Anime a manga fanfikce

    „Hele, má tu ochranku,“ zašeptal a ukázal na několik lidí stojících za ním.

    „Já je znám…“ řekla jsem suše.

    „Znáš?“ zeptalo se mě děcko podezíravě.

    „Jo, přece jen jsem věštecká holka, co vás chce ok-“

    „Zkrať to,“ okřikl mě jeden bodyguardů batolete.

    „Fajn, co mi chcete…”

    „Vrátit ti tělo, jak je to ustanovené. Jen co si prováděla, že vyhodili ze společenstva duší?”

    Zatvářila jsem se tajemně. „To, co sem dělala i s tím volem, co mě sem vedl.”

    Ten blb si odkašlal. „A jak daleko jsi tam zašla?….Že bysme si tě tu nechali.”

    „To tě nemusí zajímat. S Aidsem si jdeme pro těla a šupiky dupiky jinam…jasan?” zvýšila jsem hlas a práskla do stolu.

    „Jistě…jistě slečno,” ozvala se obluda po boku toho malýho smrada.

    „Tak dělej…” zahudrovala jsem.

    „Zadarmo to nebude,“ zamračilo se na mě to děcko.

    „Sorry, ale na malý nejsem,“ odsekla jsem. To malé na chvíli vypadalo, že spolkne ten dudlík. Zbledlo, zmodralo, zčervenalo a pak začalo kašlat.

    „N-ne, dáme vám těla, ale budete muset projevit svou vděčnost velkému Enmovi a….“

    „Aha,“ pokývala jsem vševědoucně hlavou. „Tak ty radši tadyhle Aidse, co?“

    Dítě padlo na zem. „Tys ho zabila!“ zaječel na mě jeden z jeho ochránců. Ano, znala jsem ho. Byl to Kuwabara.

    „Dobrá práce,“ kývl uznala Yusuke.

    „To víš, mám za sebou hodně praxe….“

    „Hm,“ odrknul si Hie. Teďka když stál přede mnou a prohlížel si mě, tak jsme si vzájemně koukali z očí do očí. Tedy já spíš do jeho oka.

    „Vau…ještě větší záprcek nežli já…to se často nevidí,“ uchechtla jsem se. Ale v tu ránu jsem měla u krku ostří jeho katany.

    „Klid…Hiei!“

    V tomhle anime se to taky hezky rýsovalo. Stojím si řadu, pak zjistím, že je Koenma teplej…málem mě podřežou a nakonec umřu na infarkt, protože Kurama vypadá vážně sexoidně. Líp než v televizi, líp než na obrázkách. A má víc zelenější oči. A je vyšší než sem si myslela. A nějak moc se má k Hieovi. To mi definitivně smazalo ten připitomněle zasněný pohled. Teďka ho vystřídal jiný. Úplně jinak pitomý, byl to můj zkoumavý yaoi pohled. Věnovala jsme ho všem přítomným…ale nejvíc pod ním táli Kurama a Hie.

    „Teďka uctěte Enmu a dostanete těla,“ ozval se dudlíkáč.

    „Jasně..jasně,“ přitalakala jsem.

    „Ó úžasný…ó všemocný…ó nádherný…ó-„

    „Zkraťte to!“

    „Tak fajn, co máme teda udělat?“

    „Budete vysláni na zem….“ začal tajemně Koenma. „A tam zachráníte jeden život.“

    „Jakýkoliv?“

    „Ne. Jen ten jeden.“

    „Bohužel,“ pokrčila jsem rameny. „Ale pokud si nemůžu vybrat život, chci nějakou kompenzaci!“

    „Cože?“ zamrkali všichni.

    Na chvíli jsem se zamyslela. „Smím si vybrat hezkýho chlapa na zachránění?“ kladla jsem si požadavky.

    „Ne!“

    „A bude to aspoň chlap?“ vyzvídala jsem.

    „Ne!“

    „Ale to není fér,“ začala jsem natahovat.

    „Hmm,“ vložil se do toho Hie.

    „Zklapni záprtku!“

    „Vrrr,“ zavrčel.

    „Tak přijímáš? Pošlu tě tam i X, aby sis nepřišla tak sama,“ mrknul na ni úchylně Koenma.

    „Víš..kdybys byl vyšší a starší…možná-“ nedořekla jsem.

    „Ehem…ehem,“ odkašlal si Aids. „Mě se na názor nezeptáte?“

    „Ne…“ prohodili všichni okolo s klidem.

    „No super,“ odsekl naštvaně X. „Nebudu zachraňovat žádnýho. Pokud ovšem nejde o Naruta!“

    Ostatní se po sobě výmluvně podívali. „Takže, Water, my už cíl vybraný máme. Pokud bys byla tedy tak hodná…. a vybrala si jinou kompenzaci….“

    „Hele! Neignorujte mě!“ vztekal se X, alen všichni ho ignorovali. Já přemýšlela nad rámec svých možností, bez reálného, hmatatelného těla to bylo snadnější.

    „Takže….“ přejela jsem je všechny pohledem. Nebyla mezi nimi žádná ženká, ale to mi právě vyhovovalo. Pohledem jsem se zastavila u Kurami a záprtka Hieiho. „Pusu!“

    „Cože?“ vyjekl X.

