Kapitola 10

Tajemství a nejistota

  Craft ležel na trávě, jež byla pokrytá rosou. Slunce se pomalu vyhupovalo nad obzor a nebe nezakrýval jediný mrak. První ptačí zpěv se ozval zanedlouho přímo nad Craftovou hlavou. Byl daleko od vesnice. Chtěl zmizet od všeho, co ho poutalo s minulostí. Co ho poutalo s Annou. Zavázané rány a šrámy už přestaly krvácet, ale bolely jako když ho bodají malí mravenci pořád dokola. Všechno kolem se něho točilo. Nevěděl, jestli s nedostatku krve nebo z informace, kterou mu poskytla Anna. Vždycky si myslel, že všechno pro co bojuje, má nějakou rovnováhu. Zabíjení andělů byla pomsta za pomstou, ale od chvíle, kdy spatřil znovu Anninu laskavou tvář, tak se v něm vyvolal stejný pocit jako tehdy. Pocit důvěry.

Všechno pochopil, ale nic nechápal. Zdálo se mu to ještě pomatenější, než před tím, co mu Anna řekla pravdu. Moc dobře si pamatoval den, kdy Anna se vzdala lásky k němu pro dědictví jejich předků. Pro dědictví andělů, jenž sužuje každého z nich. Říkal tomu dědictví smrti. Protože se nezajímal o budoucnost. Věděl, že zemře za nedlouho v tomhle zkurveném sporu a nic s tím nenadělá. Proto nehleděl nikdy na budoucnost, ale minulost ho pronásledovala každým krokem.

Jeho myšlenky se nakupily ale na jiný problém. Kdo chtěl zabít jeho sestru než Tomáš? Takže ten útok toho večera byl mířen na jeho milovanou sestřičku. Za každou cenu chtěl vědět, kdo to provedl, ale nevěděl jak. Jediný kdo znal odpověď byla zřejmě elita a ta mu něco těžko řekne. Bude muset všechno vyklopit černé elitě, ale děsila ho představa, jak budou reagovat.

Začnou se Blanky bát? Měl by jim to skutečně říct? Kdo vůbec ve skutečnosti je? Tolik otázek bez odpovědí se honily v Craftově hlavě. Neměl potuchy, kam to všechno povede, ale poprvé za život se začínal bát zítřka.

Sandra vešla předním vchodem do Annina domu. Všude se válely střepy a kusy omítky a zdí od boje. Krev byla všude. Kusy masa zdobily zdi. Byla to veliká krvavá bitva dvou andělů, jež skončila smrtí jednoho z nich.

Sandra přešla do obývacího pokoje. To, co tam spatřila, ji vehnalo slzy do očí. Anna byla přibitá noži jako nějaký kříž k trámu dveří vedoucích do zahrady. Její břicho bylo rozpárané a kus střev ji lezl ven. Sandře nevydržel žaludek a pozvracela se na už tak špinavou zem. Poté se Sandra odvážila pohlédnout jí do obličeje. Modřiny a šrámy ji zdobily její krásnou tvář a krev ji tekla s propíchnutého oka dolů a stékala do napůl otevřené pusy. Sandra si zacpala rukama ústa, aby se znovu nepozvracela. Z úst se ji vydral bolestný sten. Slzy se valily jako lavina z očí. Začali se ji třást ruce z toho hrozného šoku.

Pomalu se posouvala blíže k mrtvole. Její nohy klouzali pod kaluží krve. Sandra na sucho polkla a prohlídla si mrtvou Annu pořádně. Kdyby ji moc dobře neznala, ani by nepoznala, že je to opravdu Anna. Jizvy po menším noži se táhly po celém těle. Craft ji musel hodně nenávidět, aby tohle udělal.

Najednou jako by Sandra nabrala druhý dech. Hněv se ji nahrnul do hlavy a krev ní v vřela. Tuhle hrůznou nechutnost mohl udělat jen stvůra. Anna si to nezaslouží o moc víc, jak černá elita. Ruce svírala v pěst tak pevně, až ji zbělaly klouby. Nemohla dopustit, aby tenhle čin nebyl odčiněn vrahovou krví. Udělá všechno pro pomstu své přítelkyně.

