Kapitola 12

Pro Naruta nebylo úplně lehké se vypořádat s tím, že je zamilovaný do kluka. Jistě, z čistě morálního hlediska věděl, že to není nic špatného, teoreticky nic, za co by se měl stydět. Koneckonců, už dávno bylo schválené registrované partnerství a společnost se přece jen na páry stejného pohlaví dívala shovívavěji než kdysi. O to nic. Jenže školní společnost, to bylo něco jiného. Mezi vrstevníky sice na téma „buzíci“ kolovaly nejrůznější vtipy, občas dokonce nějaký kluk ze srandy změnil hlas na „přihřátý“ nebo oslovil svého kamaráda přezdívkou „zlatíčko“, „miláčku“ nebo „broučku“, v těch sprostějších verzích dokonce někdy kluci imitovali homosexuální styk, ale vždycky se jednalo o recesi, které se zasmála celá třída, nikdy to ani jeden z chlapců nemyslel vážně. Dokonce když v hodině psychologie, což byly jediné hodiny, kde se spolužáci nebáli vyjádřit upřímně svůj názor, jednou diskutovali o homosexualitě, naprostá většina hochů, ne-li úplně všichni, se vyjádřili negativně, nebo že to považují za něco nepatřičného. Dívky byly v tomhle ohleduplnější, těm to prý tolik nevadilo. Přesto Naruto z doslechu věděl o pár klucích na škole, co jsou prý gayové, ale nikdy nepátral po tom, zda je to pravda nebo jen fámy. Popravdě, blonďák o tomhle nikdy moc neuvažoval. Vždycky se nějaké takové srandičce zasmál, ale v životě by si nebyl připustil, že se jednou dostane do situace, kdy se zamiluje do jiného kluka. Naruto už za sebou měl jeden vztah. Ve čtrnácti letech se na táboře seznámil s jednou dívkou, která se jmenovala Amaru a dal se s ní dohromady. Nešlo o nijak vášnivou lásku, spíše o letní poblouznění, které do začátku školy odeznělo. Amaru ho naučila líbat. Byla sympatická, trochu ztřeštěná jako Naruto a celé dva týdny, po které tábor trval, strávili spolu. Při odjezdu si vyměnili telefonní čísla a nějaký ten týden si ještě psali. Ale jak už to tak bývá, když byli od sebe daleko, postupně se ta zamilovanost vytratila a vyhasly i SMSky. Pak Naruto nastoupil na gympl do prváku a setkal se se Sakurou, která ho okamžitě okouzlila. Až donedávna byla jedinou osobou, s níž chtěl být po všechen svůj volný čas. A teď tu najednou byl Sasuke. Vysoký, černovlasý, dokonalý, neodolatelně přitažlivý. A Naruto se do něj bezhlavě zamiloval. Byla to věc, která ho činila tak šťastným, jak snad od začátku roku ještě nebyl, ale zároveň mu přidělávala starosti. Kromě toho, že se Naruto bál, co by případně na jeho lásku řekli spolužáci, ho tížila mnohem horší obava. Sasuke byl zcela jistě na holky. Jeho pověst školního svůdce ho líčila jako zapřísáhlého heteráka. Každá holka ho chtěla. Každá o něm snila. Mohl mít každou, na kterou by ukázal. Jakou měl Naruto šanci v porovnání s tolika kráskami, které po něm toužily? Všechny tyhle myšlenky se Narutovi honily v hlavě, když ve středu dostal oznámkovaný svůj test z chemických rovnic. S nemalým údivem zjistil, že dostal jedna až dva.

„Dík za ten manganistan.“ Zašklebil se na Kibu, který dostal za jedna.

„Za málo.“ Přikývnul hnědovlásek a oba si plácli. V průběhu hodiny v Narutovi narostla naléhavá potřeba, takže zhruba v polovině výkladu o hliníku se vytratil na záchod. Pánské toalety byly na jejich patře, akorát v jiné chodbě, takže nemusel chodit příliš daleko. S úlevou zapadl dovnitř a zamířil k jedné mušli. Jelikož to bylo uprostřed vyučování, nikdo jiný tam nebyl. Tedy až do té doby, než se otevřely dveře a dovnitř vešel Sasuke Uchiha v doprovodu modrovlasého Suigetsa, oba zabráni do nějakého rozhovoru.

