Kapitola 10

Olízla si prsty a jahodová marmeláda ji stekla po bradě dolů. Ještě i ty zatracený palačinky zvládl na jedničku. Muž se natáhl přes stůl a polibkem jí očistil umazanou tvář.

 „Líbí se ti tady?“ zarazil jí nečekanou otázkou. Elke polkla veliké sousto a udiveně na něj zírala.

„To bych se spíš měla zeptat já, ne?“ rozkrojila palačinku na půlku a rudá hmota se roztekla po talíři. Muž na ní koukal a jeho oči kdyby mohli, říkali by přesně to co chtěla slyšet. Zvláštně se usmál a sundal si zástěru. Zašel do pokoje a Elke pořád nechápavě seděla za kuchyňským stolem. O čem to mluvil??  Zrak ji mimovolně padl na vykradenou ledničku, která zívala prázdnotou. Kromě prázdné láhve od mléka tam nebylo nic. Ach jo, pomyslila si. Nedá se jen celé dny válet v posteli. Položila umazané talíře do dřezu a pustila na ně horkou vodu. Jak tak čekala a přešlapovala z nohy na nohu, podívala se na svoje bíle stehno, které teď lemovala hrubá čerstvá podlitina. Její druhé stehno na tom nebylo o nic lépe. Koukla si na zadek a uviděla slabý kousanec. Elke  zrudla. Ještě ho pořád v sobě cítila. Kousla si do rtu a naklonila se  do pokoje, kde znovu ležel na posteli. Opatrně aby ho nevzbudila, vešla do pokoje a popadla šaty a kabelku. Vypadal velmi spokojně a dokonce se jí zdálo, že jeho věčně bledá plet teď září jako čerstvá broskev. Chtěla ho políbit, no radši se otočila a přivřela dveře. Opatrně zamkla a baletním krokem vycupitala na ulici. Letní vítr jí nadnesl sukni a rozpustil dlouhé havraní vlasy. Podivný pocit, který se ji zmocnil ji nutil jít jinou cestou, jakou zvykla chodit do malého obchůdku pro bagety a mléko. Uličky, které neznala jí vedli spolu s větrem.

 „Ahoj!“ ozval se hravý klučičí hlas těsně za ní. Dřív než se stačila otočit jí neznámý předběhl. Otočil se a prstem u čela jí pozdravil. Byl stejné výšky, černé vlasy mu stáli nahoru a blankytně modré oči se na ni dětsky usmály. Dřív než stačila natáhnout  ruku a zakřičet aby stál, byl kluk pryč. Vždyť to byl přeci! Elke dupla nohou. Tak tohle je už vážně divné! Obyčejný kluk, snažila si nalhat sama sobě a přímým krokem vešla do prodejny. Popadla košík a snažila se soustředit na nákup což se jí zrovna nedařilo nejlépe.

„Chléb, nebo bagety? Co má vlastně rád? Nic o něm nevím.“ Šeptla si sama pro sebe a položila do košíku čerstvé jahody.                                                                                                                                       

 „Ale jahodová marmeláda mu chutnala.“ Usmála se a mysl jí opět zabloudila do ranních hodin kdy jí sladkou hmotu stíral ještě sladším polibkem.                                                                                              

 „Vůbec nevím co jí a co ne,“ zamyslela se opět nad tovarem. Položila do  košíku pro jistotu víc než dokázala unést. Mávla na prodavače a těžkou tašku chytila do obojí rukou. Těžce se vykymácela na ulici a tašku vlékla za sebou.                                                                                                                                      

 „Můžu ti pomoct?“ ozval se stejný klučičí hlas. Než by stačila zaprotestovat, mladý kluk s milým úsměvem jí vzal nákup a usmál se ještě více.                                                                                                 

 „Do prdele a ty jsi zas kdo?!“ založila ruce v bok.                                                                                          

 „To je teď jedno, pomůžu ti odnést ty věci pak mizím. Musím někoho najít,“ řekl vážně. Elke polil ledový pot.                                                                                                                                                          

   „No a co pak, když ho najdeš?“ propletla si dlaně. Muž se na ní zamyšlene podíval s očima štěněte a řekl:                                                                                                                                                                         

  „To mě vůbec nenapadlo. No bude to rodeo,“ usmál se.   Elke napadlo jen jediné. Vzít ho něčím po hlavě a zatáhnout někde do kanálu. Teď, když konečně našla smysl svého života ji ho nikdo nesebere. V mysli se zasmála nad tým jaká by byla akční. Jo, rvala bych se o něj jako lvice.

 „No a kdo to je?“ zeptala se naivně. Jeho zářící modré oči zvážněli.                                                           

 „Nechci tě děsit, radši ti nebudu říkat podrobnosti,“ pronesl vážně a Elke napadlo že dále děsivější by bylo pro něj poznání jak skvělé palačinky dělá a že líbá jako ďábel. Pro jistotu se zatvářila vystrašeně a přitiskla si ruce k hrudníku.                                                                                                                           

   „Neboj, já tě ochráním.“ Řekl hrdinsky a usmál se odzbrojujícím úsměvem. Radši ne, dík ,napadlo jí a usmála se.                                                                                                                                                              

  „A jsme tady, moc ti dekuju,“ usmála se nevinně a natáhla ruku k tašce.                                                    

„Hm radši ti to vynesu nahoru, né?“ naklonil hlavu.                                                                                    

 „Ee..hm, no ne, opravdu dekuju, není třeba, máme výtah,“ zalhala holka a usmála se tak uměle že by jí to neuvěřil nikdo.                                                                                                                                              

   „No jak chceš..“ podal jí nákup a kopl do kamínku při cestě.                                                                         

 „Kdybys viděla něco divného, nebo někoho. Tak…“ zarazil se.                                                                      

  „Tak co?“ zeptala se.                                                                                                                                  

    „Tak.? Prostě utíkej,“ usmál se.                                                                                                                      

„Dobře. Dekuji ti za pomoc,“ usmála se a objala ho. Muž zrudnul a poškrábal se ve vlasech. Kdyby měl ocásek už by ním kroutil.                                                                                                                                 

 „Není zač,“ kývl rukou a zmizel.