Vyšla z obývacího pokoje. Chtěla zajít do Annnina pokoje a vzít si pár jejich věcí na památku. Byla pro ni hodně důležitá a nemohla dopustit, že by na ni někdy zapomněla. Zamířila po schodech do druhého patra, kde se nacházel Annin pokoj. Otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Byl celý rozházený. Polštáře byli roztrhané a zásuvky od stolu byly rozházené a některé úplně zdemolované. Věci se válely všude kolem a skříň byla shozená na zem. Jako by tu někdo něco hledal. Sandra se začala prohrabovat bordelem. Kdo by tu něco hledal? Rozházel to tady Craft? Nebo někdo jiný?

Najednou její pohled zavadil o podivný papír, jenž byl nasáklí krví . Sandra odhodila zásuvku, která ji zabraňovala, aby si lístek vzala. Pomalu jej dala do své ruky a rozdělala ho. Byl to dopis na rozloučenou a napsaný ve velkém spěchu. Chvíli trvalo, než Sandře došlo, co stojí na lístečku:

Kdo tento dopis čte, tak ví, že jsem mrtvá. Doufám, že tento můj poslední odkaz na můj zvrácený život půjde přečíst, jelikož je napsaný ve spěchu. Chtěla bych zde vyjasnit to, čeho za celý život lituji nejvíce. A to smrt sestry mého milovaného Crafta. Když jsem byla vybrána na vraždu, kterou ještě teď oplakávám, chtěla jsem odmítnout. Jenomže osoba, která mi to nařídila mě přesvědčila, že je to bezpečnější pro každého. Teď o tom začínám pochybovat a myslím si, že žádné nebezpečí nikdy nebylo. Nevím co má neznámá osoba za lubem, ale příkaz nevydal Tomáš. Vražda měla být zakamuflovaná tím, že jdu zabít Crafta a mezitím můj pravý cíl byla jeho sestra. Nemohu prozradit jméno osoby zodpovědné za příkaz, jelikož jsem složila přísahu mlčení, ale varuji všechny, které s ní přijdou do styku. Jejím jediným cílem je zbavit se překážek ve svém plánu a její jedno koho přitom zraní. Nevím, co je přesně jejím pravým cílem, ale nová holka-Blanka ji dost zajímá a mám podezření, že si ji bude chtít zbavit. Ještě teď mi běhá mráz po zádech z jejího pohledu….

Sandra tupě zírala na dopis a snažila se do sebe vstřebat jeho význam. Poté zmuchlala papír a strčila si ho do kapsy u kalhot. Ještě chvilku zírala na bordel v pokoji a nechala myšlenky ať se ji srovnají v hlavě. Všechno v jejím životě nabralo jiný směr. Komu má vlastně věřit? Že by Anna byla tak krutá a uposlechla rozkaz tak zkažený. V hlavě se ji vyrojila myšlenka na to, jak musela Anna trpět vinnou za to, co spáchala. Nesla břemeno vetší, než si každý z elity může jen představit. Ale proč ona dostala příkaz? Proč né někdo jiný? Po dalších otázkách se konečně rozhodla, co udělá.

Tohle může ukázat jen jediné osobě a tou je Craft. Není možné, aby ho teď nějak zkontaktovala, ale zítra ve škole se o to aspoň pokusí. Zatím o dopise nebude říkat elitě. Nemůže teď věřit nikomu. Neznámá osoba může být kdokoliv i její blízký přítel, proto bude lepší, když bude opatrnější.

Blanka došla domů a bezmyšlenkově zavřela domovní dveře. Z kuchyně voněla nádherná vůně večeře, ale Blanka si toho nevšímala. Od chvíle, kdy ji Tomáš ukázal pravdu o svojí identitě, jen bloumala jako duch. Nemohla uvěřit, co viděla. Ale tomu by nevěřil nikdo, kdo má zdraví rozum.

„Zlato, to jsi ty?“ ozval se z kuchyně hlas paní Dubračové, jež musela uslyšet prásknutí dveří. Blanka neodpověděla a šla nahoru do svého pokoje. Každý schod byl pro ni čím dál tím víc unavující a tíha pravdy, kterou teď nesla na bedrech, ji stahovala ještě níž. Nakonec se nějakým zázrakem došourala do svého pokoje a těžce dopadla na postel. Tupě zírala do stropu a nechala své myšlenky plout někde v dálkách. Byla věčnost než si dokázala sednout a normálně myslet.

