Kapitola 1

Přimhouřil jsem oči, když mi na tvář dopadla sprška teplé krve. Křik muže pojednou ustal a ozvalo se tupé žuchnutí, jak jeho hlava dopadla na zem. Tělo se po chvilce skácelo taky. Díval jsem se na ty proudy krve zcela netečně. Nebylo to pro mě nic zajímavého, nic nového. Došel jsem pomalu k tělu a do cárů oblečení mrtvého jsem otřel čepel svého meče, než jsem ho opět zasunul do pochvy.

„Výborně Sasuke.“ Zapředl ze stínu můj hadí mistr. Pohrdavě jsem si ho změřil pohledem. Ano, je fakt, že byl silný a potřeboval jsem ho k tréninku. Ale to, že jsem ho poslouchal, neznamenalo, že jsem si o něm nemyslel to nejhorší. Odmítal jsem mu projevovat úctu a uznání jako ten patolízal Kabuto, který teď právě odklízel tělo. Jistě si ho zase rozřeže na svoje odporné pokusy brejlatej skrček. Věděl jsem, že Orochimara můj vzdor dráždí. Neměl rád zpupnost. Ale v mém případě nad tím zavíral oči, protože já jsem nebyl jen tak někdo, nebyl jsem jeden z těch jeho mnoha pokusných králíčků, kteří byli zamčení v kobkách pod námi. Byl jsem jeho budoucnost. No… aspoň on si to myslel.

„Ušetři mě těch keců.“ Utrousil jsem jedovatě.

„Sasuke-kun, takhle bys s lordem Orochimarem neměl mluvit!“ napomenul mě okamžitě Kabuto.

„Hleď si svýho doktorskýho nádobíčka a jazyk drž za zuby.“ Ušklíbl jsem se na něj. Kabuto se zamračil jako sto čertů, ale neodpověděl mi. Byla to jedna z mála věcí, která mě u Orochimara opravdu bavila – provokovat toho úlisného brejlouna.

„Ta tvoje pusa Sasuke, ta tě jednou dostane do nesnází.“ Zasyknul Orochimaru, ale v jeho tónu jsem poznal, že se doopravdy nezlobí, naopak, docela se bavil. Pohledem jsem mu naznačil, co mi taky může a měl jsem se k odchodu. Nebavily mě službičky, které jsem mu prokazoval. Asi po roce si totiž Orochimaru našel novou zábavu. Udělal si ze mě kata, vykonavatele smrti. Občas si vyhlídl nějakého vězně, který už se mu nehodil nebo splnil svůj účel a přivedl mi ho, abych ho zbavil života. Samozřejmě to mohl udělat sám, popřípadě někdo z jeho poskoků, ale on to dal za povinnost mě. Věřil, že s každou další vraždou se zvýší moje síla. Neměl jsem to rád, ale Orochimaru přišel na způsob, jak mě do toho přinutit. Za každou takovou popravu mě naučil další jutsu, které se mi hodilo. A to jsem potřeboval, takže jsem zabíjel, když mě o to požádal. Řádně jsem za sebou třískl dveřma a ještě jsem zaslechl Kabutův pobouřený hlas:

„Nechápu, že mu tu drzost pořád tolerujete lorde Orochimaru.“. Jen jsem se ušklíbl a odešel jsem do svého pokoje. V krbu hořel oheň. Meč jsem položil na postel a posadil jsem se do křesla. Do klína jsem si přitáhl těžkou tlustou knihu, kterou jsem měl rozečtenou. Moc zábavy tady nebylo. Kromě tréninků a toho nesmyslného vraždění mě občas Orochimaru bral k nějakým jeho pokusům, občas jsem od něj dostal nějaký úkol mimo úkryt. Jinak jsem toho na práci moc neměl. Samozřejmě, mohl jsem se pohybovat po celém úkrytu zcela volně, často jsem trénoval i sám nebo s Kabutem, ale zábava nic moc. Často jsem také vyšel na vzduch, projít se v lese a tak různě, ale nejčastěji jsem vysedával v pokoji s knihami. Bavilo mě číst. Orochimaru měl rozsáhlou knihovnu, kde bylo na tisíce starých svazků. Po nocích jsem si četl o zapomenutých skutcích hrdinných ninjů, o zakázaných technikách, dokonce jsem se učil z knih o filosofii, bylinkářství, studoval jsem mapy zemí a jejich zvyky. Odjakživa mě bavila četba, ale zde jsem měl na ni spoustu volného času. Přesto to nebyl život, jaký bych chtěl žít donekonečna, měl jsem ještě mnohem vyšší cíle…

