Kapitola 10 – Otravný kamarád
by WaTer„Princ Koenma má hodně práce a poslední dobou nestíhá, proto se budeš muset postavit do řady,” usmála se na mě povzbudivě ta Modrovláska.
Já jsem samozřejmě přikývla, co na tom, jestli počkám než těch 5…nanejvýš 10 lidí vyřeší? Dostanu svoje tělo a potom si vyžádám dostat se domů.
Když jsme konečně přistáli, tak jsem si nemohla odpustit ten zkoumavý pohled na tu dívku. Stále jsme nepřišla na to kdo to je.
„Tak se zařaď!” ukázala na záda jakého si chlapíka.
„Cože?” ta řada nebrala konce a ten chlapík vážně stál poslední. „Néé! Já do tý řady pro pepsi zadarmo nejdu!”
„Smůla,“ vyplázla na mě jazyk ta modrovlasá kráva a zmizela. Já se raději poslušně postavila do řady – nemohla jsem riskovat, že mě ještě někdo předběhne. Znuděně jsem tam tedy stepovala. Uběhla asi hodina a řada se ani nepohnula.
„To je v prdeli….“ zahudrovala jsem.
„To tedy je,“ přikývl kluk/muž přede mnou.
„Jak dlouho tu seš?“ houkla jsem dopředu za tím individuem. Ne že by mě to vážně zajímalo, ale nebylo co na práci a můj mozek nemůže jet na prázdno. Znáte to vodné a stočné a ještě připojení k místní síti – samý prachy.
„Příjde mi to tak na několik týdnů…a stále jsem byl poslední… je to tu na piču,” povzdechl si znovu zoufale ten zkrachovanec.
„Pro známé Water,” natáhla jsme k němu ruku. On ji s mírným úsměvem přijal a já ho přetáhla za sebe. „Sorry, ale kdo odchází, své místo ztrácí,” a postavila se na místo něho za nějaké monstrum před sebou.
„TY KURVO JEDNA!!” hudroval, ale spíš na půl huby. “Jsem X.. a pro přátele…”
„Počkej, nechej mě hádat… a pro přátele zkrachovanec X,” ušklíbla sem se hořce a jeho nataženou ruku odstrčila. „Nejsem blbá… a neskočím ti na to… stačí, že jsem tě tím dostala já.”
„No dovol!“ zavrčel X. „Nejsem taká svině jak někdo!“ Ovšem svou ruku stáhl. „Krom toho, přátelé mi říkají Aids.“
„Jo, to na tebe sedí,“ ušklíbla jsem se a koukla se před sebe, koho bych ještě předběhla. Nakonec jsem si to rozmyslela. Kluk přede mnou měl moc pěknej zadek a před ním stála jakási pětitunová příšera. Tu bych asi neutáhla, takže zadek vyhrál.
„A proč jsi vlastně tady?“ zeptal se mě ten zkrachovalec beze jména s pochybnou minulostí.
„Spadl na mě klavír, tak jsem šla do Společenství duší, ale kazila jsem jim morálku, tak mě poslali zátky. No a pak připlula nějaká kráva na pádle a poslala mě sem.“
„Drsné. Já se zabil sám. Moje manželka mě…“ Okamžitě jsem přestala poslouchat a zaměřila se na toho sexouše stojícího přede mnou.
„Mám takový pocit, že se ta řada pohnula…“ ozvala jsem se inteligentně.
„Podle čeho tak uvažuješ?“ zamručel Aids.
„Protože už vidím na konec…“
„Nechci ti nic říkat, ale je to jen tím, že si mě předběhla…jinak je to stále stejné…víš teďka stojíš na tom, co tu zkolaboval před tím než si přišla,“ nezapomenul se ozval znovu X. Čímž mě patřičně namíchnul. Chtěla jsem mít aspoň plané naděje… když ne žádné.
„To si mě potěšil,“ dupla jsem si.
„Ááu,“ zasténalo to pode mnou.
„Hups… pardon,“ zakřenila jsem se. „Tady jsou samí mrtví, že jo?“ zeptala jsem se Xe po chvíli.
