Kapitola 10

,,Co myslíte tím, že to nemůžete říct?! Pro nás je to důležitý, tak nám to prostě řekněte!“
,,Už jsi to ode mě slyšela několikrát, a uslyšíš to znovu! Nic! Vám! Neřeknu!“ Křik Ayame a Genkai se nesl celou vilou. Všichni ostatní jen vyděšeně přihlíželi a doposud se nikdo neodvážil ani ceknout.
,,Tak chci alespoň slyšet důvod, když už nic jiného! Vždyť se jedná o nás, máme právo vědět o sobě všechno!“ křičela Ayame, zrudlá vzteky.
,,Když je to o vás, tak si to samy zjistěte! Přece si nemůžete myslet, že vám všechny odpovědi na vaše otázky přistanou do klína!“ řekla Genkai zvýšeným hlasem, která už dávno ztratila trpělivost.
,,Promiňte, Genkai, ale já souhlasím s Ayame. Když vy znáte odpověď, tak proč nám ji neříct?“ vložila se Ayako se vší opatrností do hádky. Ayame horlivě přikyvovala. Rozhodně nečekala, že ji Genkai takhle odpálkuje. Hned dopoledne je tam Hiei znovu přenesl, protože Ayame se jí chtěla zeptat, co v minulosti provedly těm démonům, že po nich tak pasou. Ale přestože Genkai o všem věděla, odmítla jim to říct.
,,Genkai, vy jste nám o nás neřekla celou pravdu, že?“ zeptala se Ayame uklidněně ještě jednou.
,,To nepopírám. Ale ten zbytek by vám zaprvé uškodil a zadruhé by vám stejně nebyl k ničemu,“ zavřela Genkai nekompromisně oči a založila si ruce na prsou.
,,Když by nám to nebylo k ničemu, jak by nám to pak mohlo uškodit? A není lepší toho vědět víc? Pak alespoň nebudeme nemile překvapené a tak vykolejené, aby z nás byl dobrý cíl,“ prohlásila Ayako přesvědčivě.
,,Když nad tím tak přemýšlím, tak Ayačina slova dávají smysl,“ přiznal po chvíli Kurama.
,,Ale jistě, i ty buď proti mně, Kuramo,“ mračila se Genkai a věnovala Kuramovi vyčítavý pohled.
,,Já vám to prostě neřeknu, ne teď.“
,,Jo, a kdy? To nám to přijdete říct na pohřeb? Hele, já se to stejně dozvím, i kdybych měla jet do Zásvětí za Aizawou na koloběžce!“ zavrčela Ayame rozzuřeně, protože poznala, že z Genkai už nic nevypáčí.
,,Jen si jeď, ale neručím ti za to, že za ním dorazíš celá,“ odfrkla si Genkai posměšně. Ayame zaťala ruce v pěst. Ještě chvíli a nejraději by se na Genkai vrhla.
,,Vy neručíte nikdy za nic! Já jdu, už tu nehodlám být ani minutu!“ křikla Ayame a aniž by čekala na odpověď, nasupeně odešla.
,,Hloupá holka! Hiei, běž je raději přenést zpátky, pro dnešek už toho mám dost,“ oddychovala Genkai ztěžka, zvedla se a s dusotem odešla do svého pokoje. Yusuke s Kuwabarou seděli s pusou dokořán, a teprve až slyšeli prásknutí dveří, odvážili se promluvit.
,,Ona se postavila Genkai…“ vydechl Kuwabara a pořád tomu nemohl uvěřit.
,,Jo, tohle je legendární okamžik. Co myslíš, měli bychom si vzít z Ayame příklad?“ navrhl Yusuke užasle a zavřel pusu. Kuwabara se na něj podíval jako na blázna.,,A riskovat svý zdraví? Ne, díky, já si svého života cením,“ zavrtěl rozhodně hlavou. Yusuke se nad tím na chvíli zamyslel a pak přikývl na souhlas.
,,No, raději už půjdeme,“ řekl, s Kuwabarou se zvedli a raději šli domů.
,,Já bych asi měl jít přenést domů tu holku. Je beznadějná…“ usoudil Hiei, věnoval Kuramovi jeden pobavený úsměv a šel před vilu, kde čekala Ayame.
,,No a mě nezbývá nic jiného než jít s nimi,“ povzdychla si Ayako zklamaně, taky se na Kuramu usmála a následovala Hieiho. Po chvíli zůstal Kurama v místnosti sám. Chvilku tam ještě seděl, ale pak se zvedl a vyšel po schodech k pokoji Genkai.
