Kapitola 12

Naruta ráno probraly sluneční paprsky, které se opřely do vysokého okna v komnatě, u kterého už někdo stačil roztáhnout sametové závěsy. Chvíli ještě mžoural, aby si jeho nebesky modré oči zvykly, když se ode dveří ozval hebký hlas:

„Šípková Růženka už je vzhůru?“ Naruto trhnul hlavou tak prudce, až ho zabolelo za krkem. Stál tam Sasuke, v tmavých kožených kalhotách a černé košili, opíral se zády o pevné dřevo a ruce měl zkřížené na prsou. Jeho onyxové oči jen jiskřily, když se lehce pousmál, až Naruta příjemně zamrazilo.

„Jestli vy jste princ, tak to teda za moc nestojíte.“ Zamumlal blonďák a zívl, „pokud vím, tak jste mě měl vzbudit polibkem, ale tady aby se člověk nakonec probíral sám.“. Sasukeho úsměv se rozšířil do pobaveného šklebu. Na někoho, kdo se ještě před čtyřmi dny třásl strachy, jakmile se ho někdo dotkl, ten blonďatý klučina až moc rychle pochopil, jak se tahle hra hraje. Učenlivé štěně!

„Vážně? Tak to mě moc mrzí.“ Zalitoval Sasuke jedním ze svých nejsvůdnějších tónů, až Naruta okamžitě začalo polévat horko, „nechceš si ještě lehnout, že bych to hned napravil?“ Naruto polkl a zachvěl se očekáváním.

„Dobře. Máte třicet sekund na to, abyste mě probral, tak se snažte.“ Vypravil ze sebe tím nejpevnějším hlasem, jakého byl schopný, položil hlavu zpátky na polštář a zavřel oči. Sasuke nevěřícně nadzvedl obočí, ale potom s tichým smíchem zamířil k posteli. Posadil se na jejím okraji a nahnul se nad „spícího“ blonďatého chlapce a bez váhání spojil jejich rty. Přejel jazykem po hradbě stisknutých zubů, aby si vynutil přístup do Narutových teplých úst. Chvíli si s ním pohrával, než se odtáhl a Naruto otevřel oči.

„Lepší?“ přimhouřil ty své vyzývavě Sasuke a zblízka patřil do studánkově modrých duhovek.

„Mnohem.“ Odvětil Naruto a tváře mu lehce zrůžověly, když se trochu plaše usmál.

„Tak se pojď najíst, po snídani ti chci ještě něco ukázat.“ Pravil Sasuke tiše a vstal. Naruto si zívl na plnou pusu, protáhl se a chystal se převléci, když si náhle vzpomněl na události předchozího večera.

„Kde jste byl v noci?“ vyjekl rychle a pohlédl na upíra. Mladý šlechtic už mezitím naléval víno do dvou číší a chvíli trvalo, než mu odpověděl otázkou:

„Proč, čekal jsi na mě?“ Světlovlasý chlapec uhnul očima a o něco víc se zarděl. Nechtěl mu přiznat, že bděl skoro do tří hodin, aby byl vzhůru, až přijde Uchiha spát. Marně, celou noc zůstal v posteli sám.

„Tak kde jste byl?“ zopakoval Naruto a začal si oblékat čerstvě donesené šatstvo. Sasuke se posadil do křesla a napil se ze svého poháru. Nic neřekl. „To je to tak tajné?“ utrousil sarkasticky Naruto, který se konečně také posadil ke stolu, aby se pustil do snídaně.

„Byl jsem na lovu.“ Pronesl temně Sasuke a jeho půlnočně černé oči se upřely na blonďáka, jež ustrnul se soustem na půli cestě k ústům. Chvíli bylo ticho, než se Naruto vzpamatoval a dokončil pohyb.

„Aha.“ Zamumlal, než začal žvýkat, ale tentokrát chuť jídla jaksi nevnímal. Sklonil pohled do talíře a věnoval svou pozornost šunce. Lehce ho mrazilo v zádech při pomyšlení na to, co Sasuke před pouhými několika hodinami dělal. Žaludek se mi zahoupal děsem a poněkud morbidně uvažoval, kdo asi byl onou obětí hladového upíra.

