Kapitola 1

Mladík s modrými vlasy a ještě více modrýma očima, se prochází po chodbách prestižní školy, na kterou přestoupil. Jde pomalu, jelikož nemá kam pospíchat. Za Yuujirem, jeho přítelem, přijeli na návštěvu rodiče i s jeho malým bratříčkem a Tooru je chtěl nechat o samotě. Mikoto je se svou přítelkyní a Akira doma se svou, maličko, zvláštní rodinkou a s ještě zvláštnějším bratrem. Pousměje se, neboť si vzpomene na jeho návštěvu u něj. Pohlédne ven z okna a na kratičký okamžik se zastaví. Pak se ale opět rozejde. Jeho nohy směřují do tolik známé a přesto pro někoho neoblíbené místnosti. Nakoukne dovnitř a rozhlédne se kolem. Nikdo v místnosti není a vejde. Zastaví se u stojanů s modely nejnovějších šatů. Na rtech se mu objeví nepatrný úsměv. Prohlédne si šaty. Otočí se a vezme jiné, starší model. Svlékne si uniformu a složí na hromádku. Oblékne se do šatů. Nazuje se do lodiček. Prodlouží si vlasy s pomocí paruky a sepne do slušivého ohonu. Lehce se nalíčí, jako již tolikrát. Podívá se do zrcadla. Z jeho odrazu se na něj dívá dívka v lehkých letních šatečkách se smutným výrazem. Zkontroluje se a vyjde ven. Blíží se totiž prázdniny a všichni studenti se chystají domů.

‘Tak jim to trochu zpestřím,’ pousměje se Tooru a vydá se ven, na hřiště, kde hrají chlapci baseball. Chvíli tam s nimi pobude, povzbudí je. Pak zajde i do zbylých 14 klubů. Všichni studenti jsou překvapeni. Ne proto, že je tady Tooru jako princezna, ale proto, že je sám. Ale jemu to vyhovuje. Díky práci nemá čas myslet nad ničím jiným. Hlavně tedy nad svou rodinou a rodinnými problémy, kvůli kterým na tuto školu vlastně přestoupil. Po několika hodinách povzbuzování a falešných šťastných úsměvů, se se všemi rozloučí a popřeje jim hezké prázdniny. Poté se otočí a rozejde se pryč. Někteří jeho spolužáci a studenti to nevydřží a rozbrečí se. Tooru se na konci chodby zastaví a zamává jim, poté definitivně zmizí opět venku.

“Co se stalo naší princezně? …Poslední dobou je smutná…Nikdo neví proč…Možná to bude problémy doma…” a spousty takových to vyřčených i nevyřčených myšlenek víří nad hlavami studentů.

Tooru se usadí na lavičku a pohlédne k nebi. Je zabarveno všemi odstíny barev. Od žluté, přes oranžovou, růžovou až do červené a místy i fialové. Pozoruje jak se barvy mezi sebou prolínají a vzniká tím nádherná podívaná. Slunce, i když zapadá, jej zahřívá svými paprsky. Lehce tančí po jeho kůži svůj poslední tanec před spánkem. Tooru zavře oči a přestane vnímat své okolí. Užívá si tuto chvilku. Kdy není nikým a ničím rušen. Kdy může odložit tu šťastnou masku. Jelikož má zavřené oči, nemůže si všimnout mladíka s blonďatými vlasy stojícího opodál. Oříškovýma očima jej pozoruje. Bojí se o něj. Poslední dobou se totiž chová divně a je smutný. Odtrhne se od místa a rozejde se k němu.

*flashback*

„Tooru, přišel ti dopis,“ oznámí Yuujirou, jakmile vejde do pokoje. Mladík, sedící za stolem, se otočí na židli o 180° a pohlédne na svého přítele. Yuujirou k němu přejde a podá mu jej.

