Kapitola 1

Příjezd aneb životní setkání

Auto zastavilo na příjezdové cestě domu. Na zahradě byla ještě postavená cedule ,Na prodej‘. Když na ni zafoukal studený vítr podzimu, trochu zaskřípala. Dům byl velký, ale ne zrovna v moc dobrém stavu. Proto zůstal celou tu dobu opuštěný. Až na chvíli, kdy si ho všimla rodina Dubračových. Ti dům s radostí odkoupili už kvůli venkovu a velké zahradě. Jediný člen ale nebyl s domem spokojen- jejich sedmnáctiletá dcera Blanka, která se nerada stěhovala. Její kamarádi, oblíbené hospody a přítel, všechno bylo pryč a ona musela strpět tenhle stereotypní venkov.

Blanka loudavě vylezla z auta a nadechla se čerstvého vzduchu. Poté se podívala na dům, jenž ji připadal jako barabizna z jejich nočních můr. Všechno vypadalo jako by se mělo v jedné chvíli rozpadnout. Pan a paní Dubračovi se na dům usmáli a veselým krokem šli směrem ke dveřím. Blanka je pomalu následovala, ale její nadšení bylo o proti nim menší. Pan Dubrač vyndal z kapsy klíč a strčil ho do zámku. Něco cvaklo a pan Dubrač otevřel dveře, které najednou vypadly z pantu a spadly na zem směrem do domu.

„To nevadí. To se zpraví.“ Řekl pan Dubrač a překročil spadlé dveře, tím vešel do domu.

„Páni, já myslela, že to bude menší barabizna.“ Řekla zkaženým tónem Blanka a kopla do zídky vedle dveří.

„Zlato, nezačínej s tím a radši si běž vybrat místnost, ve které budeš mít pokoj.“ Řekla káravým tónem paní Dubračová. Blanka vešla do domu a prolézala pokoj po pokoji. Musela uznat, že dům byl opravdu velký a prostorný. Poté šla do prvního patra, kde se ji zalíbil pokoj až na konci chodby. Měl balkón a poličky dané rovnou do zdi. Tam by si mohla dát svoje romány, které tak ráda čte. A další dveře v jejím pokoji vedli do koupelny. Bude mít i vlastí koupelnu. Ale stejně ji to moc nepotěšilo. Nic ji nenahradí městský život.

O týden později, když už bylo všechno vybalené a dům vypadal už docela jako dům, seděla Blanka na posteli a četla si román. Z jejího čtení ji ale vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále.“ Řekla Blanka a odložila knížku bokem. Dveře se otevřely a v nich stála její máma.

„Večeře je na stole.“ Řekla a odešla. Blanka ji hned následovala. Jídelna a kuchyň byly umístěny v přízemí skoro u vchodu. Byli to dvě rozsáhle místnosti až moc velké jen pro tři lidi.

„Tak co Blanko, jak se těšíš do nové školy?“ zeptal se ji otec uprostřed večeře a strčil si do úst další hranolku.

„No radši bych si strčila do podprsenky ježka.“ Odpověděla mu kysele Blanka a dál si všímala svého talířku.

„Ředitel mi připadal docela stydlivý.“ Přidala se do rozhovoru paní Dubračova.

„No ták určitě si tam najdeš hromadu dobrých kamarádů.“ Snažil se povzbudit svoji dceru pan Dubrač, ale bezvýsledně.

Po jídle se šla Blanka vykoupat a hned si lehnout.

Blanku probudili první sluneční paprsky. Podívala se na budík. Ještě mohla půl hodiny spát. Ale když po pěti minutách spánek nepřicházel, vzala knížku a zbytek času si četla. Když nastala chvíle, kdy už by měla teoreticky vstát, tak se rychle převlékla a v koupelně ze sebe udělala člověka. Na snídani neměla ani pomyšlení, a proto hned vyrazila do školy.

Cesta ji trvala asi půl hodiny. Vesnice byla větší ,než se zdála, a mnohem více udržovaná. Ale škola by se asi nemohla přiřadit k udržované části vesnice. Všude se povalovali odpadky a vajgly od cigaret. Dokonce ani žáci ji nepřipadali moc přívětiví. Proto se rozhodla jít rovnou do třídy.

Hledat jehlu v kupce sena by bylo snadnější, než najít v těch spletitých uličkách školy blančinu třídu. Ale nakonec se ji to přece jen podařilo a ona si sedla až dozadu. Vyndala si z brašny román a začala číst. Svých spolužáků si nevšímala.

Ze čtení ji ale vyrušil hlas a menší zatřesení ramenem. Blanka vzhlédla a spatřila dívku v jejím věku. Měla kratší hnědé vlasy a velmi dětské oči.

„Ahoj, můžu si sednout za tebou?“ zeptala se ji mile a usmála se na ni.

„Jistě.“ Řekla Blanka a úsměv ji oplatila. Neznámá dívka si sedla a na lavici si položila tašku. Poté se znovu podívala na Blanku.

„Já jsem Gabriela Šmejková a ty? Jsi tu určitě nová, jinak bych si tě pamatovala.“ Řekla zvesela.

„Jo jsem tu nová. Jmenuji se Blanka Dubračová a s rodiči jsem se sem přistěhovala před týdnem do toho rozpadlého domu na konci vesnice.“ Odpověděla ji Blanka a odložila knížku na lavici. Když Gábi uviděla, vyjekla nadšením, až se celá třída na nich zmateně podívala.

„Ty čteš taky ráda romány. Taky je zbožňuji.“ Řekla na vysvětlenou, vzala knížku do ruky a začali v knížce listovat.

Blanka se jen trochu zmateně usmíval. Poté se podívala po třídě, jestli se na nich ještě někdo dívá. A pak se její pohled střetl s tím jeho. Modré oči jako nekonečné moře na ni nepřetržitě zírali. V jeho očích byla vášeň a ještě něco nebezpečného, co Blanku nesmírně přitahovalo. Poté si ho prohlédla celého. Vlasy černé jako havraní peří byli rošťácky rozcuchané. Na sobě měl jen oblečení černé barvy.

„Hej Blanko jaká je?“ probudila Gábi Blanku. Blanka zatřepala hlavou a chvilku na ni nechápavě zírala. „Ta knížka?“ snažila se ji vrátit do reality Gábi.

„JO je dobrá.“ Řekla trošku mátožně Blanka a znovu pohlédla na neznámého chlapce. Ale teď už nebyl sám. Seděly tam s ním dvě holky – jedna na lavici a druhá na židli.

Dívka sedící na lavici měla černé vlasy jako chlapec, sahající až po pás. Byli vlnité a zdálo se, že je na ně dívka pyšná. Oči měla hnědé jako čokoláda. Dívka sedící na židli měla červené vlasy a hnědé oči jako její kamarádka. Obě byli oblečené do sexy triček a sukní.

„Na ně se ani nedívej.“ Řekla Gábi varovně, když spatřila Blanku, jak se dlouze na ně dívá.

„Proč?“ zeptala se Blanka zvědavě.

„Jsou u nás na škole něco jako černá elita.“ Řekla tiše jako by ji neměl nikdo slyšet.