„Jo,“ odpověděl a vrhl na mě pohled, jako bych byla naprostý idiot. „Zajímalo by mě, jestli je tu někdo slavný.“ Natáhla jsem krk a podívala se dopředu.
„Slavný?“ nadzdvihl X obočí.
„Jo. Tohle je něco jako peklo, ne? Nějací záporáci nebo tak….“
„O nikom nevím.“
„To je mi jasné.“
„Co tím chceš říct?!“
„Že je mi jasné, že nevíš, jestli tu je někdo slavný.“ Nikoho známého jsem v davu nezaznamenala. Ono to taky bylo dost těžký, protože ke mně všichni stáli zády. Zhnuseně jsem se podívala pod sebe. Musela jsem tu trčet v téhle hloupé řadě s tím přihlouplým Xem za zády. A to jsem si myslela, že už mě nic hrozného nepotká….
„Elektrické šoky…elektrické šoky…“
„Šoky?“ vyjekla jsem překvapeně.
„Ano slečno. Na povzbuzení čekání v řadě…je to 100% bezpečné a účinné.“
„Vau…“
„Vypadněte s tím od ní nebo ještě víc zvlčí…“
„Taky všechno pokazíš,“ dloubla jsem do Aidse prstem.
„Hýbeme se…“ vyvalil oči X.
„Jak si to poznal?“ oplatila jsem mu stejnou kartou.
„Třeba tak, že máš před sebou mezeru jako kráva…“
„Jediná kráva je tu ta taxi služba…ani mi při letu neřekla, kde jsou východy…“
X mě chytil na ruku a stáhl mě dozadu, přičemž se rozběhl, aby dohnal mezeru. To jsem si nemohla nechat jen tak líbit. Skočila jsem na něj a přimáčkla ho k zemi. Připadala jsem si jako mafián, policajt honící zloducha nebo velmi zákeřný hráč amerického fotbalu. Byl to docela příjemný pocit někoho srazit ksichtem k zemi a ne naopak, aby někdo srazil mě, jak tomu bylo doposud. Začínala jsem toho týpka mít ráda….
Když jsem z něj slézala, abych chytla dobrého fleka v řadě, neopomněla jsem mu kolenem pořádně namasírovat záda. Jenže ten zmetek mě chytil za kotníky a já taktéž spadla na zem. Přestávala jsem ho mít ráda. Byl to blbec, ale byl zákeřný skoro stejně jako já.
Než jsem se vzpamatovala z té šlupky, ozvalo se Xovo hlasité: „Néééé!!“
Vyděšeně jsem vzhlédla. Přede mě se postavili další dva čekatelé!
„Kurva!“ zaječela jsem a kopla Xe do obličeje. „Tohle je tvoje chyba!“
„Moje? To tys mě předběhla první!“
„Já tě zabiju! Ne! První zabiju je, abych tu nemusela trčet celý život!“ Šílená zuřivostí a zlobou jsem se vrhla a člověka (aspoň to tak vypadlo), co stál přede mnou. Se zuřivostí jsem drásala a trhala, co bylo přede mnou… Něco zakřupalo a v ruce mi zůstal kus nějakého potisknutého hadříku. Tedy páchnul jako nějaká barová kurva. Samozřejmě nic špatného, mimo osobní nenávisti, k té Pamele přede mnou nechovám.
„Kyáááááá,” zařvala ta blonďatá kráva. Konečně jejímu slepičímu mozečku došlo, že ji nic nehalí. Na to se samozřejmě otočila větší část fronty, která s výprskem krve z nosu skončila na zemi. Kráva odběhla pryč…a já chytila Xe za ruku a táhnula dopředu… Vlastně jsme se všichni posunuli… takže se řada krásně scvrkla tak o 80%. Což byla krása a nejen kvůli tomu, že ušetříme čas, ale taky kvůli tomu, že mohu znovu šikanovat toho zkrachovance.
„Skvělýýýý,” vydechl se vztyčeným palcem Aids. Říkala jsem vám, že ho miluju?