„Děkuji,“ pousměje se Tooru a jako díky jej políbí. Jistě, chodí spolu, což není nic neobvyklého. Již od prvního dne mezi nimi přeskočila jiskra. A jak osud zamýšlel, spletl jejich cesty dohromady aby byli spolu. Nikoho to nepřekvapilo. Mladík s blonďatými vlasy se usadí na postel. Tooru mezitím otevře dopis a vytáhne list papíru. Začne číst.

Milý Tooru,

Možná se divíš, proč ti píši dopis a nezavolám ti. Odpověď je jednoduchá. Sayaka. Myslím, že vím co se ti přesně honí hlavou…

Vím, že máš jistě ve škole spousty povinností a práce, ale přesto bych tě chtěl požádat, aby jsi přijel. Alespoň na víkend. Všechny by nás to velmi potěšilo, zvláště Sayaku. Chtěli bychom s tetou tu celou situaci se Sayakou vyřešit už navždy. Je mi jasné, že ty o ní nestojíš. Že jí máš rád jako svou mladší sestru. Již jsem pochopil chybu, které jsem se dopustil a to, když jsem tě nutil s ní být.

Za tohle se ti omlouvám, je mi to moc líto. Dej nám prosím ještě jednu šanci a buďme znovu rodina, jako předtím. Doufáme, že přijedeš. Budeme tě očekávat k sobotnímu ránu. Pokud si budeš chtít sebou někoho vzít, není v tom problém a bude nám potěšením ho poznat.

Ozvi se co nejdřív.

                                                                                    S láskou,

                                                                                                tvůj strýček.

Rozklepou se mu ruce. Nevěřícně se dívá na ta slova sepsaná na listu papíru. Vstane. Yuujirou se otočí a pohlédne na něj.

„Tooru, děje se něco?“ optá se jej tiše a sedne si. Mladík nasadí tu šťastnou masku a podívá se na něj.

„Ne ne. Nic se neděje. Všechno je v pořádku…“ usměje se strojeným úsměvem. Yuujirou pozoruje jeho oči. Ty modré hloubky přímo křičí, že lže. Raději to nechá být a usměje se taky. Když mu to bude chtít říct, řekne mu to. Nebude na něj naléhat.

*konec flashbacku*

Usadí se vedle něj na lavičku a zvedne pohled k nebi. Tooru sebou cukne, když ucítí vedle sebe pohyb. Otevře oči a pohlédne na osobu vedle sebe.

„Yuujirou…“ zašeptá. Oslovený odtrhne oči od barevné oblohy a stočí svůj pohled k modrovlasému mladíkovi. Zadívá se do jeho očí, které mají povědomý skleněný nádech. Vztáhne ruku a přiloží ji na jeho tvář pokrytou tenkou vrstvou make-upu a pudru. Bříšky prstů jej něžně pohladí po tváři. Z modrých očí se začnou sypat krystalky vody v podobě slaných slz. Stékají dolů po kůži a zanechávají za sebou téměř neviditelnou mokrou stopu. Avšak, než stihnou doputovat na zem, zachytí se o mladíkův prst. Tomu se na tváři objeví nepatrný úsměv. Jemně, aby mu nerozetřel make-up, mu setře slzy. Tooru se pousměje. Zavane slabý vánek a svou studenou dlaní jej pohladí po zádech. Po těle mu naskočí husí kůže. Yuujirou si toho všimne a aniž by něco říkal, sundá si sako a přehodí jej Tooruovi přes ramena. Pomůže mu do rukávů a zapne mu ho.

„Arigatto,“ poděkuje mu tiše. Yuujirou se pousměje.

„Tooru,“ osloví jej potichu. Princezna mu pohlédne do očí. Modrý pohled se vpije ho hnědého. Mladík s blonďatými vlasy pozoruje jeho oči. Jsou plné smutku a bolesti. Přitáhne si jej do náruče a pevně sevře. Tooru se do ní zavrtá, jelikož z ní vyzařuje bezpečí na míle daleko. Ruka je lehce dotkne modrých pramenů vlasů.

