Kapitola 1 – Otázky a odpovědi

Klíče zachrastily ve dveřích, které se za zlomek vteřiny otevřely. Stála v nich zrzka s cynickým úšklebkem ve tváři. Odhodila tašku do kouta a rychlým krokem zamířila do svého pokoje, kde na ni čekal onen božský stroj – počítač – něco, bez čehož by nemohla existovat.
Co by si proboha počala, kdyby si nemohla postěžovat na blogu anebo napsat písmenkovou verzi telenovely?! Na to odpověď neznala. A ani nechtěla.
Nedočkavě otevřela svou povídku a zjistila, že žádné nové komentáře tam nejsou. No co, člověk nemůže mít všechno, pokrčila rameny a jala se psát další kapitoly svého „paskvilu“.
S úsměvem pomyslela na včerejší rozhovor s rodiči, ve kterém zjistila, že bude dnes doma sama. V duchu jásala celé dopoledne, jež strávila ve škole.
Takže teď to tu je, ta vytoužená chvíle. Ten čas, kdy je byt opuštěný a může si dělat co chce. Na začátek by asi stačilo vyluxovat lednici, mihlo se jí hlavou a okamžitě šla svůj nápad realizovat. Vytáhla jogurt, marmeládu, šunku, máslo a ze šuplíků ještě vzala nůž, lžičku a housku.
Chtěla s tím vším odejít do pokoje a konečně se najíst bez matčiných neustálých připomínek, ale ne všechno jde vždycky podle našich plánů.
A ani tohle nešlo tak, jak mělo, protože dívka najednou ucítila bolest, vystřelující z temena hlavy. Vzápětí se jí před očima udělalo černo a ona se zhroutila na zem.

Pomalu otvírala oči. Kde to zatraceně jsem? byla její první myšlenka, když se alespoň trochu vzpamatovala.  Bolela ji hlava a všude kolem ní bylo bílo. Bílo? Nemocnice?
Maličko pootočila hlavu, aby se bolest  opět neozvala a uviděla psací stůl a skříň – naštěstí už ne bílé. Měla pocit, jako kdyby se z té barvy všude kolem měla zbláznit.
Takže není v nemocnici. Skvělé zjištění. Ale kde jinde tedy můžu být? zpytovala mysl.
Fajn… uděláme si rekapitulaci, rozhodla. Snažila se rozpomenout na souběh událostí, které si pamatovala jako poslední. Přišla domů, zasedla k počítači a… šla se najíst? To vypadá pravděpodobně. Jenže měla hlad a vůbec si nevzpomínala na to, že by do úst něco strčila. Jediné logické vysvětlení, které jí vytanulo na mysli bylo, že uklouzla a udeřila se do hlavy. Poté mohla ztratit vědomí. JENŽE – bylo zde jedno ale. Kdyby se udeřila do hlavy doma, v místnosti, kde zná nejspíše všechny maličké kouty, neměla by se na tom samém místě také probudit?
Jenže ona nebyla v kuchyni, a už vůbec ne ve svém útulném bytě, což znamená… Aha! všechno do sebe zapadlo. Jako kdyby se jí nad hlavou rozsvítila žárovička.
Někdo ji praštil tak, aby ztratila vědomí? A to neslyšela vůbec nikoho přicházet. No to snad není pravda. Někdo mě majznul a unesl?!
Ale kdo by to prokristaboha dělal? přemítala v duchu a stále to brala jako čistě akademickou otázku. Vážnost situace jí zatím nedocházela. Bylo to, jako kdyby se dívala na nějaký akční film, kde hrdinku unesli a druhá hlavní postava – totiž extrahustodrsný a krutopřísný hrdina, ji zachraňuje. Ale byl tu problém. Ta „hrdinka“ byla ona a princ na bílém koni prostě neexistoval.
Takže… co teď? Ani nevím, kde jsem. Následoval povzdech, který vytryskl až z jejího nitra. Tohle byla pořádná patálie. Kdyby alespoň věděla, co se stalo, kde je a hlavně proč tu je! Co ona věděla, neudělala nic špatného. Tedy až na to, že jsem naprosto příšerná spisovatelka a trápím tak svoje čtenáře, ušklíbla se. Ale to nebyl zločin, alespoň si to myslela. Teď už si nebyla jistá ničím. Ani tím, jak se jmenuje. Do jejího nitra se pomalu začalo dostávat smítko strachu.
