Kapitola 11. – Odpověď

Vyšli do rušných ulic Madridu. Bess se zhluboka nadechla. Bylo tam větší horko, než čekala, a taky tam bylo mnohem víc lidí a ruchu. Zatočila se jí z toho hlava. Ještě nikdy nebyl pryč ze států, vlastně měla procestované jen okolí města, ve kterém žila. A jednou byla ve Washingtonu na prázdninách, ale to už bylo dávno.
Pierre se rozhlédl po ulici. Náhle si uvědomil, jakou hloupost provedl. Dobře, souhlasil s cestou do Španělska. Neuměl jazyk, neměl ani cent, natož tak euro, neznal město. Proč vůbec letěli hned?

„Tak kam teď?“ zeptala se ho Bess. Peirre na ni upřel zamyšlený pohled a pak pokrčil rameny.

„To kdybych věděl, tak tu nestojíme,“ řekl jí s veselým úsměvem na rtech.

„Aha,“ řekl suše Bess. Bylo jí jasné, že takovou jízdu ještě nezažila… „To je pěkné.“

„Měl bych jeden nápad, ale je poměrně riskantní.“

„Platil jsi letenku, udělám cokoliv,“ rozhodila rukama Bess.

„Tos mi měla říct, že ke mně cítí neskonalou vděčnost, řádně bych toho využil,“ řekl jí. Bess na něj vyplázla jazyk.

„Sprosťáku!“ praštila do něj. „Radši vyklop ten tvůj nebezpečný nápad.“

„Je tu jistá možnost, že když naštveme nějakého upíra, zajme nás. A pokud je Matt ještě tady, tak bez něj neudělají nic.“

„A pokud tu není?“

„Pak budeme v prdeli, abych tak řekl.“

„Tak fajn,“ přikývla Bess. „A jak najdeme upíry?“

„Pojď,“ řekl pochvíli přemýšlení Pierre. Chytil Bess za ruku a táhl ji davem. Bess to zarazilo.
Nakonec se poslušně nechala vést. Ale chytil ji za ruku. Pevně tiskl její dlaň ve své, bůh ví proč. Doopravdy, celá táhle upíří záležitost byla postavená na hlavu. Vždyť byli úplně jako obyčejní lidé!

*-*

Další z pokojů, do kterého Tyler zavítal při svém průzkumu vily, byla knihovna. Nebo to aspoň vypadalo jako knihovna. Stěny byly obloženy vysokými policemi s knihami, ale v čele stál stůl. Dost dobře to mohla být i pracovna.
Chvíli stál ve dveřích, pak do něj zezadu něco narazilo. Polekaně se otočil. Pohled mu dopadl na roztomilého blonďáčka s nechutně modrýma očima.

„Lo siento…“ zahučel a Tyler jen překvapeně zamrkal. Proč do něj všichni naráželi? Když tam ten kluk dál postával, uvolnil mu Tyler cestu dovnitř. Sluha položil na stůl podnos s konvicí a okázale vyšel ven.
Jakmile sluha odešel, vešel dovnitř Joanet Vane se štosem papírů v ruce.

„Ale, ale…“ pousmál se Joanet. „To je ale milé překvapení.“ Slovo milé téměř vyplivl. A celý situace byla v neuvěřitelném kontrastu s větou, kterou Vane vyslovil. Jeho výraz byl přinejmenším štítivý.

„Už jdu,“ zahučel Tyler otráveně.

„Nedáš si čaj?“ řekl z ničeho nic Joanet a zahradil mu cestu.

„Ne, díky.“

„Ale ani, dáš,“ oznámil mu Joanet a zavřel dveře.

„No tak fajn, dám si čaj,“ pokrčil Tyler rameny a počkal, až mu starší upír nalije čaj do malinkého hrníčku.

„Musí to být velice deprimující situace.“

„To teda je,“ odsekl Tyler. „První mi vyhrožujete, pak… on… to…“

„Arnau je podivín,“ informoval ho zcela zbytečně Joanet. „Není zrovna zvláštní úkaz, že si sem doveze nějakou hezkou tvář, kterou může pozorovat. Živé umění, pche!“ Tyler se zamyšleně napil čaje. Byl příliš sladký. „Většinou tu tak měsíc pochodují. A on je pozoruje. Ale bát se ho nemusíš, na nikoho by ani nesáhl.“

To mě teda uklidnilo, pomyslel si Tyler kysele.

