Kapitola 1 – Každodenní stereotyp.

Jemně osvětlenou operní halou se rozléhal hluboký, melodický hlas středně vysokého muže oblečeného v černém kvádru s bílou košilí a rudě zbarveným motýlkem. Stál vedle černočerného klavíru, za kterým seděl muž totožně oblečený jako zpěvák, do obličeje mu však bylo nevidno.

Bělovlasý mladík si podepřel bradu štíhlou, bledou rukou a tiše si povzdechl. Umění měl rád, vskutku, ale operu nemusel. Spousta lidí mu napovídala, jak je úžasná, příběhy hluboké, promyšlené, ale jemu se to všechno zdálo moc přehnané, zkreslené a užíral se nudou, jen se snažíc nezívat. 
Věděl, že by to jeho otce urazilo, a to bylo i to poslední, co by tak mohl chtít. Nenápadně, jen tak po očku se na otce po svém levém boku podíval. Jeho obličej byl uvolněný, jemně pokyvoval hlavou a prsty poklepával na opěradlo svého sedadla. Jen z pohledu na něj bylo vidět, jak si to úžíval.

Po pravém boku, kam chlapec rázem obrátil pohled seděl jeho milovaný, až přemilovaný strýček, na kterém naopak bylo vidět, že si celé to představení užívá asi tak, jako chlapec samotný. Na rozdíl od něj to ale dával více než najevo. Stále zíval, obracel oči v sloup a protahoval se, nebo něco mumlal a klel, hlavně aby si toho každý všiml. Nějaká ‚shh‘ lidí okolo mu byla ukradená.

,,Allenee, za jak dlouho už to konečně skončí? Nebaví mě to,“ zamumlal jeho směrem Nea, se rty jemně našpulenými a rukama zkříženýma na hrudi. Vypadal, že každou chvilku opravdu usne. 

,,Mana říkal, že to má dvě hodiny, ale netuším kolik ještě zbývá,“ Hned, jak se tmavovlasému muži dostalo odpovědi už neodpověděl a hluboce, otráveně si povzdechl a hlavu natočil rovně, před sebe a díval se dolů na lidi, kterými se hodlal zabavit dokud neskončí to hloupé představení, které mělo být opera.

Allen, jak se bělovlasý chlapec jmenoval se nad počínáním svého strýce jen usmál a pohled navrátil na scénu tam dole, kde se mezitím k jeho překvapení vyměnily role a obtloustlá a načančaná žena si div nevyřvala hlasivky.

~XxX~

Cesta domů byla na chlapcův vkus poměrně tichá. Byl zvyklý na randál, který způsobovali zbývající členi jeho rodiny. Mockrát se nestávalo, že by někam jeli bez nich, a když už, věděl, že se jeho otec vyhýbá svému vlastnímu otci. Ne, počkat, on se vyhýbal celé rodině.

,,Mano, proč utíkáme dneska?“ 

Oslovený muž se podíval do zrcátka, jen aby spatřil svého syna s tím jeho sarkastickým úsměvem na rtech, který se snažil skrýt rádoby nechápajícím obličejem. ,,Utíkáme? Nevím, kde jsi to, Alle vzal, ale my neutíkáme,“

,,Pokud neutíkáme, tak proč tady nejsou ostatní? Nevím jak ty, ale já nikoho neslyším,“ odsekl a rozhlédl se kolem sebe s jedním obočím pozvednutým v otázce. ,,No? Odpovíš mi prosím?“


,,Nebuď drzý, Allene, víš, že to nemám rád. Myslel jsem, že jsi z toho konečně vyrostl,“ 

Ano, bělovlasý chlapec dost dobře věděl, že by na svého otce neměl být drzý, ale neměl rád když před ním něco skrýval, hlavně tedy důvody k jeho utíkání před svou rodinou.
Už už by v odsekávání pokračoval, když v tom mu v kapse zabrněl mobil. 

Nea si mezitím pohled na svého synovce a bratra opravdu užíval. Měl co dělat, aby zadržel svůj smích a klidný výraz, ale představa jejich otce, který musel brečet nad tím, jak dlouho své syny neviděl mu přišla více než vtipná. Určitě už vymýšlel, jak se k nim dostat, a Allen, který se po chvilce ozval mu dal jen za pravdu.