    „Kdože?“

    „Špatně!“ okřikla jsem je. „Zapomínáte na zákon sedmého pádu!“

    „A ten je…?“ Všichni vypadali napjatí.

    „S kým, s čím.“

    „Aha…“

    „Takže,“ pokračovala jsem moudře, „Kurama a Hiei si dají pusu. Tak na pět minut.“

    „Pět…?“  zbledl Hiei. „Já…Mám potíže… S dechem… My… Tak dlouho jsme nikdy….“

    Kurama si povzdychl. „A tos mi říkal, že mě zabiješ, jestli to někde řeknu.“

    „Já to věděla,“ zašklebila jsem se.

    „Takže jako vy dva…“ vypadlo šokovaně z Kuwabary. Začal divně máchat prstama ve vzduchu a zlehka zrudnul.

    Já jsem samozřejmě prskala smíchy. „No tak,“ snažila jsem se to popohnat. „Času je málo a já jsem řekla 5!“

    Yusuke vypadal snad ještě víc vyvedeněji z míry než Kuwabara. „Teda…jakože…a…teda..vy…jako…spolu…spíte?“ poškrábal sena hlavě.

    „Ještě ne,“ zubil se na všechny strany Kurama.

    Málem jsem omdlela, když jsem to slyšela. Kdybych to věděla, donutila bych je k něčemu víc. „Můžu ještě odvolat svůj návrh a přetransforovat ho?“ zkusila jsem se se zvednutou rukou.

    „Zamítá se,“ pronesl klidně Koenma.

    „Chjooo, ale to není fér…“

    „Život není fér,“ pokrčil Koenma rameny.

    „Ale tohle je peklo, tady přece není nikdo živý,“ podotkla jsem.

    „Detail. A teď k věci….“

    „Až dostanu svých pět minut,“ uťala jsem ho.

    „A už mám ty holky dost…sbal se a vypadni…žádný minuty nebudou… buď ráda, že dostaneš tělo,“ rozeřvalo se děcko na všechny strany. Udělal na mě tím dojem jako že vážně.

    „Vau… a nechceš moje číslo?“ mrkla jsem na něj nejsvůdněji jak jsem jen dokázala. „012567 zavolej mi do klubu,“ poslal jsem mu vzdušně pusu.

    Zkoprněl a málem mu ten cumel vypadnul.

    „Tu, tu, tu,“ začal někdo vytáčet číslo.

    „Tak hele,“ začal znovu Koenma, v němž se probudil diplomat. „Oni si dají pusu, jen malou, aby nikdo ničím nemusel trpět a ty dostaneš tělo a zachráníš jeden život, ano?“

    V tom mi to došlo. „Takže mě potřebujete, že? Je to něco, co dokážu jenom já, že?“

    Koenma svěsil hlavu a zadudlal si. „Ano. Nepřítel je silný. Je to člověk, takže na něj nemůžeme použít naši spirituální sílu.“

    „A vaše banda goril na to nestačí?“ kývla jsem pohoršeně k Yusukeho bandě. „A tak tam pošlete bezbrannou ženu a idiota?“

    „Já jsem jako ta ženská?“ začal se pohotově bránit X.

    „Prostě si dají pusu… a nebudeme to rozmazávat, ok?“ kývnul směrem ke Kuramovi Koenma.

    „OK… šéfe!“ blýsklo se nebezpečně Kuramovi v oku. Chytil Hieiho za loket, přitáhl ho k sobě a přisál se k němu jako vysavač ke špíně. Dívala jsem se na ně a padala mi čelist. Uběhla jedna minuta a oni se pořád líbali. Dvě minuty…. Tři….  Čtyři… Hiei začal modrat…. A Yukusek zelenat.

    „Ehm,“ odkašlal si Koenma a Kurama konečně Hieiho pustil. Ten se tím nedostatkem kyslíku zapotácel a zpola zemdleně a zpola zasněně zhroutil Kuramovi do náruče.

    „Tak k věci,“ ozval se znovu Koenma. „Tady je složka se všemi informacemi,“ vytáhl z pod stolu žlutou složku a podal mi ji. Rychle jsem jí prolistovala, ale nevěnovala tomu pražádnou pozornost.

    „Hm…zajímavé,“ pronesla jsem, aby se neřeklo.

    „Dostala jsi co si chtěla…teďka s X půjdete a uděláte to…za,“ slezl ze židle a postavil se na zem, tudíž vůbec nešel vidět. „Za Zásvětí…a za krále Enmu,“ ozývalo se za stolem.

    „Krása…krása,“ otíral si lzičky dojetí jeho poskok.

    Protočila jsem očima, jak se na Water hodí. „Tak…asi bysme se měli rozloučit…počítám, že se delší dobu neuvidíme…takže,“ napřáhla jsem ruku a chtěla jít ke stolu, když mi noha ujela na mokrý podlaze a já se zachytila jen tak tak Adise, kterého jsem vzala sebou. A pak sem slyšela dutý náraz.

    Note