Kapitola 10

Naruto ležel na zádech v posteli a místo spánku pozoroval svůj strop. Musel stále myslet na Sasukeho Uchihu. Až doteď se domníval, že spolu nemají absolutně nic společného, leda snad že chodí na stejnou školu. Ale v tom se mýlil, ve skutečnosti měli něco společného. Oba vyrůstali v dětském domově. Naruto vzpomínal na ta léta, kdy ho ostatní děti odstrkovaly, na ty osamělé hrátky a proplakané noci. Prožíval snad Sasuke kdysi tytéž chvíle? Co když oba pocházeli ze stejného ústavu? Naruto usilovně pátral v paměti, zda se mu nevybaví nějaké černovlasé dítě, ale na žádné se jménem Sasuke si nepamatoval. Co se vlastně stalo, že Sasuke neměl rodiče? Zemřeli? Nebo prostě žádné dítě nechtěli? Naruto si na svoje rodiče vůbec nevzpomínal. Nevěděl, co se s nimi stalo, nevěděl, jestli jsou dosud naživu a nikdy se to, upřímně řečeno, ani nesnažil zjistit. Protože co to asi mohlo být za rodiče, když své vlastní dítě vystavili takovému životu? Naruto se zamyslel. Jaký osud asi potkal Sasukeho? Adoptoval ho někdo, dostal se někomu do péče? Nebo… při tomhle pomyšlení se Narutovi sevřely vnitřnosti úzkostí… ještě doteď žije v dětském domově? Ještě mu přece nebylo osmnáct, to znamená, že by tam ještě musel rok být. Blonďák se překulil na bok a nebylo mu zrovna lehce na duši. Vždycky si myslel, že je Uchiha arogantní parchant. No, a možná že byl. Nicméně s ním teď musel soucítit. Naruto by nikomu nepřál to, co potkalo jeho. Měl jediné štěstí, že ho dostal do péče Iruka. Kdyby tam musel být delší čas… asi by mu z toho hráblo a to mu bylo teprve šest let, když se odtamtud dostal. Dětský domov, to bylo peklo. Naruto hodil pohledem po zářícím časovém údaji na jeho nočním stolku. Měl rád přehled o čase, když se v noci vzbudil. Jedna hodina po půlnoci. Ještěže zítra byla sobota…

„Hele Naruto, dneska jdeme na ten večírek, nezapomněls na to, že ne?“ ujišťoval se Iruka při obědě.

„Jasně, počítám s tím.“ Uklidnil ho Naruto a dál se ládoval špagetami.

„Dobře. Jenom si, prosím tě, neber ty tvoje servaný džíny. A jestli budeš zase Sarutobiho přesvědčovat o tom, že by policii prospělo, kdyby všichni zaměstnanci nosili trička s nápisy ,Jsem mistr kung-fu´, tak si mě nepřej!“ pohrozil mu hnědovlasý muž s jizvou, zatímco odnášel svůj talíř do myčky.

„Ale jen si vem, jak by se vás pak všichni báli. Nikdo by si nic nedovolil.“ Namítnul Naruto jen napůl vážně a jedním hltem vycucnul sklenici džusu.

„To je mi jedno, ale nezapomínej, že Sarutobi je můj šéf. Ještě se chudák ani nevzpamatoval z toho, jak jsi ho předminule vyzval na souboj v pojídání slaných tyčinek.“ Odfrkl si Iruka a zbytek špaget strčil Bretovi do misky.

