Kapitola 10

Prostornou loukou duněly nárazy kopyt, jak po ní cválal nádherný černý hřebec, nesoucí dva jezdce. Naruta šlehal do tváří ostrý vítr, ze kterého mu slzely oči, jež měl přesto otevřené dokořán. Běh koně byl neuvěřitelně rychlý. Naruto se křečovitě držel Sasukeho paže, které měl černovlásek obtočené kolem jeho těla, aby mohl svírat uzdu, a ze strachu se k němu dozadu tiskl možná víc než bylo nezbytně nutné. A přesto musel uznat, že se mu to líbilo. Okolí kolem nich se rychle měnilo a žaludek se mu třepetal s každým dalším odrazem, ale šílená jízda ho ve své podstatě nadchla. Ani si nestačil všimnout kam se vlastně ubírají, věděl jen, že z louky přejeli přes pastviny, údolím až k další louce pod lesem.

„Leniter, Daemon!“* zaslechl za sebou křiknout Sasukeho. Naruto nevěděl, co to znamená, ale od toho okamžiku kůň běžel pomaleji a pomaleji, z prudkého cvalu zmírnil do klusu a k okraji lesa už dorazili téměř krokem. Černý hřebec se téměř neslyšně vydal po úzké cestičce mezi vysokými stromy a Naruto se okouzleně rozhlížel. Chuchvalce bílé mlhy se poznenáhla rozplynuly a oni spatřili život lesa v pozdním ránu. Na sametovém mechu se třpytily kapky rosy jako démanty, jiskřící vláhu mohli postřehnout i na pavučinách, natažených v borůvčí nebo i mezi blízkými stromy. Po jednom smrku šplhala zrzavá veverka, jen se jí dlouhý ocas blýskal ve větvích. Kdesi opodál slyšeli strakapouda tesat do stromu a všudypřítomný ptačí zpěv pronikal i lesní pěšinou. Jednou Daemonovi přímo pod kopytama proběhl čiperně zajíc. Sasuke Naruta němě upozornil na krásnou štíhlou laň, která však před nimi rychle prchla. Naruto, který si mohl vykroutit hlavu, aby mu neunikl ani jediný pohled téměř nepostřehl, když zastavili na hezké velké mýtince u křišťálového potoka, dokud Sasuke nacvičeným pohybem neseskočil z koně. Naruto se znepokojeně podíval na zem. Jak měl asi tak sesednout? Mladý Uchiha se usmál jeho neklidu, natáhl se, chytil ho kolem pasu a jednoduše ho sundal. Poté poplácal po krku udýchaného hřebce. „Per-belle, Daemon,“** Zašeptal zvířeti do ucha a krátce přitiskl tvář k jeho jemné srsti, než ho pohladil po krku a nechal ho, aby se uklidnil a napásl na čerstvé trávě. „Pojď!“ Vzal pak Naruta za ruku a vedl ho k potoku.

„Teda…“ vydechl Naruto okouzleně. Na tak nádherném místě se ještě nikdy neocitl. Kolem dokola byl hluboký les, se všemi jeho krásami. Průzračně čirá voda tu poskakovala přes kameny a tříštila se o kamenité břehy v malých křišťálových kaskádách kapek. Vysoké stromy, které tu dozajista stály několik desítek let, poskytovaly útěchu ve stínu před pálícím sluncem, ale také vše kolem nabíjely jakousi zvláštní pozitivní energií. Všechno jakoby tu mělo své místo, včetně smolného hřebce, jež teď klidně okusoval zelenou trávu, a včetně nich dvou, jediných dvou lidských bytostí široko daleko. Naruto z boku pohlédl na Sasukeho. No… vlastně napůl lidských. Černovlasý mladík upíral své onyxové oči kamsi do dálky a blonďák by si byl přál vědět, co za myšlenky se mu teď honí v hlavě. Poté Sasuke stočil svůj zrak na něj a pousmál se.

„Chodím sem přemýšlet. Jako malí jsme si tady často hráli s Itachim,“ prohodil zamyšleně.

