Kapitola 1-Pocatek

Čau, no víte, já nevím jak začít, tohle je poprvé, kdy se snažím sepsat svůj šílený příběh ze světa lidí. Já jsem totiž duch, možná to bude znít divně, ale neumřel jsem, už jsem se tak prostě narodil.  Jmenuju se….já vlastně nemám jméno, jsem prostě duch. Bezejmenný a osamocený duch.

Tak jsem se vlastně dostal k důvodu celého mého dobrodružství. Snad Vám to nebude připadat tak přitažené za vlasy jako mně, když o tom zpětně přemýšlím.

Vše začalo jen proto, že jsem se nudil a připadal si sám. Tehdy mi vydat se do světa lidí a trochu pobýt v jejich myslích přišlo jako super nápad. Jak já byl dětinský a naivní….

Jestli se marně snažíte přijít na to, jak jsem se do světa lidí dostal, rád to vysvětlím. Je to prosté, jen jsem prošel branou, nikdo to nehlídá. My duchové totiž nedokážeme nadělat paseku v lidské mysli(u několika lidí, které jsem na cestě potkal mě to pekelně štvalo), takže jen sledujeme svět očima/okem majitele mysli, do které se usadíme. A ještě k tomu posloucháme jejich myšlenky, někdy je to sranda a jindy pořádná otrava.

Teď, již konečně k jádru pudla! Po průchodu branou jsem ucítil svěží jarní vánek na tvářích, krásnou vůni květin tak silnou, že by mě mohla srazit k zemi. Když jsem se chvíli procházel ucítil jsem něco, co jsem od té doby již nikdy necítil, a ani neucítím, protože do světa lidí se už nevrátím. Rozhodl jsem se tu dokonalou vůni následovat, proletěl jsem branou s nápisem Konohagakure no sato a ocitl jsem se v relativně velké vesnici. Můj nos mě vedl neomylně až k malé restauraci jménem Ichiraku Ramen. Moc se mi nelíbila, ale ta omamná vůně by přesvědčila každého, navíc jsem někde začít musel.

Restaurant byl momentálně prázdný, jen starý muž, který se se soustředěným výrazem kouzelníka poprvé vytahujícího před obecenstvem králíka z klobouku, snažil zacelit díru na obrovském hrnci.  Tehdy mě poprvé napadlo, že bych se mohl na svět podívat z jiného úhlu. To nemyslím jako přenesený výraz, nýbrž do slova. Rozhodl jsem se do toho člověka v restauraci vstoupit.

A to byla chyba číslo 1. Ani ne za 5 minut se ve stánku objevila mladá a roztomilá slečna(proč jsem do háje nepočkal na ni??). V mysli toho staříka se rozpoutal lítý boj mezi racionálním myšlením a myšlením srdcem: ,, Teuchi, Teuchi tys to dopracoval. Místo toho abys v mládí pilně studoval a stal se někým, koho budou lidé uznávat jsi pobíhal za ženskýma jako nadmutá koza, ehm kozel. A podívej, co z toho vzešlo, co z toho máš? Ale když tě vaření tak baví možná jsi udělal dobře. Ne prostě neudělal mohl jsi skončit líp, o dost líp.“

Mezi tím se venku odehrával vcelku příjemný rozhovor:,, Ahoj Ayame, jaký byl den?“ Řekl Teuchi s úsměvem, ale nenechal tu Ayame odpovědět:,, Určitě sis to s kamarády ninji nádherně užila, zatímco já tady spravoval hrnce, viď?“

,,Ano, tatí,“ takový dědek je táta takové kočky?!,,bylo to hustokrutopřísně boží. A gomen, ukaž já to dodělám!“

,, Dobře, já se jdu trochu protáhnout ven“

,,Jasně tatí, jen se prosím neztrať jako posledně, aby tě zase Izumo-san a Kotetsu-san nemuseli hledat!!“

Ta holka mě dostala, kdyby mě teď Teuchi slyšel asi by si myslel že zešílel, takový záchvat smíchu jsem v životě neměl.

Stařík zase tonul ve svých depresivně sebekritických myšlenkách:,, Proč se jako mlád neučil a neudělal doktorát? Mohl jsi být někde v teple, tedy teď jsi taky, ale v teple kanceláře či domova. Sice tě to vaření baví, ale záleží na chuti zákazníků, ten tvůj naprosto úžasný ramen jim může kdykoliv přestat chutnat. A ty budeš kde? No přece v lese, teda v háji.“

Naštěstí tím skončil, protože jinak bych končil já. Říkal jsem, co ho donutilo skončit a tak jsem se podíval ven. Chyba číslo 2, mám totiž strach z výšek a my stáli na to největším monumentu na jakém jsem kdy byl(to bude asi tím, že jsem nikdy na žádném nebyl). Nevím jestli bylo lepší poslouchat jeho žvanění nebo zírat na nějakou vesnici z výšky a tak jsem zase zalezl dovnitř.

Jeho myšlenky se v tu chvíli sestávaly jen ze slov nádhera, dokonalost a tak dále. Když už to vypadalo, že se chystá k odchodu v jeho mysli se ozvala jedna věta s mocnou ozvěnou:,,Konoha je těžce libová bejby!!“ To byla poslední, ale opravdu poslední kapka. Musel z toho šíleného mozku vypadnout a to okamžitě. Jenže, kam jít samotnému se mi nikam nechtělo, tak jsem se rozhodl, že v té choré mysli chorého staříka nad hrobem přespím.

Bez sebekritických a jiných těžce pocuchaných myšlenek ulehl na své lože a jen tak v klidu usnul. Naštěstí žádný sen neměl. Jestli se kritizuje, dívá na Konohu nebo vaří ramen i ve snech asi potřeboval by změnu životního stylu.

Ráno dalšího dne byla obloha stejně modrá a krásna jako dne předešlého. Teuchi, náš stářík zralý na Bohnice nebo alespoň na antidepresiva, se přichystal a šel do malé, na druhý pohled docela útulné restaurace a začal vařit pokrm libé vůně známý jako ramen.

Zákazníci se, no přímo se nehrnuli, ale spíše pomalu přicházeli a usedali na židličky u pultu. Teuchi začal vyřizovat objednávky, když v tom…