Kapitola 1

Cesta ze školy byla dlouhá a namáhavá. Není jednoduchý bydlet na setsakra prudkém kopci. Mám školu přímo pod sebou. Doslova pode mnou. Po nějakých dvaceti, možná i třiceti minutách jsem konečně vyšplhal nahoru na kopec a unaveně se vydal ke svému domu, který, nutno podotknout, byl ještě o pár bloků dál. Po dalších asi pěti minutách chůze jsem se finálně dostal k domovu. Velkému domu, který měl tři patra plus půda. Přešel jsem k brance… ehm, k bráně a odemkl ji, odsunul velké těžké vrata a vstoupil k nám na pozemek. Po krásně dlážděném chodníčku jsem přešel k dubovým dveřím a otevřel je. Tyto dveře jsme většinou nezamykali. Tedy zamykali, jen já je nechával otevřené. Přišlo mi zbytečné, abychom zamykali něco za dvoumetrovým, téměř betonovým „plotem“. Vyzul jsem se a vešel dovnitř. Opět tu nikdo nebyl. Táta byl na nějakém obchodním jednání. No, dva měsíce se už neukázal, musel kvůli tomu letět do Tokya. Což, buďme upřímní, je dost daleko. Hodil jsem mikinu na věšák, podzimní dny byly chladnější, už byla potřeba se pořádně oblíkat. Prošel jsem chodbou, kolem kuchyně a obýváku a vyběhl jsem po schodech do druhého patra, které jsem měl teď víceméně celé jen pro sebe. Byl tu můj pokoj, který byl vcelku malý, ale útulný, bratrův pokoj, otcova pracovna, ložnice a koupelna. Mamka v ložnici moc nespala, protože vždy zůstávala dole na gauči u televize, když byl otec pryč. Zdůvodňovala to tak, že je na ni ložnice pro jednoho příliš velká. Zapadl jsem do pokoje a po pravé straně hodil batoh vedle černé skříně. Líným krokem jsem se vydal k posteli a padl tváří na polštář. Byl jsem unavený, vyčerpaný, znechucený, otrávený. Potřeboval jsem nějakej film, deku a teplé kakao. Ale prvně sprchu ledové vody. Vyhrabal jsem se z postele a přetáhl si béžové tričko přes hlavy, hodil jej do neznáma za sebe a vyšel z pokoje. Koupelnu jsem měl hned před pokojem, což bylo po ránu výhodné, jelikož jsme se s bratrem vždy hádali, kdo tam půjde první. Vždy se vymlouval na to, že je starší, a teď tam prostě vždycky jen zdrhnu, a zamknu se. Vyřešeno. Vešel jsem dovnitř a zavřel se sebou. Při pohledu do zrcadla jsem se málem vyděsil. Mé vždy svítivé modré oči byly najednou pohaslé a pod nimi se rýsovali kruhy. Vrabčí hnízdo na hlavě tomu dodávalo šmrnc, opravdu. Sklonil jsem hlavu k umyvadlu a pustil vodu, kterou jsem si přepláchl obličej. Opět jsem pohlédl do zrcadla, a dále to nijak nekomentoval. Stáhl jsem ze sebe zbytek oblečení, a hodil jej na malou skříňku, do které jsme většinou strkali pyžama, ručníky, a naši tam mívali oblečení na další den. Chvíli jsem se rozmýšlel, zdali vana či sprcha, ale nakonec jsem zalezl do sprchového koutu a pustil na sebe z vrchu vodu tak akorát. Asi půl hodiny jsem tam jen stál se zakloněnou hlavou a nechal kapky vody dopadat na mou tvář. Němě jsem se usmíval, ale musel jsem někdy vylézt, přes to, že jsem vodu nade vše miloval. Natáhl jsem se po ručníku, osušil se a ovázal si jej kolem pasu. Vzal jsem špinavé oblečení a při odchodu z koupelny jsem je hodil do prádelního koše. Když jsem otevřel dveře, málem mě postihla mrtvice. Přímo přede mnou stál bratr se svou výškou metr osmdesát, havraní vlasy mu padaly do tváře, a jeho mrtvolně bílá pleť byla až děsivá. Odskočil jsem krok dozadu.
