Kapitola 1

„Crrrrrrrrrrrrrrr“ Zase ten otravný zvuk. Překulím se na bok a hned na druhý. Chtěl bych spát, ale ten strašně otravný kulatý předmět mě nenechá. Natáhnu zpod přikrývky svoji značně unavenou ruku a beru pořad ještě hlučnou věc do své dlaně. Pořádný nápřah a už jen vidím jak se kousky budíku tříští o protější stěnu. Samozřejmě mi opadal i kousek omítky, ale to nevadí hlavně, že je už ticho.

„Odpočívej v pekle.“ S velkým odporem se zvednu s postele. Dnes máme první hodinu matiku, a jestli na ni přijdu ještě jednou pozdě tak mě matikář nechá propadnout.

Ploužím se do koupelny s myšlenkou, že by bylo dobrý se jít vykoupat. Otvírám dveře, a co nevidím ten kohoutek už zase uvolněný a stříká vodu do všech stran, ještěže bydlím v přízemí. Přejdu k vaně a oba kohoutky pořádně utáhnu, ale stejně to nepomůže, voda si klidně dál teče a na mě ohledy nebere. Radši po škole zavolám opraváře, ale teď na to opravdu čas nemám.

Svoji předešlou myšlenku radši zavrhnu a dojdu k umyvadlu. Vykonám nejpotřebnější hygienu a beru si kýbl a hadru a můžu začít opět vytírat. Svoje promočené pyžamo hodím na pračku v domnění, že zrovna tam by uschnout mohlo.

Do pokoje se vracím už zcela probuzen. Obléknu si svojí uniformu. Košili si nechám trochu rozepnutou, aby byl vidět na krku můj modrý kámen, který jsem dostal od rodičů, než umřeli. Přejdu do kuchyně a posnídám svůj oblíbený ramen.

Na chodbě si upravím svojí blonďatou a znovu rozcuchanou kštici, které to stejně nepomohlo a je pořád rozcuchaná. Hodím přes sebe sako od uniformy a vyrážím do školy doufajíc, že až se vrátím tak tu bude sucho.

***

„Hej, ubožáku jak ses vyspinkal.“

„Odkdy Uchihové používají zdrobněliny, ale to jak sem se vyspinkal, arogantního blbečka zajímat nemusí.“

„Jen se snažím být milej, ale když sto nepoznal ubožáku.“

„Chceš se prát?“

„A kdo myslíš, že vyhraje?“ Opřel se loktem jedné ruky a dlaní druhé ruky o skříňku, o kterou se já opírám zády a tím mi znemožnil útěk. Upíral na mě své temné oči a já, ač jsem nechtěl, jsem začal pomalu ale jistě rudnout. Právě jsem pochopil, proč na něj všechny ty holky letí. Ano, ano přiznávám, jsem na kluky, ale nikdy by mě nenapadlo, že by se mi mohl líbit zrovna on. Ten jeho temný pohled a ten obličej orámovaný havraními, už na pohled hebkými, vlasy.

„Já?“ Odpověděl jsem na jeho otázku mírněji, než jsem chtěl.

„Já!“  Nějak si věří chlapeček. Lehce se odstrčil od skříňky, čímž se vzdálil i ode mne, rozcuchal mé neposedné vlasy a odešel. Musel jsem skrývat zklamání, jeho blízkost se mi velice líbila.

Hezky to měl načasované, právě totiž zazvonilo a já musel utíkat, abych, jak už jsem se zmínil, nepřišel pozdě na hodinu matematiky.  A když jsem vcházel do třídy, ta červená barva z mého obličeje pořád nemizela. Než jsem se usadil, zachytil jsem pohledem úšklebek toho arogantního imbecila.