Kapitola 11. – Pokus o útěk

Kapitola 11. – Pokus o útěk

Gilbert ve Španělsku

Seděl naproti Antoniovi, který mu nalil pivo, než si také sednul se sklenkou vína a vyčkával, až se Prusko rozhovoří. Španělsko v duchu hořel zvědavostí. Zajímalo ho, proč Gilbert přijel. Šedovlasý trochu upil a pomalu se rozmluvil:„Mám jet do Irska, poslal mě tam Ludwigův nový nadřízený.“

Antoniovi se v očích zvláštně zalesklo při Gilbertově zmínce o Irsku, ale mlčel, zatímco Prusko dál hovořil: „Ludwigovi ke všemu Feliciano prozradil, že Kiku chytil skupinu amerických agentů, mezi kterejma je prý i nějaká holka. Nabídl jsem se, že to ověřím, ale nechci tam jet sám.“

„Takže jsi mě přijel přemluvit, abych jel taky,“ Antonio si povzdychl, když si všiml Gilbertova pohledu. „Ne, já nepojedu, Gilberte,“ řekl nakonec.

„Antonio, ale to přece…“ Prusko se snažil něco namítnout, ale nenapadaly ho argumenty.

„Chceš mě táhnout pryč jen kvůli nějaké holce,“ Antonio nad tím nechápavě zakroutil hlavou, „Ke všemu jsem na straně Osy, a jestli to Arthur zjistí, dopadne to špatně.“

„To na tu holku nejsi ani trochu zvědavej? Ludwig říkal něco o tom, že Japonsku se ta vojanda nejspíš líbí.“

Antonio zrovna upíjel víno, takže se začal dusit, než se mu povedlo polknout.

„Cože?“ Doufal, že se přeslechl.

„Ta holka se asi Kikovi líbí, protože ji odmítl nechat odvézt do Německa,“ vysvětlil mu Gilbert.

„Byla v té skupině agentů?“ zeptal se hnědovlasý opatrně.

„Myslím tím, jestli je Američanka,“ dodal.

„Jo, byla, ale jak se jmenuje, to netuším.“

Gilbert si všiml Antoniova náhlého zájmu, ale nepřikládal tomu, co říkal, moc pozornosti.

Španělsko se zamyslel, „Jedu taky. Musím uznat, že jsem moc zvědavý, která Američanka mohla obalamutit Japonsko a zamotat mu hlavu.“

Gilbert pokrčil rameny.

„Jsem na to taky zvědavej,“ souhlasil a dopil pivo. „Antonio, chtěl bych se tě na něco zeptat.“

„Tak se zeptej rovnou a nemluv o tom.“

„Dobře… Irsko je ženská?“ Gilbert čekal na odpověď.

„Nevím, Gilberte,“ odvětil vyhýbavě.

„Nikdy jsem národ Irska neviděl a Arthur o něm mluvil málokdy. Je možné, že zanikl.“

Antonio doufal, že Prusko se ho nebude vyptávat dál, ale ten byl s takovou odpovědí spokojený, a už se nevyptával, takže se oba mohli ponořit do vlastních myšlenek. Gilbert do těch o tajuplném Irsku, o němž kdysi slýchával mnoho příběhů, a Antonio do přemýšlení o dívce, která mohla tak moc pobláznit hlavu Japonsku.

Thomas Lerner v táboře

Počkal si, až Anthony s Cassidy usnou, ačkoliv plánovali být vzhůru až do večera. Thomas musel nad některými z jejich výmyslů kroutit hlavou, když se handrkovali o názvy, které zněly směšně.

„Létající kuře… pečená brokolice… rovnou řekni, že chceš hovězí pečínku,“ Thomas se Anthonyho nápadům začal smát.

„Alespoň vymýšlím,“ zabručel mafián.

„Stejnak to zní šíleně. Vykašli se na to,“ odvětil jeho hnědovlasý přítel a stěží potlačil úšklebek, když ho černovlasý počastoval vražedným pohledem.

„Tak vymejšlej ty.“

Anthony se podíval po černovlásce, která mu začínala usínat na rameni.

„Spíš bychom už měli přestat. Podívej se na Cassidy. Usíná nám tady.“

Trochu se usmál a v duchu se uchechtl, když sebou černovlasá trochu zamlela, aby si lépe uložila hlavu na Anthonyho rameni. Mafián vykouzlil na tváři něco mezi šklebem a úsměvem, než k sobě spící agentku přitiskl, a za chvíli už spal také.

