Kapitola 12

Stoupala na každou dlažební kostku. Rovnoměrně. Jemně jí to uklidňovalo, protože neměla ráda lékařské prohlídky. Onen lékař byl její dobrý přítel, no nic neměnilo na věci, že jí bude brát krev. A to nemá ráda. A vlastně, samotný fakt že musí vyhledat cizí pomoc jí byl proti srsti. Kde asi je a co dělá? Pomalu otevřela loktem vchodové dveře a rozhlédla se po tabuli, která rozposílala lidi na svá patra. Vrať se. I chůze byla najednou těžší. Neneslo jí to jako předtím. Ve výtahu se odtáhla od kašlajícího starce a zmáčkla hrotem klíče knoflík. Myslí na mě? Čekárna byla prázdná. Kromě smutného stolíku s letáky a staré koženkové sedačky tam nebylo nic. Vzdechla a složila si kabelku z ramena. Ať to je už zamnou.

„Vystřete ruku a jemně ní zacvičte.“ Usmála se na ní blonďatá sestřička. Pomalu nevnímala ani ostrou bolest  jehly která jí projela tenkou žílu a natáhla hustou tmavou krev. Druhou rukou si utřela čelo. Chtěla to mít už vše za sebou a to hned. Lékař se zamračil nad její kartou a pak si upravil brýle: 

„Elke, vypadáte zdravá no počkáme si raději na testy. Máte půlhodinku.“ Sterilně se usmál a Elke převrátila oči v sloup. Vzala tašku na rameno a zamířila si to rovnou k automatu na kávu. Měla půl hodiny procházky po nemocničním komplexu. Míjela kašlající lidi, staré babky a matky s dětmi. Odpila si z kelímku a zadívala se na parkoviště. Lidé dolu na ulici přidali do kroku a zem byla najednou tmavší. Malé kapky gradovali do ohlušujícího bubnování na kovové parapety oken a smývali starou špínu. Celá budova byla smutná.  Smutná a stará. Zmačkala kelímek a hodila ho do koše. 

„Skvělí den,“ vzdechla si a pobrala se do ordinace. Sedla si na upocené, kožené sedadlo a čekala. Čekala…   Dveře se otevřeli a hezká sestřička se postavila do chodby. Elke byla jediná kdo ještě čekal, vstala a vešla dovnitř. Lékař se zvláštním úsměvem na veliké, měsíční tváři něco sdělil blondýnce a ta se melodicky zahihňala. Píchl pár krát do papírů a otočil se na židli k unuděné černovlásce. 

„Tak už víte co mi je?“ zeptala se nervózním hlasem a přeložila si nohu přes nohu. Patu si vyndala z boty a klepala o kovovou nohu stolu. Lékař se opět usmál, no nebyl to už umělý úsměv, byl čistý a přejný. 

„No, není vám nic na co by se umíralo.“ Roztáhl široké tváře. Popadl malý papírek s grafy z laboratoře a posunul ho k ní. Signální rudý kroužek hlásil vysoké hodnoty čehosi..

„Gratuluji, jste těhotná,“ řekl lékař a začal jí vypisovat lístek ke gynekologovi. 

„Prosím?“ zopakovala tiše, a kdyby neseděla, už by ležela na zemi. Zlé, černé kruhy jí rozmázly výhled na tlustého doktora a zalapala po dechu.

„Čekáte dítě, už tři týdny.“ Ukázal prstem na rozmazaný rudý graf. Elke si rychle v hlavě srovnala kdy se naposled milovali. Milovali? Vzájemně se líbali a říkali si jak se milují? Ne. Opřel jí o kuchyňskou linku a bolestivě si jí vzal. A ona se nevzpírala. Nasucho polkla. Jak jsem mu mohla uvěřit? Bolest jí sevřela hrdlo. Datum vycházel plus mínus na den, kdy ji opustil. Ne, on mě neopustil. Vrátí se. Musí. Podekovala a vzala si papírek ze stolu. Kdyby tam zůstala déle, plakala by. A moc. Byla obdařena ještě sladkým úsměvem sestřičky a odešla tak rychle jak to jen šlo. Vyběhla na čerstvý vzduch a kapky deště jí stékali po tváři. Děkovala bohu že prší. Jako vždy, když byl s ní. Vždy pršelo. Jeho energie byla tak tragická že nebe řvalo jako ona teď. Cítila, že se nemůže nadechnout. Ted má být na všechno sama? Rychle přeběhla do úzký uličky která ústila k její vchodu. Pomalu vyšlapala všechny schody a zastavila se před svými dveřmi. Voda z ní kapala na podlahu a ona potichu řekla:                 

„Já budu matka. Nikdy jsem si to nedokázala představit. Vím dobře kdo je otec. To dítě… Jak mu vysvětlím, že jeho otec je válečník a není reální? Že se možná už nikdy nepotkají a ona nebude nikdy vědět, co se mu stalo? Ne, už dávno ne. Tohle je největší důkaz o tom, že nejsem blázen. Nelituji toho. Jsem ráda  že to mohl být někdo z jiného světa, výjimečný. Někdo při kom se cítím živá. Vrátí se však? A když, lze vychovávat dítě s někým jako on? Bude chodit do poradny a zjišťovat správnou teplotu mléka na svém loktu“? Elke se zahleděla na polo vypsaný papírek. Kolonka jméno otce byla prázdná. 

„Příjmení? Má ho vůbec? Proč jsem se sním zapletla, proč jsem vůbec hrála tu blbou hru. Ach, je tady ještě budoucnost pro někoho jako já? Pro nás? Dá nám svět ještě šanci?“ Elke zatnula pěst a kopla do dveří. Nenávidím tě. Tolik se toho stalo za tak krátko. Slza jí stekla po tváři dolů. Ted, když čekám tvé dítě, vrat se ke mně…