Kapitola 1

Po obloze se rozlévaly kalně šedé a ocelově těžké mraky, které způsobovaly v celé vesnici zvláštní šero a hrozily každým okamžikem pořádným slejvákem. Bylo dusno, možná že se schylovalo k bouři. Vítr ohýbal ztuhlé větve a mladé stromky, šuměl a rval z nich lístky a ty se pak vznášely ve vzdušném víru, klesaly k zemi a znovu vzlétaly, podle toho, jak do nich uhodil další poryv větru. Nízká tráva se vlnila a na hladině jezer a rybníků se tvořily vlnky, které s hlasitým pleskáním dorážely na břeh. Kdyby se v okolí schovával nějaký zkušený shinobi, byl by možná dokázal zaslechnout měkké kroky, směřující k jedné části louky. Vysoký stříbrovlasý ninja tiše našlapoval nízkou trávou a beze spěchu, avšak cílevědomě mířil k velkému otesanému kameni, do něhož se už po dlouhé roky vyrývala jména hrdinů vesnice, kteří padli pro její dobro… nebo pro její záchranu. V ruce držel čistě bílou květinu. Zastavil se před památníkem a díval se na něj s posvátnou úctou. Jeho pohled však brzy zakotvil na jediném jméně. Obito. Obito Uchiha. Jeho přítel… Ninja sklonil hlavu pod náporem neradostných vzpomínek, které se mu draly na povrch mysli. Sevřel pevněji v dlani stonek rostliny a pak ji pomalým pohybem položil na podstavec památníku. Zůstal v podřepu a chvíli tupě zíral, jak se bílé květy pohybují v mírném vánku. Jako už tolikrát přemítal, zda se tehdy mohlo něco změnit. Co kdyby třeba… Nevydržel to dlouho. Tyhle myšlenky zraňovaly jako kunai. Nesnesl pomyšlení, že mohl něco udělat, aby k tomu nedošlo. Nesnesl pomyšlení, že ho třeba mohl zachránit… Mladý shinobi se narovnal. Květina byla symbolickou upomínkou jejich přátelství, které trvalo tak krátce. Kéž by na to přišli oba dřív…

„Obito…“ zašeptal ninja a jeho tichý hlas splynul s šelestem větru.

„Kakashi?“ ozval se za ním další hlas. Byl mnohem melodičtější a jemnější. Dívčí.

„Rin.“ Pronesl Kakashi na pozdrav.

„Myslela jsem, že tě tu najdu.“ Řekla jeho bývalá týmová partnerka a postavila se vedle něj. Byla o hlavu menší než on, štíhlá, s krátce střiženými bronzově hnědými vlasy, které jí poletovaly v neposedných pramenech ve větru. Na tvářích měla fialové znaky. „Jsi tu kvůli Obitovi že?“ zeptala se, přestože odpověď dávno znala. Neminul den, aby sem Kakashi nepřišel pozdravit zemřelého přítele, neminul den, aby zapomněl, pokud teda nebyl zrovna na misi. Rin se též zahleděla na jméno shinobiho, který ji miloval, ale ona na to přišla moc pozdě. Příliš pozdě. Ani ona nemohla zapomenout, i když by to bylo milosrdnější než bolestné vzpomínky. Ale ona chovala city k jinému ninjovi, tolik ho milovala a on… Rin se z boku podívala na Kakashiho. Zítra je čeká velmi náročná mise. Oba totiž byli členové ANBU a taky to nemuseli přežít. Ve světě shinobi se nic nedalo předvídat najisto. Jestli on nebo ona umře a on se nedozví… Možná, že teď byla ta správná chvíle… „Kakashi já… chtěla bych ti říct, že… víš, už dlouho ti chci říct…“ pravila Rin a nejistě se dívala na muže vedle ní.

„Zítra máme sraz v sedm před bránou Konohy. Přijď včas, Rin.“ Zarazil ji nekompromisně Kakashi a otočil se k odchodu.

„Kakashi, prosím tě, počkej…“ pokoušela se ho zastavit mladá kunoichi. Kakashi zůstal stát několik kroků opodál, zády k ní.

„Měla by ses soustředit na naši misi Rin. Nenech se rozptylovat.“ Řekl chladně. Kdesi v dáli prořízl oblohu klikatý blesk. Zahřmělo a z nebe se spustil déšť. Zpočátku teplé kapky se brzy proměnily v ledové provazce, které smáčely všechno okolo. Rozčeřily hladinu jezera, odrážely se od památníku. Rin sklonila oči. Takhle to vždycky dopadlo. Kakashi ji nikdy nenechal vyjádřit mu své city, nechtěl to slyšet. Nevnucovala se mu, nevolala na něj, když odcházel a nechal ji tam stát v dešti samotnou. Opravdu ji nenáviděl? Od té tragické mise na mostě Kannabi se jí vyhýbal. Možná měl důvod ji nesnášet. Bylo docela přirozené, že jí vyčítal… byla to koneckonců její chyba… Rin ucítila v očích tlak.