„Je to tu úžasný,“ přikývl Naruto, „takový… klidný…“

„Jo,“ souhlasil Sasuke a neuspěchaně se posadil na velký placatý kámen na břehu, rukama si objal kolena, „pročistíš si tu hlavu.“

„Hm,“ přisvědčil Naruto a přisedl si k němu, „musí to být fajn… mít místo, kam se můžete vracet. Po tom všem…“ Sasuke se na něj tázavě podíval s nadzdviženým obočím. „Sarutobi mi to řekl,“ přiznal s poněkud provinilým výrazem, „o tom, co se stalo… ve vaší rodině.“

Sasuke na něj ještě chvíli zíral a z jeho obličeje se nedaly vyčíst žádné emoce, než se zahleděl zase před sebe kamsi mezi stromy na protějším břehu.

„Nepřekvapuje mě to, Sarutobi nikdy nedokázal před někým tajit pravdu. Je to férový chlap,“ řekl pak klidně a Naruto s úlevou zaznamenal, že mu v hlase nezaznívá žádný vztek nebo touha potrestat starého sluhu.

„On… myslím, že si o vás dělá starosti,“ nadhodil Naruto svůj postřeh. Sasuke se zasmál.

„Jo, já vím. Nese naše břemeno spolu s námi, i když by nemusel,“ odvětil upír s jistou dávkou uznání v tónu.

„Nemusel?“ zopakoval překvapeně blonďák. Sasuke na něj znova pronikavě upřel svoje černé oči.

„Co si myslíš, že ho tam držíme násilím?“ zeptal se znechuceně, „Sarutobi s námi vyrůstal, byl to náš přítel a když jsme byli ještě kluci, brali jsme ho s Itachim víc jako kamaráda než jako sluhu. Když potom… když jsme zůstali jen tři, Sarutobi si mohl vybrat. Všichni tehdy z hradu odešli, všichni jeho přátelé, známí, jeho družka… ale on zůstal. Jako jediný zůstal. Možná to bral jako svou povinnost, když nás zamlada měl na starosti, možná neměl kam jinam jít, možná mu zdejší hrad přirostl k srdci nebo možná zůstal, abychom měli poslední žijící vzpomínku na naše dětství a na dny, kdy jsme byli šťastní. Nevím. Nikdy jsem se ho nezeptal. Faktem je, že od té doby nás věrně provází a přestože měl za těch třicet let několik možností odejít, nikdy to neudělal. Nevím proč, nemá to logiku. Madara by ho byl dokonce pustil, přes to všechno, co o nás ví, protože Sarutobi by nás nevyzradil, tím jsme si jistí. Každopádně nám každý den slouží, když jsme na lovu, tak nad tím přes svoje vlastní přesvědčení zavírá oči a trpí spolu s námi. Býval bych si přál, aby prožil šťastný a spokojený život někde daleko od tohohle hradu zkázy, daleko od vší té bolesti, která je uzamčená v těch kamenných zdech, ale Sarutobi se tohohle všeho vzdal kvůli dvěma chlapcům, se kterými si jako malý hrál na schovávanou… a ze kterých se staly krvelačné bestie bez možnosti návratu.“ Po této na upíra nezvykle dlouhé řeči, se oba na nějakou chvíli odmlčeli. Potom si Sasuke rozpačitě odkašlal, jakoby ho mrzelo, že toho řekl příliš. „Jsi zvláštní, Naruto,“ prohodil s mírným pousmáním, „ani nevím, proč ti tohle všechno vykládám.“

 Blonďák pokrčil rameny a na moment mu po tváři přelétl andílkovský úsměv, když však posléze promluvil, bylo to vážným hlasem: „Někdy je lepší si o tom s někým popovídat… nebýt na všechno sám.“ Uchiha se mu zkoumavě zahleděl do obličeje, až Naruta polila horkost, měl dojem, jak ho upír doslova rentgenoval.

„Možná jo. Ale pro někoho je zase lepší nevědět nic,“ odtušil Sasuke a významně na Naruta pohlédl.

„To myslíte, že bych byl raději, kdybych nevěděl nic o tom, co jste zač? Nebo o tom, jak jste se tím stali? To musíte být blázen!“ uteklo Narutovi uraženě dřív, než se stačil zarazit, a vzdorně pohlédl Sasukemu do uhlových hloubek.