„Jsi znechucený, Naruto?“ zeptal se tiše Sasuke a bedlivě si ho prohlížel. Blonďáček na to pár okamžiků mlčel, než trochu trhl rameny.

„Asi se musíte nějak živit.“ Zachraplal podivně nakřáplým hlasem a snažil se uklidnit. Věděl přece, že to tak dělají. Pravděpodobně museli mít na kontě stovky lidských životů. Byli to upíři, byla to jejich přirozenost. Takhle to prostě na světě chodilo, slabší se stávali oběťmi silnějších. Nejstarší zákon přírody. Naruto se zhluboka nadechl a polkl. Zakázal si jakékoli další myšlenky na to, co se muselo včera v noci dít. Odkašlal si a mezi jednotlivými sousty konverzačním tónem prohodil: „Takže, už se konečně dozvím, co šel včera Sarutobi zařizovat? Večer jsem se ho ptal, ale nepověděl mi to.“. Sasuke si pobaveně odfrkl. Bylo mu jasné, že se Naruto snaží změnit téma, aby nemusel myslet na to, že se právě nachází v jedné místnosti s vrahem.

„Jistěže.“ Odvětil a naklonil trochu hlavu na stranu, „až se najíš, ukážu ti to.“. Naruta začala opájet jeho vrozená zvědavost a tak se snídaní pospíchal – v rychlosti zhltal zbytek pokrmu a ještě než pořádně spolkl poslední kousek potravy, už se zvedal.

„Můžeme jít.“ Hlásil nadšeně, až se Sasuke musel usmát jeho natěšenému tónu.

„Zvědavost je děsná vlastnost, víš to?“ konstatoval s lehce přimhouřenýma očima. Naruto se zazubil a pokrčil rameny:

„A vy ji snad postrádáte?“ Sasuke náhle trochu nakrčil obočí a zvláštním hlasem řekl:

„Naruto… můžu tě o něco požádat?“. Zlatovlasý mladík vykulil své azurové oči. To bylo poprvé, co se k němu upír obracel s prosbou, vůbec si nepomyslel, že by se to někdy mohlo stát. Co asi tak bude chtít?

„No… jistě, ovšem.“ Přisvědčil, ale podezíravě si mladého šlechtice změřil pohledem. Sasuke se pousmál.

„Přestaň mi už vykat, Naruto.“ Pronesl klidně a zadíval se mu do pomněnkových studánek, „já mám jméno.“. Blonďák překvapeně vydechl. Čekal všechno možné, ale tohle ne. Poněkud ho to zaskočilo.

„D-dobře.“ Vyhrkl nejistě, „tak jo… fajn. Ehm… Sasuke.“. Sasuke malinko přikývl, dopil svou číši, vstal a poté otevřel dveře od komnaty.

„Tak pojď.“ Pobídl svého společníka a pokynul ven z místnosti. Blonďák kolem něj s váhavým zaculením prošel na chodbu.

Rozlehlým kamenným nádvořím procházely dvě chlapecké postavy. Oba mladí muži se na první pohled lišili tak křiklavě, že to až bilo do očí. První, ten, který šel o půl kroku napřed, byl na svůj věk poměrně vysoký a štíhlý, měl vlasy barvy havraních křídel a stejný uhlový odstín měly i jeho oči, což bylo zvlášť patrné vzhledem k hebce smetanovému zbarvení jeho pokožky. V kožených tmavých kalhotách a černé košili vypadal jako temné vtělení samotného boha krásy. Druhý chlapec byl střední postavy, celkem dost hubený a bohatá hříva zlatě blonďatých vlasů zářila v ranním slunci. Měl o něco tmavší zdravou pleť a jeho oči byly jasně modré. Zračila se v nich čistota a bezelstnost. Na sobě měl béžové kalhoty a bílou košili a v tom jeho nevinném obličeji bylo něco andělského.