„Ale o tom mluvit nechci. Přemýšlel už jsi o tom?“

„O čem?“ trhl sebou Tyler.

„O té věci s Mateem. Brzy budu chtít slyšet odpověď.“ Tyler polknul. Nepřemýšlel o tom, vždyť to nebyl ani jeden den! Navíc – copak se dalo na tuhle otázku odpovědět? „Tuším, jaká bude tvoje odpověď,“ pokračoval Joanet. „A chci tě ujistit, že to myslím smrtelně vážně. Nemysli si, že jsem rozmazlený aristokrat, co se bojí někoho odprásknout.“

„Jak můžete vědět, jak se rozhodnu?“ vyštěkl Tyler. Ani on sám to nevěděl!

„Vím hodně věcí. Třeba to, že to auto mělo zajet  Matta. Strčil jsi ho. Proč bys takového člověka opouštěl? Zvlášť když to nebude příjemný proces…“ Tyler se na něj překvapeně podíval. Ten člověk ho naváděl!

„Řekli jste mi, že dostanu čas na rozmyšlenou. Proč se mám najednou rozhodnout hned?“

Joanet se podíval na hodinky. Pak si pousmál a řekl: „Protože Mateo přijel do Španělska.“ Jakmile to Tyler uslyšel, vyskočil na nohy. Zatočila se mu hlava, až se musel opřít o židli, aby nespadl. Podezřívavě se podíval na hrnek, ze kterého pil. „Neboj,“ uklidnil ho Joanet. „Byl to jen prášek na spaní.“

Do pracovny vtrhli dva muži. Každý z nich chytl Tylera za jednu paži.

„To není fér!“ zaprotestoval a pokusil se vytrhnout z železného sevření dvou mužů. Ale nešlo to. Vyděšeně se podíval na Joaneta.

„Je úžasné, jak vlkodlaci reagují na obyčejné prášky na spaní.“ Tyler se zamračil. Jo, tohle mu kdysi říkali. Když byl malý, dostal zápal plic a k hromadě léků taky prášky na spaní. Máma mu je sice v lékárně koupila, ale následně mu je pak zakázala užívat. Vlkodlaci přehnaně reagovali na všechny léky. 
Podlomila se mu kolena. Pane Bože, jak v tuto chvíli nenáviděl moderní medicínu! Slyšel, jak Joanet cosi přikázal, ale nerozuměl mu. Postřehl akorát zmínku svého jména.
Dva muži to táhli kamsi pryč. Sotva plantal nohama a tak se nechal poslušné vést. Dovedli ho do pokoje, ve kterém se to ráno probudil. Usnul v okamžiku, kdy dopadl do měkké postele.

*-*

Tyler zabušil na mohutné dveře domu.

„Kdo tu bydlí?“ zeptala se Bess a nervózně se rozhlédla okolo.

„Ignacio Marín. Vévoda,“ ušklíbl se Pierre.

„Ty ho znáš?“

„Trochu. Nevím, jestli si na mě pamatuje. Zabil jsem mu dědečka… Ale to byl ještě hodně malý.“ Bess zamrkala a o krok ustoupila. „Ale pokud by se Matt chtěl zdržet v Madridu, tak jde sem.“

„Proč vůbec máte krále a vévody?“ zeptala se Bess. Nikdo neotevíral.

„Upíři si libují ve feudálním systému. V reálném životě ty tituly nic neznamenají. Mezi upíry ano, pomáhá nám to udržovat komunity a různé druhy. Nejsme jako vlkodlaci, kteří si žijí, jak chtějí.“

Konečně jim někdo otevřel. Nepříjemně tvářící se sluha začal něco rychle říkat. Pak se na něj Pierre usmál a taky něco řekl, pro změnu ve svém rodném jazyce. Bess se zase jednou ve svém životě cítila nevzdělaná. Jednu dobu se učila německy a teď jí napadlo, co by se stalo, kdyby to té směsice různých jazyků přihodila i ji.

