Kapitola 10

Snad ještě nikdy ve svém životě nebyl Teo tak nervózní a současně tak natěšený. V noci skoro nespal, ráno vstával nepřirozeně brzo a od té doby stále někde pobíhal a něco prováděl, aby se zabavil do doby, kdy normální lidé o výkendu vstávají. V duchu se stále podporoval Eričinými slovy, která mu dala odvahu, aby šel konečně za tím, co chtěl. Když se Ema v deset hodin konečně vyhrabala z postele, aby si udělala snídani, byla už dávno udělaná. Na stole v kuchyni bylo všechno od jogurtů až po sýrové toasty. Teo si hrál s hrnečkem, který byl dávno prázdný, a hrozně sebou šil.
„Teo?“ Ema nevěřícně zamžourala na celou tu legrační scénu se zrzkem v čele. „Není ti něco? Nejsi nemocný?“ ujišťovala se hned. Nebylo normální, aby bráška vstával v neděli takto brzo. A ještě udělal snídani. Teo na sestru juknul, zelená očka mu svítila, a Ema se nemohla přestat divit, co se to s ním poslední dobou děje.
„Dobré ráno…“ pozdravil zdánlivě klidně, ale bylo na něm poznat, že je v očekávání něčeho velkého.
„Tak povídej…“ vydechla Ema současně s dosednutím na židli. Do ruky vzala jogurt a lžičku. Teo lehce zčervenal.
„Chtěl bych se na něco zeptat… Naprosto vážně.“
„Není na to trochu brzo?“ Ema ještě napůl spala. Přesto se snažila bráškovi věnovat plnou pozornost.
„Víš, když ti záleží na něčem, co ostatní odsuzují a nenávidí…“ začal Teo opatrně. Nechtěl se prozradit, na to nebyl správný čas. „Co bys dělala? Nechala bys to raději být, nebo bys to přes všechny problémy riskla. I když to třeba nemají rádi ti, na kterých ti nejvíc záleží…“ Emin zájem o jogurt rázem opadl. Rentgenovým zrakem si Tea prohlížela a přemýšlela o tom, co povídal.
„Mluvíš o něčem, nebo někom, konkrétním?“
„Ne.“ Vyhrkl její milejší bráška skoro až moc horlivě. Potutelně se usmála. Že by…? Radši svoje úvahy nechala plavat.
„A tobě záleží na tom, co si já myslím?“
„Moc.“ Přiznal Teo barvu. „Potřebuju to vědět…“
„A nechceš mi říct, o co jde?“ zkusila to Ema.
„Ne… Jen my řekni, co bys dělala.“ Vrátil se Teo honem rychle k otázce. Ema se na chvíli zamyslela. To bylo docela složité. Teo jí upřeně pozoroval a mačkal hrneček v rukou, div ho nerozbil.
„No… Pokud by mi na tom fakt záleželo… Asi bych to riskla. A doufala, že to ostatní časem pochopí.“ Řekla nejmenovaná hlava rodiny nakonec a sama sobě přikývla hlavou.
„Dík, Emo. Tohle sem potřeboval vědět…“ zrzek vystřelil ze židle a vlepil sestře pusu na tvář.
„Nemáš za co, blázínku… Kam to letíš takhle ráno?“ zavolala ještě za Teem, než zmizel ve vchodových dveřích.
Až v autobuse mu došlo, že nedal Erikovi nijak vědět, že tam jede. Rychle vytáhl telefon a nacvakal esemesku, ve které prosil, aby si pro něj černovlásek přišel na zastávku. Bylo už skoro jedenáct, a odpověď přišla prakticky okamžitě. Teo se rozzářil jak sluníčko, div nerozsvítil celý autobus. Celý zbytek cesty netrpělivě poposedával a koukal z okýnka.
Sotva vystoupil z autobusu, už vyhlížel, kde Erik je. Šel mu na proti a tvářil se zvláštně. Byl v očekávání.
„Ahoj.“ Pozdravil Tea, když k němu došel. „Co bylo tak akutního, žes sem jel…?“ vyzvídal hned. Teo zčervenal.