„Poslední dobou jsi smutný. I ostatní to na tobě zpozorovali. Řekni mi, co se děje Too-chan?“ zeptá se něžně. Cítí, jak se mladík v jeho náruči roztřese. Stáhne si jej na klín, aby mu byl nejblíže, a pevněji obejme. Rukou začne kroužit po zádech v uklidňujících kruzích.

„Pamatuješ si, jak mi přišel nedávno ten dopis?“ Yuujirou přikývne. Pak mu ale dojde, že jej Tooru nevidí.

„Hai, pamatuji.“ Hime se nadechne.

„Tak ten mi poslal strýc. Přeje si, abych jim odpustil a začal s nimi znovu. Taky chce tu věc se Sayakou vyřešit jednou pro vždy.“ Yuujirou na sobě nedá nic znát. Ještě dobře si pamatuje na setkání s jeho sestřenicí.

„…a taky chce abych přijel na víkend, když jsou ty prázdniny.“ Tohle jej zaskočí.

„A ty tam chceš jet?“ Tooru se mu podívá do očí.

„Popravdě?“

„Jistě.“

„Ne, nechce se mi tam, ale chci to už jednou pro vždy vyřešit.“ Yuujirou přikývne, že rozumí. Moc se mu to nelíbí, že tam Tooru pojede ale nic na to neřekne. I on si přeje to se Sayakou za sebou.

„Jaký víkend tam jedeš?“

„Už tenhle. A chtěl jsem se zeptat…“ Ruka na jeho zádech se přesune níže, na kříž.

„Ano? Na copak?“

„…jestli by jsi tam nejel se mnou? Prosím, strašně by mi to pomohlo a byl bych rád.“ Yuujirou zamrká. Popravdě, sám mu to chtěl nabídnout, že by s ním jel, ale nechtěl vypadat, že se vnucuje.

„A myslíš, že to tvé rodině nebude vadit?“ optá se s obavou v hlase a obejme jej oběma rukama kolem pasu. Odpovědi se mu dostane zavrtění hlavou.

„Ne, nebude. Sám strýček to napsal, že si sebou mohu vzít kamaráda, nebo někoho na kom mi záleží,“ zašeptá a usměje se. Yuujirou se též usměje a přitáhne si jej blíže k sobě. Zakloní lehce hlavu dozadu. Prsty přejede po páteři schované pod sáčkem a šaty, až ke šíji, za kterou si jej stáhne k sobě a spojí jejich rty v jedny.

„Pojedu s tebou, a rád,“ zamumlá do polibků. Ruce modrovlasého mladíka se ovinou kolem Yuujirova krku. Odtáhnou se od sebe a opřou se navzájem čely.

„Děkuju,“ špitne tiše Tooru, v očích plamínky štěstí. Yuujirou se nakloní a vlepí mu motýlí polibek na ústa.

„A myslíš, že bych tě mohl ještě o něco požádat? Ale pokud to nebudeš chtít udělat, nemusíš…“

„O co jde?“

„No…víš…“ Tooruovi tváře získají červený nádech, což Yuujira pobaví.

„Tak co? Vymáčkni to ze sebe,“ pronese se smíchem a lehce jej štípne, tak aby ho to nebolelo.

„Myslíš…mohl…by jsi se převléci za dívku?“ vyhrkne ze sebe s rudými tvářemi. Yuujirou pozvedne obočí. Kotky úst mu zacukají, ale smát se nezačne.

Proč ne. Stejně si mě všichni pletou s dívkou. A pro tebe to udělám rád,“ pokrčí rameny s úsměvem.

„V-vážně?“ Tooru tomu nechce uvěřit.

„Hai,“ odvětí a na důkaz svých slov jej políbí. Tooru se mu vrhne kolem krku, až jej málem udusí. Yuujirou jej též obejme. Pohlédne opět k nebi. Slunce již zapadlo a předalo své žezlo svému nástupci, králi noční oblohy, měsíci. Ten však ještě nevyšel na svou pouť, proto vyslal své stoupenkyně, hvězdy, aby rozzářily inkoustovou oblohu a svítily lidem. I Tooru vzhlédne k nebi.