„Kam to jdeme?“ zajímal se Naruto a zvědavě Sasukeho následoval, zatímco polykal doušky panensky svěžího vzduchu.

„Uvidíš.“ Ohlédl se Sasuke přes rameno a rázoval přes kamenné dláždění směrem k jedné části hradu, přímo k dřevěným vratům, které sloužily jako vchod do rozsáhlého komplexu. Naruto pochopil, kam ho Uchiha vede, když se k nim přiblížili a on zaslechl koňské ržání a frkání.

„Stáje!“ konstatoval udiveně. Sasuke s úsměvem přikývl a to už se zarazili u dubové přepážky. Otevřel dvířka a gestem pokynul blonďákovi dovnitř. Naruto vstoupil do teplé vůně sena a zvířecího pachu. Po obou stranách maštale byly vybudovány dřevěné boxy ke stání a v nich různě přešlapovalo, pohazovalo hlavami nebo přežvykovalo krmení asi dvacet koní. „Páni.“ Vydechl ohromeně Naruto a rozhlížel se kolem dokola. Zastavil se u každého zvířete a Sasuke mu o něm řekl jak se jmenuje, odkud pochází a co je na něm zajímavého. Vesměs tu byli jenom koně vzácného chovu, dobře stavění hřebci a krásné vznešené klisny. Zbarvení bylo dost různorodé, ale na všech bylo vidět, že je o ně dobře postaráno.

„Tohle je Norbu, Itachiho kůň.“ Informoval ho Sasuke, když stanuli před nádherným běloušem, z jehož zářivě sněhové srsti skoro bolely oči, „má vynikající rodokmen a je hodně rychlý. Navíc má i skvělou povahu, viď Norbu?“. Mladý Uchiha natáhl ruku a pohladil ho po lících a hřebec přivřel své laskavé oči na znamení, že mu to dělá dobře.

„Je úžasný.“ Přiznal Naruto a obdivně hleděl na ušlechtilé zvíře. O další dva boxy dál ve svém stání přešlapoval vysoký hřebec, jehož srst se zdála barvená tou nejčernější nocí a jemuž v tmavých očích jiskřilo a v nohách hrál tekutý oheň.

„Daemona už znáš.“ Pravil Sasuke a když si stoupl k dřevěnému pažení, černý kůň přistoupil blíž, aby ho jeho pán mohl popleskat po tváři. Sasuke jemně hladil sametové nozdry a Daemon spokojeně zafrkal. Pak začal čmuchat vpředu u Sasukeho košile, jakoby něco hledal. Naruto celé dění zvědavě pozoroval, ale z opatrnosti se držel poněkud dál – měl už s Daemonem vlastní zkušenosti. „No jo, no jo, ty pacholku.“ Zasmál se tiše Sasuke a z kapsy kalhot vytáhl pamlsek, který kůň s nadšeným zaržáním schroustal. Uchiha ho ještě jednou plácl po krku a pokynul Narutovi, aby šli dál. Prohlédli si další asi tři koně, když se zastavili u jednoho, který měl ocelově šedou barvu a na rozdíl od ostatních stál ve svém boxu úplně klidně, jakoby byl vytesán z chladného kamene.

„A tenhle?“ ukázal na něj blonďák.

„To je Arkas. Madarův hřebec.“ Odtušil Sasuke a Naruto po něm střelil rychlým pohledem, jelikož to řekl zvláštně netečným tónem. „Je to dost zákeřný kůň.“ Pokračoval Sasuke, „okamžitě vycítí, jestli se ho bojíš a pokud ano, nikdy ho neosedláš. Dá se s ním vyjít, ale musíš mu dát najevo, že máš navrch. Jinak je to ovšem perfektní kousek. Rychlý jako šipka a hlavně je hodně vytrvalý. Zvládne běžet v jednom kuse déle než ostatní koně. Tak pojď sem, Arkasi.“. Sasuke se ještě o krok přiblížil a autoritativně se zahleděl hřebci do očí. Kůň se poprvé pohnul a poslušně nastavil svou hlavu k podrbání. Naruto si zatím prohlížel kovové zbarvení jeho srsti, jeho temně šedivou bohatou hřívu a ocas. Tmavé oči zvířete se mu zdály podivně nečitelné. Postupovali dál, už jim moc koní nezbývalo. Konečně stanuli úplně u posledního stání, v němž na čerstvé slámové podestýlce přešlapoval krásný hnědák s bílou lysinkou, která se táhla od čela až na nozdry. Vypadal dobře a přátelsky a hned, jak k němu přistoupili, už natahoval zvědavě hlavu přes dřevěnou přepážku.