Thomas se vyplížil ke dveřím, které si otevřel malým drátkem, než se vmísil mezi stovky dalších zajatců, kteří se snažili pilně pracovat. Doufal, že si ho nikdo nevšimne. Snažil se zapadnout mezi pracující a nenápadně se při tom kradl k opevnění tábora, které stále ještě nebylo hotové.

Musel se pokusit utéct. Snažil se neohlížet, aby k sobě nepřilákal pozornost. Zastavil se, když se ocitl sotva milimetr od dřevěné palisády, ale nebylo to proto, že by si snad útěk rozmyslel. Opatrně zaklonil hlavu, jak se katana jednoho z Japonců dotkla jeho krku.

Nevěděl, jestli se ho muž, zřejmě člen japonské tajné policie, kempeitai, nerozhodne hned zabít, ale tichý smích ho ujistil v tom, že Japonec s ním má jiné plány. Nerozuměl ani jedinému slovu, když hlídač začal mluvit, a dva další, kteří stáli poblíž, chytili Thomase pevně za ruce a otočili ho zády k muži, který ho chytil. Voják vytáhl odněkud bič s pevnou rukojetí a švihl. Hnědovlasý pevně skousl rty, aby nevykřikl, když mu nástroj pomsty dopadl na záda a zakousnul se do kůže. Přestal počítat rány, jež dopadaly na jeho dělo a rozdíraly kůži do krve. Po zádech mu z ran stékaly rudé stružky krve a nad vším zněl smích trojice, která se jeho bičováním bavila. Podlomily se mu nohy, dopadl na zem. Přál si, aby ho už nechali. Zavřel oči, zatímco ho další rána bičem poslala k zemi. Zmocnila se ho úlevná temnota.

„Thomasi, vstávej.“

Veselý dívčí hlas se mu ozval u ucha. Ohnal se po narušiteli rukou.

„Nech mě spát,“ zabručel mladík a přetočil se na druhý bok.

„Vstávej. Spal jsi dlouho, lenochu.“

Dívka zněla rozradostněně. Netrvalo dlouho a stáhla z něj peřinu. Pochopil a rychle si peřinu chytil.

„Nech mě spát a nech mojí peřinu.“

Zkoušel se chabě bránit, ale nakonec s rezignovaným povzdechem vstal. Trochu se usmál, když děvčátko vystřelilo z jeho pokoje jak neřízená střela s raketovým pohonem a dívčí smích doléhal až k němu do ložnice. 

Snažil se nesmát, když viděl, jak se jeho sestra pokouší obléknout si šaty, takže jí pomohl se zapínáním. Po tváři se mu rozlil úlevný úsměv, který nahradilo zamračení, když si povšimnul černého smokingu. Zvednul ten kus oděvu a kriticky ho zase pustil na postel.

„Já nepojedu, Lili.“

Pokoušel se odolávat a oplácel pohled zelených očí své mladší sestry.

„Proč ne, Thomasi? Určitě to bude skvělé. Pojeď, bráško.“ Dívka se nevzdávala, snažila se bratra přesvědčit.

Povzdychl si.

„Lichtenštejnsko reprezentuješ ty a ne já. Věřím tomu, že Švýcarsko na tebe dohlédne.“

„Jenže Basch není můj pravý bratr. To jsi ty a já chci, abys jel, bráško.“

 „Lilian…“ Dívka se zarazila, bratr jí tak říkal, když už nevěděl, jak na ni.

„Nechci jet, protože dva představitelé jedné země by působili zvláštně,“ vysvětlil a Lili ho objala, než jí pohled padl na smoking a malinko se zamračila. Thomas si povzdychl.

„Vezmu si ho na jinou příležitost.“

Sledoval, jak se Lili opět šťastně usmála. 

Seděl v kuchyni a mračil se, zatímco v rukou držel lejstro, dopis označený červeným proužkem. Pokračoval v jeho čtení a povzdychl si, jakmile ho dočetl a odložil na stůl. Nechápal, jak mohlo dojít k tomu, aby začala válka, a už vůbec mu nešlo na rozum, že došla až k hranicím Švýcarska a Lichtenštejnska. Udělal si z prstů stříšku, přemýšlel a nepřestával se mračit. Nemyslel na válku, spíš na to, co dělat, aby do konfliktu vyvolaného Německem a Itálií nikdo Lichtenštejnsko nezatáhl.

Musel přijít na způsob, který by umožnil, aby se boj vyhnul jeho a sestřině zemi, ale nic ho nenapadalo. Znovu se podíval na dopis, pak vstal. Měl představu o tom, co udělá, a začínal tušit, že Lili to nepřijme lehce. Nic jiného ho nenapadalo, když si balil věci, několik drobností, do tlumoku, který nechal před postelí, zatímco ze skříně vytahoval tmavé kalhoty a košili.

