Kapitola 1. aneb představení „hrdinek“

Místnost 46
(minulost)

Shikyo se probrala v místnosti 46 a všimla si všech kapitánů, kteří tam stáli.
„Byakushíí! O co tu jde?“ Byakuya ji zpražil pohledem.
„Podkapitánko 9. divize, jsi obviněna z vraždy podkapitána 13. divize Shiby Kaiena.“
„Co je s Kořínkem?“ nechápala Shikyo.
„To se ptáš nás?“ optal se chladně Byakuya. Týpek za sklem si odkašlal a začal vynášet rozsudek.
„Podkapitánko Kamiyo Shikyo, za vraždu 1. stupně ti bude zlomeno zanpakuto a budeš popravena za dva dny na Soukyoku.“
„Jsem v maléru,“ pomyslela si Shikyo.
„Hele, Pekelný motýl!“ vykřikla najednou. Všichni otočili hlavy směrem, kam ukazovala a nenápadně se vytratila…
„Utekla,“ poznamenal Byakuya, který jako první (asi po půl hodině) přestal hledat neexistujícího Pekelného motýla. „Myslel jsem, že byla spoutaná?“
„Jak vidíš, tak nebyla,“ usadil ho Kyouraku.
Shikyo mezitím utíkala ulicemi Seireitei a snažila se vyhýbat strážím. Když už byla u severní brány, tak jí cestu skřížil 3. člen 9. jednotky Hisagi Shuuhei.
„Senpai! Co to děláte?“
„Pro tebe senpai-dono, bídáku! A uhni mi z cesty!“
„To vám nemůžu dovolit…“
„Blázne! Právě mě obvinili z něčeho, co jsem neudělala! Co ty bys dělal na mém místě?“
„Neutíkal bych! Tím jenom dokazujete svou vinu… Vysvětlil bych to.“
„Na tohle nemám čas. Bakudo no.1: Sai!“ Shikyo spoutala Hisagiho a obešla ho.
„Promiň, ale nedal jsi mi na vybranou.“

Stejný čas, jiné místo – Irák
Malá, asi desetiletá holka seděla schovaná za menší skalkou, kolem létaly kulky. Navzdory situaci klidně otáčela stránkami knihy a nevnímala bezprostřední nebezpečí. Tolik se ponořila do Třináctého příběhu, že si ani nevšimla, když jí jakýsi voják, který se nepozorovaně připlížil až k ní, přiložil hlaveň ke spánku.
Něco křikl, ale nerozuměla mu. „Asi nemluvíte japonsky?“ zeptala se váhavě. Podle jeho výrazu usoudila, že nejspíš ne.
„Do you speak English?“
Voják nestihl odpovědět, jelikož ho zezadu do hlavy udeřila pažbou zbraně vysoká žena.
„Katsumi! Kolikrát ti mám říkat, že se s nima nemáš vybavovat?“
„Teto Reino? Já myslela, že teď někde dobíjíš Američany…“
„Co se staráš,“ odsekla Reina. „Navíc, sbal si saky paky, odjíždíme. V Japonsku umřela přirozenou smrtí jedna moje kamarádka, co nám odkázala dům.“
Katsumi povytáhla obočí. Nějak nevěřila té „přirozené smrti“.
„A můžu mít pejska, když budeme mít trvalý dům?“
„Ale Katsumi. Kaktus ti chcípnul, protože si ho málo zalívala. A andulka vydržela jeden den, než chytla podivnou barvu, vypadalo jí peří a pošla. Radši se drž knížek.“
„Ten kaktus jsi mi zničila ty, když jsi z něj udělala stojánek na vrhací nůž.“
„To už byl ale celý suchý.“
„On by se vzpamatoval, kdybys ho nedorazila,“ odsekla Katsumi. „A ta andulka si za to mohla sama, když pila z misky označené lebkou se zkříženými hnáty.“