Kapitola 1. – Věštecká holka, co je chce okrást o peníze
by WaTer„Kláro vstávej… no tak dělej,“ zařval mi brácha u ucha a já měla osobně chuť mu dát do držky knížkou, na které jsme zase usnula. „Dělej, za pět minut ti začíná škola,“ zasmál se a ještě se mnou zatřepal.
Otočila jsme se na druhý bok a přikryla se znovu peřinou. Netrvalo dlouho a ty jeho slova mi docvakla. Cože říkal? Za pět minut? To jsem už na nic nečekala a vyřítila jsem se z postele a letěla do koupelny, kde jsem se snažila dohnat něco málo času. Dveře se otevřely a mě při převlíkání nachytal bráchův kámoš. Pustila jsem tričko a zařvala ať vypadne. Sice nevypadal, že by se mu chtělo, ale dveře se za ním zavřely. Odkdy u nás tak často spí?
Nasadila jsem sprinty, což se asi v mém slovníku přetransformovalo na tempo nakupujícího důchodce ve slevách. Přiřítila jsme se před školu a začala lomcoval s dveřmi, které si řekly, že dneska se neotevřou. Zkusila jsem zazvonit na všechny zvonky, ale odpovědí mi bylo jen mlčení.
„Tome, ona ti na to skočila, seš dobrej!“ poplácal bráchu, toho hajzla, jeho kamarád Dežo po zádech. Zuřila jsem, opravdu jsem zuřila. Měla jsem sto chutí svého pitomého bratra pověsit za něco do průvanu. Jeho kamaráda ne, protože toho nebylo za co někam věšet…. leda tak za uši….
„Vy pitomci debilní!“ zasyčela jsem.
„To tvoje dvojče je pěkně naštvané, Tome.“
„Je adoptovaná,“ pokýval můj bratr hlavou. „Nemůžeme mít společné geny! takový génius jaké já…. a ona?“ Pravdou bylo, že zatím co můj bratr se krčil někde na učňáku, já si užívala na mnohem vyšších místech.
Dál už jsem si jich nevšímala, otráveně jsem zalovila v batohu, vylovila malou, roztomilou krabičku a nacpala si sluchátka do uší. A moje nálada se aspoň o něco zvedla.
Bezvládně jsem se plazila domů, přehrávaje se si své oblíbené písničky stále dokola. Chvíli mi trvalo, že jsem si uvědomila, že je sobota…..
Nakonec jsem se rozhodla užít si volno po vlastním, a to nejlépe u čtení mangy, sledování anime a nebo, a to nejlíp, s knížkou po boku. Doma jsem byla za pár minut, škola přeci jen není až tak daleko od mého bydliště, což je celkem dobře. První kroky mě odtáhly k počítači, který jen já a soukromě nazývám zlatíčko. Obešla jsem všechny odkazy a stránky na anime, které jsem hledala. Mělo vyjít asi před čtyřmi dny v Japonsku, kde se z toho stal strašný trhák, celkem jsem se těšila, až najdu odkaz na stáhnutí. Co na tom, že ještě nebyl s titulky a já mu nic určitě nerozuměla, prostě mi zvědavost nedala. Asi po hodině hledání přes nejsvatější Google, jsem to objevila. Tvářila jsem se jako dítě šilhající po sladkostech a chichotala se tak, že bratr i se svým „nohsledem“ přišli dvakrát napomenout. Když už zbývaly poslední vteřiny zavírala jsem oči, aby se něco nestalo a dostahovala se mi ta episoda neporušená. Ten den asi stálo štěstí u mě, a tak na mě za chvilku koukala z plochy nová ikonka a z pod ní nějaký japonský značky, který jsem ignorovala. Rozklikla jsem složku a pak to šlo nějak rychle. Ozvala se rána, něco strašně bouchlo, až jsem na pár sekund nic neviděla a neslyšela a nakonec byla jen tma.
Měla jsem pocit, jako bych dostala pěstí do obličeje. Bylo to dost nepříjemné a šokující. Kolem byl jiný vzduch, šlo to cítit. Takový studený…..
„SNÍH!“ zařvala jsem a vyskočila na nohy. „SNÍÍÍÍH!“ Byl to dost šok – z horkého léta přímo do sněhu.
„Hej, v pořádku?“ ozvalo se nade mnou.
,Vypadám snad, že jsem v pořádku?‘ chtělo se mi odseknout, ale z toho šoku mi došla řeč, tak jsem ze sebe vydrkotala slabé: „Z-z-z-zima!“
„Yoh, Yoh!“ mával jakýsi prcek na toho kluka nade mnou. Někoho mi silně připomínal, ale koho? Dostala jsem kolem sebe bundu a šinuli jsme se všichni tři k nějakým domům, co byly poblíž.
Byla jsem trochu mimo, tedy vlastně úplně mimo. Sama sebe jsem se ptala, jestli jsem se nezbláznila nebo to není následkem toho výbuchu… Potlačila jsem smutek nad svým milovaným PC.
„Kdo jsi?“ zeptal se mě někdo. Obvykle na přímo položené dotazy odpovídám… ale nějak se mi nechtělo. Všechno totiž vypadalo jinak. Tak nějak…. kresleně!
„Prosím, řekneš nám tvé jméno?“
„Kláwa…“ vyletělo ze mě. Ústa se mi zaplnila pachuť krve. Zhnuseně jsem vyplázla jazyk. Prokousnutý.
„Kráva?“ zamrkal ten malý kluk, co mě našel v tom sněhu.
„Ale houby,“ odsekla jsem dbajíc na svou výslovnost.
„Houby?“ Vyjekl modrovlasý kluk, který mi – ostatně jako všichni ostatní – někoho strašně připomínal.