„No, víš…“ Najednou nevěděl, co má říct, i když ještě před chvílí měl připravený dlouhatánský proslov. A teď se ani nedokázal pořádně nadechnout.
„No…?“ Erik se k mlčícímu Teovi sklonil, aby mu pořádně viděl do očí, když tak klopil hlavu.
„Tak nějak jsem neměl co dělat, a tak sem myslel… Že bychom se třeba mohli projít. Teda pokud se ti chce… Můžu jet klidně domů…“ zamumlal Teo a tahal se za pramínek zrzavých vlasů, které mu vyčuhovaly zpod červené čepice s bambulí. Erik se musel lehce pousmát nad jeho rozpaky. V dušičce mu svitla malá naděje na štěstí. Došlo mu, že bude muset být opatrný, a bude muset mnohokrát dokazovat, jak moc mu na Teovi záleží, aby si ho získal, a měl jeho plnou důvěru. Ale tohle všechno bylo nicotné, proti tomu, že budou moci být spolu. A to, že za ním zrzek přijel, také něco znamenat muselo. Mohl ho po předchozím dni ignorovat, mohl mu říct, že už se s ním nechce vídat. Ale byl tady, s ním.
„Nemusíš. Rád tě vidím…“ usmál se Erik a narovnal se. „Můžeme se tu projít, je docela hezky…“ řekl a natáhl k Teovi ruku. Zrzek se ocitl v rozpacích. Erik se choval se mile a přátelsky. Jako by se den před tím nic nestalo… Jen ta ruka byla novinka. Ale on nedokázal potlačit touhu se ho chytnout a už nikdy nepustit. Umačkat ho v náručí. Lehce roztřeseně vložil svou ruku do jeho, a nechal se vést. Erik mu studenou tlapku jemně stiskl a uvnitř se rozzářil. O pár ulic dál vešli na stezičku do místního lesoparku a kochali se kráskou pestrobarevných stromů, jejichž lístky se vesele třepotali v podzimním sluníčku. Teo byl na vrcholu blaha a unešeně pozoroval okolí. Erikova dlaň mu hřála ruku a jeho přítomnost nutila Tea usmívat se. Motýlci ho šimrali po celém těle. Na cestičce, kousek před nimi se objevila veverka. Teo Erika okamžitě zarazil, aby jí nevyplašili. Začal se co nejtišeji hrabat v kapsách, jestli tam nemá něco dobrého. Našel pár oříšků, které se mu nedávno vysypaly z pytlíčku. Po maličkých krůčcích se přibližoval k veverce s nataženou rukou s dobrotama před sebou. Zvířátko na něj zvědavě poulilo očka, a pravděpodobně uvažovalo o tom, jestli je to zrzavé stvoření nebezpečné. Když už měl Teodor vážně strach, že veverku vyplaší, položil oříšky na zem dva metry od ní, a couval zpět k Erikovi. Jak urputně pozoroval zvířátko, které začalo oříšky očichávat, nedával pozor, kudy couvá a zády narazil do Erika, který to celé rozněžněle pozoroval, a teď chytil zrzka instinktivně za boky, aby mu neupadl. Teo se sotva ovládl, aby nevyletěl jak čertík na pérku. Trochu se otřásl. A strčil by ruku do ohně za to, že veverka, než odběhla se všemi darovanými oříšky, se na něj potutelně pousmála. Jako by věděla něco, co on ne.
„Já… promiň. Nechtěl jsem do tebe strčit.“ Zašeptal Teo zkoprněle.
„To je v pořádku Teo. I kdybys mě omylem přejel traktorem…“ Erik skoro vrněl blahem, že se zrzka mohl dotknout, a přivoněl mu k vlasům, které voněly po medu. Teo se uchichtl, a Erikův „náhodný“ dotek si užíval. Hrozně mu chtěl všechno říct, jen nevěděl, jestli smí. Erik to však udělal za něj. Využil příležitosti a k chlapci se více přitiskl.