„Ahoj Naruto.“ Pozdravil blonďáka černovlasý chlapec, když ho zaregistroval a postavil se k toaletě o jedno místo vedle.

„Čau.“ Oplatil mu Naruto a trochu rozpačitě se pousmál, než odvrátil pohled. Nedalo se říct, že by chlapecké záchody byly zrovna tím ideálním místem, kde by se chtěl se Sasukem potkat, ale lepší než drátem do oka že? Suigetsu, který se rozhodl vykonat svou potřebu ještě o jedno místo dál, překvapeně přelétl pohledem od Sasukeho k Narutovi a zpět. Očividně se divil, že se ti dva zdraví, ale nic neříkal. Na chvíli bylo trapné ticho. Naruta docela zajímalo, proč nešli Sasuke a Suigetsu na záchod ve svém patře, protože věděl, že se tam také jedny nachází. „Co vy dva tady?“ prolomil mlčení.

„Máme volnou hodinu, tak jsme byli dole v bufetu.“ Vysvětlil Sasuke a zapínal si poklopec, „ty se ulejváš?“.

„Musel jsem si odskočit.“ Pokrčil rameny Naruto, „a stejně, koho zajímá hliník?“.

„Takže chemie.“ Usoudil Sasuke a všichni tři se přesunuli k umyvadlům, aby si opláchli ruce, „máte Smrčka?“.

„Jo.“ přisvědčil blonďák, zatímco mu na ruce chlístala voda z kohoutku.

„Ten není tak špatnej.“ Zhodnotil černovlasý chlapec a vymáčkl si do dlaní trochu tekutého mýdla, „co říkáš, Suigetsu?“.

„Jo, dědouš je v pohodě.“ Souhlasil oslovený. Když si chlapci otřeli ruce do papírových ručníků, Sasuke se opřel o jedno umyvadlo, založil ruce na prsou a pronikavě se zahleděl Narutovi do obličeje.

„Tak… co děláš v pátek večer?“ zeptal se. Naruto v tu chvíli musel myslet jenom na to, jak mu to v černých kalhotách a temně modré košili, kterou měl rozepnutou, takže pod ní bylo vidět bílé tričko, šíleně sluší. Stěží si dokázal přebrat v hlavě smysl jeho slov.

„V pátek? Nevím, asi nic, proč?“ dokázal ze sebe vypravit a omámeně vnímal Sasukeho vůni.

„No, já, Suigetsu, Juugo a Karin jdeme v osm do kina na Sherlocka Holmese. Nechceš jít s námi?“ nadhodil Uchiha.

„Cože?! Co blbn-“ vyjekl Suigetsu, který nedokázal potlačit prvotní reakci. Blonďák ho chápal. Naruto do jejich sekty nepatřil, nikdy se s nimi nebavil, vlastně je skoro vůbec neznal a všichni ho považovali za outsidera. Sasuke ho však umlčel jediným pohledem, takže zavřel pusu a trochu zamračeně a trochu šokovaně se díval z jednoho chlapce na druhého. Naruto měl původně v plánu odmítnout. Doopravdy, něco jiného bylo zajít se Sasukem někam sám a jít někam se Sasukem a jeho partou. A věděl naprosto jistě, že kdyby požádal Kibu, aby šel taky, odmítl by, protože Kiba nesnášel Sasukeho i celou jejich skupinku. Už už se nadechoval k záporné odpovědi, když se jeho oči setkaly se těmi černými. Stačil zlomek vteřinky a Naruto věděl, že je ztracen. Dvě temné hlubiny ho neodvratitelně stahovaly do své moci, měl pocit, že se topí, topí se v té černé záplavě, ale i když se utápěl v těch smolně tmavých vodách, věděl, že se neutopí, a kdyby, komu by to vadilo? Jemu teda rozhodně ne… Sasukeho pohled ho naprosto hypnotizoval, fascinovaně hleděl do jeho očí a na chvíli si byl zcela jistý, že Sasuke moc dobře ví, jaký vliv na něj tohle spojení má a věděl taky, jak ho má použít. Naruto cítil, že je zcela ztracen a uvědomoval si, že teď by mu Sasuke mohl rozkázat cokoli na světě a on by nedokázal odmítnout… Z hlavy se mu vypařily všechny racionální myšlenky a zůstal jenom Sasuke, jenom jeho uhrančivé oči a neodolatelný obličej.