To, co prožívala, nebyl šok ze zjištění, že Tomáš je anděl, ale z rozhodnutí, co pro bude hodně znamenat. Rozhodnutí na jakou stranu se přidá. Tomáš ji dal dost najevo, že když se rozhodne pro černou elitu, tak nebude mít potíž ji klidně zabít. Také když ji vyprávěl ten příběh o jeho předcích, znamenalo, že elita jsou dobří andělé a ti druzí zlý. Ale jak mu může věřit? Co když to je naopak a on ji chce přitáhnout na svojí stranu? A proč by to dělal?

V každém případě se musí rozhodnout teď a tady. Najednou ji mysl zbloudila ke vzpomínce na polibek s Alešem. Na tváři se ji udělal malí ruměnec, když na to pomyslela. Konečky prstů se dotkla svých rtů, aby si připomněla dotyk těch Alešových. Něco tak zvláštního ve svém žaludku nikdy necítila, když se s někým líbala. Muže to znamenat, to co myslí? Že by byla opravdu zamilovaná?

Ale při pohledu Tomášových modrých očí ji poleje horko a příjemné brnění v pod bříšku. Jeho něžná slova, že ji ochrání za každou cenu, ji uváděla do rozpaků a do ráje samotného. Její pocity se vždy daly na pochod, když cítila jeho blízkou přítomnost.

Blanka se prudce otočila a vrazila hlavou do polštáře. Oddechovala rychleji z toho náhlého zmatení svých citů. Pro koho se má rozhodnout? Proč je to tak těžké?

„No tak už se rozhodni, nemůže to být tak těžké!“ pokárala se Blanka a zhluboka si povzdychla. Aleše možná milovala, ale z jeho pohledu si nabyla jistá. Nikdy neodhadla, co právě cítí a co si myslí. A možná ten polibek pro něj neznamenal tolik jako pro ni. Tomáš ji měl rád, to poznala, ale bylo tam i něco jiného, co nedokázala zjistit.

Blanka prudce vstala z postele s rázným výrazem. Její oči naznačovaly, že už se rozhodla.

Bára pomalu šla s tácem se třemi skleničkami piva a s pár sušenkami. Nohou odkopla zavřené dveře, až praštily do zdi. Dvě dívky, jež byly v pokoji se prudce otočily, ale když spatřily svojí kamarádku, hned se uklidnily.

„Co děláš, ty dveře jsou teprve dva roky staré.“ Řekla mrzutě Tereza a dál se věnovala časopisu. Andrea, sedící u stolu, na ni hodila úšklebek a pak se obrátila k Báře a protočila panenky.

„Nemůžu za to, že jsi nervózní, jak boj dopadne a to že ty dveře jsou prošlé.“ Řekla Bára na svou obranu a položila tác na stůl.

„Bacha Báro, ať mi neušpiníš úkol do školy.“ Okřikla ji Andrea a naznačila rukou, aby tác odnesla. Bára se na ni tázavě podívala.

„Jako by jsi někdy psala úkoly, natož abys postřehla, že nějaký máme.“ Řekla Bára a nedokázala skrýt pobavení. Andrea jen hodila vychytralý úsměv a otočila se zpátky k Terezy. Přitom si vzala sušenku. Bára si sedla vedle Terezy a vytáhla si z kapsy krabičku cigaret. Zkoumavě se podívala na Terezu, jestli nemá nějaké námitky.

„Klidně si zapal. A když už u toho jsi, tak mi taky jednu dej.“ Řekla Tereza a její oči naznačovaly strach.

„Ale no tak, Craftovi se nic nestane. Je silný.“ Řekla Andrea a na tváři se ji objevil něžný úsměv. Tereza se trochu uklidnila, ale stále v ní hlodal strach o Crafta. Nemám sice pochybnosti o jeho síle, ale elita není zrovna žádný čajík. Už se měl vrátit, co ho asi zdrželo.

„Jsem zvědavá, jak si Aleš poradí s Blankou.“ Řekla do ticha Andrea a hrála si s tužkou. Obě dívky se na ni tázavě podívaly, když změnila směr hovoru.

„Myslíš, že se o ni postará. Nevím, jestli ten jeho chladný pohled je zrovna vábnička na holky.“ Ozvala se Tereza a obě dívky se rozesmály.

„Nebo na ně promluví svým odtažitým hlasem a všechny roztají vášní.“ Smála se Andrea a prohýbala se na židli.

„Vážně jsem zvědavá, jak na ni chce zapůsobit. Hej dáme sázku ne?“ řekla Bára a šibalsky se usmála.

„A jak by jsi si ji představovala?“ zeptala se Tereza a vypadalo to, že ji sázka dost zaujala.