,,Tati? Road mi právě napsala, že dneska přijedou na večeři. Vlastně.. už u nás jsou, děda prý brečí v kuse celé dvě hodiny.“ pověděl nevinně směrem ke svému otci, který sic mlčel, ale už jen z tiku v jeho obočí se musel smát. A nebyl jediný. Nea propukl v takový smích, že se držel za břicho. ,,Napiš jí, že tam co nejrychleji budeme a Mana už se na tátu těší,“ vysoukal ze sebe mezi smíchem Nea a na svého bratra se raději ani nepodíval. Ty jeho zlostné pohledy na sobě cítil dostatečně. 

A jak strýček chtěl, tak milovaný synovec udělal a stěží naťukanou esemesku poslal své sestřenici. ,,Vykonáno!“

Netrvalo dlouho a tři muži začali pomalu, jeden po druhém vystupovat z auta. Ani jednomu se dovnitř zrovna dvakrát nechtělo.
Allenovi jen z toho důvodu, že jakmile se ocitne u stolu, bude muset čekat půl hodiny, než bude moci začít jíst.
Neovi se na druhou stranu nechtělo proto, že dříve než bude moci začít jíst se unaví taháním svého bratra od rámu dveří, jako vždy.
A Mana? U toho to bylo jasné, nechtěl mezi ty šílence.


~XxX~

,,Podej mi sůl, Tyki!“

,,A mně wasabi!“

,,Tykii~, pomoz mi s domácím úkolem, prosíím~!“

,,Dost dobře víš, že to byla tvoje vina, tak to neshazuj na mě!“

,,Byla to tvoje vina, Jasdero za nic nemůže, hihi!“

,,Není to vůbec sladký! Chci nový, hned!“

,,Allenee, Mana sem nechce, pomoz mi s ním!“

Zmíněný muž se pevně držel rámu dveří, které dělily jídelnu a dlouhou předsíň. Přesně tohle byl důvod, proč utíkal jakmile se mu ta možnost naskytla. V jejich domácnosti nebyl nikdy klid, ne při návštěvách jeho milované rodinky. 
Skinn si pořád stěžoval na jídlo, které nebylo sladké. Dvojčata Devit a Jasdero se stále hádala a házela po sobě jídlem, dělajíc tak bordel všude naokolo. Road při každé příležitosti vytahovala své domácí úkoly, které nechápala. Wisely byl naplácnutý hlavou na stole a spal. Lulubell si nechávala brousit nehty od své věrné služky upíjejíc mléko. Sheril koketoval se služkami, a pokud nemohl s nimi, tak klidně i se svým bratrem, zatímco jeho žena, Tricia byla v kuchyni. Nea se ho snažil odtrhnout ode dveří a nasoukat  ke stolu. Jeho milovaný otec nad ním buď fňukal, šišlal na něj a nebo se prostě hihňal nad scénkou u stolu. Jediný normální byl jeho syn, tedy až na to že polovinu stolu zabíral jen on s horami jídla. Nechápal, kam se mu to všechno vešlo. Dokonce i Tyki byl normální, pokud mu dvojčata neušpinila oblečení, což jak sledoval, zrovna ušpinila.  V duchu děkoval bohu za to, že zbývající členové jejich rodiny byli rozběhlí po celém světě, jinak by to už vážně nepřežil.

Jen tahle nenormální rodinka dokázala Manu Walkera vyvést z míry. Jinak byl klidný, ale co bylo moc, bylo moc a Mana byl zralý na psychiatra. Nikdy si ani netroufal doufat, že by jejich společné večeře mohly být normální, ale byly i výjimky. Když to zrovna nejméně čekal, byl u stolu takový klid, že dokonce ani dvojčata nic neřekla a Skinn si nestěžoval. To ale bylo pro Manu tak dávno, a ještě mu to jeho rodinka tolikrát vynahradila, že už radši jen mlčel a nedokázal si připustit, že to jeho hysterické chování všechny unavuje a všechno způsobuje on.
Nakonec se stejně vždy musel vzdát on.