„Dobře, takže v pátek v půl osmé v Plaze?“ slyšel se říkat a vlastní hlas mu zněl tak cize, nakřáple a ochraptěle.

„Výborně.“ přikývl Sasuke a nepřestával mu hledět do očí. A Naruto nedokázal dělat nic jiného, než mu ten pohled opětovat jako zmámená oběť krajty, jako kořist otupělá mocí hypnotizujících očí. Trvalo to snad jen minutu, snad celé věky.

„Měl bych jít…“ vymáčkl ze sebe blonďák, ačkoliv celá jeho osobnost se té myšlence zuřivě bránila. Nechtěl jít, chtěl tu zůstat a dívat se Sasukemu do očí, dokud by se svět kolem nich dočista nerozpadl.

„Tak jdi.“ Řekl tiše Sasuke, ale zrak neodtrhl. Naruto nasucho polkl. Nedokázal se ani pohnout. Konečně Sasuke odvrátil pohled. Pro Naruta to bylo, jakoby mu právě někdo uvolnil spoutané ruce nebo možná jakoby se probudil z nějakého snu a zhluboka se nadechl. Ani nevěděl, že celou tu dobu zadržoval dech. Překvapeně zamrkal a najednou si začal uvědomovat i ostatní věci. Jako třeba, že měl být už dávno zpátky na vyučování nebo že v místnosti byl pořád ještě i Suigetsu, který teď těkal pohledem od jednoho k druhému ve směsici zvědavosti a nevíry. Rychle zamířil k východu z toalety a než se za ním zavřely dveře, zaslechl ještě Sasukeho připomenutí:

„Takže v pátek v půl osmé.“.

Naruto se Kibovi nesvěřil s tím, že jde do kina se Sasukem Uchihou a jeho partou. Věděl, že by na to jeho přítel nemusel reagovat nijak pozitivně. Popravdě, během čtvrtečního dne a odpoledního pátečního vyučování několikrát zapochyboval, jestli bylo vůbec rozumné na ten návrh přistoupit. Jistě, chtěl jít se Sasukem do kina, přál si sedět vedle něj ve spoře osvětleném sálu. Dokonce by mu nevadilo ani kdyby nic nepromítali. Stačilo by jen, aby zkrátka mohl být se Sasukem, čichat jeho vůni a pozorovat ho. Jenže se mu do toho všeho moc nechtělo, když věděl, že spolu s černovláskem budou v kině taky Suigetsu, Juugo a Karin, se kterými ve své podstatě nikdy v životě nemluvil. Ne že by vadilo, že se neznají, koneckonců, Naruto neměl nic proti seznamování se s druhými lidmi. Šlo o to, že oni byli jako Sasuke. Arogantní, povýšení, nadnesení. O Sasukem teď aspoň věděl, že takový není vždycky a navíc byl do něho celý blázen. Ale ti tři… Naruto si povzdechl a dál si zapisoval dnešní výklad o punských válkách. Po závěrečném zazvonění si sbalil do báglu všechny věci a právě se s Kibou chystali zvednout židle, když k nim přistoupil Shino.

„Hele kluci, Shikamaru má dneska večer doma volno, jeho rodiče jdou do divadla na nějakej maratón, ale budou tam až do rána, takže Shiki pořádá takovou malou pařbu. Přijdete?“ nabídnul jim.

„Jasná věc.“ Souhlasil nadšeně Kiba a zazubil se na Shina.

„Promiň Shino, já nemůžu přijít.“ Zavrtěl hlavou Naruto a nadhodil si batoh na zádech.

„Proč?“ podivili se dvojhlasně Kiba i Shino.

„Něco už mám… jdu… jdu s Irukou na nějakou akci.“ Vymlouval se blonďák a vyhnul se pohledu Kibových očí.

„To je škoda Naruto, ale nevadí, tak příště! Kibo, s tebou počítám.“ Přikývnul Shino a odspěchal za Shikamarem a Choujim. Naruto s Kibou vykročili směrem ze třídy. Kiba počkal, dokud nebyli kluci mimo doslech a pak řekl:

„Takže co děláš doopravdy?“. Naruto zapřemýšlel. Říct Kibovi pravdu by bylo jako strčit hlavu do oprátky. A na nikoho jiného než na Iruku se vymluvit nemohl, protože všichni jeho noví kamarádi budou nepochybně dneska kalit u Shikamara.