„Já vím,” zaculila jsem se na něj.
Nejdřív mě sjel pohledem. „Myslel jsem tu holku…”
Vztekle jsem zavrčela. Už jsem se vám zmiňovala, že toho debila dementního vymaštěnýho, kterýho zplodila sardinka a jaderný odpad, nenávidím?
„Seš debil,“ odsekl jsem mu tvrdě. „Kde jsou všichni hezcí mrtví chlapi?“
„Já tu jsem, to ti nestačí?“
„Víš…“ sjela jsem ho kritickým pohledem. Vůbec to nebyl můj typ. Samá ruka, samá noha, malý a ještě k tomu s mozkem beznadějné blondýny. „Když si odskočíš na záchody, mělo by tam být zrcadlo. Měli byste se seznámit.“
„Ha-ha,“ zašklebil se.
„Výš kolik skvělých postav už umřelo?“ zasnila jsem se. „Mimochodem…. Odkud jsi vlastně ty?“
„Já?“
„Jo, jako z kterýho anime….“
„A čehože?“ Podíval se na mě jako na debila a mě konečně došlo, že investovat do rychlýho připojení se někdy vážně vyplatí. „Nevím, co tím myslíš…. Ale jediný, koho tady chci, je Naruto…“
Chtěla jsem se nadechnout a něco říct, když v tom se otevřely dveře a jakási obludka vystrčila hlavu ven.
„Hele, je tu nějaká…“ Rychle se otočil zpátky. „Jakže to bylo…?“
„Water, ty magore!“
„Vótr?“
„Water, ty vymazanej kteréne!“ Překvapeně jsem se otočila. Kupodivu to fakt Aids.
„D-díky…“ Bylo mi trochu trapně. Přišlo mi, že mě zase vyhodí za kažení morálky. Navíc mi neuvěřitelně stouplo sebevědomí. Ty vole – já balila kluky! Ne že bych předtím balila něco jiného (krom svačiny do školy), ale oni přede mnou většinou rychle zdrhali (proto naše škola vždycky vyhrávala běžecké soutěže). A teď tu byl Plešoun, který měl ten skvělý trik s pivem… A idiot X, co se mě zastal, což bych do něj neřekla.
„Tak hele,“ prohlásila zas obludka. „Water nebo jakže se má vokamžitě dostavit ke Koenmovi.“
„A to jako dobrovolně?“
„Půjdeš buď dobrovolně, a nebo tě tam odvlečeme…“
Stejně sem stála na místě.
„Makej… jdeme,“ máchnul rukou. „Na co ještě čekáš?“
„Na kolečko salámu,“ vzdychla jsem si. Salám sem vážně dlouho neměla. Chjo. „A nejdu sama… chci sebou Adise.“
„No tak když to musí být,“ začal si chlápek, co pro mě přišel povolovat pásek u kalhot.
„Ehem… ehem,“ zakašlal si X. „Předpokládám, že byla řeč o mně.“
„Jo aha,“ zase se zapnul. „Tak jdem,“ mávl na nás rukou.
„Měl bys mi být vděčný,“ sykla jsem na Xe. „Dostala jsem tě z řady pryč.“
„Danke,“ zašklebil se na mě.
„Nesnáším skopčáky, víš o tom, že jo?“
„Koho že?“
Ten kluk je fakt magor. Tím se vysvětlovalo i jeho nadšení pro Naruta. Mávla jsem nad ním rukou, byl to beznadějný případ. Vstoupili jsme do kanceláře Koenmi bok po boku, jako bychom si byli rovni.
„Takže…“ odkašlala si ten perverzák. „Tohle je Koenma.“ Ukázal na to malé dítě s dudlíkem v puse. Podívali jsme se s Xem na sebe a oba vypukli v smích.
„Tohle? To kvůli tomuhle tu stojím tu řadu?“ vyprskla jsem a utírala si slzy. V zápětí na mě to malé děcko hodilo knížku. „Tý….“ zasyčela jsem a přisahám Bohu, že bych se na něj vrhla, kdyby mě X nezadržel.