,,No dobře, už jdu! Jen mě pusť, Neo,“ promluvil klidným hlasem a upravil si vlasy, které měl rozcuchané na všechny světové strany.

Tmavovlasý muž svého bratra pustil a na tváří se mu objevil vítězoslavný úsměv. Přiložil si pravou ruku na hruď a s dlouhými nádechy a výdechy se pomalu přiblížil ke stolu.
Odpočinout si od věčného tahání svého bratra mu ale nebylo dovoleno. Okolo krku se mu zavěsila Road, zatímco ukazováčkem zamířila na Tykiho, který se snažil chytit dvojčata a dát jim náležitý trest. Zničili mu další oblíbenou košili a to se odpustit nedalo. Road mu však nedovolila tu vtipnou scénku sledovat, když mu začala líčit, co jí Tyki provedl, zase. ,,Do všech políček napsal jedno a to samý písmenko, Neoo! Prosím, pomoz mi to opravit!“ se štěněčími oči mu do rukou vrazila domácí úkoly dříve, než by stačil souhlasit. Ta malá liška věděla jak na něj. Nedokázal jí odolat a pomalu začínal věřit řečím jejího otce, který div do nebe nevyhlásal, jak je jeho dcerka kouzelná a rozkošná. I když si nebyl na sto procent jistý, že to vážně neudělal.


Mezitím Mana udělal jeden velký a rozhodující krok dopředu, což znamenalo, že už byl jednou nohou mezi těmi šílenci. Kdyby se Adam, jeho otec, kterého všichni znali spíše jako Milennium Earla, slavného výrobce hraček neozval, nejspíš by na něj i zapomněl. To by to ale nesměl být jeho otec, že?

,,Mana-kun, už zase přede mnou utíkáš?“ pronesl starý muž tím svým plačtivým, dětským hlasem a položil levou ruku na rameno svého nevlastního syna, dost dobře věděl, jak si ho alespoň trošku udobřit.

,,Jistě, že ne, otče,“ odpověděl oslovený , zatímco vykouzlil na tváři úsměv, který svému otci daroval. Když se zrovna nechoval jako bláznivá puberťačka nebo hysterická matka, měl ho opravdu rád. A upřímně, kdo by chtěl ublížit svému otci tím, že mu přizná věčné utíkání před ním? ,,Pojď, půjdeme ke stolu. Zatímco služebné uklidí ten kravál, můžeme si v klidu popovídat,“


Když se bělovlasý chlapec po nějaké té chvilce, kdy už všichni v klidu seděli u stolu uráčil probrat ze svého transu plného jídla, byl mu talíř odebrán a místo toho naservírován stejný, jako měli ostatní.
Po pomodlení se všichni pustili do večeře doprovázenou příjemnou konverzací a chlapec se nestačil divit, kde se tahle spořádaná rodina vzala.

No dobře, byla pravda, že se takhle nestačil divit pokaždé, ale to, jak je Earl všechny jak se říká spráskal tam, kam patří, bylo úžasné. Ačkoliv starý muž působil komicky, nebyl nikdo, kdo by k němu necítil silný respekt.

Allen si povzdechl. Nemohl se v téhle rodině nudit, každý vždycky přišel s něčím novým, ale i to se později stávalo rutinou, ze které nebylo pro mladíka útěku. Zoufale toužil po něčem novém, po něčem, co by patřilo jen jemu, ale zároveň i celému světu..

