla vyjít na příď. I v noci bylo teplo a vál lehký vánek. V dálce byl vidět světla vzdálených měst. Opřela se o zábradlí a pohlédla do vody. Viděla svůj odraz, stejný jako vždy. Černé vlasy v krátkém culíku a ofina po stranách tváře. Ve vodě se odrážely i hvězdy a měsíc. Pohled na oblohu ji natolik zaujal, že se naklonila přes zábradlí. To jen zapraštělo a povolilo. Anna, která nečekala, že by se to mohlo stát, neudržela rovnováhu a spadla do vody. Při pádu se o bok lodi praštila do hlavy a po chvíli ztratila vědomí.—

Když přišla k sobě, uvědomila si, že leží. I se zavřenýma očima poznala, že je světlo. To jí přišlo divné, protože si nepřišla mimo tak dlouho. Uslyšela vedle sebe kroky a pak i hlasy. Někdo přišel až k ní a otevřel jí jedno oko. V tu chvíli už přišla k sobě úplně. Muž, který zjišťoval její stav měl velmi zvláštní vlasy. Červené a ke konečkům světle oranžové. Váhala asi setinu vteřiny než se rozječela. Mladý muž odskočil dozadu a Anna se vymrštila na nohy. Byli tam celkem 4 další lidi. A všichni vypadali velmi neobvykle. Ten s červenooranžovými vlasy byl nejstarší, a pak 3 další přibližně v Annině věku. Všichni až na jednoho byli snědší pleti a měli na sobě buď bílý nebo černý šátek s nějakým znakem. Oblečení všech byly obměny černé s červenými doplňky a bílá vesta. Jedna z nich byla dívka v šatech s hnědými vlasy, další nezdravě bílý kluk s blonďatým afrem a ještě snědší kluk s rozcuchanými bílými vlasy. Nejstarší z nich se usmál a promluvil:

„Klid, nechceme ti ublížit. Jen jsme se chtěli ujistit, že jsi v pořádku.“ Zněl mile, ale Anna byla příliš zděšená tím, že je na nějaké pláži a jejich divným vzezřením až znovu ztratila vědomí.—

Podruhé se probudila a někdo ji nesl. Hned jak zpozoroval, že je vzhůru pustil ji na zem. Všichni od ní ustoupili o několik metrů, aby jí dali dostatečný prostor.

„Nekřič, prosím tě! Jinak budeme mít všichni problém.“ začal okamžitě kluk s bílými vlasy. Anně výkřik uvízl v hrdle. Místo toho roztřeseně promluvila: „Kdo jste?“

Odpověděl tentokrát červenovlasý muž:

„Tým Moroi ze Skryté Oblačné. Já jsem Moroi, a tohle jsou Kana, Rai a Jomei.“ ukázal postupně na zbývající. „Jsi z některé pobřežní vesnice?“ zeptal se, ale Anna byla myšlenkami pozadu.

„Skrytá oblačná?“ zeptala se pochybovačně. Čtyřka se po sobě podívala a pak Moroi pokračoval:

„Ninja vesnice Skrytá v oblacích v Zemi blesku.“ Odpověděl a očividně si myslel, že jí to objasnil.

„Země blesku?!“ Anna si začala připadat jako v nějakém špatném vtipu.

„A-ano.“ znejistěl bělovlasý Rai, který teď odpovídal. „Jsi odjinud?“ Anna usoudila, že se dostala k nějaké bandě šílenců.

„Já jsem z Floridy vy cvoci!“ a rozešla se směrem od nich. Po několika minutách chůze dorazila do jedné ze zmíněných pobřežních vesnic, kde zjistila, že se vážně dostala do nějakého průseru. Bohužel pro ni, se ukázalo, že ninjové mluvili pravdu. Proto když přišli za ní do vesničky a nabídli jí, že může odejít s nimi do Skryté oblačné, neměla lepší nápad než s nimi jít. Cesta do vesnice trvala pár dnů a Anna se téměř každou chvíli divila věcem, pro ninji očividně zcela běžné. Například celodenní běh po stromech. Nebo vlastně úplně všechno. A když poprvé uviděla ovládání čakry, o které se jí pokusil všechno vysvětlit Moroi už předem, tak sebou málem opět švihla. Téměř celou cestu se dozvídala vše o světě, do kterého se dostala. A informací bylo opravdu hodně, ale Annu zajímalo všechno od kunaiů až po politiku Skrytých vesnic. Taky poznala členy týmu Moroi, vedoucí jounin byl velmi milý a trpělivý na rozdíl od Jomeie, který měl pořád špatnou náladu, i když i tak byl ochotný pomoct. Zato Rai byl jeden z nejenergičtějších a nejupřímnějších lidí, které kdy viděla. A Kana byla spíš melancholik, ale i ona se snažila být přátelská.

Ze všeho co jí ukázali nebo řekli, ji nejvíc zaujalo přivolávací jutsu. Kana měla podepsanou smlouvu s ninja kočkami a slíbila, že jestli se Anna naučí ovládat čakru, pomůže i jí smlouvu uzavřít. Abyste si nemysleli, že se celou cestu jen kamarádíčkovali, dřív než mohla Anna vstoupit do Skryté oblačné, musela svolit k prohledání mysli. To dostal na starost Jomei, který patřil mezi vyslýchací ninji. Zatímco ve škole Annu učili o brutálních vyslýchacích metodách všech možných válek, Jomeiovi stačilo položit jí ruku na čelo a zavřít oči.