„Mám tě moc rád…“ zašeptal mu do ucha něžně. Teovi se na okamžik zastavilo srdce. Tolik si to přál slyšet.
„Vždyť já tebe taky…“ kníkl na pokraji mdlob, otočil a schoval Erikovy do náruče.
„Úplně ze všech nejvíc…“ brouknul ještě černovlásek skoro neslušně, jen a pouze pro Tea. Měl pocit, že bude létat, a že se mu rozskočí srdce radostí. Měl šanci na štěstí. Oba ji měli. Teo mu šťastně muchalal bundu, zarýval do ní nos a čichal Erikovu jemnou vůni. Po tváři mu sklouzlo pár slziček štěstí. Erik přespokojeně vzdychl a sám měl co dělat, aby si udržel glanc. Vzal zrzavého chlapce jemně za bradu a zadíval se mu do očí. Teo se při pohledu na jeho rty neovládl a opatrně se jich těmi svými dotkl. Když ho Erik neodstrčil, s urputně zavřenýma očima ho začal pusinkovat po celé tváři, po nose a ústech, a přál si, aby se z toho nádherného snu nikdy v životě neprobudil. Nechával černovláska, aby ho hladil po zádech a užíval ji jejich vzájemnou blízkost, po které oba už nějaký ten čas toužili.
„Nepouštěj mě, Eriku…“ zamumlal Teo, když už to vypadalo, že se Erik odtáhne. Přilepil se na něj jako klíště, a rozhodl se, že ho už nikdy nepustí. Obličej už zase schovával v Erikově bundě.
„Vždyť já tě nepouštím, Teo… Jen jsem se potřeboval nadechnout…“ vydechl mladík, kterému se z té láskyplné péče motala hlava a docházel dech.
Když se dost, a přesto málo, nabažili své těsné blízkosti, pomaličku se vydali dál. Erik si Tea ochranitelsky držel za ruku, a každou chvilku mu k němu utíkaly oči. Nemohl se vynadívat na jeho krotký úsměv a svítící očka. Jen jediná věc mu stále vrtala hlavou. Co Ema? A Oliver? Přežijí to vůbec? Nechtěl, aby se kvůli němu Teo trápil. A tohle nemohlo jen tak projít. To ale nevěděl, jak rozhodný a bojovný se zrzeček odhodlal být.
Posadili se na lavičku kousek od malého rybníčku, na kterém kvákaly poslední kachny. Bylo to tam idylické a příjemně klidné. Teo Erikovy mačkal ruku a pohrával si s jeho prsty. Zdál se být plně zaujatý. Erik se tomu musel usmívat. Vypadal legračně roztomile, jak sebou šil a neustále se ohlížel a vyhýbal se pohledu na něj. Erik si ho dlaní otočil obličejem k sobě.
„To už se teď na mě nikdy nepodíváš?“ zeptal se s úsměvem, a pozoroval červenajícího se Tea. Ten byl úplně vyvedený s míry a marně lapal po dechu.
„Vždyť se koukám…“ pípnul vyplašeně. Srdce mu bušilo jako o život. Skoro se teď styděl na černovláska podívat. Ani nevěděl, čím to je. Jen pokaždé okamžitě zrudnul. Na jednu stranu by nejraději utekl, na druhou chtěl Erika samou láskou umačkat a ulíbat. Nikdy nebyl příliž průbojný, a teď ho jeho pocity vyváděly naprosto z míry. Stud se míchal s pokušením poznávat. Koulel očima, a snažil se vymyslet, co si se sebou v příštích dnech počně, když se na něj bude Erik pořád takhle dívat. Hrozně jej to pokoušelo k dalším dotekům a líbání a mazlení. Samým uvažováním ani nepostřehl, když se k němu Erik naklonil. Lehce mu přejel přez rty těmi svými.