Vždyť přece nic neukradla mafiánskému bossovi, není žádná přítelkyně agenta 007 ani žádný superhrdina. Je naprosto průměrná holka se stejně průměrnými známkami, navštěvující stejně průměrné gymnázium. Ale nemělo cenu nad tím přemítat. Teď je nejdůležitější to, jak se odsud dostat pryč.
Opatrně se posadila a své zelené oči upřela na věci v místnosti, ve které byla.
Mně z tý bílý snad jebne, znechuceně v duchu konstatovala a zamžourala na (překvapivě) bílou podlahu. Při zírání na zem si všimla, že nemá boty.
Vý-bor-ný. Takže mě asi unesli, hlavu mám jak střep a ještě ke všemu nemůžu jít ven, protože bez bot se mi nikam fakt nechce.
Z nečinného pozorování věcí kolem sebe a z myšlenek o útěku ji vyrušilo zavrzání dveří. Trhla hlavou a vzhlédla, okamžitě vstala, ruce držíc v obranné pozici (čtvrt roku taekwonda se vyplatilo). Obezřetně sledovala muže, který vstoupil do tohoto ‘psycho pokoje‘, na který ho mezitím překřtila. Ubrání se. Musí. Na ni nikdo nic zkoušet nebude! Přenesla váhu na jednu nohu, aby mohla vstoupivšího poslat jedním kopem k zemi.
Muž to zjevně zpozoroval a v obranném gestu zdvihl ruce.
,,Uklidni se,“ zaznělo z úst únosce. Nebo nějakého komplice, zrzce to bylo dost jedno.
,,Jo, uklidni se, jasně, jasně…  Hlavně, že je únos v pořádku a to, že to tu vypadá jak v léčebně pro duševně choré taky, co?“ vyprskla na něj.
,,Tak tobě se nelíbí ubytování, které ti poskytl pan Kishimoto?!“ Ten chlap vypadá naštvaně. pomyslela si s malým zadostiučiněním.
,,Jakej Kishimoto, ty zakomplexovanej ichtyle?“ zněla památná věta, vypuštěná z jejích úst. Vzápětí muž dostal rukou do břicha.
Oba dva zaječeli ve stejnou chvíli. ,,Auu!“
,,Do háje, teď mě ještě bolí ruka! No vážně, dnešek je fakt skvělej,“ zabrblala. Nejspíše měla na taekwondo chodit celý smluvený termín, místo posedávání v čajovně se svými kamarádkami.
Od dveří se ozval potlesk. Zelenoočka se otočila ke dveřím, uklonila se a pak prohlásila: ,,A kdo jste zase vy?“ nutno uznat, že to znělo nadmíru otráveně.
,,Masashi Kishimoto, těší mě,“ zakřenil se příchozí a vypadal, že se její situací skutečně baví.
,,Kishimoto?“ opakovala po něm nechápavě.
,,Kishimoto,“ potvrdil.
,,Ten, co vytvořil Naruta?“ zeptala se a nechápavý výraz vystřídal zmatený.
,,Ano,“ Kishimoto nevypadal, jako by ho tahle otázka potěšila.
,,Ale to přece není možný.“
,,Jak vidíš, tak je,“ pokrčil rameny. ,,Mimochodem, je slušností se představit,“ poučil ji.
,,Já vím, já vím. Omlouvám se. Ale vám by asi taky nebylo hej, kdyby vás unesli a místo v Česku byste najednou byli v… já jsem v Japonsku?!“ pomalu jí začaly docházet dvě věci. První byla, že Japonsko je od Čech vzdáleno nesčetně kilometrů. Ta druhá, že Japonci rozumí.
Onen Japonec si povzdechl, zamumlal něco o lidech s dlouhým vedením a kývl.
,,Tak…. fajn… já jsem Tere-“ nestihla však větu dokončit.
,,Tohle jméno ani nepoužívej. Tam, kam tě pošlu, ti bude k ničemu.“
,,Ehm… já jsem Akane,“ podala mu ruku, zatímco se tuto informaci snažila vstřebat. ,,Co jste myslel tím ‘kam tě pošlu‘?“ na tváři se jí začal rýsovat vyděšený výraz.
Tohle nevypadalo dobře.
,,Víš co? Na tohle by bylo asi lepší se posadit. Co bys chtěla za čaj?“
,,Senchu, prosím,“ odvětila jako slušně vychovaná dívka a odkráčela za ním k malému stolku.

Když se jí v rukou ocitl šálek plný milované tekutiny, okamžitě si lokla. Podle ní měl čaj uklidňující účinky. A ona by to byla i pravda – kdyby si s ním neopařila krk. Bolestně zavyla a tiše zamumlala něco o tom, že nešťastné nejsou pátky třináctého, nýbrž veškeré čtvrtky bez výjimky.