„Obito.“ Vyhrkla v pláči a horké slzy se jí draly z očí, „prosím tě, promiň!“ Byla ráda, že pršelo. Nikdo tak nemohl poznat, že některé potůčky na jejím obličeji byly slané…

„Rin! Dávej přece pozor!“ zařval Kakashi na svou přítelkyni a kunaiem probodl další stínový klon nebezpečného ninji. Rin se ohlédla právě včas, aby koutkem oka zahlédla blyštivou čepel nepřítelova nože, to už ale uskakovala do strany a její sok prosvištěl kolem ní a minul ji jen o pár centimetrů. Vrhla se mu skokem na záda a zaryla mu svůj kunai zezadu do krku. Místo, aby útočník padl mrtev k zemi, se rozprskl v hustém oblaku dýmu a kouře. Zase Kage Bunshin. Kakashi mezitím vytáhl svou katanu a zlikvidoval další dva klony. Nepřítel po něm hodil několik shurikenů, kterým se bleskově vyhnul a ještě v letu mrštil jedním kunaiem po jeho dvojníkovi, který opět zmizel v bílém kouři. Na Rin se mezitím vrhl další, přiskočil až k ní a chtěl jí podrazit nohy. Rin vyskočila, chtěla ho kopnout do obličeje, ale ninja se sehnul. Na Kakashiho zaútočil klon. Ten zablokoval paží jeho útok a prudkým kopem do boku ho odmrštil několik metrů od něj. Stále jich zbývalo 20. Kakashi odskočil o něco dál a rozhodl se pro rychlou akci. Rukama udělal několik pečetí a soustředil svou čakru. Rázem z jeho dlaně začaly šlehat silné čakrové výboje, připomínající elektrický proud nebo modré blesky. Les se naplnil ozvěnou zvláštního svistu jako by kolem letělo tisíce ptáků… Kakashi použil raikiri. Rozběhl se proti nejbližším protivníkům. Proti jeho technice neměli sebemenší šanci. Netrvalo to dlouho. 5, 6, 7, 8… Kakashi v duchu počítal, zatímco nepřátelé prchali před obrovskou čakrovou silou v jeho ruce. 9, 10, 11… Rin mezitím bojovala se všech sil. Ve chvilce nepozornosti se jí podařilo zaseknout sokovi svůj kunai do ramene, vzápětí za to ale zaplatila silnou ranou do obličeje, až se jí zatmělo před očima a spadla na zem. 12, 13, 14, 15… Kakashi začínal opět nabývat na jistotě. Jo, tuhle misi zvládnou. 16, 17, 18, 19. Kakashi se postavil zpříma a raikiri v jeho ruce pohaslo. Pak uviděl něco, při čem se mu málem zastavilo srdce… Napolo omráčená Rin ležela na tvrdé zemi, nízko nad srdcem hlubokou bodnou ránu a ninja, z jehož ramene prýštila krev, napřahoval dlouhý nůž ke smrtelnému úderu. Rin slyšela Kakashiho raikiri, ale bolest v hrudi jí vystřelovala do celého těla a skoro ztrácela vědomí.

„Kakashi…“ zamumlala. „Kakashi…“ Pak už neslyšela raikiri. Že by doopravdy ztratila vědomí?

„Řekni své poslední sbohem, krasotinko.“ Zachrčel někde velice blízko hrubý hlas. Aha, takže takhle to je. Vzápětí někdo hlučně hekl a na Rininu tvář dopadla sprška krve. Slyšela, jak něco těžkého tupě spadlo na zem a jen vteřinu poté ucítila na svých ramenou něčí dotek.

„Rin… Rin!“ volal někdo. Tenhle hlas znala. Tenhle hlas, nejhezčí ze všech…

„Kak…? Podařilo se jí zašeptat.

„Ano, jsem tady Rin. Prosím tě, zůstaň se mnou, mluv na mě!“ naléhal ten nádherný sametový hlas. Zůstat při vědomí? Ale to bylo přece tak namáhavé, mnohem snazší by bylo poddat se tomu… chtělo se jí tak spát… „Rin! To nesmíš, nevzdávej to! Bojuj!“ křičel na ni Kakashi a zvedl Rin do své náruče.

„Neboj se o mě.“ Chtěla říct Rin, ale ze rtů jí uniklo jen zasténání. Bolelo to. Cítila, jak jí oblečení na levé straně hrudi prosakuje krví. Chtěla s tím něco udělat. Jako lékařský ninja… stačilo by jen zvednout ruku a nahromadit léčivou čakru. Ale to bylo tak těžké. Kakashi s Rin v náručí se mezitím dal do běhu, nepřestával na ni ale mluvit:

„Rin… Rin… bojuj přece, nepodléhej tomu! Nesmíš…“ Rin zkusila zdvihnout pravou ruku, ale ta se zdála jako ze železa, vůbec s ní nepohnula, nešlo to… A ona byla tak unavená… Zavřela oči. „Ne! NE! Rin nedělej mi to, prosím ne! Nenechávej mě tu, prosím Rin!“ do tónu Kakashiho hlasu vnikla panika. Jen s obrovským vypětím se Rin zase přinutila oči otevřít. Tohle znělo líp. Tak přece Kakashimu záleželo na jejím životě… „Už tam budem, už tam budem Rin. Brzo, už brzo budeš v pořádku, dostaneš se z toho. Nevzdávej to!“ slyšela ho. Ale opouštěly ji poslední síly, jen kdyby se na pár chvil mohla prospat, jen na chvíli se prospí a pak… „Prosím Rin, bojuj! Kvůli mně! Když se z toho dostaneš, přísahám, půjdu s tebou kamkoliv! Zůstaneme spolu navždy!“ Kakashiho kvílení nabývalo na zoufalosti, ale Rin už jej slyšela jako by z veliké dálky… „Kakashi… můj Kakashi…“ problesklo ji ještě hlavou, než všechno zčernalo.