„Ty imbecile, jak dlouho jsi tam jako chtěl zůstat? Nezapomínej, že ta koupelna není jenom tvoje…“ řekl tiše, jako nasraný buldozer a já se prostě musel ušklíbnout. Prošel jsem kolem něj a s klidnou tváří prohlásil, že já na rozdíl od něj imbecil nejsem a je to jeho chyba, nemá za školou hulit a chodit domů dřív. Věnoval mi pouze nenávistný pohled a doslova mě z koupelny vyhodil. Zasmál jsem se a vešel do pokoje, kde jsem ze skříně vyhrabal černé tepláky a k tomu volné bílé tričko. Zavřel jsem za sebou dveře a zasedl k počítači. V mém pokoji byla celkem tma, i když jsem měl odhrnuté závěsy. Můj pokoj byl do černo-zelené, což působilo temně. Když jsem otevřel notebook a zapnul jej, světlo z jeho obrazovky ozářilo dveře za mými zády, které vedli do bratrova pokoje. Ještě jako malí jsme se měli rádi, tak nám propojili pokoje, časem se to však změnilo a teď vlastníme od těch dveří klíč. Otevřel jsem si facebook a projel několik zpráv od lidí, co ani pořádně neznám. To jejich: Ahoj, jak se máš, co děláš a co jinak je už otravné. Najel jsem si však na stránku kluka, nesoucí jméno The Raven, a všiml si novinek na jeho stránce. Oznamoval vydanou novou část příběhu, který napsal. Miloval jsem čtení a miloval jsem jeho příběhy pro všechno na světě. Otevřel jsem webovky, co přidal do příspěvku a vyjeli mi jeho stránky. Rozklikl jsem rubriku Příběhy a vyhledal svůj nejmilejší, který teď vydával. Zavřel jsem ostatní záložky a nasadil si sluchátka. Vždy na úvod nějakého jeho příběhu přidával písničku, která nejvíce vystihovala pocity, co právě prožíval. Vždy to, co slyšel v té hudbě, přenesl do klávesnice a psal. Bylo to něco úžasného, vždy jsem to chtěl umět jako on. Podepřel jsem si bradu a lokty se zapřel o stůl a ponořil jsem se do jeho slov. Psal o samotě, o smutku, co trýzní jeho duši. O nenávisti a lásce ke svobodě. Jeho slova měla obrovskou váhu a hloubku, kdyby to četli všichni lidé na světě a vzali si jeho slova k srdci, mohl by svět vypadat jinak, než teď. Zasnil jsem se natolik, že jsem si ani nevšiml bratrovi přítomnosti. Stál za mnou tiše jako myš a četl jeho příběhy se mnou. Jakmile jsem si to uvědomil, nadskočil jsem.
„Neměl by ses raději učit, než číst nějaký kecy, nějakého buzeranta?“ pronesl podrážděně s pozdvihnutým obočím. Tiše jsem zavrčel.
„Hleď si svého…“ Věděl jsem, že má pravdu, ale nemohl jsem přestat číst v polovině. „A navíc to říká ten pravej, mám lepší prospěch, než ty.“ Odfrkl jsem si závěrem a dál jej ignoroval. Přestalo jej to bavit a přes společné dveře zmizel v pokoji. Huh? Odkdy jsou otevřené? Nechápavě jsem se za bratrem otočil, ale ten už zavřel dveře. Protočil jsem očima a pohled upřel opět na Ravenova slova.
Ráno nebylo probuzení moc příjemné, něčí ruka se mnou třásla tak, že jsem shodil lampičku ze stolu. Otráveně jsem pohlédl vzhůru do bratrových nepříčetných očí. Stál nade mnou, s kartáčkem v puse a netvářil se zrovna nejmileji. Super. Teď budu mít zkažený zbytek dne.