,,Vařilo se,“ prohodil mangaka a v očích se mu uličnicky zablýsklo.
,,Fajn vědět,“ zaskuhrala Akane a začala rychle polykat, aby ji spálené místo tolik nebolelo. Proč já nejsem masochista jako třeba Hidan? Tomu bych tenhle den přála… užil by si ho… To byly myšlenky plné hořkosti, potulující se dívčinou hlavou.
Kishimoto rozhodně bouchl hrnkem do desky stolu a obrátil tak pozornost zrzky zpět k sobě.
,,Tak tedy… asi bys chtěla vysvětlit, co tu děláš, viď?“ začal rozvážně.
,,Překvapivě,“ zahučela.
,,Svět Naruta už není stejný, jaký býval. Není to tak, že by byla Hinata jednostranně zamilovaná do Naruta nebo tak, že by Sasuke v dětství odešel z Konohy. Všechno, co jsem napsal, se změnilo. A řeknu ti, není to žádný med – náš milý Sasuke Uchiha se vyspal s nesmělou Hinatou, která najednou začala chodit s …mladým Narou. Nepřipomíná ti to něco?“ zkoumavě na dívku pohlédl.
Ta jen pootevřela pusu a nakonec z ní vypadlo: ,,To zní… jako moje fanfikce, ne?“
,,Nejen zní, ona to JE tvoje povídka, děvče. Už tušíš, co se tu děje?“
,,No… fanfikce se staly skutečností? Ale to přece není možný, těch výtvorů je tolik, že by ze všech byli prodejní… no. A navíc, kdyby se staly realitou všechny, ani by to nešlo, protože všude je to vykreslené tak jinak… něco by si i odporovalo,“ uvažovala Akane.
,,To je pravda,“ přikývl Japonec, ,,ale uskutečnilo se jen pár fanfikcí. Ta tvoje je mezi nimi. Potřebuju najít vás, které jste autorkami povídek, abych vás mohl poslat do světa Naruta. Musíte tam všechno napravit.“
,,Aha, chápu závažnost problému…“ podepřela si hlavu dívka. ,,Ale jedna věc mi není jasná. Jak jste mohl vědět, co moje dílo obsahuje, když jsem to ještě nedokončila?“
Odpovědí jí bylo pouze ticho. Vypadalo to, že tohle není téma, na které by se Kishimoto chtěl bavit.
Fanfictionářce začínalo všechno docházet.
,,Takže vy jste mi hackli počítač?!“ vyjekla. ,,Nejdřív mě nenecháte ani dojíst svačinu, mám strašný migrény, bolí mě ruka, jsem v úplně cizí zemi, spálila jsem si krk a vy mi ještě hacknete počítač?“ syčela na něj jako vzteklá kočka.
,,Máš na vztek plné právo, ale nemyslíš, že já taky?“
,,Hn,“ použila neutrální frázi. ,,Mohla bych jít ven a srovnat si v hlavě všechny myšlenky?“
,,Klidně. Zahradu máš k dispozici.“

Unavená a totálně zmatená Akane se za pomoci Kishimota vydala ven na zahradu, provětrat si mysl a uspořádat myšlenky. Informace, které se od mangaky dozvěděla, byly velice vážné a podle toho, jak se Masashi tvářil, se jejich řešení nedalo dále odkládat. Musela si rozmyslet, co udělá, jak najde zbývající povídkářky a jak se do světa Naruta vůbec dostane.
Z přemýšlení ji vytrhl jedinečný pohled. Ocitla ve velké zahradě bohaté na japonský zahradnický styl a zeleň. Musela uznale písknout. Zatímco dům jejího ‘únosce‘ nebyl nijak zvlášť velký – velikostně by odpovídal menšímu zahradnímu domku –  zahrada byla přímo ohromná a nádherně udržovaná.
Akane se otáčela ze strany na stranu, aby její oči mohly zaznamenat všechnu tu krásu. Uprostřed zahrady se skvělo jezírko, které neustále napájel vodou malý průzračný potůček. Přes něj se klenul menší mostík, který rozděloval zahradu na dvě poloviny. Ta, na které se momentálně zrzka nacházela, byla menší, a v porovnání s druhou stranou i zřetelně chudší. Dívka zahlédla jen dvě ozdobné pagody, velice zajímavě postavený bambusový plot, který mohl sahat tak maximálně do výšky kolen, a pár menších, avšak velmi hezky upravených bonsají. Jak již bylo řečeno, druhá polovina zahrady byla prostornější. Většina vodní plochy jezírka se nacházela právě na ní, a při bližším prozkoumání se dokonce dal zahlédnout ostrůvek, který z větší dálky splýval s okolními stromy na pevnině. Mimo jiné zde byly pagody, které dosahovaly větší velikosti, okrasné kameny, bonsaje a, stejně jako na menší části, i tady se našel bambusový plot.