Ten se jen pokřiveně ušklíbl: „Bacha, chlapče. Mluvíš s upírem.“ Naruto se náhle upřeně zadíval do Uchihovy tváře, zamyšleně svraštil obočí a skousl si dolní ret. „Co je?“ zeptal se Sasuke malinko udiveným tónem.

„Víte… jen mě tak napadlo… ehm… totiž… jako upír, neměl byste mít… no to…“ Naruto poněkud nejistě trhnul hlavou směrem k Sasukeho ústům, „myslím… tesáky? Zatím jsem je u vás viděl jen jednou… když…“ trochu zčervenal a větu nedokončil. Sasukemu se zvlnily rty krátkým temným úsměvem, pak pootevřel ústa a obnažil řadu bílých zubů. Naruto fascinovaně sledoval, jak s tichoulinkým cvaknutím vyjely horní ostré špičáky a rázem byly oproti ostatním zubům značně prodloužené. Několik vteřin si je s jakousi posvátnou bázní prohlížel, pak se pomalu zatáhly zpět do dásní. „Vy to můžete takhle ovládat?“ vydechl světlovlasý chlapec. Sasuke přikývl a nespouštěl z něj pohled.

„Je to snadné, dokud nemáme hlad nebo nejsme na lovu. Potom se to těžko kontroluje jako celá naše osobnost,“ vysvětlil tiše.

„Páni,“ zapískl Naruto a zvědavě mu oční kontakt opětoval, „jaké to je, být upírem?“ Sasuke lhostejně pokrčil rameny.

„Máš stokrát bystřejší sluch a zrak a vlastně všechny smysly. Cítíš ty nejjemnější pachy a vůně, do jisté míry dokážeš i vycítit lidské emoce jako strach, hněv, vzrušení, radost… Získáš neuvěřitelnou rychlost a sílu. Tvoje tělo přestane stárnout. Zranění se ti velmi rychle hojí. Klesne ti tělesná teplota. Nepůsobí na tebe chlad ani horko, nemoci už nikdy nepoznáš. Nepotřebuješ jíst ani pít, s výjimkou lidské krve. A samozřejmě… nemůžeš nikdy umřít,“ pronesl bezbarvým tónem. Naruto nad tím chvíli uvažoval.

„To musí být fajn, ne?“ řekl bezmyšlenkovitě. Sasukeho tmavé oči se zúžily:

„Nežertuj, Naruto. Tohle není osud, který bych někomu přál.“

„Proč?“ podivil se blonďák, „vypadá to, že to má všechny výhody, na které si vzpomenete.“

„Bereš to jako dar, Naruto. Ale tohle není dar. Je to prokletí, na to nezapomeň,“ procedil Sasuke skrz stisknuté zuby.

„Kromě toho s tou lidskou krví na tom nevidím nic tak strašného,“ ohradil se Naruto, „kdo by si nepřál mít schopnosti, kterými oplýváte?“

„Nechápeš to,“ zavrčel Sasuke a Naruto se náhle bezděčně zachvěl, jak studeně teď zněl jeho hlas, „s postupem času tě tenhle život zabíjí.“

„Ale… ale když jste nesmrtelný…“ namítnul Naruto udiveně.

„To je právě ono!“ vyštěkl Uchiha a blonďák se automaticky přikrčil, „jsi nesmrtelný. Tohle není něco, co se dá vrátit, až tě to omrzí. Jakmile se jednou staneš tím, čím jsem se stal já, už není cesta zpátky,“ s každým dalším slovem Sasuke o něco zvyšoval hlas, až téměř křičel, „je to navždycky. Navěky budeš existovat jako temná bytost bez lidské smrtelnosti a bez jakékoli naděje, že někdy budeš… že budeš moct…“ Upír se zarazil, jakoby nedokázal dokončit větu a hleděl do vyděšených azurových očí Naruta, ve kterém ta náhlá zuřivá aura černovlasého mladíka vzbudila nenadálý strach. Sasuke se několikrát nadechl a vydechl a pak dokončil už normálním hlasem: „Naruto… být upírem není lehké, i když to má samozřejmě hodně věcí, které se můžou zdát jako báječné. Ale… tenhle způsob života hrozně působí na psychiku. A navíc… stát se jím není tak snadné. Musíš být silný, abys ten proces vůbec přežil. Navíc ta proměna je… je… hrozně bolestivá.“ Sasuke se lehce zachvěl. Bylo to vůbec poprvé, co u něj Naruto něco podobného zaznamenal a tím důrazněji působila Sasukeho slova. Na několik okamžiků se mýtinou rozhostilo absolutní ticho, které narušoval jen šelest stromů v náhlém poryvu větru.

