Kapitola 1 – Slzy a odchod

Krev…Všude krev… Krčila jsem se za stromem a sledovala to pomalé vraždění lidí z mé vesnice. Slzy mi kanuly z očí a padaly na zem. Výkřiky se ozývaly všude kolem mě… Jako hrůzostrašný doplněk se s nimi mísil hlasitý smích plný radosti ze zabíjení a touhy zabíjet víc a víc. Moji rodiče už byli dávno mrtví a já jen doufala v brzký konec. Kdybych se zvedla a začala utíkat pryč, uviděli by mě a zajisté bych dopadla stejně, jako všichni ostatní… Takže nejlepším řešením bylo sedět na místě a modlit se ať odejdou bez povšimnutí.

Asi tak po půl hodině, která mi připadla jako celá věčnost, vše ustalo. Okolo mě se rozhostilo naprosté ticho. Něco není v pořádku…Takhle najednou…přemýšlela jsem.  Stále se nic nedělo a já už chtěla vydechnout úlevou, avšak náhle mě někdo silně uchopil za vlasy a trhl mi hlavou dozadu. 

„Tak tady jseš! Poslouchej, máš docela štěstí, ty čubko!“ zachechtal se mužský hlas.

Stále jsem brečela a neodvažovala se otevřít oči.

„Víš proč?“ zeptal se znovu ten hlas.

Já nebyla schopná odpovědi. Bála jsem se… Nechci…Opravdu ne-

„Jo tak ty mi ani neodpovíš,“ zašeptal a surově mě odhodil stranou.

S námahou jsem zvedla hlavu a konečně se podívala ta tu osobu, která mě kupodivu nezabila.

Stál přede mnou muž se začesanými šedobílými vlasy a v ruce držel kosu se třemi čepelemi. Arogantně se usmíval a prohlížel si mou tvář.

„Hele, Kakuzu, pojď sem!“ zavolal na někoho, koho jsem zatím ještě nespatřila.

V tu ránu se vedle něj objevila druhá osoba. Tentokrát šlo o podivně zamaskovaného člověka – jestli to tedy vůbec byl člověk, s jedovatě zelenýma očima, které měl červeně orámované. Ty oči byly vlastně jediná viditelná část z jeho nezakrytého obličeje. Oba dva se ale shodovali dlouhým černým pláštěm s červenými obláčky.

„To už jsi skončil? Že ti to ale trvalo!…Co chceš?“ zeptal se maskovaný.

„Sklapni!“ umlčel ho šedovlasý a hlavou ukázal na mě.

„Tahle se bude šéfovi líbit, co říkáš? Chtěl přinést posledního člověka z týhle vesnice, tak ho tu má. Teda spíš ji.“

„Máš pravdu…Šéf bude poctěn.“ Podle hlasu šlo poznat, že se ten s maskou usmál.

„Nevíš, co s ní chce dělat?“ pokračoval.

„Vůbec netuším… Ale to, co si ty určitě myslíš, rozhodně ne. Má přeci svou,“ zasmál se šedovlasý a sklonil se nade mnou.

„Tak hele, holka,“ zadíval se mi do uslzených očí. „Teď půjdeš hezky s náma. Jsi odměna pro šéfa za tuhle zku*venou akci, to znamená, aby ses dala nějak do pořádku. Jak vidim tvůj stav, problémy dělat nebudeš…A teď se zvedej!“ rozkázal mi a začal se zálibně koukat na svou kosu.

Zkusila jsem se pohnout, ale s mou levou nohou bylo očividně něco špatně. To asi tím nárazem o zem… Hádala jsem, že mám vyvrknutý kotník.

„Tak dělej! Nemáme na to celej den!“

Já se zvednout nedokázala – strach a vyčerpání mi také ubíraly na síle. Šedovlasý ke mně přišel a neochotně mě zvednul.

„To je ku*va naposledy, co ti takhle pomáhám. Jestli nebudeš schopná ani kulhat, nebo se jinak hejbat, postará se o tebe Kakuzu!“

Já asi po pátem pokusu konečně přemohla tu bolest a pomalým krokem se vydala za těmi dvěma. Kdybych chtěla utéct, nešlo by to. V tuhle chvíli s tou nohou utíkat opravdu nemůžu a navíc jsem měla docela strach z toho, co by mi pak ten s tou kosou provedl… Tak začala má cesta pryč od domova a vůbec jsem nevěděla, co bude dál…