„Ten je hezký.“ Zareagoval Naruto dřív, než mohl Sasuke něco říct a váhavě hřebečka pohladil. Zvíře spokojeně zamručelo a lísalo se k blonďákově dlani.

„Líbí se ti?“ zeptal se Sasuke s mírným úsměvem.

„Jistě.“ Přitakal Naruto. Měl dojem, že je to rozhodně jeden z nejkamarádštějších koní tady ve stájích.

„Jmenuje se Oriaash. Je tvůj.“ Prohlásil Sasuke klidně. Naruto ztuhl a pohlédl na upíra jako by se zbláznil.

„Děláte si legraci.“ Zašklebil se, protože to považoval za vtip.

„Nežertoval jsem. A myslím, že jsem tě žádal, abys mi tykal.“ Upřel na něj Sasuke své černé oči.

„Promiňt… totiž promiň.“ Zamumlal Naruto. Bylo to zvláštní, nemohl si zvyknout upírovi tykat. „Ale… přece nemůžeš myslet vážně…“ ohromeně pohlédl na koně a zpátky na Uchihu.

„Myslím to smrtelně vážně.“ Opáčil Sasuke, „viděl jsem včera, že se ti jízda na koni líbila, ale taky jsem viděl, že se Daemona bojíš–“.

„A divíš se?“ zahučel Naruto s drobným úsměškem.

„ – takže jsem si říkal, že bude lepší, když budeš mít vlastního koně. Takhle spolu budeme moct jezdit. Tak jsem poslal Sarutobiho do vesnice k Hatake Kakashimu. To je totiž náš koňák. Nechal jsem pro tebe vybrat Oriaashe, je to milý hřebec.“ Doložil Sasuke a opětoval Narutovi ten vytřeštěný pohled. Chvíli bylo mezi nimi ticho.

„Ale já tohle… to nemůžu přijmout, Sasuke.“ hlesl Naruto. Černovlasý chlapec se mu pronikavě zahleděl do očí a přestože nevyřkl jediné slovo, ten výraz v tmavých duhovkách znamenal jednoznačný rozkaz. Naruto cítil, jak pod tíhou té jeho autority taje veškeré jeho odhodlání. Trvalo to jen pár okamžiků. „Já ale…“ zachraptěl blonďák rezignovaně, „já neumím jezdit na koni.“.

„Tak se to naučíš.“ Ujistil ho Sasuke jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Naruto pochopil, že nemá smysl odporovat.

„Kdy?“ otázal se smířlivě a s lehkou dávkou pobavení v hlase.

„Hned teď.“ Šokoval ho Sasuke odpovědí.

„Cože?“ vyjekl Naruto a vytřeštil na upíra oči, ale Sasuke už otvíral dřevěná vrátka, která je dělila od ušlechtilého zvířete.

„Ne, počkej… Sasuke, vážně…“ začal Naruto koktat, ale černovlasý chlapec ho přerušil:

„Dám mu uzdu, ale osedláš si ho už sám, ano?“. Aniž by čekal, jestli s tím bude Naruto opravdu souhlasit, neohroženě vstoupil do boxu ke koni, sundal z hřebu zatlučeného v jednom sloupu uzdu, popleskal hnědáka po tváři a pak mu zkušeným hmatem nasadil do huby udidlo. Než se Naruto nadál, měl Oriaash připevněné na hlavě všechny řemínky a Sasuke mu podával otěže. „No tak.“ pobídl ho netrpělivě, když blonďák zase začal otálet. Naruto si tedy od něj značně nejistě vzal konec uzdy. „Nebuď tak rozklepaný.“ Napomenul ho upír, „ten kůň pozná, že se ho bojíš. Musíš mu ukázat, že teď jsi jeho pán. Vyveď ho ze stájí.“. Naruto se několikrát zhluboka nadechl a pak trošku zatahal, bylo to však tak neurčité gesto, že to snad hnědák nemohl ani postřehnout. „Naruto,“ Sasuke na něj upřel pohled temných očí, „prokrista seber se. Oriaash tě nikdy neuzná, pokud mu nedáš najevo, že by to měl udělat. Vyveď ho odtud. Dej mu rozkaz!“. Světlovlasý chlapec roztřeseně polkl a snažil se vzchopit. Nejpevnějším hlasem, kterého byl schopný, jasně pronesl:

„Pojď, Oriaashi!“. Silněji zatáhl za otěže a kaštanový kůň se pohnul. Pomalu kráčel za Narutem, který ho vedl z boxu a následně uličkou ven ze stájí.

„To je ono.“ pochválil ho spokojeně Sasuke, který se cestou na moment zastavil v konírně, aby odtamtud vyzvedl sedlo. Kráčel vzadu za zvířetem, dokud Naruto neustal v chůzi někde uprostřed nádvoří. „Výborně.“ Přikývl černovlasý mladík, „pojď sem, ukážu ti, jak ho máš osedlat. Tady máš sedlo.“. Vrazil mu do rukou zmíněný postroj. „Přehoď mu ho přes hřbet.“ Radil Sasuke a Naruto tak učinil, „teď musíš spojit ty dva pásky, ujisti se, že máš třmeny vytažené nahoru a zaklapni támhlety přezky…“. Za Sasukeho slovní pomoci se Narutovi podařilo hnědáka připravit k jízdě. „Tak jo.“ pokýval upír hlavou, „a teď si na něj vylez.“.

„Ehm…“ skousnul si Naruto dolní ret a podíval se na Uchihu div ne prosebně, „já nevím…“.

„Nic na tom není, uvidíš. Dej levou nohu do třmenu, trochu se odraž, vyhoupni se a přehoď nohu…“ vychrlil ze sebe Sasuke, ale když viděl, jak se Naruto tváří, zmlkl a musel se zasmát tomu zděšenému výrazu v blonďákových očích.

„Co tady provádíte?“ ozvalo se znenadání za nimi. Sasuke i Naruto se vmžiku otočili a modrookému o vteřinku později pokleslo srdce. Neuspěchaným krokem k nim mířila postava vysokého mladého upíra, jehož dlouhé černé vlasy byly jako obvykle svázány do ohonu. Itachi Uchiha. Sasuke se však na bratra koutkem úst pousmál a Narutovi neušlo, že Itachi udělal totéž. On sám si však Itachiho přítomností až tak jistý nebyl. Když se s ním setkal naposledy, nevypadalo to, že by mu byl dlouhovlasý šlechtic zrovna příznivě nakloněn. Nevěděl, co od něj může čekat, a tak na něj jen nervózně zahlížel.

„Učím Naruta jezdit na koni.“ Odpověděl mu Sasuke klidně na otázku a vcelku zbytečně mávl rukou k osedlanému Oriaashovi.

„A jéje, takový trdlo jako ty může někoho učit? No, chudák Naruto.“ Utrousil Itachi a zacukalo mu v koutcích.

„Promluvil ten pravej. Neposlouchej ho, Naruto, on strašně kecá.“ Přimhouřil Sasuke oči.

„Vážně? Mám Narutovi vyprávět tu historku, jak jsi tenkrát spadnul z koně přímo do rybníka?“ nadhodil povýšeně Itachi.

„To mi bylo devět let!“ ohradil se mladší Uchiha, „a vůbec, až s Narutem skončím, bude jezdit líp jak ty!“.

„Tak jo. To chci vidět.“ Pravil Itachi a vyzývavě se na svého bratra podíval.

„Hm, já taky.“ Zamumlal si pro sebe Naruto velice tiše, ale oba upíři ho samozřejmě slyšeli a obrátili svou pozornost k němu.

