Kapitola 11

14. Prosince

Sněhový závoj všude tam, kam až oko dohlédlo. Celou Konohu halila nadýchaná bílá peřina. Z okapů střech visely rampouchy a na oknech se díky mrazu tvořila spletitá krajka. Mladý, černovlasý chlapec stál uprostřed dveří do kuchyně a mlčky sledoval svého společníka, který seděl u stolu a jedl rámen. Sledoval jeho rozkošné tělo schované v teplé dece, jeho neposedné blonďaté vlasy a co víc, jeho blankytně modré oči orámované závojem řas.

„Nedáš si taky?“ Sasuke sebou cuknul a o krok ustoupil. Naruto k němu zvedl hlavu a nevinně se usmál. Černovlásek neměl sebemenší tušení, že o něm Naruto ví. Po chvilce se odvážil vejít do kuchyně. Tváře mu žhnuly červení a oči mu těkaly sem a tam. Naruto ho pobaveně sledoval, než mu pokynul hlavou k volnému místu.

„Neříkej, že se mě bojíš? Tam jen tak postáváš… Už jsem si říkal, že se snad ani neodvážíš dovnitř.“ Špitl blonďáček s plnou pusou rámenu a usmál se. Sasuke se sesunul na židli vedle něj a promnul si oči.

„Uhm, já… Jen jsem tě nechtěl rušit.“ Zamumlal Sasuke a zmateně se na Naruta zadíval. Blonďáček se pousmál a nakonec k němu přistrčil misku s nudlemi. Sasuke povytáhl obočí v tázacím gestu.

„Dáš si ne? Vidím to na tobě, jak se ti zbíhají sliny.“ Zasmál se Naruto a podal černovláskovi hůlky. Ten si je od něj po chvíli váhání vzal a pokusil se s nimi nabrat sousto. Neúspěšně. Naruto zadržoval salvy smíchu, které se na něj draly, a stíral slzy z tváří.

„Tak hele! Tady není vůbec nic vtipného! Ty hůlky jsou prostě nějaké vadné. Rozbité! Chápeš to…“ Bručel Sasuke naštvaně a nakonec vzdal i snahu, nudle napíchnout. Což bylo od začátku naprosto marné.

„Já se nesměju! Skoro…“ Vydechl Naruto. Okamžik na to si od černovláska vzal hůlky k sobě a nabral sousto.

„Ták… A otevři pusu!“ Nařídil mu s úsměvem a strčil mu sousto přímo před ústa. Sasuke o kus uhnul a zamračil se.

„Nenech se dvakrát pobízet! Popravdě je to poslední jídlo, co tu máme, takže buď ty nebo já. A že mě to problém nedělá.“ Zasmál se blonďáček a pobaveně na Sasukeho mrknul.

„Bídáku!“ Utrousil Sasuke a nahnul se pro sousto, které před ním Naruto stále držel.

„Není to tak hrozný, jen už to celkem vystydlo.“ Poznamenal Sasuke a znovu se nahnul v očekávání dalšího sousta.

„Divíš se? Je tu děsná zima…“ Špitl Naruto a připravil Sasukemu další kousek rámenu. Ten si ho s chutí, možná spíš z hladu, vzal.

„Je prosinec, tak se to dá čekat. Za chvíli budou Vánoce.. Slavíte je?“ Napadlo Sasukeho.

„No jo, za deset dní. Což mi připomíná…“ Načal Naruto, ale černovlásek ho předešel.

„Že dneska jsem tu přesně dva měsíce…“ Hlesl a v očích se mu zaleskly slzy. Vlastně byl celkem rád, že tady je. Bylo to pořád tak nové a s Narutem si navíc skvěle rozuměli, ale pořád se bál toho, že nezjistí jak se vrátit domů.

„Promiň! Neměl jsem o tom začínat…“ Vzdychl Naruto, když si všiml Sasukeho výrazu. Sasuke jen zavrtěl hlavou a vydechl něco ve smyslu, že to nevadí. Chvíli tam spolu mlčky posedávali, Naruto dojídal rámen a Sasuke si zamyšleně prohlížel strukturu stolu, jako by tam viděl, bůh ví co.

„Dneska nemám žádnou misi, tak pokud chceš, zalezeme pod deky a podíváme se na nějaký film. A pak chtíc nechtíc, dojdu pro něco k jídlu.“ Navrhnul Naruto a sklidil po sobě. Obvykle by to nechal povalovat se všude možně, ale díky Sasukemu se naučit dokonce i uklízet.

„To by bylo super! Konečně máš taky nějaký ten den volna.“ Zajásal Sasuke. Většinou trávil celé dny v Narutově bytě sám. Dostal se ven jen ve chvíli, když musel k Tsunade na testy.

„To je radosti! To mě máš až tak moc rád?“ Smál se blonďáček mířící do obývacího pokoje. Sasuke ztuhnul a nervózně se zasmál. Rozhodně si nehodlal přiznat, že má Naruta rád víc, než by se slušelo. Že jeho tělo ho vzrušuje a za jeho společnost by dal cokoliv. Mlčky, bez odpovědi šel za blonďáčkem. Společně se uvelebili na pohovce, kde prozatím Naruto nocoval a pustili si nějaký film. V místnosti byla taková zima, že se jim od úst táhla clona sněhově bílé mlhy.