„Jsem…“ zamyslela jsem se. Svému jménu jsem neholdovala, přesněji řečeno – nenáviděla jsem ho. „…Water.“ Voda. To neznělo tak špatně. Tichá voda břehy mele.
„Já jsem Trey!“ podal mu ruku modrovlásek a já se znovu kousla o jazyka. „Tohle je Yoh, Morty, Ryo, Anna a….“
„Len, Bason, Amidamaru, Faust, Eliza a Choko….“ vyjmenovala jsem ospale. Jejich tváře byly… no…. vyděšené. Čuměli na mě jak sůvy z nudlí.
„T-t-t-t-t-ty nás znáš?“ vyjekl Morty.
„Jo.“
„Jak?!“
„Mám věštecký schopnosti.“ Teď zas bylo na mě být překvapená – oni nepostřehli tu do nebe bijící ironii!
Choko otevřel pusu a začal se klanět k mým nohám.
„Co blbneš?“ podíval se na něj Trey a zkoušel jestli nemá horečku.
„Mě nic není blbečku, je to přece výjimečná bytost,“ začal zase Choko.
„Ne to teda není,“ přidal se Len a vypadal, že brzo vybouchne. „Je to jen obyčejná holka, která se z nás bude snažit vytáhnout peníze.“
„To je dobrej nápad,“vylítlo ze mě dřív, než jsem začala vůbec shromažďovat myšlenky.
„Vidíš, já to říkal.“
Yoh stál o podál a vypadal, že je mu to nějak všechno volné. Teda do té doby než nezachrápal, to mi už bylo všechno jasné.
„Půjdeme všichni dovnitř a probereme to v klidu, v klidu u čaje,“ vmísila se Anna do rozhovoru.
„A u cheesburgeru,“ přidal Yoh, který se najednou probral s klinické smrti.
„Výborný nápad,“ přitakal Amidamaru.
„Tak, kdy se jede na tu chatu?“ mávala jako zběsilá jedna běžící postava k naší skupince.
„On jede taky?“ zatvářil se znechuceně Trey.
„Ano,“ přikývla Anna. „Yoha nechtěli rodiče pustit bez doprovodu dospělé osoby.“
„Rozpustí všechen led!“ naříkal Trey.
„Tak si ho zase uděláš!“ setřela ho Anna. „Kromě toho to bude skvělé procvičení tvých schopností.“
„Se mnou v letadle teda nejede!“ odsekl Len.
„Pche,“ odsekl Zeke. „Mám vlastní dopravu, pitomče.“ Velmi silný a velmi starý šaman je přejel povýšeným pohledem. „Jako bych to měl zapotřebí.“
„Aspoň si před smrtí naposled užiješ,“ zasmála jsem se potichu, což ale bylo stále dost nahlas. Takže mě slyšeli. Chvíli na mě čuměli a já hned věděla, že je budu nenávidět. Nesnáším, když někdo takhle blbě čumí – tím spíš, když takhle čumí na mě!
„Kdo to je?“
„Věštecká holka….“
„…co nás chce obrat o peníze.“
Ryo se ke mně velice nenápadně naklonil. „Když si ta věštkyně, můžeš mi říct kde si najdu ženu svých snů?“
Poškrábala jsme se na hlavě. A sakra, jestli mě budou zavalovat takovýmahle otázkami jsem ztracená existence. Zatvářila jsme se až svatoušsky. „To ti nemůžu říct, já do lásky a vztahů nevidím,“ vysoukala jsem ze sebe tak, že jsem to neuvěřila ani sobě, ale Ryo to sežral.
„Tak a zítra jedeme,“ chytl mě kolem ramen Yoh.
„Kam?“ podívala jsme se na něj nechápavě.
„No na tu chatu,myslel jsem, že jako věštkyně víš všechno…“
„…Kolikrát to mám říkat, chce z nás jen tahat peníze,“ vyhrkl Len a zmizel na pár minut všem z dohledu.
I přes svou počáteční nedůvěru – přece jen, kdo by jen tak vzal někoho na chatu? – jsem byla ráda, že mě unesli s sebou (unesli, protože já nechtěla…).
Sice jsem byla stále podezřelá z toho, že je chci obrat o peníze…. Ale zato jsem je bavila historkami z jejich vlastního života (chápejte, z budoucnosti).
„Takže já ho porazím?“ zeptal se Yoh a znuděně ukázal na svého stařičkého bratra.
„Směšné,“ odsekl Zeke. „Naprosto iracionální!“
„No právě! Já si to taky říkala….“ vyjelo ze mě. „A-ale… ehm….“ Nastala trochu trapná situace a všichni zpozorněli. Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsou všichni podezíraví….
„Takže ty….“ Len vyskočil a namířil na mě tím svým podivným nástrojem, jehož jméno jsem si nikdy nezapamatovala.
„J-já…. n-ni…..“ Země se začala třást.
„Přestaň s tím!“ křikl na mě Len a málem mi vypíchl oko.
„Já nic nedělám!“
„Přestaň!“
„S čím?“
„Myslím,“ ozvala se Anna, „že je to lavina.“
„Lavi-co?“
„Lavi je tu?“
„Kdože?“
Nadechla jsem se, abych jim něco hezky od plic řekla, ale v tu chvíli se propadla střecha…. Všude byl sníh. Byl těžký. Nemohla jsem popadnout dech a všude byla třpytivá tma.
Měla jsem pocit, že padám. A taky že jsem padala! O něco později jsem dopadla na zem a vyrazila si dech. Bolela mě hlava a měla jsem chuť nadávat na celé kolo. Jenže jsem neměla odvahu otevřít oči.
A pak na mě něco stouplo. Nebylo to těžké, ale když vám něco skočí na žaludek, může to být dost nepříjemné…..