„Chápu,“ vypravil ze sebe posléze Naruto. Chvíli ještě oba mlčeli. Naruta na jazyku pálily ještě další otázky, nevěděl však, jestli si má troufnout je vyslovit – Sasuke očividně svůj upíří život nechtěl moc probírat. Nakonec ho přirozená zvědavost přece jen přemohla. „Ehm… můžu se ještě na něco zeptat?“ zvedl váhavě oči ke svému zamračenému společníkovi.

„Ptej se,“ zahučel Sasuke a z jeho tónu se nedalo poznat jeho přesné rozpoložení.

„Jak… jak velká je ta vaše síla?“ zajímalo blonďáka. Uchiha si povzdechl a natáhl se pro vlhký oblázek, který ležel na kameni, na němž oba seděli, a který byl veliký zhruba stejně jako jeho dlaň. Poté bez zjevné námahy stiskl tvrdý křemen v hrsti. Naruto okamžitě zaslechl zlověstné zapraskání a kámen se v upírově dlani rozpadl na prach, který Sasuke netečným pohybem zápěstí hodil do vody.

„Teda,“ zamumlal obdivně Naruto a dychtivě upřel na mladého šlechtice pohled, „a co vaše rychlost?“ Sasuke k němu obrátil své temně černé oči a na moment patřil do blonďákovy tváře. V příštím zlomku sekundy už tam nebyl. Naruto se poplašeně rozhlédl a uviděl ho stát na opačném konci mýtiny, kde se zády opíral o vzrostlý strom. Blonďák nestačil ani mrknout a už byl zase jinde. Tentokrát vpravo u stezky, kterou se sem dostali. Další sekundu nato se objevil na západní straně mýtinky. Naruto tam pomalu ani nestihl pořádně otočit zrak a Sasuke dřepěl na protějším břehu. Světlovlasý chlapec kroutil hlavou na všechny strany, ale nikdy nezahlédl jediný pohyb, kterým by se Sasuke přemisťoval. Jeho lidské oči tu rychlost prostě nezvládaly. Překvapeně vyjekl, když se Uchiha náhle zastavil přímo za jeho zády a ve vlasech na zátylku ucítil jeho horký dech.

„Stačí?“ zašeptal upír, až Narutovi naskočila z jeho těsné blízkosti husí kůže a srdce se mu ruzbušilo rychleji, než by mělo.

„Ehm… ano, jistě,“ přitakal podivně nakřáplým hlasem a trochu se otřásl, když mu Sasuke ovinul paže kolem pasu.