Litoval, že povolávací rozkaz nemůže odmítnout. Ujistil se zběžně, když si do tlumoku hodil čisté oblečení, že má všechno důležité už zabalené. Nechal tlumok u postele a sešel do kuchyně, ale zatrnulo v něm, když spatřil Lili, jak si pročítá dopis. Přešel k ní a čekal, co řekne. Podívala se po něm, než dopis upustila na zem a pevně bratra objala.

„Nedělej to, bráško,“ zašeptala. Thomas ji přitiskl k sobě.

 „Nemůžu to odmítnout, Lili. Nejde to,“ odvětil tiše.

„Proč ne? Vždycky to nějak jde…“ V očích se jí začínaly lesknout slzy.

„Je to moje povinnost.“

Setřel jí slzy, které si začaly razit cestu po jejích tvářích.

„Lili, slibuju, že se brzo vrátím.“

„Nechci, abys šel,“ špitla, stále ho objímala.

„Nemůžu to odmítnout. Vrátím se, slibuju, sestřičko.“

„Já tě nepustím, Thomasi. Nejezdi.“

Snažila se ho přesvědčit, aby to nedělal, i když se snažila před ním znovu nerozbrečet. Podíval se po dopise ležícím na zemi, než pustil sestru a pomohl jí, aby si sedla, pak sebral lístek ze země a také se posadil. Nechal dopis na stole a pozoroval dívenku.

„Já jet musím, Lili. Nemůžu odmítnout, nemůžu zůstat tady.“

„Ale to přece…“ Zkusila něco namítnout, ale Thomas si jen povzdychl. Sestra ho nepřestávala prosebně pozorovat. „Thomasi, nedělej to. Budeš pryč dlouho a nemusíš se vrátit. Vzpamatuj se, bráško!“

„Lili, já to nemůžu odmítnout! Nejde to! Ten dopis je od nadřízeného.“

„Je to povolání do armády. Já ti to nedovolím!“ Zvýšila na něj hlas.

Vstal.

„Já se tě neptám, Lili, oznamuju ti to. Já… prostě nemůžu sedět na místě a nic nedělat!“

„Thomasi…“ V očích se jí objevil pohled raněného zvířete. Poznal, že přestřelil, ale nehodlal se omlouvat. Vydal se pro sbalené věci, Lili zůstala sedět v kuchyni. Prošel kolem ní ke dveřím a mlčel, tlumok měl hozený přes záda.

Vstala a objala ho.

„Tak se hlavně vrať živý, bráško,“ zašeptala a nechala ho odejít.  

Otevřel oči a zamrkal, aby přivykl světlu. Ležel na břiše. Pokusil se vstát, ale kdosi ho zatlačil zpátky na lůžko.

„Ležte.“

Zastřený, starší hlas, způsobil, že mu po zádech přejel mráz. Přivřel oči, jak ho zabolela zraněná záda. Při pohledu na polštář z krysích chloupků se mu zvedl žaludek. Jako ve snách si uvědomoval, že je v jedné z chatek, které si postavili zajatci z Bataanu a další přeživší z Thajska nebo Barmy. Přestal přemýšlet nad svojí situací a raději se zaposlouchal do toho, co muž říkal.

 „Musíte ležet, aby se vám ty rány zahojily. Dali vám pořádně zabrat. Někdo vás sem donesl. Ošetřili jsme zranění, ale ne dostatečně. Můžeme jen doufat, že se nezanítí. Uděláme, co budeme moci.“

Muž ho opět zatlačil na lůžko.

„Poslechněte,“ domlouval mu.

„Můžeme vám zajistit delší odpočinek od práce v táboře, ale musíte spolupracovat.“

Nechal ho ležet a sednl si vedle na zem. „Naberte síly a prospěte se. My se tady budeme střídat.“ Doktor se usmál, když viděl, že mladík ho poslechl.

Rozhovor Arthura s Wangem

Seděl v jednom ze stanů a čekal, až mu Čína předá vysílačku, a jakmile dostal přístroj do ruky, zmáčknul tlačítko, a téměř okamžitě uslyšel na druhé straně praskání.

„Kuchtička na drátě. Slyšíme,“ ozvalo se z vysílačky a Anglie potlačil vzdychnutí.

„Dej mi Alfréda, žabaři,“ odvětil a slyšel francouzské nadávky, takže vysílačka na malou chvilku skončila dál od jeho ucha, než usoudil, že Francie už přestal klít. Teprve pak se Arthur konečně rozhodl znovu promluvit.