„Hej, ty ignorantskej mamlasi, pokud si chceš dát sprint z kopce, tak klidně spi dál.“ Vytáhl kartáček z úst.
Nevím, kdo je tady ignorantskej mamlas, mezi námi dvěma.
Pak mi to došlo. Já zaspal. Okamžitě jsem vyletěl ze židle a div nevzal bratra s sebou. Natáhl jsem se do skříně, oblékl si černé úplé tílko a bílé rifle k tomu. Natáhl jsem se po tašce, a naházel do ní potřebné věci plus oběd a svačinu. Sprchu jsem vynechal, jinak bych se do školy snad ani nedostal. Sáhl jsem po hřebenu a kartáčku na zuby a jel double. Seběhl jsem schody, bratr už byl dávno pryč, ani jsem si nevšiml, kdy stihl odejít. Nahodil jsem na sebe mikinu, kterou jsem ani nezapínal, a obul si jednu botu. Následně jsem musel doskákat po jedné noze k tašce, kterou jsem nechal na kuchyňské lince. Začal jsem zmatkovat. Doskákal jsem tedy zpět a nazul si i druhou botu. Sáhl jsem na věšáček, kde viseli klíče, a chystal se vypadnout. Ale klíče nikde. Pohlédl jsem na hodiny, visící v kuchyni, mám patnáct minut, když poběžím, tak stíhám. Vletěl jsem dovnitř a zběsile se vrhl do pátrání. Zarazil jsem se, když jsem za sebou uslyšel něčí smích, z kterého mi běhal mráz po zádech.
Ve dveřích stál bratr a držel svazek klíčů v ruce. Nechápavě jsem se na něj podíval. Hodil mi klíče a se škodolibým úsměvem na rtech prohlásil, že jsem prostě jen blbeček, že je našel venku před vchodem. Věnoval jsem mu jeden ze své sbírky nepěkných pohledů a strčil si klíče do kapsy. Sebral jsem batoh a hodil si jej přes rameno. Vyšel jsem ven před dům a počkal, až bratr zamkne. Vypadá to, že s ním zase po sto letech půjdu do školy. Vyšel jsem před branku a počkal, až i on vyjde a zamkl jsem za ním. Přidali jsme do kroku a vydali se z kopce. Cesta do školy byla vždy jednodušší, než ze školy. Což bývá u většiny lidí naopak. Hodně dlouhou chvíli bylo ticho, než jsem jej prolomil svou otázkou.
„Kde je máma? Včera se ani nezastavila doma. A dnes by měly mít volno, ale přesto doma stále není…“ Jen se na mne otočil a usmál se. Ne jako vždy, ne ty jeho škodolibé úsměvy. Arogantní úšklebky či snad povýšené až agresivní smání. Usmál se upřímně. Tak nějak mile, až mě to zaskočilo.
„Víš…“ začal. „S mámou to není úplně jednoduché. Otec se už nějakou tu dobu doma neukázal. No, vcelku dost dlouho, nepíše a ani nevolá. Jakoby na nás zapomněl. Když mu mamka psala, ani se neopovažoval odpovědět, je to skoro, jako by na nás zapomněl, nebo se na nás snažil zapomenout. Mamku to celkem nahlodává. Jednou, když jsi byl pryč, tak chytla amok a začala třískat věcmi všude okolo, prostě to neunesla. Všichni stále doufáme, že otec jen pracuje, ale trvá mu to hodně dlouho, říkal, že je to jen obchodní jednání. Takže kdo ví. Mamka je teď u svých kamarádek, nechala nám vzkaz, ale asi sis jej nevšiml. Chvíli tam pobude, než se dá do pořádku.“
Zůstal jsem na něj hledět jako sůva z nudlí. Kdy mi to hodlal říci? Nebo… no, uznávám, byla to asi chyba z mé strany, jelikož posledních pár dnů toho na mě bylo prostě příliš. Klesl mi průměr a dokonce i morálka. Bylo to teď těžké období.