„Vždyť to byla jenom sranda!“ bránil se Naruto, ale raději troubil k ústupu, „neboj, dneska to bude v pohodě.“. Se svatouškovským úsměvem se odebral do svého pokoje. Nepřibyl mu žádný nový e-mail, což ho trochu štvalo, protože usilovně chtěl zjistit, kdo je onen tajný ctitel, jež mu poslal tu básničku. Doufal, že to třeba byl Sasuke, ale jistý si tím nebyl a ani by mu to k němu moc nepasovalo. Ale třeba se v něm zase mýlil… Po zaváhání Naruto vybalil školní sešit a učebnici z angličtiny. Rozhodl se naučit nějaká slovíčka, ze kterých měli v pondělí psát test. Takže… submarine, to je ponorka. Submarine… Sailboat, to je plachetnice. Steamship, to znamená parník. Steamship, steamship… Naruto si to opakoval stále dokola, to byl jediný způsob, jak se dokázal učit slovíčka. Submarine, sailboat, steamship… Ponorka, plachetnice, parník… Páni, to je skoro zločin, učit se do školy v sobotu… Pak ale pomyslel na Sasukeho. Ve škole patří k nejlepším studentům… Usmál se pro sebe a znovu se zahloubal do učebnice.

„Naruto! Už se připravuješ? Co tady děláš, ty se učíš?!“ do pokoje nahlédl Iruka a vida Naruta s knihou v klíně a sešitem v ruce, poklesla mu čelist.

„Jo… tak trochu.“ Přisvědčil Naruto a pokrčil rameny, „v pondělí píšem test.“.

„Ale je sobota.“ Namítl Iruka zaraženě.

„No… já vím. Ale tak, jak se říká, ,co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek´ne?“ zahučel Naruto a otočil stránku.

„No, to rád vidím, že konečně začínáš brát studium vážně.“ Pochválil ho Iruka a na chvilku zaváhal, „nechceš teda radši zůstat doma a učit se? Vážně, nemusíš chodit, jenom jsem-“

„Ne, já půjdu, stejně už to snad celkem umím.“ Zaklapnul blonďák učebnici, „za chvilku budu připravenej.“. Iruka nevěřícně zakroutil hlavou a zavřel za sebou dveře. Naruto přešel ke svému šatníku a vzal si na sebe černé kalhoty a šedou košili. Chvilku váhal nad kravatou, ale nakonec nad tím mávl rukou. Ještě si s nelibostí trochu pročísl blonďaté vlasy, do kapsy strčil mobil, klíče a kovovou padesátikorunu a vešel do obýváku za Irukou.

Když dorazili na místo, pomalu se šeřilo, bylo něco málo po sedmé hodině. Vevnitř bylo živo. Společnost tvořili z převážné většiny Irukovi kolegové, policajti se svými manželkami a přáteli. Iruka se znal téměř s každým, pozdravil se tu s tím, tu s oním, s každým prohodil pár slov. Naruta už většina hostů také znala, nebylo to poprvé, co se s Irukou objevil na nějakém večírku, takže ho zdravili zrovna tak přátelsky jako staršího muže. Blonďák naprosto pochyboval o tom, že dnešní večer bude něčím zajímavý, ale vše se změnilo, když ho po několika minutách Iruka čapl za paži.

„Pojď, představím tě svému novému kolegovi.“ Řekl a táhl ho napříč sálem. Zastavil se u stolu na druhém konci místnosti a poklepal na rameno nějakého muže.

„Dobrý večer Kakashi. Tohle je Naruto, říkal jsem ti o něm. Naruto, to je můj nový parťák.“ Představil je vzájemně Iruka.

„Nazdar Naruto.“ Usmál se na něj Kakashi. Byl vysoký, měl stříbřitě lesklé vlasy, ačkoliv nemohl být o mnoho starší než Iruka a přes levé oko měl jizvu. Vypadal docela sympaticky.

„Dobrý večer.“ Pozdravil Naruto, potřásl si s Kakashim rukou a napil se ze své skleničky.

„No, Naruto, co kdybych tě taky seznámil tady se svým mladým přítelem?“ navrhl Kakashi a  odněkud si přitáhl černovlasého mladíka. Naruto se málem zalknul douškem pití a vytřeštěně hleděl do tváře Sasukeho Uchihy.

„Naruto, Iruko, tohle je Sasuke.“ Informoval je Kakashi.

„Ahoj Sasuke.“ Usmál se na černovlasého mladíka Iruka a podával mu ruku.