„Teo…“ vydechl a usmíval se. Vlastně ani nevěděl, co mu chtěl říct. Jen toužil cítit jeho blízkost, dívat se, jak cudně uhýbá pohledem a červená se. „Jsi strašně sladký…“ neudržel se. Jeho samotného překvapilo, jak moc dal volnost svým pocitům a emocím. Teo na něj šokovaně juknul, ale pak se ozvalo jeho ego, kterému se ani trochu nelíbilo, že na něj někdo mluví, jako na malinkaté plyšové zvířátko.
„Hele…“ rozdurdil se a šťouchnul Erika do žeber. I když v něm byla malá dušička, která vrněla blahem a spokojeností omdlévala, zatvářil se na oko uraženě. „Mluvíš na mě, jak na malýho…“ nakrčil mrňavý nosík a zatvářil se nepřístupně. Erik málem protrpěl malý šok, než mu došlo, že Teodor takto zakrývá své rozpaky. Namotal si jeden pramen Teových vlasů na prst, a jemně za ně zatahal.
„Ale no tak, přece by ses neurazil…“ zavrněl sladce. Moc dobře cítil, jak se trochu napjatá atmosféra uvolňuje. Teo se jen zavrtěl, a dál hrál hluboce uraženého.
„Já ti dám, sladký… Nejsem žádnej cukrkandl…“ bručel si pod nos, což Erika více než pobavilo. Zůstal u veselého úsměvu a rukou zabloudil na Teodorovo bříško, schované pod bundou, kde ho polechtal. Teo sebou šokem cuknul a probodl Erika nabroušeným pohledem, „Co si to dovolujete, váženej pane? To se dělá cudným chlapcům…?“ zamrmlal a vyháněl Erikovu ruku zpod svého trička. Taková nehoráznost. Sotva si dali pusu, a on už ho ošmatává bůh ví kde. Nasadil výraz, až měl Erik strach, že omdlí pohoršením, nad tím nemravným bídákem.
„Nedurdi se… Jen jsem zkoušel, jestli ještě žiješ…“ zabroukal Erik a Tea polechtal na krku, těsně pod uchem. Teo zamával rukou, jako když odhání mouchu.
„Žiju…“ Ta hra, kterou neplánovaně započal, ho začala bavit. Nemusel myslet na to, jak je nervózní, a přitom se ho Erik mohl dotýkat.
„Tak abyste neulítl, mladíku…“ Erik prstíkem zkoušel, jestli se Teo nezvenese, když do něj maličko šťouchne. Nestalo se a on si spokojeně mlaskl, protože s tou uražeností mladého pána to nebude tak horký. Objal ho tedy kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Začal mu do ucha šeptat cosi o sladkostech a jedné zrzavé lišce, co si s ním dělá, co chce, a bude
za to vhozena do toho krásného rybníčka jako krmení pro rybičky. Teo bojovně zavýskl, a doslova Erikovy z náruče vyskočil.
„To se ještě uvidí, kdo bude krmení pro rybičky…“ zavrčel skoro výhružně na mladíka, který se spokojeně kochal, rozvalený na lavičce.
„Ale, no tak, Teo… Ty si vážně myslíš, že bych to udělal?“ zasmál se Erik zvonivě, tak, jak to Teodor ještě nikdy neviděl. Erik ho vůbec neustále překvapoval. Jak začal být milý a jemný, jak se začal usmívat, a přestával být zlomyslný. Erik byl ve skutečnosti úplný opak toho člověka, kterého Teo porvé potkal v autobuse, a který ho takovou dobu vytáčel k nepříčetnosti. Tolik se toho změnilo, a až na jeden velký karambol s Teovou orientací, jen k lepšímu.
„Pojď ke mně…“ začal Erik lákat chlapce na sladký úsměv a Teova uraženost rychle mizela. Chytil se Erika za natažené ruce a chvíli se těšil jen pohledem na něj.
„Tobě bych nikdy ublížit nedokázal…“ zapředl spokojený Erik, a Teo se před ním rozpustil blahem do malinkaté loužičky.
Za chviličku už seděl v prázdném lesoparku Erikovy na klíně a prstíky zvědavě zkoumal jeho tvář. Už nebyla tak přísná a zlomyslná, tvářila se blaženě a na dotek byla heboučká.