„Strašná zima!“ Zaúpěl Naruto a promnul si prokřehlé prsty. Sasuke se zadíval na jeho třesoucí se tělo. Přisunul se trochu blíž. Skvělá možnost dotýkat se ho a nevzbudit příliš podezřelý dojem. Seděli vedle sebe asi dvě hodiny, než se Narutovi začaly zavírat oči.

„Snad teď nebudeš spát ne?“ Podivil se Sasuke.

„Je skoro dvanáct, čas na oběd.“ Dodal. Naruto se na něj otráveně zadíval.

„K jídlu nic nemáme a mě teď do té zimy nikdo nedostane.“ Zamanul si Naruto. Sasuke se už hodlal zvednout, ale blonďáček ho zastavil svým gestem. Natáhl se na pohovku a jeho hlava spočinula v Sasukeho klíně. Černovláskovy oči málem vypadly. Měl co dělat, aby se ovládl.

„Na-ru-to!“ Vykoktal černovlásek překvapeně.

„Proč jsem to neudělal dřív? Ták pohodlné!“ Pousmál se škodolibě Naruto. Sasuke se, ale začal zvedat a snažil se ze sebe Naruta setřást. Ten ho, ale dostal dalším gestem. Dlaní mu promnul rozkrok. Sasuke nasucho polkl a zapadl zpátky na pohovku. Naruto ho se zadržovaným smíchem pozoroval.

„Snad ti to nevadí?“ Zasmál se blonďáček a znovu se uvelebil v jeho klínu.

„Uhm..“ Jediné na co se černovlasý chlapec zmohl. Sklonil hlavu a jeho oči se střetly s těmi Narutovými. Blonďáček se stále škodolibě usmíval. Sasuke si prohlížel každý jeho rys. Od blankytně modrých očí orámovaných černými pírky přes rozkošný nosík až k plným rtům, které si říkaly o polibek. Dlaní zabloudil k jeho nezbedným vlasům a zlehka po nich přejel. Naruto přimhouřil oči a tiše vydechl. Sasukemu to nedalo a začal si s blonďatými pramínky pohrávat. Sem tam se letmo dotkl Narutova ucha.

„Sasuke.“ Vydechl Naruto. Černovlásek rychle vymotal ruku z jeho vlasů a omluvně se pousmál.

„Uhm, promiň Naruto. Nevím, co to do mě vjelo…“ Špitl a pokusil se vstát, ale Naruto ho nepustil. Posadil se tak, aby vzdálenost mezi nimi byla minimální. Zadíval se Sasukemu do onyxově černých očí. Po chvíli váhání natáhl ruku a letmo se dotkl jeho běloskvoucí kůže. Prsty přejel po tváři až k bradě. Palcem se dotkl rudých rtů. Sasuke tiše vydechl a přimhouřil oči. Naruto ho ještě hodnou chvíli pozoroval, než se s omluvným výrazem stáhl.

„Co to sakra děláme?“ Špitl vyděšeně. Překvapil sám sebe. Dotýkal se tu chlapce, o kterém nic neví. Jasně, tohle Sasukeho chyba nebyla, ale tak či onak, je to pořád kluk.

„Je to moje chyba, promiň!“ Sykl Sasuke a zvedl se. Měl v úmyslu vypařit se do Narutova pokoje, který prozatím obýval, ale blonďáček ho chytil za ruku a stáhl zpátky na pohovku.

„Co to děláš?“ Protnul po chvíli ticho Sasuke s tou samou otázkou, jakou položil ještě před chvílí Naruto.

„Nevím. Dokud to nezkusím, tak nevím.“ Naruto mluvil skoro neslyšně. Bylo na něm vidět, že je překvapený stejně tak jako černovlásek.

„Je ti zima viď?“ Naruto sklouzl pohledem k Sasukeho dlani, kterou teď svíral ve své. Míhavě se vzájemně dotýkaly prsty. Oběma se prochladlé dlaně třásly. Kdo ví, jestli zimou nebo vzrušením z toho nového, co se tu právě odehrávalo.

„Asi tak jako tobě.“ Opáčil s notnou dávkou škodolibosti v hlase Sasuke. Naruto se na něj naoko zamračeně zadíval a než se nadál obkročmo na něm seděl.

„Nezapomínej, že jsem ninja. Nebojíš se, co bych ti asi tak mohl udělat?“ Zapředl blonďáček a sehnul se k Sasukeho tváři. Lehce se o ní otřel studenou špičkou nosu a pousmál se. Sasuke pod ním roztával jako nanuk na sluníčku. Ruce mu obtočil kolem krku a přitáhl si ho blíž. Naruto se tomu ani nebránil. Sám se sklonil ještě níž a ukradl si Sasukeho rty jen pro sebe. Jemně se o ně třel těmi svými, dokud mu Sasuke neumožnil přístup do jeho úst. Jejich jazyky se vzájemně proplétaly. Chvíli spolu bojovaly, chvíli si zase líně hrály. Naruto prozkoumával každé místečko té nekonečné jeskyně, zatímco Sasuke mapoval jeho tělo dlaněmi. Od blonďatých vlasů, přes krk až k hrudi, kde se jen tak náhodou začal věnovat Narutovým bradavkám. Zkoumali tělo toho druhého, vychutnávali si vzájemné doteky. Nebylo v tom víc, než chuť poznávat neznámé. Poznat ta těla, která se možná začas stanou jedním.