„Jsou nádherné,“ zašeptá. Vydechnutý vzduch z jeho úst se srazí a přemění na páru, jelikož teplota se rapidně snížila.

„Myslím si, že je na čase jít dovnitř. Už je pozdě,“ řekne Yuujirou. Tooru neprotestuje, jelikož mu je zima, a jen přikývne. Oba dva vstanou a společně se rozejdou ke svému pokoji. Nikoho na chodbách nepotkají. Všichni již totiž odjeli a nebo jsou u sebe na pokoji. Vejdou do společného pokoje. Tooru ze sebe sundá sako od uniformy.

„Děkuji za půjčení,“ pousměje se a navlékne jej na ramínko a uklidí do skříně.

„Přeci bych nenechal tak krásnou princeznu umrznout. Zvláště když patří ke mně…“ pronese vábivým hlasem blonďák a pozoruje svého přítele. Ten vycítí jeho pohled. Pohled plný citů, stejně jako jejich srdce, přetékající neskonalým množstvím citů. Hlavně lásky. Yuujirou k němu natáhne ruce, kterých se Tooru chytí a nechá se následně přitáhnout do objetí. Položí si své ruce na jeho ramena. Na svých bocích ucítí druhé, na krku cizí dech. Přivře oči. Užívá si tenhle pocit. Hru na kočku a myš, kdy on je kořist a lovec Yuujirou. Zachvěje se, neboť na kůži ucítí dotyk. Tolik známý a tolikrát provedený. Polibky se posouvají po hrdle směrem vzhůru, ke rtům. Špička jazyka obkrouží jejich konturu a vydobude si mezi ně vstup. Nejprve důkladně prozkoumá všechna zákoutí jeho úst, až pak s ním proplete jazyk v divokém tanci vášně. Pomalu, za stálého líbání, se přesunou k posteli, která se nachází pár kroků od nich. Yuujirou na ní něžně svou princeznu položí a sám si lehne vedle ní. Zapře se jednou rukou v lokti a přetočí na bok. Nakloní se nad něj a opět spojí jejich rty v jedny. Volnou ruku přiloží na jeho koleno a pomalými táhlými pohyby se přesouvá nahoru po stehně. Zajede prsty pod šaty a postupuje pořád výš a výš. Tooru se neudrží a zavzdychá do polibků. Yuujirou se oddálí a pousměje se. Tooru jej skrze pootevřené oči pozoruje. Vztáhne ruce a roztřesenými prsty mu začne rozepínat jednotlivé knoflíčky košile. Ale poněvadž se mu třesou ruce, moc mu to nejde. Zamračí se. Mladík se usměje se a sehne se k němu. Musí mu slíbat tu vrásku na čele. Nakonec se to Tooruovi podaří a svlékne svému milenci košili z ramen. Odhodí jí někam do prostoru a ona se neslyšně snese k zemi, jako první sněhová vločka. Košili následují i další části oblečení, až na konec mladíci zůstanou jen v rouchu Adamově. Yuujirou se vklíní mezi Tooruovi nohy. Rukama a jazykem laská jeho roztoužené tělo, které se proti jeho dotekům vypíná. Chce víc. Pohlédne na svého milence. Ten má zvrácenou hlavu dozadu, oči zavřené, tváře zarudlé, v rukou drtíce prostěradlo. Z pootevřených rtů vycházejí tiché vzdechy ukazujíc, že se jemu, i jeho tělu, tato péče líbí.

Jazyk pomalu, po neurčené dráze, směřuje dolů zanechávajíc tak za sebou vlhkou cestičku. Obkrouží pupík, následně do něj vjede. Tooru se prohne. Yuujirou opustí jazykem břicho a přesune se na podbřišek, který zahrne několika drobnými polibky. Sjede rty trochu níže a dostane se k cíli své pouti. Modrovlasému mladíkovi se skrze hrdlo prodere sten. Dokáže vnímat pouze ty hříšné rty, které jej přivádějí na okraj neskonalé slasti. Cítí v sobě prsty, jak si jej připravují na milování. Miluje ten pocit, když je Yuujirou v něm.