,,Děkuji za jídlo. Teď, když dovolíte..,“ usmál se mladík na všechny přítomné a s popřáním dobré noci se odebral do útrob svého pokoje. Vždy, když tam šel tiše pozoroval nábytek, obrazy a různé dekorace domu. Vypadalo to tak vznešeně, ale zároveň jednoduše. Bralo mu to dech. Sladěné do červené a zlaté. Pomalu vystoupal schody, uprostřed kterých byl červený, na dotek příjemný koberec, jehož červeň pokračovala i po chodbě, ve které se Allenův pokoj nacházel. Světlé zdi zdobily nádherné obrazy od umělců z celého světa. Po krajinky až po portréty, byly všelijaké, ale pokaždé stejně krásné. Jediný pohled na každičký z obrazů, a stejně vás nikdy neunaví. Dokonce i každičký nádech byl nádherný. Všude bylo cítit teplo domova, které by, nebýt Many nikdy v životě neucítil.
I teď rád vzpomínal na to, jak ho nějaký, pro něj tehdy hloupý klaun vzal k sobě domů a přijal jako vlastního syna. A nebyl to jen on, kdo ho vzal jako vlastního. Byl to i Earl a ostatní členové jejich obrovské rodiny. Nikdo se ho na jeho minulost dlouho nevyptával, nikdo zvenčí nevěděl, že byl adoptovaný. Byl to prostě právoplatný člen jejich rodiny. Bylo to něco, za co se jim bělovlasý mladík nebude moct nikdy odvděčit. Všechny je nepopsatelně miloval, do jednoho. Dokonce i toho věčně načepýřeného Skinna Borica, jeho až moc závislého na sladkostech závislého strýčka. Ze začátku nevěděl, jak s ním zacházet, ale dokud měl rád sladkosti a nosil mu je, věděl, že jeho krk je zachráněný.
S úsměvem na tváři vzal Allen za zlatou kliku, která otevřela jeho vlastní malé velké království. Obrovská postel s nebesy v historickém stylu, ve kterém byl zařízený celý dům mu otevřela svou hedvábnou náruč. S nelibostí ji musel prozatím odmítnout.
Nemohl jít do postele špinavý, nejdřív se prostě musel jít umýt.


Po dlouhé a horké sprše stál Allen před zrcadlem a s kartáčkem v puse jen s ručníkem omotaným okolo jeho pasu. Vyplivl pastu do umyvadla a vypláchl si pusu, načež jeho obličej přivítal ledovou vodu. Dlouhými prsty levé ruky přejel po jizvě, která se mu táhla přes celou půlku tváře a povzdechl si. Připadal si jako zrůda, ani si nepamatoval, jak k ní přišel. Jeho dříve červená, zdeformovaná ruka byla nyní celá černá, doplněná o tetování které se táhlo od předloktí po rameno. Z jeho blízkých o tom nikdo nemluvil, bylo to prostě tabu. Když se ale zeptal někdo, koho neznal a musel, nebo by měl odpovědět, bylo to prostě tetování. Jak jeho ruka, tak jizva na obličeji.

S jedním ze série povzdechů se převlékl do věcí na spaní a konečně přivítal náruč své postele, do které jen zalehl, okamžitě usnul. Alespoň ve svých snech mu bylo dovoleno vykročit z každodenního stereotypu..


~XxX~


Ráno bylo stejné, jako každé jiné.
Po tom, co se umyl, převlékl do uniformy a připravil si věci seběhl schody do kuchyně, kde už na něj čekala snídaně. Rychlostí světla ji do sebe nacpal a s rozloučením běžel před dům, kde už na něj čekal netrpělivý řidič. Ten chlápek si na jeho škole dával záležet ještě více, než chlapec sám, ale i tak ho měl rád.
Neměl to do školy moc daleko, ale stejně vždycky přišel pozdě. Ať už řidič jel seberychleji. Ať už Allen vstával dříve nebo ne, vždycky přišel až mezi posledními.

,,Dnes se snažte!“ zavolal na něj ještě z dálky řidič černého mercedesu a ukázal mu vztyčený palec. Allen se jen usmál a zamával mu.

Před vchodem viděl tři jemu hodně povědomé siluety. Počkat.. tři?! Zastavil se pár metrů před nimi a nestačil zírat na černovlasého muže, který od něj s tichým ‚tche‘ okamžitě odvrátil pohled a zarazil si ruce do kapes.

,,Kdybys s tim tvym velkym línym zadkem vstával dřív, nemusim tady na tebe čekat jak idiot, moyashi,“ zasyčel na něj a pohodil dlouhými vlasy, ladným krokem si to pak odkráčel ke vchodovým dveřím. Bělovlasý mladík ho však nenechal jen tak odejít.