Dozvěděl jsem se, že můj bratr chodí po škole, někdy i před školou, s nějakou partou starších kluků někam pryč, mám pochyby, že se zapletl s ne nejlepšími lidmi. Od doby, co je otec pryč se změnil. Stal se z něj úplně někdo jiný. Chová se více arogantně, je drzý, namyšlený, skoro jej nepoznávám. Začíná se chovat jako nějaký fracek, prostě se moc povyšuje nad ostatní. Mamka to nese těžce, jak jsem zjistil. Stejně mi přijde zvláštní, že mi ani nepíše nebo nevolá. Ano, je pryč jen pár dní, ale přeci je to zvláštní. U ní teda jo. A vůbec, jaké kamarádky? Nikdy jsem si nevšiml, že by si domů vodila návštěvy, že by si vyjela na nějakou dámskou jízdu, či něco podobného. A já? Otec mi chybí, vždy mi pomáhal, ať už se školou či s problémy mezi mnou a přáteli. Nikdy jsem s lidmi moc dobře nevycházel, a od té doby, co táta odjel je to ještě horší. Hrávali jsme tenis, baseball, nebo košíkovou společně na zahradě a teď? Přijdu ze školy a zalezu si do pokoje, kde si čtu až do rána a pak meškám školu. A taky se divím, že vypadám tak, jak vypadám. Navíc bych si měl najít brigádu. Což mi s mým problematickým spaním taky nějak nepomůže. No, také jsem se hodně změnil, sám jsem to věděl, a přes to jsem s tím nedokázal nic udělat. Jen jsem vnímal tu změnu, jako by byla nevyhnutelná. Celá naše rodina se měnila, ale nebylo to k lepšímu, nýbrž naopak.
„…-to. Země volá Saita. Haló.“
Úplně jsem vypnul, ani jsem si neuvědomil, že stojíme před školou a bratr na mě už asi hodinu mluví, mezitím, co já němě zírám do blba. Spěšně jsem se mu omluvil a rozloučil se. Vešel jsem do školy, a při pohledu na velké hodiny, visící uprostřed chodby, jsem zjistil, že mám ještě pár minut času. Bratr se mnou do školy nechodil. Chodil na školu vedle, tedy na střední. Já stále trčel na základce v devátém ročníku a modlil se, aby už tento náročný rok byl za mnou. Záviděl jsem mu, že už je ve druháku. Když jsme se spolu bavili, na jakou školu půjdu, tak říkal, že přechod z devítky na jinou školu byl sice náročný, ale že začal nově. Že si našel spoustu přátel, v prvním ročníku si našel pěknou holku, a užíval si toho začátku plnými doušky. Chodívali jsme spolu do školy, jelikož jsme ji měli téměř vedle sebe a já se vždy díval, jak se ode mne odpojil, jak se seběhl kolem něj hlouček kamarádů, a se smíchem vstoupili do budovy. Celkem je mi i líto, že už je to jinak. Zatřepal jsem hlavou. Je to jeho chyba, že se změnil, že si vybral jinou cestu, špatnou cestu, že se změnil. Ne, počkat. On za to nemůže, to otec, kdyby neodjel, nikdy by se to nestalo, vše by bylo v normálu, byli bychom jako šťastná rodinka z nějakého filmu. Ale ne, on to zničil, všechno. Zůstaly jen základy, které se už také však otřásali znechucením.