„Hmm, co třeba takhle: každá se vsadí na den, kdy spolu půjdou na první rande.“ Vysvětlila Bára a čekala na souhlas svých kamarádek.

„To není špatný. Dobrá, tak já sázím, že na rande půjdou přesně za týden. A sázím tisícovku.“ Řekla Andrea a usmála se nad tou částkou.

„Já sázím na týden a tři dny, takoví Romeo není.  Sázím férově stejnou částku.“ Řekla Tereza a pak se obě sázející dívky podívaly na Báru.

„Já sázím na čtyři dny a stejnou hodnotu.“ Obě dívky se na ni tázavě podívaly. „No co, jsem jeho sestra, musím mu věřit.“

Když slyšel Vojtěch domovní zvonek, mrzutě se podíval. Zrovna ležel na gauči s notebookem a užíval si pohodu volna. Jen nerad vstal a zamířil za zvukem zvonku. Když ale otevřel dveře, tak byl rád, že se dokopal ke dveřím přijít. Na prahu stál Craft celý ovázaný krvavými fáčky.

„Zdar můžu se u tebe ošetřit?“ zeptal se Craft slabím hlasem a levou rukou si chytl zranění na břiše.

„Jasně, pojď dál, ale nezašpiň mi koberec.“ Odpověděl mu Vojtěch se starostí v hlase. Gestem ruky mu naznačil ať vejde do jeho domu. Když Craft vstoupil dovnitř, tak se Vojtěch ještě rozhlédl po ulici, jestli ho nikdo nesledoval. Ulice zahalená už nocí se zdála být prázdná a tichá. Vojtěch spokojeně zavřel.

„Takže jsi ji zabil?“ zeptal se Vojtěch, i když už znal předem odpověď. Crafta našel sedět na gauči a rozvazovat si obvazy na pravé ruce.

„Jo, ale taky mi dala dost zabrat. Nemáš jehlu a niť a k tomu nejlépe vodku?“ zeptal se Craft a hleděl na utržené rány. Vojtěch ho zpražil starostlivým pohledem a beze slova šel hledat věci, které po něm chtěl Craft.

„A jak ti je?“ ozval se Vojtěchův hlas z komory. Crafta otázka poněkud zmátla. On sám nevěděl jak se cítí. Po tom co zabil svoji bývalou lásku a dozvěděl se skutečnou pravdu o vraždě své sestry. Jeho pohled zavadil o ránu na břiše. Pamatoval si výraz Anny když mu tam zarazila podpatek své boty. Její šílený výraz, když věděla, že umře. Nic do sebe nezapadalo, ale stále se nemohl zbavit pocitu, že mu říkala pravdu.

„Odpovíš mi nebo ne?“ ozval se znovu Vojtěch, když mířil i s věcmi, o které si Craft požádal.

„Já nevím, divně, ale spadl ze mě kámen.“ Odpoví neurčitě Craft a nalil si vodku do sklenice. Poté ji do sebe rychle hodil. Následoval úšklebek.

„Mám ti to zašít nebo to zvládneš sám?“ zeptal se Vojtěch, sledující Craftovo počínání a jeho třesoucí se ruce. Ten se na něj dlouze podíval. Vojtěch si při tom pohledu stačil všimnout zmatku a strachu v Craftovích očích.

„Ale jo. Do toho švadleno.“ Odpověděl rezignovaně Craft a lehl si na gauč, přitom dával pozor tak, aby ho to co nejmíň bolelo. Vojtěch vytáhl zapalovač a nahřál nad ním jehlu. Poté čekal až trochu vychladne a pak do ní strčil nit.

„Tak jo, jsi připravený?“ zeptal se Crafta, který už měl oddělané obvazy na břiše. Craft přikývl a čekal na bolest.

Sykl, když jehla propíchla kus jeho masa. Zaťal zuby a čekal, až bude to bolestné ošetřování za ním. Vojtěch se snažil zacházet opatrně, ale nebylo to lehké. Navíc ho zmátl Craftův zoufalý pohled. Že by něco skrýval? A nebo to bude jenom šok z bitvy? Tak i tak Vojtěch nechal úvah a soustředil se na zašívání svého dobrého přítele.

Ráno se Blanka probudila už kolem páté. Nemohla usnout a stále přemýšlela, jestli se rozhodla správně. Její zmatenost ještě zvětšily její city. Všechno bylo tak jednoduché, než přijela do téhle vesnice. Teď její život nabral neuvěřitelné obrátky a ten kolotoč se ne a ne zastavit. Tupě zírala do stropu a myšlenky se ji honily v hlavě takovou rychlostí jako střela. Beznadějně si povzdychla a doufala, že se opravdu rozhodla správně.