„Takže Naruto, postav se k jeho boku.“ Přikázal Sasuke a blonďák tak váhavě učinil, „teď dej levou nohu do třmenu a chyť se vršku sedla.“. Blonďatý chlapec nejistě zaklínil levou botu na požadované místo a natáhl se, aby oběma rukama sevřel kožené sedlo. Jeho vratká pozice se mu však ani trochu nelíbila. „Správně. Teď se trochu odraz a přehoď nohu.“ Zaslechl za sebou Sasukeho instrukce. Odrazit se?! A ztratit tak relativně pevnou půdu pod nohama? Naruto, jemuž se žaludek zatřepal nervozitou, se prudkým pohybem odpíchl od země, moc rychle pohnul nohou a zapomněl se přitáhnout pažemi. V úleku se pustil vršku sedla a přepadl dozadu. Než však ucítil náraz o tvrdou kamennou plochu nádvoří, zachytily ho dva páry silných paží a zabránily tak úplnému pádu. Oriaash se splašil a se zděšeným ržáním odběhl. Naruto, stále ještě v šoku, udiveně hleděl do tváří obou upírů, kteří ho drželi. Takhle zblízka musel uznat, že si byli opravdu velice podobní. Měli ve tvářích úplně stejné rysy, jejich oči, rty, nos a obočí byly málem totožné. Nebo spíš by byly totožné, kdyby byli oba bratři stejně staří. Sasukeho vývoj se však zastavil na přelomu mezi mužským a chlapeckým věkem, kdežto Itachi už byl dospělý muž, i když hodně mladý. Blonďák se pokradmu díval právě na staršího Uchihu. Jeho pomoc, kterou mu před vteřinou poskytl, byla pro Naruta skutečně překvapující. U krátkovlasého upíra mu to tolik nepřišlo, ale že se namáhal Itachi, to by nikdy nečekal. Myslel si, že ho nenávidí, tak proč by se měl snažit ho chránit, třebaže jenom před tím, aby si natloukl? Co však bylo ještě víc zvláštní, byl ten Itachiho výraz v obličeji. Zatímco Sasukeho tvář byla malinko provinilá, Itachi se hryzal do rtů, aby se nezačal smát, nicméně v jeho očích nebyla ani stopa po včerejším nepřátelství, dokonce i ten led jakoby trochu roztál.

„Jsi v pohodě?“ zajímal se Itachi a potlačoval své pobavení.

„Promiň, Naruto, měl jsem ti asi říct, že se musíš taky přitáhnout za sedlo.“ Spustil Sasuke omluvně. Oba Uchihové ho postavili na nohy.

„Eh. Dobrý.“ Vypravil ze sebe Naruto, „asi jsem trochu zpanikařil. Jsem nešika.“.

„Učenej z nebe nespadl.“ poučil ho Itachi a vydal se pro hnědáka, který dotčeně frkal na druhém konci nádvoří, aby ho přivedl zpátky.

„Neboj, půjde ti to. Jde jen o zvyk.“ Přesvědčoval ho Sasuke a pousmál se na něj. Naruto mu úsměv nejistě opětoval, ale vůbec se mu nezamlouvala představa, že by měl podobnou akrobacii zkusit ještě jednou. Itachi byl v momentě zpět i s Oriaashem, kterého ukonejšil mírným poplácáním, aby stál zase klidně. „Tak jo, další pokus.“ Řekl Sasuke, „zkus se tentokrát odrazit trochu plynuleji a drž se pevně sedla.“. Naruto se zhluboka nadechl, přistoupil ke koni a vložil levou nohu do třmenu, zatímco rukama se pevněji zahákl za kožený výstupek na sedle hnědáka. Odlepil se druhou nohou od země a snažil se ji dostat nahoru přes hřbet trpělivého Oriaashe. Nedokázal se ale vyhoupnout tak vysoko, i když se natahoval, co nejdál to šlo a znovu a znovu se různými švihy a pohyby odrážel od kamenného dláždění. Konečně se mu asi po čtvrt hodině povedlo pracně se vyškrábat do sedla, ale stálo ho to značné úsilí a moc mu nepomáhalo ani vědomí, že dělá upírům kašpara. Pro ně to asi bylo snadné, když uměli jezdit už odmalička, ale on byl v tomhle nováček. Sasuke i Itachi ale byli nečekaně ohleduplní. Přestože se museli královsky bavit, neslyšel, že by se některý z nich nahlas zachechtal a oba se zájmem sledovali jeho snahu. Zdálo se, že mu drží palce. Naruto vydechl, otřel si pot z čela a trochu se na koni uvelebil.