Zavřel jsem skříňku a spěchal do třídy. Jen co jsem usedl na židli, zazvonilo a do třídy vstoupila učitelka přírodopisu. Mého pozdního příchodu si naštěstí nevšimla. Rychle jsem si nachystal věci a stejně jako mí spolužáci se postavil. Začala hodina, skončila hodina. Nic jsem si neodnesl, možná tak celý počmáraný sešit blbostmi. O přestávce jsem si otevřel blok a přemýšlel o Ravenovi. Vzal jsem propisku, a zavřel oči. Představoval jsem si podzim. Pochmurnost tohoto období, a mé pocity. Ten vztek a zlost, co jsem měl na otce. Ten smutek z naší rozpadající se rodiny. Přiložil jsem tužku k papíru a má ruka se hýbala sama od sebe. Nevnímal jsem okolí, jen své myšlenku, papír, a slova, která do něj byla psána. Z myšlenek mě až protrhla rána ukazovátkem do lavice. Celá třída na mě upírala pohled a nejvíce mě probodával učitel, co stál nade mnou. Nevinně jsem se usmál.
Super. Kolik měsíců to bude? Ještě osm měsíců a dostanu svůj blok zpět. Děkuji. Je začátek školního roku a já už mám zabavený asi čtvrtý deník a tři propisky. Nemůžu za to! Když se nudím, cvakám propiskou. A že já se nudím celkem často. Pak se ještě diví, že nemám zápisy, když nemám čím psát.
Jako poslední hodina přišla na řadu matematika. Zaúpěl jsem jen při myšlence na ni a na našeho učitele. Když jsem viděl, jak vstupuje do třídy, běhal mi mráz po zádech. Nechápu, že jej celá škola miluje. No, jako chápu… mladý učitel, který je vždy dobře naladěn a učí skvělou metodou. Dobře, uznávám. Ale stejně ho nemám rád. Výjimečně jsem dával celou hodinu pozor, nebo se o to alespoň snažil. Pokoušel jsem se všemu porozumět, ale s matikou jsem zápasil už od šesté třídy a stále ji nedokázal. Stále mě volal k tabuli, vyzýval mě, abych odpovídal na jeho otázky, a mezitím, co třídě rozdal samostatnou práci, mě si zavolal k tabuli a pořádně mi vše začal vysvětlovat už od nejprimitivnějších základů. Kolik lidí by za tento přístup bylo vděčných. Že se je tak skvělý učitel snaží naučit něčemu, co oni nechápou, a každou hodinu to s nimi pořádně probere. Jen já ho měl plné zuby. No a?! Tak na matiku prostě nejsem dobrý a co na tom? Každý nemůže být jedničkou ve všem, no ne? Neříkám, že v ostatních věcech jsem dobrý, to ne. Jsem čistý střed, krásný průměr. Ačkoliv to slovo nenávidím. Chtěl bych být jako Raven, jednička. Je naprosto dokonalý, to, jak vidí svět jinýma očima, jak se snaží ten jeho svět ukázat i druhým, to, jak učí druhé milovat to, co milují, a nenávidět to, co nenávidí. Nikdy ne naopak. Nechci být jen někdo, kdo je neviditelný, díky své běžnosti. Všichni jsou stejní a nejhorší na tom je, že já do toho stáda tupých ovcí zapadám. Nechci být špička v matematice, či v kreslení. Já chci být někdo výjimečný svými názory a myšlenkami. Prostě… chci být jako on. Chci být on.
„Zase jsi mimo…“ povzdychl si učitel a odložil křídu. Otočil se ke třídě a poprosil ji, aby mu odevzdala svou práci, na které měli nyní pracovat. Ihned jsem využil chvilky, kdy byl zády ke mně a nenápadně zalezl do své lavice. Posadil jsem se a schoval věci, položené na ní, do tašky. Zavřel jsem učebnice a nacpal je do batohu, který jsem následně vracel. Zůstal jsem poslední ve třídě, všichni už se tlačili u dveří a snažili se dostat ven co nejdřív, aby mohli být na obědě mezi prvními. Zvedl jsem svou židli a přehodil si batoh přes jedno rameno, tiše vykročil ze třídy.
