Kapitola 1 – Smrtihlav

Ráno bylo studené a mlhavé, ale to mi nevadilo. Mlhu mám rád. Je to v genech – pocházím z Mlžné vesnice. Pocházím. Nepatřím do ní už dlouho. Posledních osm let, víc než polovinu svého života, nepatřím nikam a vyhovuje mi to. Toulám se krajem a beru každou práci, která se naskytne. Obvykle si mě najímají jiné skryté vesnice na práci, která se jim zdá podřadná, špinavá nebo na ni nemají lidi. Udělal jsem si slušnou pověst a dokonce si vysloužil i přezdívku – Smrtihlav. Haha, lidi a jejich bujná fantazie, ale upřímně, Smrtihlav se mi líbí. Na rozdíl od mého skutečného jména budí respekt. Za své jméno jsem se vždycky styděl. Měkčí než plyšová hračka a co hůř – je ženské. Radši jsem nepátral, co k tomu matku vedlo a zůstávám Smrtihlavem. Je to výhodnější a vydělává to větší prachy.

Seskočil jsem ze stromu, na kterém jsem přespával, protáhl se, upravil si šaty a zbraň připevněnou na zádech. Přízvisko Smrtihlav má nejpíš co dělat s mým vzhledem. Život strávený v mlze a stínech mi vycucal z tváře zdravou barvu a dlouhé, černé vlasy i oči ten démonický zjev jen podtrhují, stejně jako černočerné oblečení. A mou zbraní je kosa. Ještě se někdo diví, že připomínám Smrtku? Tuhle zbraň jsem si podvědomě vybral už dávno, přestože jí ostatní opovrhovali a vyhýbali se jí. Shurikeny, vrhací nože a vlasová vlákna se jim zdála výhodnější a praktičtější, jen já jsem dokázal ocenit jednoduchý a smrtící půvab obyčejné kosy. Inu, pravda je, že s dvoumetrovou tyčí s dlouhým ostřím se jednomu po stromech skáče dost těžko. Má kosa má zasouvací čepel i spodní část násady. Když je složená, vypadá jako obyčejná krátká tyč a lidé mají sklony se jí posmívat. To bývá předtím, než je zabiju. Před pár lety jsem tvrdě pracoval, abych popsaného vzhledu docílil, ale o jeho povedenosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Lidi si totiž bohužel myslí, že jsem holka – sice drsňačka, ale holka. Je to na posrání. Kam zmizela spravedlnost, že jednoho ubožáka stihlo holčičí jméno i vizáž? Jsem z toho nervní. Už jsem kvůli tomu pár chudáků oddělal.

Ale na štěstí si stěžovat nemůžu. Zrovna minulý týden jsem se plazil lesem a požíral nezralé ostružiny a brouky zpod padlých stromů a blížila se moje poslední hodinka. V tom se z nebe snesl poštovní holub s nabídkou – že prý v Listové mají nějaký problém a potřebujou si mě najmout. Plus intrukce, plus výše odměny, plus mastný flek, plus výzva, že jestli beru, můžu si holuba sežrat. Slyšel jsem, že v Listové mají nového Hoakge. Chcípal jsem hlady, ktaže jsem to vzal a holuba sežral.

Dnes se s nimi mám setkat. Řekli, že budou čekat na útesech u Západního jezera. Tak se v okolí jezera potloukám už tři dny, abych si je mohl oťukat a prohlídnout, kdyby náhodou dorazili dřív. Bohužel jsem se namáhal zbytečně, protože lidi z Listové neměli snahu se dostavit před sjednaným časem, a já akorát zbytečně ztratil tři dny, kdy jsem mohl na objednávku zabít pár lidí a vydělat drobáky navíc. Smůla. Teď už se nedá nic dělat.

Než jsem dorazil k jezeru, vykouklo sluníčko a rozehnalo mlhu, což mi trochu pokazilo náladu, protože ve slunečním svitu nevypadá moje bledá pleť dobře. Takhle jim nemůžu předvést svůj pečlivě nacvičený, dramatický výstup z mlhy, což je úplně rozladilo. Čert aby to spral, tahle akce nezačíná dobře.