„Dobrý večer.“ Přikývl Sasuke a potřásl nabízenou dlaní.

„Naruto, ty Sasukeho nepozdravíš?“ šťouchl do blonďáka Iruka, když Naruto jen civěl s pootevřenou pusou.

„My se známe ze školy.“ Pravil Sasuke klidně, „ahoj Naruto.“.

„Č-čau…“ vymáčkl ze sebe Naruto, víc udělat nedokázal, protože se právě topil v černých tůních Sasukeho pronikavých očí.

„Vážně? Jste spolužáci?“ zajímal se Kakashi a upíjel svůj punč.

„Dá se říct. Spolužáci, akorát z jiných ročníků.“ Odpověděl Sasuke, aniž by odvrátil pohled od Narutova obličeje. Naruto si přál, aby mu Sasuke přestal koukat do očí, protože měl pocit, že z toho pohledu za chvíli omdlí.

„Ach tak.“ přikývl Iruka, „na jakém ty jsi oboru Sasuke? Všeobecný, jako Naruto?“.

„Nikoliv.“ Zavrtěl oslovený mladík hlavou a konečně odtrhl zrak od blonďáka, „chodím do jazykově zaměřené třídy.“.

„Vida, jazyky. To je fajn, ty jsou dneska potřebné. Baví tě to?“ ptal se Iruka a Naruto se v tu chvíli soustředil na to, aby ovládl zběsile tlukoucí srdce.

„Jak co.“ Usoudil Sasuke, „angličtina mě baví, po střední chci studovat v Anglii. Němčina je taky docela dobrá, horší je francouzština, tam mají hrozně složitou výslovnost.“.

„A jak často máte jazyky?“ informoval se Iruka, kterého to zjevně zaujalo.

„Angličtinu čtyřikrát do týdne, němčinu třikrát a fráninu dvakrát. Zase máme o hodinu míň fyziky, matiky a chemie.“ Vysvětloval Sasuke jako obvykle klidným hlasem, ačkoli volil o něco zdvořilejší tón než obvykle. Na Iruku ovšem udělal dojem, jak mohl Naruto posoudit.

„Poslyš, Iruko, měli bychom Asumovi dát ten náš dárek.“ Vložil se do hovoru Kakashi a vytáhl z náprsní kapsy dárkový poukaz.

„Jo, to bysme měli.“ Souhlasil Iruka, „můžeme vás tady nechat kluci?“ obrátil se na oba chlapce.

„No ovšem.“ Přisvědčil Sasuke a Kakashi s Irukou odkráčeli. Sasuke si přeměřil pohledem Naruta, kterého aspoň už napadlo zavřít pusu, a posadil se na jednu z židlí. Blonďák se nervózně sesunul na druhou. Zavládlo mezi nimi mlčení, i když nebylo tak nepříjemné jako tehdy na tom bowlingu.

„Ehm… nevěděl jsem, že se přátelíš s policajty.“ Prohodil Naruto a v břiše se mu rozletěli známí motýli, když nasál Sasukeho vůni.

„Nepřátelím.“ Řekl Sasuke a když postřehl Narutův tázavý pohled, dodal: „Kakashi je můj pěstoun.“. Naruto, který právě upíjel ze své sklenice se opět málem udusil a rozkašlal se. Sasuke mu párkrát zabušil do zad a kdyby se Naruto právě nesnažil dostat tekutinu ze svých plic, nejspíš by se radoval, že se ho dotknul Sasuke Uchiha.

„Cože? Kakashi je tvůj pěstoun?“ zasípal potom a ještě několikrát zakašlal.

„Ty jsi snad včera u stolu neposlouchal? Klidně bych bral tu mámu z toho vyzvánění, protože žádnou nemám.“ pravil hořce černovlasý mladík. Naruto na něj pohlédl, ale Sasuke se díval, jak se Kakashi a Iruka vesele baví s Asumou.