Ráno se pro Blanku vleklo strašně pomalu. Nervozita ji svírala žaludek. Navíc když se rozhodla přidat se k Tomášovi, tak to považovala jako zradu na Aleše. Ale na druhou stranu nevěděla, co k ní Aleš vůbec cítí. Netušila, co ten jeho polibek vůbec znamenal. A co vůbec znamenal pro ni? Pomalu se došourala do koupelny, kde pohlédla do zrcadla. Oči, které tam spatřila, vykazovaly známky únavy, stresu a strachu z toho, co přijde. Pustila kohoutek se studenou vodou a do proudu namočila svůj obličej. Cítila jak ji ledová voda stéká po tváři a příjemně ji osvěžuje. Když skončila ranní hygienu, hned letěla do kuchyně na snídaní, která provoněla celý dům.

„Dobré ráno zlato.“ Řekla zvesela paní Dubračová a chystala na stůl jídlo. „Včera jsi byla nějak mimo, není ti špatně?“

„Ne, není. Všechno je v naprostém pořádku,“ odpověděla ji Blanka, ale její postoj a obličej vypovídali něco jiného. Paní Dubračová vytušila, že se s ní něco děje, ale nechala ji na pokoji. I Kdyby se vyptávala, dcera by ji to určitě neřekla.

„Dobré ráno rodino.“ Zvolal ode dveří pan Dubrač a dlouze zívl. Poté se došoural ke stolu a těžce dopadl na židli. „Řeknu vám, tady se dějí divné věci.“

„Proč? Co se stalo?“ zeptala se Blanka se starostí v hlase a přitom ukusovala toast.

„Zrovna mi volal Adam, říkal, že zavraždili další dívku. Našli ji přikurtovanou k futrům v prázdném opuštěném domě. A navíc to byla další oběť, kterou tady v blízkém okolí nikdo nezná. Je to všechno velká záhada.“ Blanka pozorně poslouchala a přemýšlela, který z andělů to byl.

Bára šla pomalu ulicí do školy a přitom kouřila svojí třetí cigaretu. Přemýšlela o tom, že všechno začalo, když přijela ta blonďatá pipka. Alešovo divné chování s tím taky dost souviselo. Nepatrné změny v jeho pohledu a větší odtažitost, to všechno měla určitě na svědomí ona.

„Hej Báro, počkej na mě.“ Křikl někdo za jejími zády a tím ji vytrhl od jejich myšlenek, které se stále častě zaměřovaly na Blanku Otočila se a spatřila Crafta jak šouravým krokem jde k ní. Báře se objevil na obličeji úsměv a úleva.

„Takže všechno dobře dopadlo. Teda aspoň pro naši stranu.“ Řekla zvesela Bára a šla mu naproti. Craft ji vzal z ruky cigaretu a pořádně si potáhl.

„Dík, to jsem potřeboval.“ Řekl a dal ji cigaretu zpátky. Bára si ho pořádně prohlédla a hledala zranění na jeho těle.

„No jizvy mi rozhodně zůstanou, hlavně na břiše.“ Odpověděl na její zmatený pohled Craft. Bára jenom soucitně kývla a pak se oba pomalu dál šourali ke škole.

„Kde jsi včera večer byl? Tereza si dělala starost.“ Řekla náhle do ticha Bára a odhodila vykouřenou cigaretu do kanálu.

„Byl jsem u Vojtěcha. Potřeboval jsem někde ošetřit a kdyby mě tak viděla Tereza, určitě by se vyděsila. Nechtěl jsem ji dělat starosti.“ Vysvětlil spěšně Craft a sledoval právě projíždějící auto. Na zadním sedadle seděla Sandra, jež ho taky pronikavě sledoval skrz sklo auta. Její pohled nebyl chladný jako obvykle, ale spíš zmatený a plný obav. Poté mu zmizela z dohledu. Ucítil v žaludku nejistotu a divná pocit blížící ho se něčeho, co nebude pro něj dobré.

„Mohl jsi aspoň napsat, ty pako. Kdo pak má trpět nervi tvé přítelkyně.“ Zažertovala Bára a ďoubla Craft do ramena. Craft se ale jen trochu pousmál.

„Promiň, příště se ozvu.“ Řekl tiše Craft. Zdálky už viděl školu.