,,Nepamatuju se, že bych tě prosil abys tady na mě čekal, BaKanda!“ odsekl zpátky a dál dlouhovlasého muže ignoroval. Věděl, že kdyby se s ním hádal ještě déle, přišel by pozdě na hodinu profesora Sokara, a to by se mu nevyplatilo. Když se mu to díky Kandovi povedlo naposledy, musel si hodinu vynahradit příští den od sedmi a ještě mu týden pomáhat.

,,Oh. Ahoj Lavi, Lenalee!“ usmál se na ně a zatímco Lenalee ho pozdravila zpátky, Lavi mu přehodil ruku přes rameno a zazubil se směrem ke Kandovi.

,,Ale no tak, Yuu-chan, přiznej že ses o Allena bál!“ zazubil se ještě více.

,,Ještě jednou mi řekni křestním jménem a zabiju tě! Baka Usagi!“ počastoval jej nadávkou ve svém rodném jazyce a otočil se. Dříve, než by mu Lavi stihl odpovědět zmizel a rusovlásek tiše zaúpěl.

,,Moou, Yuu-chan, počkej na mě!“ zakňučel mladík a hnal se za svým nejlepším přítelem, připraven na smrt.

Allen s Lenalee si spolu jen vyměnili pohledy, které prozradily jeden druhému všechno i beze slov. Společně se vydali do třídy a cestu si zpříjemnili konverzací o všem možném i nemožném.

Kdyby ji měl popsat jedním slovem, rozhodně by ji nazval sestrou. Byla to jeho nejdražší kamarádka, dal by za ní i ruku do ohně a byl si jistý, že i ona pro něj. Znala ho už odmalička a věděla o něm i to, co nevěděl ani on sám. Pouhým pohledem na něj dokázala odhadnout, co si myslí. Byla i jedna z mála, kteří věděli o Allenově adopci, ruce i všem, co nevěděl nikdo jiný.

Tmavovláska se pomalu odsunula od své lavice a darovala svému příteli úsměv, který mu značil, že se něco chystá. ,,Alleen-kuun~“ začala sladce a nahnula se blíže k němu. Oslovený zvedl rezignovaně ruku aby nemohla pokračovat a povzdechl si.

,,Do čeho tě Lavi nahnal tentokrát?“

,,Eh? D-do ničeho, Allen-kun, vážně ne!“ vzápětí se otočila a přisunula zpátky. Tohle mohlo být jen tak tak. Její rusovlasý kamarád něco plánoval tak často, že jí stačilo se otočit a Allen hned věděl, že se něco děje. Kdyby to bylo něco normálního, ale králičí kluk vždy naplánoval něco složitého a bláznivého. Naposled zamkli bělovláska v jedné místnosti, konkrétně kumbálu s černovlasým, který jakoby dokázal zabíjet i pohledem. A stejně jako všechny ostatní plány, ani tenhle nevyšel tak, jak si to Lavi plánoval. Ani zdaleka ne. Jindy spolu ty dva nechali v lázních, když byli na horách, a to skončilo ještě hůř. Jen pomyšlení na to jí vyvolávalo ošklivé vzpomínky.

Lavi byl ale až moc tvrdohlavý a přesvědčený o své výhře, že s tím prostě nedokázal přestat. A vždy se mu nějak povedlo zatáhnout do toho i Lenalee.

~XxX~

Mezitím se zmiňovaný rusovlásek snažil marně získat pozornost svého nejlepšího přítele, který dělal, jako kdyby ani Lavi nebyl.

,,Yuu-chan! No tak, Yuu-chan! Poslouchej mě, Yuuu-chaaan!“ pelášil za černovlasým a i když se ani tak nezastavil, s ďábelským úsměvem se zhluboka nadechl, a..

,,YUUOVI SPODKY!!“ zakřičel přes celou chodbu. Vysloužil si pohledy všech kolemjdoucích, kteří se jen tiše posmívali. To ale nebyl jeho problém. Jeho problém se k němu totiž pomalu, se smrtelnou aurou kolem sebe blížil a nevypadal, že by chtěl mít se svým samozvaně nejlepším kamarádem tentokrát nějaké slitování.

,Tohle bude opravdu zajímavé léto‘ pomyslel si rusovlasý a s hlasitým polknutím se dal na útěk.