,,Genkai, můžu dál?“ zeptal se váhavě po zaklepání. Slyšel Genkaiino zamručení na souhlas, a tak vešel dovnitř. Přestože ji navštěvoval poměrně často, ještě nikdy v jejím pokoji nebyl. A Yusukeho domněnky, že určitě vypadá jako nějaká tajná laboratoř plná pavouků a různých červotočů nebral vůbec vážně. Asi proto ho nijak nepřekvapilo, že to byl prostě úplně normální pokoj, jen tam bylo trošku více knih. Genkai seděla na zemi a zrovna si jednu četla. Kurama si k ní sedl a…čekal. Genkai s povzdychnutím knihu zavřela a položila ji vedle sebe. Pak se otočila ke Kuramovi a tvářila se až neobvykle vážně.
,,Chceš se mě zeptat na to, jak to v minulosti doopravdy bylo, nemám pravdu?“ zeptala se a najednou působila strašně vyčerpaně.
,,No… Vlastně ano,“ připustil Kurama zdráhavě. Genkai si znovu povzdychla.
,,Myslím, že tobě věřit můžu. Ale musíš mi slíbit, že za žádných okolností těm děvčatům nic neprozradíš.“
,,Dobře, slibuju,“ přikývl Kurama, i když moc nechápal.
,,Tak dobrá, jen doufám, že svému slibu dostojíš,“ řekla Genkai, nadechla se a začala vyprávět.
,,Ayame, no tak, počkej!“ křikla Ayako, dohnala svou sestru a přinutila ji, aby zastavila.
,,Co chceš?!“ obořila se na ni Ayame, vytrhla se z jejího sevření a šla dál.
,,Uklidni se a nevylívej si svůj vztek na mě! Kam to vůbec jdeš, Hiei tě přenese k nám domů!“ řekla Ayako naštvaně a zastavila se. Ayame sebou trhla.
,,Jak to myslíš, že přenese mě? Snad jsi chtěla říct „nás“, ne?“ opravila ji a zastavila, aby ji mohla Ayako i s Hieim dohnat.
,,Ne, přenese tebe. Já tu ještě chvíli zůstanu. Jenom na chvilku, chci se tu trochu porozhlédnout,“ usmála se Ayako nevinně. To, že má zvláštní tušení, si raději nechala pro sebe. Ayame a Hiei si vyměnili zmatené pohledy.
,,Tak já tu zůstanu taky,“ navrhla Ayame, ale Ayako rázně zavrtěla hlavou.
,,Promiň, ale tentokrát chci být na chvíli sama. Hiei, mohl by ses sem asi za patnáct minut vrátit?“ poprosila ho, a aniž Hiei stačil její prosbu zamítnout, poděkovala a šla hlouběji do lesa.
,,No super, a co teď budeme dělat? Ten led je strašně hustý, snadno se v něm ztratí! Já jdu za ní, ať se jí to líbí, nebo ne,“ zaklela Ayame a už se za sestrou chtěla vydat, ale vzápětí ucítila na zápěstí Hieiho stisk.
,,Ne, nikam nejdeš. Mám tě přenést zpátky. I kdyby se ztratila, Genkai ji najde, tyhle lesy patří jí,“ řekl rázně, a aniž měla Ayame šanci k dalším protestům, přenesl ji domů.
,,To nemyslíte vážně, Genkai! Jestli je to, co jste mi tu právě řekla, pravda,  tak jsme v pěkném průšvihu!“ zděsil se Kurama a nevěřícně na Genkai zíral. Genkai s utrápeným výrazem přikývla.
,,Bohužel máš pravdu. Už chápeš, proč jim to nemůžu říct?“
,,Netušil jsem, že jsou takhle mocné. Skoro až smrtelně nebezpečné pro nás pro všechny.“
,,Přesně, a nejen skoro. Proto jsme je tak brzo seznámili s jejich druhými podobami.“
,,A nikdo jiný než vy a já o tom neví?“
,,Samozřejmě, že ne!“ Kurama se nervózně poškrábal na hlavě.
,,Ale i tak si myslím, že bychom jim to měli říct. Stejně se to dříve či později dozví, a to pro ně bude teprve šok. Ještě by se mohly spolčit s těmi třemi démony, a to by byl konec,“ řekl zamračeně a se zlým pocitem se zadíval do okna.
