Kapitola 1 (Pozor na to, co vidíš)

Pozor na to, co vidíš

„Slečno Blakeová, mohla byste být tak laskavá a říct nám, jak vám vyšel třetí příklad?“

Narovnala jsem se a podívala se na učitelku. „Třetí příklad? No… “

       „Dvě x lomeno třema.“ Zašeptala Katie, moje spolužačka.

       „Dvě x lomeno třema.“ Zopakovala jsem automaticky po ní.

       „Správně.“ Řekla poněkud zklamaně učitelka. „Ale příště byste mohla nechat toho kreslení a soustředit se na vyučování.“ Potom už se zase soustředila na svůj výklad.

       „Děkuju.“ Zašeptala jsem na odpověď. Najednou celá třída vypukla ve smích. Rozhlížela jsem se po třídě, abych zjistila důvod. Můj pohled se zastavil u poslední lavice, ve které neseděl nikdo jiný, než Dave. Zrovna o něčem vášnivě debatoval s Paulem. Vlastně mi to ani nepřišlo nijak vtipný, ale když jsem viděla nasupenou učitelku, rozesmála jsem se taky.

       „Neruším vás, svým výkladem?“

       „Ne to je v poho.“ Odpověděl Dave, aniž by se na ní otočil. V tu chvíli se víc jak polovina třídy válela smíchy po zemi a já byla jedna z nich.

       „Jsem ráda, že vám tu nijak nevadím, ale-“

       „To sem neřek.“ Skočil jí do řeči a dál, jakoby nic, pokračoval v debatě s Paulem.

       „Žákovskou.“

       „Co je? Já sem nic neudělal.“ Pokoušel se z toho vykroutit.

       „Tohle pokládám za nevhodné chování a za to je poznámka.“

       „Tak tady to máš no.“ Podal učitelce žákovskou a dál se bavil. A takhle to bylo celou hodinu, vlastně celý den. Někdo ze třídy vždycky něco provedl a celá třída se smála.

       Konečně zazvonilo a všichni mohli jít domů. Rozloučila jsem se se spolužáky, pustila jsem si hudbu do sluchátek a vyrazila na cestu. Rozhodla jsem se, že to dneska vezmu zkratkou, abych byla doma dřív. Prolezla jsem pár keřů a vynořila jsem se u staré cesty. Auta už tudy nejezdila a většina lidí se tudy bála procházet, takže až na šumění větru, tu vládlo hrobové ticho. Udělala jsem jen pár kroků na silnici, když jsem to uslyšela. Motor! Rychle jsem se otočila, abych zjistila, odkud zvuk přichází. Rovnou proti mně jelo plnou rychlostí auto, a nevypadalo to, že by mělo v plánu brzdit. Úplně, jako bych neměla žádné reflexy, jsem zůstala stát v prostředku silnice a čekala jsem, co se bude dít. Když bylo auto těsně  u mě, s křikem jsem se přikrčila. Čekala jsem něco jako silný náraz, úpadek do bezvědomí, nebo něco tomu podobného, ale nic takového nepřišlo. Třeba už jsem mrtvá. Narovnala jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Po autu nebylo ani stopy. Několikrát jsem se ještě otočila, pořád jsem tomu nemohla uvěřit. To jsem vážně mrtvá? To by přeci vypadalo jinak ne? Na zádech jsem měla ještě stále školní tašku plnou učení a pořád jsem stála na té cestě. Můžu být duch? Existuje jediný způsob, jak to zjistit. Přešla jsem ke stromu a praštila do něj rukou. Čekala jsem, že mi ruka projede skrz strom, ale místo toho jsem si jen navodila nepříjemnou bolest a odřené klouby. Asi bych se neměla tolik koukat na filmy. Dobrá, takže duch nejsem, tak co teda? Bylo to auto vůbec skutečný? Bylo, to vím jistě. Pamatuji si jeho černou barvu a zářivá světla, která mě oslepila. Takhle jsem přemýšlela celou cestu, že jsem si málem ani nevšimla, že už jsem před domem. Odemkla jsem hlavní vchod a vyšla schody do druhého patra, kde leží náš byt. Odemkla jsem si a zamířila jsem rovnou do svého pokoje. Rodiče dneska byli v práci, takže jsem měla celý byt pro sebe. Ještě než jsem za sebou zavřela dveře pokoje, pohladila jsem svojí labradoru Airu, která mě zběsile vítala. Hodila jsem tašku do kouta, vzala jsem ze stolu netbook, svůj sešit na kreslení a pár tužek a lehla jsem si na postel. Jen co jsem najela na facebook, měla jsem tam několik zpráv. Otevřela jsem hned tu první.

       AHOJ LASKO, JAK SE MAS?

       Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct o tom autě. Ale když ne jemu, tak komu jinýmu? On je jediný, komu věřim a říkám mu všechno. Úplně všechno! Ale když tohle je… Je to divný! Neznámý černý auto, jehož řidiče zřejmě nenapadlo zastavit, když viděl školačku v prostředku cesty. Třeba si myslel, že uhnu. Každej normální člověk uskočí stranou. Vlastně… Teď mi to došlo. Pamatuju si všechny detaily té ‚srážky‘, ale nepamatuju si řidiče. Ani jeho obrys, stín, nic, co by s ním souviselo. Mám ten dojem, že tam ani žádný řidič nebyl. Myslím, že už mi totálně přeskočilo!