„Japonsko je skutečně na straně Osy. Dostal jsem se do zajateckého tábora, vězní tam vojáky, a nejen americké.“

„Byla tam, Arthure? Našel jsi Cassidy?“ Alfréd zněl starostlivě, až to Anglii zarazilo.

„Nebyla tam, nenašel jsem ji, a Honda nejspíš velí v tom táboře. Viděl jsem ho.“

Sledoval, jak Wang téměř lítostivě zakroutil hlavou, a slyšel z vysílačky Alfrédovo zajíknutí.

„Teď ale bude přednější osvobodit Evropu. Asie ještě vydrží.“

Arthur předestřel další plán.

„Arthure, pošlu Wangovi další posily. Honda sice není na frontě, ale i tak je pořád nebezpečným protivníkem.“

Alfréd zněl rozhodně.

„Vrátíš se do Evropy a s Francisem a Ivanem naplánujete další postup. Do Asie teď pojedu já.“

Arthur raději nic nenamítal, když slyšel, s jakou odhodlaností Alfréd mluví, přestože ho to dost udivilo. Ukončil hovor a pozoroval Wanga, který zaraženě mlčel. Arthur s povzdechem promluvil. „Já ho viděl, Wangu. Kdyby tam nebyl, kdyby tam nepřijel, tak bych se odtamtud nedostal. Vděčím mu za možnost k útěku, za to má můj vděk.“

Čína ze sebe vydal téměř zoufalý vzdech.

„Zdráhal jsem se tomu uvěřit, Arthure. Doufal jsem, že to není pravda.“

Vstal.

„Vrátíš se do Británie a zaměříš se na válku k Evropě. S Kikem si poradím, a jestli zjistím, že tvoje sestra je někde tam, tak tě nechám, abys s ním naložil podle svého uvážení.“

Wang mluvil naprosto klidně, až to Arthura zaráželo.

„Já jen doufám, že ať je Cassidy kdekoliv, bude rozumná.“ Anglie si oprášil zelenou košili.

„To je až tak splašená?“ Wangovi zaznívala v hlase zvědavost. Arthur se uchechtl.

„Splašená je slabý slovo. Alfréd jí říká tornádo hadr.“

„Takže je dost divoká.“ Wang se pousmál a Anglie přikývl, než se rozhodl změnit téma.

„Vrátím se do Británie a po válce bude krocení divoké zvěře.“

Zašklebil se, když si spokojeně promnul ruce.

„Divoké zvěře?“ zeptal se Čína opatrně.

„Irsko mi prostě už dlouho pije krev,“ odpověděl vyhýbavě.

„Tobě nebo Anglii jako státu?“

„Mně,“ povzdychl si Arthur.

„Ta holka je děsná stíhačka. Střela z pistole je oproti ní pouhá moucha.“

„Tobě se líbí,“ konstatoval Wang a zasmál se šokovanému výrazu, který Anglie nasadil a ještě se při tom ublíženě pokřižoval.

„Mně se nelíbí! Neposlouchá, nedodržuje nařízení a neskutečně lituju toho, že se nehodlá podrobit Británii.“

Odpověď jen zabručel. Wang se uchechtl, než Arthurovi vyťal menší pohlavek.

„Hej! Za co to bylo?“ Arthur zněl ublíženě a třel si rukou zátylek.

„Nezapírej. Něco k ní rozhodně cítíš, když o ní mluvíš s takovým zápalem.“

 „Jo, něco k ní cítím… nevraživost,“ odvětil s kyselým úšklebkem.

„Nemám tu holku rád, pije mi krev,“ zabručel.

Wangovi zacukaly koutky úst. „Proč si tohle namlouváš?“

Arthur se uchechtnul.

„Nenamlouvám, já to vím. Ta holka je fakt děsná. Neplní svoje povinnosti, nedělá papíry, je vzpurná a lituju chlapa, kterej se do ní zamiluje.“

„Nelituj. Možná to budeš ty.“

„Nikdy!“ Arthur zbledl a snažil se nedat na sobě znát, že ta myšlenka mu moc proti srsti není, i když ho stejnou měrou děsí, a možná že ještě mnohem víc. Čína se už rozhodl dál Anglii s tímhle tématem netrápit, přestože cítil uspokojení, když viděl, že i Arthurovi jednou došla slova, která by mohl říci na svou obranu.

„Přeju hodně štěstí s krocením,“ řekl nakonec a Anglie si v duchu vydechl, že už má klid.

„Díky za podporu. Bude potřeba, Wangu,“ odvětil Arthur.

„Nemáš zač. Určitě to všechno dobře dopadne.“

Blonďák už neodpověděl, jak se mu myšlenky stočily k Irsku, Laře Derthové, ale i ke Cassidy, protože si o obě dělal starosti.