„Výborně, Naruto.“ Přikývl Itachi a ukázal mu zvednutý palec.

„Skvělé.“ Jásal Sasuke, „máš nohy pevně v třmenech? Tak se chyť otěží.“. Blonďák se nespokojeně zamračil. Nelíbila se mu výška, v jaké se nacházel a děsila ho představa, že byl měl pevný okraj sedla, který tak křečovitě svíral, vyměnit za vratkou uzdu. Pochybovačně po mladším Uchihovi zamžoural. „Takhle nemůžeš jet. Neboj se, Oriaash tě neshodí, je to vážně hodný kůň.“ Ujišťoval ho Sasuke.

„A kdyby přece, tak my tě zase chytíme.“ Zasmál se Itachi. Naruto strachem rozšířil oči.

„Neděs mi ho!“ šťouchl do Itachiho Sasuke.

„Promiň, tak jsem to nemyslel. Vážně, Naruto, ještě jsem neviděl, aby kůň setřásl jezdce pro nic za nic.“ Dodal starší Uchiha klidně. Krátkovlasý upír obrátil pohled zpátky k Narutovi.

„Vezmi tu uzdu.“ Přikázal rozhodně. Naruto polkl, neochotně se pustil vršku sedla a nahmatal otěže. Vnitřnosti se mu kroutily jako hadi, jak se bál, že spadne. „Fajn.“ Ocenil jeho odvahu Sasuke, „teď mu musíš dát povel. Stiskni nohy.“. Naruto opatrně zaryl paty do slabin kaštanového hnědáka. Ušlechtilý hřebeček se poslušně pohnul. Nejprve se Naruto leknul, když se pod ním prohnul koňský hřbet, a připadal si jako na lochnesce. Když si ale po několika minutách na ten pohyb zvykl, už mu to nepřipadalo tak strašné. Vlastně to bylo docela prima, nechat se vozit takovým krásným zvířetem. Několikrát se s Oriaashem jen tak prošel po nádvoří volným krokem za povzbuzování obou mladých upírů, potom Uchihové trvali na tom, že se musí naučit jezdit trochu rychleji. Naruto už proti tomu ani neprotestoval, natolik ho tahle nová zábava upoutala. Oriaash byl vynikající kůň, kterého si zamiloval pro jeho přátelskou povahu a svatou trpělivost. Po dvou hodinách musel uznat, že se docela i bavil a ruku na srdce, už mu to celkem i šlo. Dokonce i tok výtek a rad černovlasých bratrů ustal. Zezačátku to bylo samé:

„Neseď tam jako dřevo. Snad cítíš energii toho koně, jeho rytmus? Musíš se mu přizpůsobit.“

„Nesvírej ho holeněmi tak křečovitě, pak by si to mohl vyložit jako pokyn k rychlejšímu pohybu.“

„Zkus si představit, že ty a Oriaash jste jedno tělo. Musíš se s ním snažit splynout.“

„Neopírej se tolik do třmenů, při cvalu bys lítal v sedle.“

„Nezakláněj se tak. Ne, teď se zase moc hrbíš.“

„Zkus se trochu uvolnit na tom koni. Vždyť tam sebou mlátíš jak kapr.“

Ovšem poslední půlhodinu jejich kibicování polevilo na občasnou připomínku, dokud nebyli s Narutovým začátečnickým stylem jízdy spokojení.

„Bezva. Už ti to jde.“ Pochválil ho posléze Sasuke a Naruto se na něj vděčně zazubil.