,,V tom máš taky pravdu. Ale já jim to neřeknu. Brzy se totiž začnou projevovat první příznaky jejich pravé podoby, a kdybychom jim do detailů popsali, co jejich přeměna obnáší… Tolik by se té agónie bály, že by si raději ublížily. Ale já věřím, že tu bolest vydrží, přece jen, jsou dobře motivované. Ti démoni jim v podstatě zabili obojí rodiče, určitě se budou chtít pomstít.“ Kurama Genkaiina slova zvažoval, ale ať dělal, co dělal, nemohl je nijak vyvrátit. Jako vždy, Genkai měla naprostou pravdu.
,,Ale něco mi přece jen nejde do hlavy. Mirabelle ani Arkan upíry nebyli, ne? Tak jak je možné, že Anita a Meryl měly upíří krev?“
,,Kdysi v Zásvětí byli upíři nejrozšířenější rasou, a tak téměř do každého démona zaseli své sémě. Dalo by se taky říct, že všichni dnešní démoni mají pár upířích genů. Ale nemusíš se bát, ty se probudí jen ojediněle. Jen u jimi vybraných jedinců se projeví, a stejně většina zemře v důsledku bolesti z proměny.“
,,Takže Mirabelle tušila, že mají její dcery geny upírů a začínají se pomalu projevovat. Proč ale nic neudělala?“
,,A co by asi tak mohla dělat, Kuramo? Nemohla jim to říct, stejně jako já teď. Kdysi ještě v Zásvětí existovala malá skupina upírů, a kdyby se Anita a Meryl dozvěděly pravdu, mohlo by se stát, že by začaly po jejich síle prahnout a přidat se k nim. Ale to bys měl vědět, Kuramo!“¨C42C,,No jistě, já zapomněl,“ vyhrkl rychle a na chvíli se za sebe styděl. Pak si ale na něco vzpomněl.¨C43C,,Ayame přece říkala, že je Aizawa nazval monstry a chce se jim za něco pomstít. Takže se muselo stát ještě něco, ne?“¨C44C,,A to je druhá část příběhu. V den těch jejich patnáctých narozenin se v Meryl a Anitě uvolnil jen malý zlomek upíří síly, a i to mohlo mít za následek zánik celého Zásvětí. A nejenže zesílily, zatoužily také po krvi. Samozřejmě klidně mohly zabít své rodiče, protože je měly nejblíže, ale jejich vědomí nezaniklo úplně, a tak utekly, dokud nad sebou ještě měly kontrolu. Cestou narazily na početnou skupinu démonů, o těch jsme mluvili už předtím. Tehdy ještě byli v ústranní a nikdo o nich nic moc nevěděl. Anita a Meryl démony napadly a surově je pozabíjely. Zůstali naživu jen tři démoni, stejně staří, jako ony – trojčata Aizawa, Arashi a Daisuke. Když už se dívky chtěly vrhnout i na ně, zničehonic se vrátily do normálu a v důsledku přílišného vyčerpání ztratily vědomí. Takže nikdy neměly šanci se dozvědět o tom, co udělaly. A dál už to snad znáš- Aizawa je ve spánku ze vzteku zabil a duše si ponechal u sebe.“ Kurama tomu stále nemohl uvěřit. Nedovedl si představit, že třeba taková Meryl by se v Ayako probudila a byla by schopná je všechny na místě zavraždit.¨C45C,,Tak proto se jim chce Aizawa a ti dva tolik pomstít, zabily jim celý klan! Ale když se to tak vezme, vy jste Ayame a Ayako lhala, Genkai.“¨C46C,,To si samozřejmě uvědomuji, ale jinak to prostě nešlo.“ Kurama pomalu kývl na souhlas. Sice dal Genkai slib, že bude mlčet a nikomu nic neřekne, ale nepřipadalo mu to zrovna jako nejlepší řešení.
Ayako šla lesem teprve deset minut, ale už teď se v něm téměř nedalo pohnout.
,,Možná to přece jen nebyl moc dobrý nápad,“ pomyslela si utrápeně a snažila se zapamatovat si cestu zpátky. Ale i přes chmurné myšlenky pokračovala, něco jí říkalo, že má jít dál. Z vlasů si každou chvíli musela vytahovat větvičky a ruce už měla celé poškrábané, jak se prodírala hustým křovím.
,,Proč jsem tu sakra šla?!“ zaklela otráveně, a najednou za sebou zaslechla tiché, bolestné zasténání. Polekaně nadskočila a otočila se, a vzápětí překvapením vykřikla. Na zemi ležel…
,,D-Daisuke!“ zděsila se Ayako a zakryla si pusu. Těžce raněný Daisuke k ní vzhlédl a pokusil se o lehký úsměv.
,,A-ahoj…“