„Jsi úplně někdo jiný…“ vyslovil Teo myšlenku nahlas.
„Jak to myslíš…?“ podivil se Erik a otevřel přivřené oči.
„No, jako… Že jsi jinačí, než jak se chováš ve škole. Bál jsem se tě… Zezačátku.“ Brumlal Teo v zápalu přemýšlení a hladil Erika po tváři.
„A teď už se nebojíš…?“ ujistil se mladík. Nechtěl, aby tu byl Teo se strachu, že by mu jinak něco udělal. Ta myšlenka byla zvrácená a nechutná. Nikdy by Tea do ničeho nenutil.
„Samozřejmě, že ne… Jinak bych tu takhle neseděl.“ Vydechl Teo skoro pohoršeně. Byl ale moc šťastný, a měl dojem, že může Erikovy cokoliv říci. A pak si najednou vzpomněl…
„Kolik je hodin?!“ skoro vypískl. Erik s nechutí zamžoural na hodinky.
„Skoro dvě hodiny, proč?“ Teo málem upadl do mdlob.
„Autobus… Taky musím někdy domů.“ Řekl, ale v jeho hlase bylo jasně poznat, že se mu nikam nechce. „Za dvacet minut mi to jede. Ema bude zuřit, že jsem nebyl na obědě.“ Kňoural. Erik si zklamaně povzdechl. Nechtěl se loučit. Ale asi nebylo na výběr.
„Tak asi půjdeme, co?“ Teo smutně pokýval na souhlas a svezl se mu z klína. Čapnul si Erika za ruku a společně se chtě nechtě vydali na zastávku.
Když Teo vplul, nebo spíše vtančil do kuchyně, ani Ema ani Oliver ani Tom, který se chopil funkce šéfkuchaře dne, nemohli uvěřit vlastním očím. Zrzek se skoro vznášel, a vypadal jako kočka, co právě slízla všechnu smetanu.
„Teo…?“ Oliverova čelist se právě nacházela na druhé straně místnosti, a on nebyl schopný vyloudit ze sebe jedinou rozumnou větu.
„Ano?“ vydechl Teodor a zároveň dosedl na židličku, kde už byl připravený talíř k jídlu. Nakonec oběd tak tak stihl, ale když se s Erikem loučil, měl dojem, že už se od něj nikdy nedokáže odtrhnout. Ještě měl trochu napuchlé rty od Erikovy jemné péče, a vše se nacházelo v lehkém narůžovělém oparu, až se mu motala hlava. Nikdy nebyl šťastnější. Zato Ema pojala podezření, že její malý bráška začíná provádět nějaké nepravosti, a značně jí to znervózňovalo. Pořád si neuvědomovala, že Teo už vlastně není tak malý, a má právo se rozhodovat po svém. To, že nevěděla, o co jde, jí přivádělo do stavu nepříčetnosti, kterého si Tom naštěstí všiml včas. Vzal ji kolem pasu a začal jí šeptat věci, po kterých rychle roztávala, a začínala se červenat.
„…co když bys mu teď zkazila, aby prožíval něco podobného.“ Dodal potichoučku, a Ema si uvědomila, kde byla chyba. Mravně se zastyděla a zasněnému Teovi, do kterého zatím Oliver nepříčetně šťouchal, aby zjistil, co se děje, nandala pěknou porci číny. Všichni zasedli ke stolu a pustili se do jídla. Oliver byl jak utržený ze řetězu, a stále dokola vyzvídal, co Teo dělal a jak se měl. Zrzek mu labilně odpovídal neurčité výmluvy, které si v autobuse pěčlivě připravoval- když zrovna necudně nemyslel na Erika. Tom potlačoval vševědoucný úsměv a Ema zas zvědavost. Kdopak to asi je? O Teově zamilovanosti už nebylo pochub. Jedinou otázkou bylo, kdo je on, jeho srdce šampion. Emu svírala jistá nenápadná úzkost spojená s ranním záhadným rozhovorem. Ale rozhodla se sama sebe přesvědčit o tom, že všechno má čas, a jistě se časem něco dozví. Tom jí na uklidnění stiskl ruku.