„Yuu…“zasténá, když se v něm prsty zapohybují. Blonďák pozvedne hlavu a pohlédne do jeho tváře.

„Ano?“ optá se nevinně a více zacvičí prsty. Odpovědí se mu dostane v podobě zasténání.

„Prosíííím…“ vydechne Tooru. Yuujirou ví, o co jej prosí. Usměje se a vytáhne prsty. Přiloží si je k ústům a špičkou jazyka je olízne což vyvolá tu reakci, že Tooru zalape po dechu. Yuu vezme Tooruovi nohy a roztáhne je od sebe a načež si je i podrží. Jednou rukou však vyhledá tu přítelovu a proplete se s ní. Pomalu do něj vstoupí, čímž se jejich těla spojí v jedno. Jako dvě půlky srdce. Jejich těla se rozvlní ve stejném rytmu, srdce bijí též. Dech se zkracuje. Jejich těla spaluje společná touha, touha po tom druhém. Navzájem si způsobují slast. Čím více se pohyby zrychlují, tím více se blíží vysloužená odměna.

„Teď,“ šeptne Yuujirou.

„společně,“ přikývne Tooru. Poslední příraz, dva výkřiky a společná cesta ke hvězdám…

Yuujirou z Toorua vyjde a vyčerpaně padne na postel vedle něj. Hrudníky se jim rychle zvedají. Tep i dech se  pomalu vrací do normálu. Oba mají zavřené oči. Jejich těly doznívají poslední vlny právě prožitého milování. Otevřou oči ve stejnou chvíli a podívají se na sebe. Nemusí nic říkat. Rozumí si i beze slov. Yuujirou se přetočí na bok a vtáhne si svého modrovlasého anděla do náruče a ochranitelsky sevře. Ten se do ní stulí.

„Moc ti děkuju, že pojedeš se mnou…miluju tě,“ zamumlá z polospánku. Zavře oči. Celý týden toho moc nenaspal a pořád se stresoval a přetvařoval, což jej velice vyčerpalo. Jak po fyzické, tak po psychické stránce. Hlavně po té psychické. Yuujirou jej pohladí po vlasech.

„Nemáš za co, spíš to já ti děkuji, že s tebou mohu jet…“ skloní se k němu a políbí jej do záplavy modrých vlasů. Tooru se usměje a více k němu přitulí.

„Jen spinkej,“ pousměje se mladík a pevněji jej sevře v obětí. Tooru ještě něco zamumlá a během krátké chvilky usne spánkem spravedlivých. Yuujirou jej chvíli pozoruje a pak usne také.

Dny uběhly jako voda a nastal den D, tedy den, kdy má Tooru jet ke strýčkovi. Zabalí si věci do tašek. Tooru čeká na Yuujira před školou. Stojí na místě a poklepává botou o zem. Ruce má založené na hrudi. Chtěl pomoci Yuujirovi se proměnit na dívku ale on slušně odmítl. Prý to bude překvapení. Teďka už stepuje půl hodiny venku.

„Kde sakra je,“ zamumlá si polohlasem a pohlédne na hodinky. Mají už jen 7 minut, než jim pojede autobus.

„Omlouvám se, že tady tak dlouho čekáš…“ ozve se za jeho zády. Tooru se ihned otočí, že něco řekne, ale zasekne se. Před ním totiž stojí Yuujirou v džínové minisukni, šedém svetříku s výstřihem a s vodorovnými barevnými pruhy, přes který má černý kabátek. Na rameni se mu houpe jeho kabela s věcmi. Na nohou má černé boty na podpatku do půlky lýtek. Vlasy sepnuté do slušivého skřipce. Oči zvýrazněné lehce tužkou, řasy nabarvené na černo a na rtech bezbarvý lesk. Prostě, a jednoduše krása. Kdyby o něm nevěděl, že je kluk, myslel by si, že je dívka.