„Já… vlastně jsem se ti chtěl omluvit.“ Hlesnul blonďák. Sasuke stočil svůj pohled na něj a trochu nadzvedl obočí. „No… kdybych tam nenadhodil tu svojí otázku, tak by to Kiba neřekl. Víš on… no, trochu ujel. Nemyslel to tak. Nevěděl o tom, že nemáš rodiče. Promiň.“ dodal Naruto tiše.

„Omlouváš se mi za sebe nebo za něj?“ ušklíbl se Sasuke a nepatrně se zamračil.

„Za oba.“ Odpověděl Naruto.

„Z nějakého důvodu se mi zdá, že Inuzuka by se k něčemu jako je omluva nedonutil.“ Odtušil Uchiha o něco chladněji. Naruto pokrčil rameny. Kiba neměl Sasukeho rád a blonďák si byl jistý, že by si radši vrazil vidličku do oka, než se před ním ponížit. Chvíli zase oba mlčeli.

„Jak dlouho… no… jak dlouho žiješ s Kakashim?“ zeptal se Naruto a stejně jako Sasuke sledoval dění v sále. Černovlasý mladík usrkl svůj drink a potom pomalu prohodil:

„Sedm let. Přisvojil si mě, když mi bylo deset.“. Naruto zaváhal, ale zvědavost byla silnější:

„Co tví praví rodiče?“. Přestože se Sasukeho výraz naoko nezměnil, Naruto měl dojem, že slyšel, jak druhý chlapec stiskl zuby a klouby na prstech mu zbělaly, když silně zmáčkl svojí skleničku.

„Jsou mrtví.“ Odpověděl potom Sasuke zdánlivě klidným hlasem, přesto si byl Naruto jistý, že v něm zaslechl jaksi zvláštní podtón a přestože hořel touhou dozvědět se víc, pochopil, že se o tom Sasuke nechce bavit.

„Promiň.“ Zopakoval tedy a napil se. Asi dvě minuty bylo ticho, oba chlapci popíjeli a Naruto se nadechoval častěji, než bylo nutné, jen aby mohl cítit čokoládovou Axe. Uvažoval, jestli by si jí neměl pořídit taky, čistě jen proto, aby mohl čichat Sasukeho vůni pokaždé, když by se mu zachtělo. Ale pochyboval, že by to bylo ono. Nebylo to totiž jenom v tom spreji, byla tady i Sasukeho osobitá vůně, jakou se vyznačuje každý člověk. Ta jeho byla obzvlášť vábivá a v kombinaci s opojnou Axou vytvářela neodolatelný odér, který Narutovi pokaždé dodal jakýsi příjemný pocit štěstí.

„Co ty a Iruka? Jak jste spolu dlouho?“ zeptal se Sasuke. Naruto překvapeně zamrkal. Sasuke se zajímal o něj?

„Deset let.“ Odpověděl, „vzal mě k sobě, bylo mi šest. Iruka je super, i když ho víceméně neberu jako tátu. Ale mám ho moc rád. Jak spolu vycházíte s Kakashim?“.

„Dobře.“ Pokrčil Sasuke rameny, „on respektuje mě a já jeho.“. Naruta napadlo, že by mohl nějak nenápadně zavést řeč na e-maily a oklikou ze Sasukeho dostat, zda je on tím tajným odesílatelem. „Co vůbec baví tebe, Naruto? Nechodíš do žádného kroužku ve škole. Děláš něco mimo školu?“ otázal se Sasuke.

„Jak víš, že nechodím na nic do školy?“ vyjel Naruto dotazem.

„Tak… někdo mi to říkal…“ pravil Sasuke a Naruto poprvé vycítil v jeho hlase malou známku rozpaků. Celý vnitřek jako by mu rázem zaplavila jásavá píseň. Zeširoka se usmál a spokojeně se na Sasukeho díval. „Co?“ ošil se Uchiha, když to zpozoroval, „čemu se tak směješ?“.

„Ty ses na mě ptal!“ obvinil ho Naruto, ale stále se spokojeně šklebil. Zajímal se o něj! Sasuke Uchiha se o něj fakt zajímal!!