„Co to říkal?“ zeptala se s obavami, když sluha zčervenal vzteky.

„Nemám tušení. Nikdy jsem španělsky moc neuměl.“

Po chvíli ze dveří vyběhlo několik lidí v černém. Dva z nich měli v ruce zbraň. Křičeli a zuřivě gestikulovali. Bess se schovala za Pierra a bojácně ho chytila za rukáv.

„Neboj,“ uklidnil ji. „Když budeme dělat to, co po nás chtějí, nic nám neudělají.“

„Dělat co po nás chtějí?“ zvýšila hlas Bess. „Nerozumíme jim!“

Jeden z mužů na ně něco houkl a ukázal na dveře.

„Tohle asi znamená,“ řekl jí Pierre, „že máme jít dovnitř.“

„Nedělej si z toho srandu!“ sykla a zaťala mu nehty do ruky.

„No dobře…“

„¡Silencio!“ křikl na ně někdo. Oba dva zmlkli. Vedli je úzkými chodbami rozlehlého sídla v naprostém tichu, ale Bess jasně cítila panující nesympatie, ne-li rovnou nenávist. Oči všech se upíraly na Pierra, který si vykračoval, jako by byl na zdravotní procházce.
Ale Bess měla pocit, že kdyby utekla, nebo jen zůstala stát na místě, nejspíš by si toho ostatní ani nevšimli.
Poprvé jako by zaregistrovali její přítomnost, když ve velkém obývacím pokoji zakřičela: „Matte!“

Oslovený sebou trhl. Vypadal překvapeně, ale ostatní ještě víc.

„Bess… Co tu chceš?“

„Co tu chci?“ vyjekla hystericky. „Chci svého bratra dovést zpátky domů!“

Matt na ni vrhl škaredý pohled. „A co s tím mám já společného?“

Bess naprázdno otevřela ústa, ale Pierre ji ochotně napověděl: „Hodně.“

„Tebe se nikdo na nic neptal,“ zchladil ho Matt.

„Matte!“ vyjekala znovu Bess a tónina jejího hlasu se pomalu posunovala výš a výš. „To přece…“

Přerušil ji výkřik. Nerozuměla mu, ale způsobila, že se ostatní začali zuřivě hádat. Matt mlčel, jen ji zamyšleně pozoroval a zatínal pěsti. Pak udělala jediný krok směrem k ní. Už tak málo stačilo, aby všichni ztichli. Stařičký muž po jeho pravici ukázal žalujícím prstíčkem na Pierra a něco vztekle prskal. Matt mu něco otráveně odpověděl, ale stařec prskal dál. Chvíli se hádali, pak se stařec škaredě podíval na Pierra a poraženecky mávl rukou.

„Jdeme!“ řekl jim Matt, a aniž by Bess nebo Pierrovi věnoval jediný pohled, rázným krokem vyšel ven. Oba dva poslušně vyklusali za ním. Ten zlostí třesoucí se stařec nevypadal jako bezpečný společník.

„Teď už to bude dobré, že?“ zeptala se udýchaně Bess, když se snažila udržet krok s oběma muži.

„Snad,“ ušklíbl se Pierre. Matt mlčel. Díval se dopředu a mlčel.

*-*

Tyler ani nemusel otevřít oči, aby věděl, že se probudí do hrozné nálady. Tohle vážně nenáviděl, přesně tenhle druh manipulace. To ten španělský pablb vážně čekal, že se posere z toho, že je Matt ve stejné zemi? Co čekal, že udělá? Rozjede se za ním?
Mozek na správním místě…!
Pomalu otevřel oči. Zažil už dost věcí, ale tohle by s klidem označil za největší šok svého života. Vedle obrovské postele, ve které ležel, seděl Arnau Bernal a culil se jako měsíček na hnoji.

„Dobré ráno,“ usmál se ještě víc. Tyler se zamračil. „Doufám, že ses vyspal dobře.“

Tyler na něj vrhl podezíravý pohled. „Šlo to,“ zahučel neochotně.