„Jak příště? Žádný příště nebude, ty už jsi byl, nech pár nepřátel nám.“ Řekla se smíchem Bára a v očích se ji blýsklo.

Andrea čekala před Vojtěchovým domem a netrpělivě poklepávala špičkou boty o zem. Čekala už patnáct minut, než se Vojtěch nachystá. Když vyšel konečně z domu, chtěl Andreu políbit, ale ta se jen odtáhla a hrozivě se na něj zamračila.

„Tak to né. Ať se příště poučíš, že já nerada čekám.“ Řekla Andrea a otočila se na podpatku a vyšla směrem ke škole. Vojtěch jen rezignovaně povzdechl a vyrazil za ní.

„Včera se u mě stavil Craft.“ Ozval se Vojtěch po pár krocích. Musel se svěřit ze svými obavami s někým.

„Vážně? A Tereza si o něj děla takové starosti, debil.“ Řekla mrzutě Andrea a přidala do kroku.

„Byl v hrozném stavu. Divil jsem se, že nevykrvácel. Proto došel za mnou, aby se u mě mohl ošetřit. Měl velkou díru na břiše, kterou jsem mu musel zašít, děs. Ale je tu ještě něco, co mě trápí.“ Začal vyprávět Vojtěch. Andrea se prudce zastavila a pomalu s očima plných obav se otočila na Vojtěcha.

„Choval se jinak. Byl pomatený a skoro vůbec neodpovídal samé otázky. Nechci nic naznačovat, ale myslím jsi, že před námi něco zatajuje.“ Řekl potichu Vojtěch a pozoroval, jak se Andreiny oči pomalu rozšiřovali překvapením.

„Jsi si jistý?“ zeptala se Andrea. Vojtěch jen neurčitě pokrčil ramena. „Dobrá budu pro jistotu sledovat a dám ti vědět, kdyby něco bylo. Zatím to nikomu neřekneme, abychom neudělali zbytečný zmatek.“

„Víš, nemůžu se zbavit podezření, že by nás mohl Craft zradit. Neříkám, že to udělal, ale být opatrný není na škodu.“ Andrea se na něj jen usmála, aby ho aspoň trochu uklidnila. Potom ho letmo políbila na rty a utíkala sama do školy. Vojtěch se na ni díval, dokud mu nezmizela z dohledu. Poté se vydal k Tomášovu domu.

Zavanul letní vítr a pohrával si s Ondrovými vlasy. Ten si je jen prohrábl rukou, aby mu nelezly do očí. Byl opřený o plot, jenž patřil Tomášovi. Nervózně pohlédl na hodinky.

„Ještě nedošel?“ ozval se za jeho zády Vojtěchův hlas.

„Ty máš co mluvit, taky ti to trvalo celou věčnost.“ Zamumlal Ondra a neustále upíral oči na dveře domu.

„Nevíš jestli Anna vyhrála ten souboj?“ zeptal se Vojtěch a díval se na své boty. Ondra jen zavrtěl hlavou a povzdechl si. V ten moment vyšel z domovních dveří Tomáš a zamával jim na pozdrav. Oba hoši mu odpověděli kývnutím.

„Čau, už můžeme jít?“ zeptal se Vojtěch a udělal dva kroky. Tomáš ho ale rukou zarazil. Vojtěch začal mít podezření, že zjistil jeho pravou identitu a začal se chystat na nejhorší.

„Musíme počkat na Sandru. Má nám sdělit výsledek bitvy.“ Řekl Tomáš a vysvětlil tím svoje chováni. Vojtěchovi spadl kámen ze srdce a pomalu, nenápadně vydechl. Poznal, že má Tomáš obavy. Byl by mrtví už další anděl a skoré by bylo neférové. Strach z prohry ho asi tížil čím dál tím víc. Ondra si změny Tomášova chování všiml, ale z jiného úhlu. Pohledy, které vrhal na Blanku vypadaly víc než podezřelé. Tím ale že byla odlišná věděl, ale nechtěl aby byla na jejich straně. Podezíral ji, že je může kdykoliv zradit a navíc neví, jestli se k nim vůbec přidá. Nechtěl ji tu, ale musel respektovat rozhodnutí vůdce.

Za několik málo minut se ze zatáčky vyřítila Sandra. Zastavila se a dlouze se na ně podívala. Zhluboka dýchala z rychlé chůze a oči měla ještě červené od pláče. Každý z nich tušil, kdo vyhrál.