Uslyšel jsem hlasy… tedy, jeden hlas. Zabralo mu přesně pět sekund, než mi začal lézt na nervy. Už jsem říkal, že mám rád šero, mlhu a hlavně ticho? Tenhle hlas ječel jako na lesy a zarýval se mi hluboko do mozku, že mě rozbolela hlava. Jestli mám s tímhle vydržet celou misi, tak to se rovnou oběsím.

Vyškrábal jsem se na útes a schoval za malým balvanem. Chtěl jsem nejdřív omrknout situaci a pak až se objevit. Na volném prostranství mezi skalami stáli čtyři lidé, jeden dospělý. Ten měl na sobě klasickou uniformu, čelenkou spuštěnou přes oko, masku přes polovinu tváře a šedivé vlasy. Další byla tmavovlasá dívka v růžové blůze, s velikým svitkem na zádech. Ten, jehož hlas jsem slyšel dřív, poskakoval kolem dospělého a oranžové kombinéze zářil jako údržba silnic. Poslední byl zamlklý chlapec s dlouhými vlasy, který bez mrknutí zíral na můj balvan a vypadal, že o mě moc dobře ví. Hups. Abych se nezdržoval. Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil ze úkrytu. Všichni kromě chlapce, který mě viděl již dříve, se rychle narovnali a nahodili vyčkávavé ksichty. Pomalu jsem k nim vykročil a obrátil dlaně vzhůru, abych dal najevo, že nedržím zbraně a nemám nepřátelské úmysly. Šedovlasý se usmál, ale kluk v oranžovém si znechuceně odfrkl a obrátil na něj žalobný pohled.

„To je Smrtihlav?“ zavřískal. Strnul jsem. Co si to ten spratek dovoluje? Dívka v růžovém na mě vrhla omluvný pohled.

„Ano. Jmenuji se Smrtihlav,“ představil jsem se a dal si záležet na opovržlivém tónu.

„Holka?“ protáhl blonďák. COŽE?

Kosíř jsem vytrhl od pasu dřív, než se kdokoliv stačil nadechnout. Přistál jsem mu na hrudi a kolenem ho přitiskl k zemi, pod krkem čepel ostrou jako břitva a s jistým uspokojením jsem pozoroval, jak chlapci po skráni skanula kapka potu.

„Pozor na jazyk,“ sykl jsem mu do ucha a musel se hodně přemáhat, abych na kosíř nepřitlačil.

Romantickou náladu přerušila ruka, která mi přistála na rameni.

„To by stačilo, Smrtihlave,“ zavrčel maskovaný.

„Dobře.“ Nasupeně jsem vstal. „Příště počítej do pěti, než něco vypotíš.“ Oranžový otřeseně zamrkal. Jako magor, uvědomil jsem si potěšeně.

„Dobrá. Vidím, že už jsme všichni. Možná bychom se teď měli navzájem představit a vysvětlit si úkol,“ organizoval dospělák, jako bychom byli děcka ze školky. No jak se tak dívám na nové kolegy, s nimi to asi jinak nejde. Aspoň s blonďákem. Odkráčel jsem k blízkému stromu, hodil sebou na zem a opřel se zády o kmen. Celou dobu jsem si dával pozor, abych vypadal nezúčastněně, kilometry a kilometry nad jejich úrovní, protože trocha respektu nikdy neuškodí. Malá holka! Jen počkej, ty zmetku, já ti ukážu. Složil jsem kosíř a zastrčil ho zpátky za opasek.

„Tak o co jde?“ prohodil jsem na půl pusy a rázem si uvědomil, že tohle bylo až moc strojené. Zkusil jsem to vyvážit přátelským zamrkáním, oranžovou zrůdu jsem však okatě ignoroval.