„Bojíš se mě?“ otázal se Uchiha tím svým sametovým tenorem. Naruto lehce zavrtěl hlavou. Sasuke si zřejmě to chvění vyložil jako známku strachu, blonďák mu však nechtěl vysvětlovat, že to mravenčení v podbřišku vyvolal úplně jiný pocit než děs. „To bys ale měl,“ poznamenal tmavovlasý naoko káravě a Naruta pustil. Ustoupil od něj na několik stop a klidně si ho měřil pohledem. Blonďák se k němu otočil čelem a chvíli mu ho opětoval. Pocit, který v něm vyvstal po Sasukeho doteku, ho stále neopouštěl. Rozhodným krokem mezi nimi zrušil vzdálenost a s očima upřenýma do onyxových duhovek se trošku natáhl a políbil upíra na rty. Sasuke přimhouřil oči, ale nezračila se v nich zloba ani pohrdání, jen pobavení. Naruto si toho nevšímal a zcela si polibek vychutnával. Přiměl Sasukeho jazyk ke spolupráci a aniž by se staral, jestli bude Uchiha něco namítat, pevně se k němu přimkl. Jak se líbání prohlubovalo a zintenzivnělo, Naruto cítil, jak jeho vzrušení dynamicky roste. Právě uvažoval, jestli by bylo až tak nepohodlné rozdat si to se Sasukem přímo tady na téhle mýtince, když ho od sebe černovlasý odtrhl. Blonďák vydal jakýsi nesouhlasný zvuk, čemuž se upíří šlechtic zasmál. „Myslím, že bychom se měli vrátit,“ řekl Sasuke a tiše zapískal. Černý hřebec Daemon, který se až doteď poklidně pásl, poslušně přiklusal. Mladý Uchiha přistoupil k jeho boku, přitáhl si Naruta a vysadil ho na koňský hřbet. Blonďákovu přítomnost nesl Daemon nelibě – zuřivě frkal a hrabal kopyty a vypadalo to, že se chystá vzepjat, aby se cizího jezdce zbavil, Sasuke ho však chytil za uzdu a zahleděl se mu do očí spalujícím pohledem. Když chtěl hřebec odvrátit zrak, přísně ho okřikl v řeči, které Naruto nerozuměl. Trvalo to pár minut a zvíře jevilo čím dál větší známky nervozity, až nakonec kůň sklonil hlavu na znamení své podřízenosti. Naruto se zájmem sledoval, jak ho Sasuke hladí po nozdrách a cosi mu šeptá do ucha. Daemon zafuněl a Sasuke ho poplácal po krku. Teprve pak se vyšvihl za blonďáka a sevřel v rukou otěže. „Imus domos, Daemon.“*** Pravil upír jasným hlasem a hřebec se na ta slova obrátil a mírným poklusem vyrazil po cestě, která vedla pryč z mýtiny. Lesní pěšinou proběhli poměrně rychle, navzdory tomu, že byla dost dlouhá, a brzy se ocitli na kraji louky. Nepříliš daleko odtamtud se na kopci vypínal hrad. Sasuke zamlaskal a smolně černý kůň nasadil své obvyklé rychlé tempo, až Narutovi hvízdal vzduch kolem uší a pro jistotu jednou rukou křečovitě sevřel Uchihovu paži a natiskl se k němu dozadu.

Naruto odstrčil zbytek jídla a pomohl Sarutobimu sklidit ze stolu.

„Děkuju,“ usmál se na starého sluhu. Neuměl si to vysvětlit, ale byl ve výborné náladě, což bylo poněkud zvláštní vzhledem k tomu, že byl v podstatě zajatcem krvelačných upírů… no možná vlastně spíš jednoho upíra, který si s ním chodil po nocích užívat a on vůbec netušil, jak tohle všechno skončí. Přesto byl v tuhle chvíli naplněný jakýmsi radostným pocitem, jehož příčinu úplně jasně neznal. Nejpravděpodobnější bylo, že mu zvedla náladu dnešní vyjížďka, kdy se po několika dnech, strávených v temném hradu, dostal zase na čerstvý vzduch. Možná k tomu přispěl i dobrý oběd, ale Naruto tak nějak nejasně tušil, že ten pravý a hlavní důvod jeho dobré nálady byl někde jinde… zřejmě ve stáji a jmenoval se Uchiha Sasuke.

„Vypadá to, že sršíš optimismem, chlapče,“ konstatoval Sarutobi, který si té změny přirozeně nemohl nevšimnout. Naruto zamrkal a uvědomil si, že poslední asi půl minutu civěl s poněkud přihlouple zasněným úsměvem do plamenů krbu.

„No jo, docela jo.“ přisvědčil a rozpačitě se zazubil, „možná to bude počasím.“

„Počasím?“ opakoval Sarutobi a tak ustaraně se na Naruta podíval, až se tomu blonďák musel začít smát. „Neřekl bych, že za to může sluníčko.“ Prohodil pak stařec a pozorně si Naruta prohlížel, „myslím, že to bude něco konkrétnějšího…“

„Co tím myslíte?“ přestal se Naruto culit a překvapeně se na sluhu zadíval.

„Nic nic…“ odvětil Sarutobi významným tónem a pobaveně se uchechtl. Naruto se trochu začervenal, zdálo se mu, že si stařík domyslel víc, než by byl chtěl. Než však stačil ještě něco říct, dveře do komnaty se otevřely a vstoupil mladý tmavovlasý chlapec. „Pane Sasuke.“ Sarutobi se lehce uklonil.