„Musím se ti omluvit za Joanetovo chování,“ začal Arnau tiše. Tyler pevně sevřel rty. Kdo by byl ochoten přijmout takovou omluvu? „Není to zrovna člověk dobrých mravů.“ A to ho mělo omluvit? Tyler upřel svůj pohled na strop. „Vždycky žil tak trochu mimo zákon. Nemusíš mu odpouštět. Ber to jako upozornění, že je schopen bezdůvodně udělat i mnohem horší věci, když cítí, že je to tak správně.“ Byla v tom cítit jemná výhružka. Určitě ne zamýšlená, ale byla tam. Tyler znechuceně odvrátil pohled k oknu. Moderní společnost… Dost dobře by je mohl žalovat. Upíři zasraní! Co si o sobě vůbec mysleli? Že mu mohou říkat, co má dělat? Nebo že mu snad tolik záleželo na tom zpackaném životě? Předtím měl vždycky jenom smůlu, s rodiči se hádal vždycky, ale po tom incidentu s bratrem už s nimi nebyla téměř žádná řeč.
To až Matt ho vytáhl z toho samotářského života, který vedl. Nedlužil mu sice nic, vše mu už tisíckrát splatil… Ale nebyl to zas tak špatný život.

„Podívej…“ začal znovu Arnau. „Samozřejmě tě nebudu nutit, aby ses rozhodl hned, ale…“ Zřejmě ho rozčílilo, že se Tyler dívá z okna. Beze slova natáhl ruku a jemně si natočil jeho obličej zpět k sobě. „Lidé se jen těžko dokáží rozhodovat podle zdravého rozumu. Dělej, co ti říká srdce? To je hloupost.“ Odhrnul mu pramen tmavých vlasů z čela. Přejel prsty po líci až k bradě. „Chceš zůstat s Mateem? I za cenu toho, že zemřeš? Navíc, život s upírem není jednoduchý. Necítíme lásku, můžeme být ale věčně zamilovaní. Jednou tě to přestane bavit. A pak už z toho nevycouváš.“ Lehce mu nadzvedl tvář a přejel mu palcem po rtech. Tylerovi naskočila husí kůže a poprvé dostal strach.

„Co po mě chcete?“ zeptal se podezíravě.

„Nic,“ ujistil ho Arnau. Tyler na něj upřel nedůvěřivý pohled. Arnau zamyšleně hleděl kamsi do hlubin bílého polštáře a hrál si s Tylerovými vlasy.
Tylerovi to nebylo nepříjemné. Ale tohle nedělal ani Matt. Naposledy to byla jedna holka na střední, co se do něj šíleně zamilovala. Pak se odstěhovala kamsi do Ilinois.
Tentokrát to mělo ale zvláštní, utěšující náboj. Ten muž prostě potřeboval něčí přítomnost. Ten dům byl nádherný, ale osamělý.
Tyler zavřel oči. Věděl, jaké to je, být sám. Měl Matta, nebyl sám. A teď… Teď tu byli další.

*-*

Když Bess poprvé uviděla tu obrovskou klasicistní budovu, oněměle otevřela ústa dokořán.

„To je tvého strýce?“ zeptala se Matta udiveně. Matt přikývl. „Páni, to je úžasné!“

„Ani ne,“ dosekl jí. Vyšel směrem k domu.

„Zas tak hezký to není,“ řekl Pierre, když prošel kolem ztuhlé Bess.

„Snobové jedni!“ křikla a rozběhla se za nimi. Srdce jí prudce bušilo. Byli blízko Tylerovi. Jestlipak byla blízko i Nigelovi?

Vešli do domu bez sebemenších potíží. Hlavní brána byla otevřená a nikdo nebyl v dohledu.

„Támhle je otevřené okno,“ poznamenal Matt.

„Ne, oknem ne!“ zaprotestovala Bess.

„Máš snad klíče, abys nám otevřela dveře?“ sykl na ni Matt a vyhoupl se na okenní parapet. Pak šikovně seskočil do domu.