       LASKO, SI TU?

       Úplně jsem zapomněla mu odepsat.

       PROMIN, ZROVNA SEM SI BYLA PRO NĚCO K JIDLU.

      Když jsem to napsala, došlo mi, že mám vážně hlad. Od svačiny jsem ještě nic nejedla. Zvedla jsem se a šla jsem prohrabat ledničku. Vzala jsem si sklenici kyselých okurek, na talíř jsem si nandala bramborovou kaši a šla jsem zpátky do pokoje.

       TAK DOBROU CHUT.

       DEKUJU. A CO DELAS?

       POSLOUCHAM PISNICKY A TY?

       Mám mu to říct? Odpověď už byla jasná. NE! Nechci, aby si kluk, kterého miluju, myslel, že jsem se zbláznila.

       KRESLIM A ASI SI TAKY PUSTIM NEJAKY PISNICKY. JE TU TOTIŽ STRASNA NUDA.

      AHA, HELE JA UZ MUSIM NA TRENINK. BUDES TU VECER?

      JASNE ZE JO. TAK AHOJ.

       AHOJ. MILUJU TE.

       TAKY TE MILUJU.

       Jenom narychlo jsem pročetla ostatní zprávy, který mě popravdě ani trochu nezajímaly. Potom jsem vypla netbook a otevřela jsem sešit na kreslení. Vzala jsem tužku, přiložila jsem jí k papíru a začala jsem čmárat podle toho, co se mi honilo hlavou. Vlastně jsem ani moc nevnímala, poslouchala jsem písničky a pohybovala rukou, aniž bych kreslila něco konkrétního. Nebo jsem si to aspoň myslela, ale když jsem se podívala na kresbu, lekla jsem se. Bylo tam totéž černé auto, co mě dneska málem srazilo a potom se vypařilo, jakoby nikdy neexistovalo. Vypadalo to stejně, jako kdybych před ním znovu stála. A to nejpodivnější bylo, že ho nikdo neřídil. Zmuchlala jsem papír, hodila jsem ho do koše a šla jsem si lehnout. Pustila jsem si svojí oblíbenou písničku a koukala jsem do stropu.

Vstala jsem z postele, oblékla jsem se a šla jsem do koupelny. Bez jediného pohledu na zrcadlo jsem si vyčistila zuby a učesala se. Vzala jsem si řasenku, že se půjdu namalovat, ale slyšela jsem z předsíně ránu. Vylezla jsem z koupelny, abych se podívala, co se tam děje. Všechno vypadalo normálně. Došla jsem až ke dveřím a otevřela jsem je. Nikdo tam nebyl. Zavřela jsem dveře a chtěla jsem jít zpátky do koupelny, ale ozvalo se tříštění skla. Podívala jsem se na zrcadlo, které stálo u dveří, ale bylo v pořádku. Otočila jsem, když mi došlo, co mi na něm nesedělo. Ten odraz! To přece nejsem já! Zděšeně jsem hleděla na dívku, která byla uprostřed zrcadla. Mohlo jí být sotva sedm let. Rozcuchané blonďaté vlasy jí spadaly až k pasu a dlouhá potrhaná bílá noční košile na ní vlála. Obličej měla hodně dětský, tváře od něčeho umazané. Vypadalo to jako… Krev! Stejné skvrny měla i na košili. V ruce držela ušmudlaného, otrhaného plyšového medvěda. Jedno oko mu chybělo a ruka už mu visela jenom na pár nitkách, ale vypadalo to, že se ho nechtěla vzdát. Když si všimla, kam se koukám, tiskla medvěda ještě víc k sobě a podívala se mi do očí. Vypadala tak… Tak děsivě! Měla ebenově černé oči, pleť bílou a obličej ušmudlaný od krve. Pod jedním okem se jí leskla ošklivá jizva a rty měla fialové. Vypadala jako mrtvá.

       „Nechceš si se mnou hrát?“ Hlas měla sladký a zvonivý, skoro hypnotický.

       „Kdo jsi?“ Byla jsem vyděšená a přišla jsem si jako cvok. Vždyť si tu povídám se zrcadlem!

       „Já?“ Rozesmála se, jako bych jí řekla nějaký vtip. „Já jsem Betty.“ Pořád ještě se smála.

       „Nechceš vědět, kdo jsem já?“ Popravdě jsem odpověď znát nechtěla, ale něco mě nutilo se na to zeptat. 

       „Děláš si legraci? Vím o tobě všechno… Úplně všechno!“ Zase se smála. „Ale to ty přece víš…“

V tu chvíli se všechno vypařilo a já se probudila. Ale ne v posteli, kde sem ležela, ale v předsíni před zrcadlem. Pomalu jsem vstala a prohlížela si zrcadlo, ale nic v něm nebylo. Žádná dívka, prostě nic. Jenom můj odraz.