„Páni,“ vydechne obdivně Tooru. „Sluší ti to.“

„Děkuju…taky jsem se snažil aby to vypadalo opravdově. Co myslíš? Povedlo se mi to?…“ optá se a otočí se na místě jako modelka. Tooru si jej prohlédne. Nevidí na něm jedinou chybičku.

„Je to dokonalý. Vypadáš jako opravdová dívka,“ pousměje se a vezme svou tašku do ruky. Yuujirou se jen usměje a přejde k němu.

„Tak jdeme. Autobus nám jede za chvilku.“ Po těchto slovech se oba dva rozejdou směrem zastávka. Po pár minutách opravdu přijede autobus. Nastoupí do něj a usadí se. Autobus se rozjede směr město, kde nastoupí na vlak, který je doveze k Tooruově rodině. Na tom je vidět, že je nervózní. Yuujirou jej proto chytí za ruku, naznačujíc, že je s ním. Tooru na něj pohlédne, pousměje se a lehce jeho ruku stiskne. Celou cestu mlčí. Autobus po nějaké době jízdy zastaví. Oba dva vystoupí a vydají se na nádraží. Všichni se za nimi otáčí, tedy přesněji řečeno se otáčejí za Yuujirem. Nevadí mu to ale stejně. Je to pro něj nezvyk, když jej pozoruje tolik lidí. Natiskne se více na Toorua, který jej obejme jednou rukou kolem boků. Yuu se usměje a též omotá jednu svou ruku kolem jeho pasu. Míří na nádraží. Někteří lidé, kolem kterých projdou si je prohlížejí nebo dokonce i vyfotí. Tak krásný pár se totiž jen tak nevidí. Nakonec se jim podaří najít jejich nástupiště. Vlak přijede přesně, kdy se tam objeví. Nastoupí do něj. Rozjedou se po starých kolejnicích. Sedí vedle sebe a pozorují ubíhající krajinu. Yuujirou si opře hlavu o mladíkovo rameno a dívá se ven. Na svém pase ucítí ruku. Pousměje se a zavře oči. Cesta probíhá mlčky. Ani jeden z nich nemluví. Tooru nemá potřebu. Je zaplaven vzpomínkami. A Yuujirou jej nechce rušit. Ale chce mu alespoň pomoci, proto tohle všechno. Miluje ho z celého srdce a nechce aby se trápil. Pravidelný zvuk kolejí a houpání způsobí to, že se Yuujirou propadne do lehkého spánku. Spí, ale přesto vnímá vše okolo.

Vlak se zahoukáním píšťaly a zaskřípáním brzd zastaví ve stanici. Tooru pohlédne na svého společníka a lehce jej pohladí po tváři. Yuujirou otevře ihned oči.

„Už jsme tady,“ zašeptá Tooru. Yuujirou kývne a vstane. Dá si kabelu přes rameno a vystoupí z vlaku. Tooru vystoupí hned za ním. Chytne jej za ruku a proplete s ní prsty. Rozejdou se směrem z nádraží ven. Yuu, jelikož to tady nezná, se nechá svým partnerem vést. Jdou pěšky. Kochají se krásou jarní přírody.

Po nějaké době cesty se dostanou na místo. Místo, které se pro Toorua stalo domovem ale i peklem. Má smíšené pocity. Projdou dřevěnou brankou a po vstupní cestě dojdou k hlavním dveřím, před kterými se zastaví. Tooru se dívá na zavřené dveře. Yuujirou se na něj podívá. Stiskne mu více ruku.

„Jsem tady s tebou,“ zašeptá. Tooru se k němu otočí. Chytne jej za pás a přitáhne k sobě. Nečekaně jej políbí. Potřebuje podpořit, ujistit se. Yuujirou se ihned přizpůsobí situaci a polibek mu opětuje. Rukama jej obejme kolem krku. Ani jeden netuší, že je skrze záclonu pozoruje další osoba.