„Sarutobi, pojď na chvilku za dveře, chci s tebou něco probrat,“ přikázal upír tiše. V Narutovi hrklo a vrhl po něm zděšený pohled. Chce snad Sarutobiho seřvat za to, co blonďákovi prozradil o rodině Uchihů? Naruto okamžitě zalitoval, že to Sasukemu řekl. Nechtěl dostat starého muže do problémů. Vždyť to u toho potoka nevypadalo, že by to černovlasému nějak moc vadilo, nevypadal naštvaně. Chce Sarutobiho potrestat? Blonďák napjatým zrakem provázel staříka až ze dveří, které Sasuke vzápětí zabouchl. Naruto chvíli jen nepohnutě stál, ale pak ho něco napadlo. Zaváhal, protože se bál, že ho odhalí, ale pak po špičkách a co nejtišeji dovedl pospíchal ke dveřím. Přitiskl ucho k tvrdému dřevu, aby se mu podařilo zachytit úryvek rozhovoru. „…Kakashi už bude vědět. Zařídíš to?“

„Spolehněte se, pane. Stejně musím zítra do vesnice, pan Madara potřebuje doručit nějaké dopisy.“

„Dobrá, můžeš jít.“ Potom zaslechl Naruto spěšné kroky, které se vzdalovaly, až úplně odezněly. „To tě nikdo nenaučil, že poslouchat za dveřmi není zdvořilé, Naruto?“ zazněl poté Sasukeho pobavený hlas a blonďák v úleku odskočil dozadu. Dveře se znovu otevřely a Sasuke vešel dovnitř.

Naruto se omluvně pousmál: „Slyšel jste mě?“ Uchiha přikývl a upřel na něj pohled svých onyxových očí.

„Co jste to poslal Sarutobiho vyřizovat?“ zeptal se pak blonďák.

„Nebuď zvědavý,“ odbyl ho Sasuke a beze spěchu přešel ke stolu, kde nalil z džbánu krvavě rudé víno do dvou číší.

„Kdo je Kakashi?“ nedal Naruto pokoj a přijal jeden z pohárů, který mu Sasuke nabídnul.

„To se dozvíš zítra,“ ujistil ho upír a Naruto z jeho tónu poznal, že je zbytečné vyzvídat. Sasuke se napil a Naruto ho po krátkém otálení napodobil. Černovlasý mladík přešel k posteli, na kterou se následně posadil a zamyšleně si modrookého měřil očima, až z toho Naruto znervózněl.

„Tak… co budeme teď dělat?“ otázal se Naruto nejistě, avšak v jeho hlase zazněla nepatrná stopa čehosi, co by se dalo považovat za nadějný podtón. Sasuke to postřehl a nadzvedl obočí.

„Vlastně nemám ponětí,“ pokrčil pak rameny. Naruto odložil nedopité víno na desku vyřezávaného stolku, několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a přisedl si k upírovi.

„Já bych možná měl jeden nápad,“ nadhodil trošku nervózně a malinko se k němu ještě přisunul, aby seděli těsně u sebe. Sasukemu zacukalo v koutcích.

„Vážně? Tak mi o něm pověz,“ vybídl ho s lehkým zavrněním, z něhož Narutovi naskočila husí kůže.

Trochu si odkašlal a poněkud chraptivě pronesl: „No… možná by byla lepší… praktická ukázka…“ Sasukemu zajiskřilo v očích a rozhodl se přistoupit na jeho hru.

„Dobře. Tak tedy… ukaž,“ odtušil a spalujícím pohledem se zahleděl na blonďáka. Ten očividně zrozpačitěl a uhnul zrakem, když váhavě položil svou dlaň Uchihovi na stehno a přiblížil se k jeho obličeji. Pečlivě se vyhnul černým studánkám, zatímco upíra políbil. Sasuke si nechal do úst vklouznout cizí jazyk a nechal iniciativu na světlovlasém chlapci. Bavil se tou jeho nesmělostí a zároveň přirozenou zvědavostí v objevování pocitů, které mu byly až donedávna tabu. Naruto mírným tlakem donutil Sasukeho, aby se položil naznak a přitulil se k jeho boku, aniž by přitom oddělil jejich rty. Jeho ruka se pomalu začala přesouvat z Uchihova stehna výš. Bylo to vzrušující se upíra dotýkat a Naruto cítil, jak se mu začíná zrychlovat dech a tep srdce. Zpočátku jemný s zdrženlivý polibek se postupně prohluboval a v kalhotách obou chlapců se začala tvořit vyboulenina. Naruto zlehka přejel dlaní přes napnutou látku v Sasukeho slabinách a spokojeně mu vydechl do úst. Začínalo se mu to líbit čím dál víc. Nedočkavě vnořil prsty pod košili černovlasého šlechtice, aby se mohl dotýkat hedvábné kůže na plochém břiše. Zakrátko zajel dlaní i pod lem tmavých kalhot. Než však mohl učinit cokoliv dalšího, Sasuke ho prudce popadl za zápěstí a odtáhl jeho ruku. V příští vteřině blonďáka od sebe odstrčil, a rychle se posadil. Naruto chvíli jen překvapeně kulil oči, než si uvědomil, co se vlastně stalo.