„Jsem Hatake Kakashi,“ představil se maskovaný a mně se překvapením rozšířily oči.

„Kopírovací ninja?“

„To jsem já.“ Zjevně ho potěšilo, že znám jeho jméno.

Holka se představila jako Ten-Ten, oranžový spratek coby Uzumaki Naruto a poslední, vida, že nic jiného mu nezbývá, se označil za Hyuugu Nejiho. Ale ale, to jméno jsem už slyšel. Mají v rodině zajímavou oční techniku, protože mě zmerčil za skálou. No, přinejmenším pan Kopírovací a studený Hyuugovic čumák nejsou žádné máčky. Mise se začínala jevit zajímavě.

„Mně říkají Smrtihlav.“

„A jak se jmenuješ?“ vřeštěl Naruto.

„Smrtihlav.“

„To nám ani neřekneš svý jméno, ženská?“

Zabil jsem ho pohledem.

„Není,“ nevydržel to Hyuuga a sklopil oči. Z jejich okolí se mu vytratily vrásky.

„Cos to řek?“ zesynchronizoval jsem s Narutem jak zaječení, tak výskok ze země.

„Pravdu,“ opáčil Hyuuga, ale aby se mi podíval do očí, to on né.

„Jaks to poznal?“

Bez odpovědi. V žilách mi vzkypěla krev. On… on… on… Ten úchyl!

„Jen počkej, až se mi dostaneš pod ruce, já ti ty voči…!“

Zavraždit jsem ho nestihl, protože mi Kopírovací magor zablokoval cestu.

„Koukám, že si budete rozumět.“

„To určitě.“

„Sedni, Smrtihlave. Vysvětlíme si úkol. Takže zaprvé – týhle misi velím já, takže pokud mě v čemkoliv neposlechneš, kopnu tě do prdele.“

Ten mě setřel.

„Rozkaz, pane!“ Plácnul jsem sebou zpátky na zem s vrhal vražedné pohledy střídavě na Uzumakiho a Hyuugu. O tomhle si ještě popovídáme, chlapci.

„Tak si objasníme misi. Předběžně tě prosím, Smrtihlave, drž hubu, i když to asi nebude podle tvých představ. Jedná se o normální nudnou misi. Děcka už to vědí, takže to vysvětluju speciálně tobě a nebudu to opakovat.“

„No jasně. O co jde?“

„Jedna vesnice asi dva dny cesty na západ se stala cílem opakovaných útoků neznámých agresorů. Myslíme si, že to jsou zběhlí ninjové.“

„Máme chránit vesnici?“

„Správně, chlapče.“

„Vypátrat úkryt útočníků a zpráskat je na jednu hromadu?“

„Správně, chlapče.“

„O to se neumíte postarat sami?“

„Nejde o vesnici, Smrtihlave.“

„Určitě ne,“ vycenil jsem zuby. „Dva dny cesty na západ, tamější krajinu znám. Není tam kousek pevné půdy. Močály, bažiny a blata kam jen oko dohlédne. Mlha hustá, že přes ni neuvidí ani tenhle váš bystrozrakej moula. Potřebujete průvodce, co?“

„Třeba nakonec nejsi tak pitomý, jak vypadáš.“

To tedy nejsem…

„Vyrazíme?“

Ztěžka jsem se vyškrábal. A to se mi tak dobře sedělo.

„Nejkratší to bude přes jezero.“

„Tuhle trasu jsme taky měli naplánovanou.“ přispěchala Ten-Ten, která se postavila vedle mě a rovnala si na zádech batoh.

„Tak se uvidíme dole, kreténi!“ křikl jsem na ně a po hlavě přepadl z útesu. Bůhvíproč se mi v nitru začal vdouvat radostný pocit, že se mám na co těšit. A že mám zase s kým soupeřit, napadlo mě, když kolem mě asi v půli pádu k hladině prosvištěla oranžová zrůda, protože musela nutně dokázat, že bude dole dřív než já.

To se ještě uvidí.