„Stalo se něco Sasuke? Jsi nějaký zamračený.“ Konstatoval Orochimaru při večeři a měřil si mě pohledem přes okraj své číše.

„Nic, co by?“ ohrnul jsem opovrživě horní ret.

„Orochimaru-sama se tě jen zeptal, neměl bys hned na každého takhle vyjet Sasuke-kun.“ Zareagoval okamžitě brejlatec. Zaškaredil jsem se na něho, nestál mi ani za to slovo.

„Vážně Sasuke, není ti nic?“ zajímal se Orochimaru, zatímco žvýkal další sousto.

„Není.“ Zavrčel jsem odpověď a nabodl na vidličku jedno malinké rajče.

„Jestli ti není dobře, můžu tě vyšetřit Sasuke-kun, mohl jsi chytit nějakou nemoc.“ Nabídl Kabuto aktivně.

„Řekl jsem, že mi nic není!“ odsekl jsem a odstrčil svojí napůl nedojedenou porci. Aniž bych o některého z nich zavadil pohledem, odešel jsem z místnosti.

„Můžu dál?“ zeptal se mistr ve dveřích mého pokoje.

„Ne.“ zabručel jsem polohlasně. Samozřejmě mě slyšel, ale přesto vstoupil a zavřel za sebou dveře. Seděl jsem opět v křesle a tupě zíral do plamenů.

„Sasuke, můžeš se mi svěřit. Co máš za problém?“ zavrněl a posadil se na opěrku křesla.

„O žádném nevím.“ Utrousil jsem.

„Neříkej.“ Ušklíbl se na mě, vzal mojí bradu a otočil můj obličej, abych se mu musel podívat do očí. „Jsi poslední dobou nějaký nabroušený Sasuke, a i když vím, jak jsi vzdorovitý, tohle jsi nikdy nedělal. Ne takhle moc.“ Stiskl jsem zuby. Byla to pravda. Vážně jsem taky zpozoroval, že jsem nějaký podrážděný, už asi dva týdny. Stačilo jedno špatné slovo a už jsem byl naježený. Na každého jsem se utrhoval. Co se to se mnou děje? Nejhorší bylo, že jsem vůbec nevěděl, proč to tak je. Uhnul jsem pohledem. Orochimaru mě pustil a chvilku mlčel. Pak se najednou usmál. „Myslím, že vím, co ti chybí Sasuke.“ v jeho hlase jsem slyšel pobavení. Co tady bylo k smíchu?! Orochimaru přesunul dlaně na moje ramena a jemně promnul ztuhlé svaly. Nebránil jsem se, nebylo to nepříjemné. „Pořád samé zabíjení a tréninky. Nuda co? Myslím, že by sis měl… trochu povyrazit. Najít si taky nějakou zábavu…“ Orochimaru pokračoval v masáži.

„Zábavu? Vždyť čtu…“ nechápal jsem.

„Ovšem, já vím.“ Zasmál se Orochimaru. „Ale proboha Sasuke. Je ti šestnáct. V tomhle věku bys měl ležet v posteli s nějakou dívkou a ne s knihou.“ Pozdvihl jsem obočí:

„Co mi to tu naznačuješ?“

„Nic nic…“ znovu se záhadně usmál a stáhnul se z křesla. S pobaveným úšklebkem na rtech odešel z místnosti. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.