„Proč… co… jdu na to moc rychle nebo co?“ zeptal se až téměř vyděšeně, když zíral do těch černých očí.

„O to nejde!“ Sasuke odvrátil pohled. Naruto se také vytáhl do sedu a pár okamžiků se na upíra jen němě díval.

„Vy se prostě bojíte, že se nedokážete ovládnout, když se mnou budete spát, že je to tak?“ naklonil potom hlavu na stranu. Sasuke mu neodpověděl. „Ještě před třemi dny vám to nevadilo.“ Připomněl mu Naruto, „co se tak změnilo od té doby?“. Ticho ze strany černovlasého trvalo i nadále a blonďák už si myslel, že se nedočká odpovědi, když Sasuke potichu zamumlal:

„Sám vlastně nevím.“ Přestože z toho nebyl Naruto o nic moudřejší, pousmál se:

„Tak vidíte.“ Naklonil se znovu k upírovi a laškovně mu přejel jazykem po krku. Dlaní mu přitom sklouzl po hrudi. Sasuke však uhnul a odtáhl se.

„Nech toho,“ zavrčel.

„Hele, jedinej, kdo by si tady měl stěžovat, jsem já,“ namítnul téměř dotčeně Naruto, „protože to mě tady hrozí smrt v případě, že se neuhlídáte.“

„Tak vidíš,“ oplatil mu Sasuke s pokřiveným úšklebkem.

 Naruto se přiblížil rty k jeho uchu a zdánlivě nevinným hlasem prohodil: „Co když jsem ochotný to risknout?“ Sasuke překvapeně zamrkal a pro změnu se zatvářil rozhozeně on. Blonďákovu ruku, která se opět nebezpečně přiblížila k jeho rozkroku, však rázně zastavil. Naruto se zamračil a zúženýma očima patřil do upírova obličeje. Sasukeho výraz byl najednou zamyšlený. Se skousnutým rtem sledoval Naruta a zdálo se, že o něčem uvažuje. „Co je?“ podivil se světlovlasý chlapec, ale Uchiha se vzápětí odkulil, vstal z postele a bez jediného slova odešel z místnosti. Naruto s vytřeštěnýma očima zíral na dveře, které se za upírem hlasitě zabouchly a nechápal už vůbec nic.

Sasuke rychle kráčel kamennými chodbami hradu s jasným cílem. Měl jistý plán, ale nechtěl se do toho pouštět sám. Naruto měl pravdu – bál se, že by nedokázal potlačit svůj lovecký instinkt. Bylo riskantní s blonďákem spát… obzvlášť teď. Ale jestliže na tom Naruto trval a byl dokonce ochotný to nebezpečí unést… proč se o to nepokusit? Napřed ale musel něco zařídit, musel to riziko aspoň trochu snížit. Sasuke při chůzi lehce nakrčil obočí. Nikdy by si nepomyslel, že se dostane do takovéhle situace. Nemělo by mu na tom klukovi záležet, proč vlastně tohle všechno dělal? Co to jen v tom blonďatém chlapci bylo, že kvůli němu ztrácel svou chladnou masku nepřístupnosti? Nestihl o tom však víc uvažovat, protože se ocitl na místě. Zastavil se a pár vteřin zíral na tmavé dřevo. Pak krátce zaklepal a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil do Itachiho pokoje.

* „Zvolna, Démone!“

** „Moc pěkně, Démone.“

*** „Jdeme domů, Démone.“