„Saito.“
Zarazil jsem se a otočil se zpět do třídy, kde za katedrou seděl učitel. Zvedl jsem pohled a otočil se čelem k němu. Postavil se, přešel až ke dveřím a postavil se přede mě. Ucouvl jsem o kousek zpět, jelikož vzdálenost mezi námi mi přišla příliš malá, což bylo, vůči mé nenávisti k němu,  dost nepříjemné.
„Zůstaň tu ještě. Zdržím tě ani ne na půl hodiny.“
Pozvedl jsem jedno obočí. Jakože já budu po škole, či co?
„Um, promiňte, ale já musím na oběd.“ Udělal jsem krok zpět, jakože fakt spěchám, ale on se jen mile, až mi to přišlo stupidní, pousmál a oznámil, ať se zastavím, až poobědvám.
Co jsem měl dělat? Nakonec jsem řekl, že chvíli čas mám, ale dlouho se nezdržím, kvůli otci. Jen přikývl. Otočil jsem se na patě a rychlým krokem jsem se vydal směr jídelna. Jakmile jsem však byl z jeho dohledu, zabočil jsem a místo, abych sešel pár schodů dolů do jídelny, vyběhl jsem schodiště o patro výš a protáhl se malými dveřmi vedoucími na střechu. Na okraji budovy už čekal Gaku. Stál čelem k pletivu a zády ke mně, takže si mě nevšiml. Zavolal jsem na něj jménem a on se po hlasu otočil. Když mě uviděl, zazubil se a šel mi naproti. Posadili jsme se na lavičku, která tam byla nachystaná pro studenty, co nechodili na obědy do školní jídelny. Byli tu tři místa, kde se dalo obědvat. Buď ve třídě, na střeše, či v areálu za školou plus školní jídelna. Většina lidí chodívala sedávat ven, a my je pak mohli sledovat z vrchu budovy. Vytáhl jsem svůj oběd a pustil se do jídla. Když už jsem přibližně půlku snědl, všiml jsem si, že Gaku nejí, a ani nemá, co by jedl. Podal jsem mu svou půlku nedojedeného toustu a usmál se. Oplatil mi úsměv a se smíchem dodal, že oběd mu snědla jeho kočka. První, co mě napadlo, bylo, zdali má holku, ale pak mi došlo, že má micinu jménem Selty, která je mimochodem strašná potvora. Začal jsem se smát a on se po chvíli rozesmál také.
Byl jako můj brácha. Teda, druhý brácha. V posledních pár týdnech mi bratra dokonce nahrazoval, protože ten můj pravý se o mě vůbec nezajímal. Což mne na jednu stranu i mrzelo. Vždy jsme byli jako nejlepší kamarádi, a teď jsme jako kočka a myš.
Když jsme se vraceli z našeho oblíbeného místa, oznámil jsem mu, že budu muset zůstat, že musím na doučování matiky. Gaku věděl, jak toho učitele nesnáším, tak jen kývl, že chápe a chystal se odejít.
„Mám na tebe počkat?“ usmál se závěrem.
„Ne, to je v pohodě, stejně jdeš jiným směrem než já, sejdem se zase zítra.“ Rozloučili jsme se a já se, jako na porážku, vydal ta tím dokonalým panem učitelem. Měl jsem divné tušení, mělo přijít něco, co se mi nebude líbit. Ale co? Měl jsem zvláštní svíravý pocit na hrudníku, co bych dal za to, aby tam šel Gaku se mnou. Před dveřmi naší třídy jsem se ještě zastavil, než jsem v kročil. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se na další setkání s tím imbecilem. Nakonec jsem tedy vstoupil a opět prožil lehkou mrtvici. Nenávidím, když mě někdo vyděsí. A hlavně když vás vyděsí tak nepříjemnej člověk jako on. Stál přímo přede mnou! Uznávám, že je nižší než můj bratr, který mi tohle udělal včera. Ale bratr je bratr. On je on.
„Už na tebe čekám…“ pronesl a sevřel mi rameno.