„Sakra,“ zabručela Bess a prosebně se podívala na Pierra.

„No dobře, pomůžu ti,“ povzdechl. Byl rád. Aspoň k něčemu byl v této chvíli užitečný. Prolezl oknem a pomohl Bess dovnitř. „Nezdá se ti to nějaké divné? Příliš snadné?“ zeptal se. Bess mlčky přikývla, ale Matt zavrtěl hlavou.

„Můj strýc je takový. Samotář,“ řekl jim.

„Jak tady Tylera najdeme?“ zeptala se Bess. „Je to tady obrovské.“

„V křídle pro hosty,“ odpověděl Matt, jako by to byla ta nejzákladnější věc.

„Pane Bože, ono to pro hosty celé křídlo?“ zajíkla se Bess a chytila Pierra za rukáv.

Rychle procházeli nespočetnými dlouhými chodbami. Bess si se zaujetím prohlížela obrazy na stěnách a busty v rozích. Cítila se jako na prohlídce nějakého zámku.
Matt byl čím dál nervóznější. Otevřel už miliony dveří. A ještě ho nenašel, to jediné, co mu v životě stálo za hledání. Pokusil se ovládnout třas v rukou. Ne, nebylo to ze strachu. Ale ze zlosti. To ta jeho ješitnost. Jak se vůbec opovažovali ukrást mu jeho nejmilejší věc?
Nebál se o Tylera, věděl, že bude v pořádku, ať už se mu stalo cokoliv. Žilami mu pomalu proudila ledová zlost.

*-*

Dveře pokoje se rozletěli. Tyler seděl na posteli, hlavu v dlaních. Když vešli, ani nevzhlédl. Matt němě otevřel ústa, ale neřekl nic. Tyler už musel všechno vědět.

„Tylere!“ vyjekla Bess a vrhla se k němu. „Tylere, jsi v pořádku?“ Sedla si vedle něj a chytila ho za ruku.

„Jo,“ zahučel tiše. „Je mi fajn.“

„Díky Bohu,“ oddechla si. „Víš, měla jsem trochu strach, protože…“ Tyler vstal. Zastavil tak příval Bessiiných slov. Překvapeně se na něj podívala. Tyler se mračil.
Udělal několik slov směrem k Mattovi a sevřel ruce v pěst. Pak Matta udeřil. Ostatní přítomní zadrželi dech. Tohle nikdo nečekal.
Matt si setřel krev z roztrženého rtu.

„Vypadněte,“ zasyčel na Bess a Pierra. „Vypadněte odsud.“

Bess omámeně seděla na posteli. Nemohla se ani pohnout. Měl to být přece happy end, ne? Matt našel Tylera, pak by našli Nigela a všichni se vrátili ke svému starému životu. Doopravdy v to celou dobu naivně věřila.
Pierre jí chytil za ruku a vytáhl na nohy.

„Pojď, půjdeme…“ zašeptal jí do ucha a něžně ji odtáhl ven.

Když se za nimi zabouchly dveře, nadechl se Tyler, aby Mattovi něco řekl. Ale Matt ho nenechal. Padl před ním na kolena a přitáhl si ho k sobě. Přiložil si tvář na jeho břicho a zavřel oči.

„Odpusť mi to… Já jsem jen… Nechtěl jsem tě ztratit. Proto jsem ti to nemohl říct.“

„Chci vědět jen jednu věc,“ řekl zaraženě Tyler. Tohle nečekal. Trochu mu to překazilo plány. „Dal jsem ti svolení, abys mě kousl?“ V pokoji se rozhostilo ticho. Dlouho nikdo nic neříkal, Tyler jen cítil, jak ho Matt svírá pevněji. Cítil, jak se jeho prsty zarývají do košile.

„Ne,“ ozvalo se pak šeptem. Tyler věděl, co by teď měl udělat. Odstrčit ho, začít mu vše vyčítat, nadávat. Nemohl to udělat.

„Proč jsi mě dostal do takové situace?“ zeptal se Matta a promnul si oči. „Proč ani jedna z mých možností není dobrá?“

Matt mlčel. Na tohle odpověď neměl…