Zbytek neděle uběhl neuvěřitelně pomalu, a až na Oliverovy neutuchající nálety zvědavosti, i nudně. Teo se těšil, až Erika zase uvidí, i když mu bylo jasné, že si nebudou moci skočit do náruče. Vše se bude muset tvářit normálně, i když tušil, že Ema už pojala podezření. Aby zabil nudu, vytáhl pastelky, tužky a skicák a jal se malovat místečko u rybníka, kde dnes s Erikem byli. Přesto, že skoro celou dobu koukal na Erika, nebo se mu schovával v náruči, zapamatoval si to tam do nejmenších detailů. Cítil se, jako by tam znova byl, když kreslil. Mimoděk si občas sáhl na rty, kde se z nenadání zase objevil pocit dotyku Erikových rtů. Byl v tom až po uši. Oliver nevěřícně seděl na posteli i s oběma dogama a vzrušeně sděloval Noře do telefonu, co všechno se děje. Anka a Arka mu souhlasně bručely a funěly do rozhovoru. Teo si jich skoro ani nevšiml, když přišel domu, a ony se na něj za to smrtelně urazily. Když odbila osmá hodina, Oliver to psychicky nevydržel. Popadl Tea, který se zrovna zvedal s hotovým dílem a povalil ho na postel. Obkročmo se na něj posadil a nasadil smrtelně vážný výraz.
„Tak kdo to je, Teo?! No tak, vždycky si mi všechno říkal, a teď si samé tajemství. Mám dojem, že už vůbec nejsme bráchové…“ zakončil skoro nešťastně. Měl dojem, že se mu Teo nevratně vzdaloval. A to nechtěl dopustit. „A kde ses s ním seznámil? A jak se jmenuje? A…“ Oliver pokračoval dál v seznamu svých otázek, zatímco na něj Teo koukal s lehce pozdviženým obočím. Vůbec si neuvědomoval, jak je tenhle výraz podobný tomu, který normálně používal Erik.
„Olivere…“ oslovil brášku měkce a překryl mu pusu rukou. „Každý má právo na tajemství. Všechno se časem dozvíš… Víš, ono to není jednoduché. Musím tomu všemu dát čas, aby se to usadilo. … Ne, prosím, neptej se…“ vyhrkl, když se Oliver nadechoval k další otázce. „Já se tě taky neptám, co děláte s Norou…“ Ani se na bratra nemusel dívat, aby mu bylo jasné, že se trefil do černého. Oliver zčervenal jako rajče a svalil se z bratra na druhou část postele.
„Tak promiň, no… Už se ptát nebudu.“ Pronesl maličko uraženě. Teo vyhledal jeho ruku a přátelsky mu jí zmáčknul.
„Ale no tak, vždyť jsme pořád bráchové. Víš, že bych ti to rád řekl, kdyby to bylo jen trochu možné, jenže zatím se toho hrozně moc nevysvětlilo. Chce to čas. Jediné, o co tě chci požádat je, abys mi věřil. Mě a mému úsudku. Jednou to pro mě bude hodně důležité. Můžeš mi to slíbit?“ Oliver urputně zakýval hlavou, jak jen mu to poloha ležmo umožňovala. Chtěl brášku podpořit. Pokud bude Teo šťastný, přežije snad cokoliv a kohokoliv. Oliver netušil, že tahle myšlenka bude víc aktuální, než si vůbec dokázal představit. „Pojď se mrknout na nějaký film…“ ukončil vážnou chvilku Teo a nálada se opět uvolnila. I se psy se přesunuli k Oliverovi a jeho kino soupravě. Oliver si vybojoval Ospalou díru a Teo se chvíli tvářil uraženě, než se do filmu zabral tak, že bratrovy připomínky vůbec nevnímal. Usnul až po titulcích a byl odměněn sladkými sny, plné Erika a budoucích šťastných dnů.