„Prostě se mi tam nechce. Není mi moc dobře.“ Povzdechl si nakonec. Musel uznat, že tahle výmluva nebyla tak špatná. Přidávalo jí na věrohodnosti, že po celou dnešní dobu vyučování toho moc nenamluvil, když dumal nad tím, jestli byla nebo nebyla chyba Sasukemu kývnout na návrh s kinem.

„Aha… doufám, že neonemocníš, to by byla ve škole nuda. Radši si vezmi nějakej prášek, pro jistotu.“ Odvětil Kiba a doprovodil Naruta na zastávku. „Hele, tak já o víkendu zaskočím, pokud nebudeš lazar jo? Měj se, Naruto!“ rozloučil se s ním, když blonďákovi přijela ta správná tramvaj.

„Jasně, díky Kibo. Ahoj!“ oplatil mu Naruto a nastoupil dovnitř. Měl trochu výčitky svědomí, když viděl, že si o něj Kiba dělá doopravdy starosti.

Naruto dorazil domů, kde kromě Breta nikdo nebyl. Chvilku se se psem mazlil, pak ho pustil do zahrady, aby se vyvenčil. Zamyšleně si připravil oběd, aniž by doopravdy vnímal, co vlastně jí. Jako obvykle po jídle sklidil nádobí do myčky, přešel do svého pokoje a zkontroloval e-mail. Potěšeně ho bodlo, když zjistil, že má opět ve schránce zprávu od neznámého kontaktu. Bez váhání na něj kliknul. Odpověď na jeho naléhání to nebyla, zato mail obsahoval další krátkou básničku.

Neuplyne noc a neuplyne den, aby se mi nezdál o tobě sen. Chci tě líbat, chci tě moc, chci tě hladit celou dlouhou noc…

Naruto se usmál a jako vždy ho zaplavil pocit radosti. Určitě je to Sasukeho práce, určitě! Nebo v to aspoň doufal. Napadlo ho, že kdyby se mu podařilo se dneska večer ocitnout se Sasukem sám, mohl by se ho na to nějak nenápadně zeptat. Také si říkal, zda by nebylo od věci zkusit také vymyslet nějakou takovou básničku a přeposlat ji tomu nicku na oplátku. Zatím se však zmohl jen na podobnou odpověď, jako psal vždycky. Poté si pustil hudbu a místo ke své oblíbené hře na počítači s názvem „Dračí oko“ zasedl k učení. Měl v úmyslu podívat se ještě před kinem na zeměpis. Hrůza, začátek června a neuplyne jediný den, kdy by nepsali nějakou písemku, diktát, čtvrtetku nebo někdo nezkoušel. Učitelé se zřejmě rozhodli na poslední chvíli nasbírat co nejvíc známek. Kolem páté, právě když Naruto otráveně odhodil sešit, dorazil z práce Iruka. Naruto zívl, protáhl se a šel ho pozdravit.

„Ahoj.“ Uvítal ho, když si Iruka v chodbě zouval boty.

„Nazdar Naruto.“ Oplatil mu hnědovlasý muž a na věšák pověsil pás se zbraní, ačkoliv ho z ní Naruto nikdy neviděl střílet, „jak bylo ve škole?“.

„Jako ve škole.“ Zazubil se Naruto, „nuda. Budeš jíst?“.

„Ne, obědval jsem v práci. Poslyš, Naruto, jsem tu jenom na skok, jdu na bowling s Kakashim a pár kolegy. Nechceš jít taky?“ informoval ho Iruka.

„Ne… ne, já totiž jdu večer do kina. Hm… se Sasukem Uchihou.“ Přiznal Naruto.

„Aha, fajn, aspoň já i Kakashi budeme vědět, kde vás oba můžeme najít.“ Usoudil muž s jizvou, „máš peníze? Počkej, něco ti dám…“.

„Ne, to je dobrý.“ Odmítnul Naruto, ale Iruka mu přesto podstrčil dvě stovky.

„Tak děkuju.“ Usmál se blonďák. Dvě hodiny, které zhruba zbývaly do chvíle, než se měl s ostatními sejít v Plaze, využil blonďákm k tomu, aby se pečlivě vykoupal a upravil, protože chtěl udělat večer na Sasukeho dojem. V sedm hodin vypnul počítač, nechal Bretovi otevřené dveře do zahrady a vyšel z domu. Lomcovala jím nervozita, když vykročil směrem na autobus.