Dívka se pousmála. Vždycky si přála vidět japonskou zahradu (tento zážitek by patřil do zápisu v sešitě, kam si psala veškeré zážitky týkající se japonské kultury) a teď se její sen splnil. Zhluboka se nadechla, vydechla a poté spokojeně zamířila k mostu, na který si o chvíli později sedla. Chtěla si své nohy v potůčku vymáchat. Přeci jen – ledový dotek vody by ji dostatečně probral. Díky svému malému vzrůstu však tak daleko nedosáhla. Pokrčila rameny. Nedalo se nic dělat.
Po chvíli se konečně přiměla se nad problémem alespoň trochu zamyslet. Jejím úkolem bylo nejprve najít zbývající spisovatelky, a pak se spolu s nimi vydat do jiného světa. Problém se však nevyřeší tím, že tady bude jen tak sedět a obdivovat přírodu. Stejně tak pochybovala o pravděpodobnosti toho, že k ní ostatní dívky prostě jen tak přijdou. Pokud to jsou teda dívky… pomyslela si a následně se ušklíbla. Nebylo moc kluků, kteří psali povídky na anime, a ještě k tomu na vztahy mezi dvěma muži.  Cestovat s klukem by byla děsná otrava…  proboha, už i myslím jako Shikamaru… odfrkla si a odhrnula si své rezavé vlasy z obličeje. Zkusila si představit právě jeho jak chodí s Hinatou. Nesmysl… I když ona byla tou, která je v její povídce dala dohromady, ve skutečnosti by si je spolu tak úplně nedokázala představit. A to nejen proto, že ti dva byli naprosto rozdílní.
Snažila se vzpomenout na všechno, co se odehrálo v její povídce. Sasuke se vyspal s Hinatou… Modrovláska s byakuganem začala chodit se Shikamarem… pokud se zatím stalo jen toto, měla šanci těm ostatním věcem zabránit. To se však musí co nejrychleji spolu s ostatními dostat do Konohy. Kdybych alespoň věděla, kdo jsou ti zbylí autoři… povzdechla si. Takhle věděla jen kousek z toho, co se stalo či stane. Zklamaně se zahleděla do dálky, kde její pohled přivítala další zeleň a vysoké stromy.
Najednou sebou trhla. ,,Tak teď bych vsadila všechno na to, že se mezi těmi stromy něco hejblo!“ vyjekla překvapeně. Musela se usmát, když zjistila, že toto byla její první slova od pobytu v zahradě. Úsměv jí však zmizel ve chvíli, kdy se její domněnka potvrdila. Onen pohyb zahlédla znovu, a o chvíli později se z lesa vyřítily dvě postavy. A mířily přímo… k ní. I když nevěděla, jestli jí nějaké nebezpečí vůbec hrozí, během vteřiny se schovala za větší kámen.  Jen pro případ… kdyby náhodou. Snažila si sama sobě namluvit. Ona přece není žádný strašpytel! Ani nevěděla, kdo se to proti ní řítil. Opatrně vykoukla ze svého ‘úkrytu‘ a snažila se zpozorovat, co se vůbec děje.
Téměř vzápětí spatřila dvě běžící postavy. Nejdříve si myslela, že obě postavy před něčím utíkají. Když však přiběhly o něco blíže, všimla si, že když druhý člověk o něco zrychlí a začne tak první postavu dohánět, započne ta první zmateně kličkovat, jako by se ho snažila setřást.
Teď už byly obě tak blízko, že rozeznala i oblečení, tváře a většinu detailů. Akane celkem překvapilo, že druhá postava, která nejspíše honila tu první, je úplně ten stejný chlap, kterého viděla v pokoji, ve kterém se probudila. A když si vzpomněla na vstřícnost onoho Zakomplexovaného Ichtyla (na kterého ho předtím překřtila), rozhodla se jednat. Když byli oba lidé skoro u ní, vyskočila jim ze svého úkrytu přímo do cesty.
První a jediné, co stihla zrzka se zvláštníma očima zaznamenat těsně před tím, než do ní prchající narazil, bylo to, že honěná dívka vůbec není Japonec, avšak celkem normální dívka s evropskými rysy. O pár sekund se už obě válely na zemi.