„Co kdybychom si kousek vyjeli?“ nadhodil Itachi, „jen tak cvičnou jízdu k lesu.“.

„To je dobrý nápad.“ přitakal mladší z bratrů a pohlédl na blonďáka, „souhlasíš, Naruto?“.

„Ehm, jo, proč ne?“ pokrčil oslovený rameny.

„Počkejte chvilku. Zajdu si pro Daemona.“ Pravil Sasuke, otočil se a vyrazil do stájí. Naruto a Itachi osaměli. Světlovlasý chlapec se neklidně ošil v sedle. Nervozita a strach, které z něj předtím zázračně opadly, se vrátily. Plánoval snad starší upír právě tohle? Chtěl odlákat Sasukeho, aby si to s ním mohl vyřídit a zbavit se tak problému? Rozechvěle uvažoval, jestli by stihnul Sasuke svého bratra zadržet, kdyby se teď rozhodl to s Narutem skoncovat. Stačil by se sem dostat včas, ještě před tím, než by mu Itachi rozsápal hrdlo? Naruto se nepatrně otřásl a koutkem oka si měřil vysokou postavu nedaleko od něj.

„Nemusíš se mě bát, Naruto.“ Promluvil náhle Itachi, jakoby vycítil, na co právě blonďák myslí, „nechci ti ublížit.“. Naruto vyjeveně zamrkal a odvážil se podívat dlouhovlasému Uchihovi do temných očí.

„Myslel jsem… že… mě nesnášíte.“ Zamumlal poněkud chraptivě, „on… Sarutobi mi řekl o vás dvou. O Sasukem a o vás. Že jste… no…“. Nedokončil větu a malinko se začervenal.

„No jo, nebudu předstírat, že mě to nenapadlo.“ Utrousil klidně Itachi a když Naruto tázavě nadzvedl obočí, dodal: „Párkrát jsem zauvažoval nad tím, že bych tě zabil.“. Naruto sebou trhl a instintivně si přitiskl dlaň k hrdlu. Itachi se rozesmál. „Neboj, změnil jsem názor.“ Ujistil ho pobaveně. Blonďák podezíravě přimhouřil svoje pomněnkové studánky.

„Proč?“ zeptal se tiše. Itachi si ho chvilku prohlížel, pak se otočil a upřeně se zahleděl směrem ke stájím, jakoby odhadoval, jestli ho Sasuke bude slyšet. Zamyšleně pozoroval postavu svého mladšího bratra, ačkoliv Narutovy oči byly příliš lidské, aby ji viděly také.

„Protože mi na něm příliš záleží.“ Zašeptal Itachi tak potichu, že ho Naruto sotva slyšel, „nedokázal bych udělat něco, co by mu nějak ublížilo.“. V jeho hlase bylo tolik citu, až to Naruto překvapilo. „I kdybych se ho měl vzdát.“ Doložil Itachi a podíval se znovu na Naruta. Rty se mu zvlnily veselým úsměvem: „Ale tak daleko to, doufám, nedojde.“. Blonďák na to v tu chvíli nedokázal nic říct, jen s pootevřenou pusou zíral na toho vysokého upíra, tak moc podobného Sasukemu. „No, když tady na moment vydržíš… taky si musím osedlat Norbu.“ Řekl pak Itachi už normálně nahlas, mrkl na ustrnulého Naruta a neuspěchaně zamířil do stájí za svým mladším bratrem. Chvilku poté, co Itachi zmizel v rozlehlé konírně, se vrátil Sasuke a vedl s sebou za uzdu nádherného smolně černého koně s ohnivě černýma očima. Nacvičeným pohybem se vyšvihl do sedla a stanul na hřbetě Daemona vedle Naruta s Oriaashem.

„Dobrý, Naruto?“ otázal se, když zpozoroval ten blonďákův ohromený výraz. Naruto zamrkal, aby si pročistil hlavu a opětoval Sasukemu pronikavý pohled.

„Jo.“ přisvědčil jednoduše, „jo, v pohodě.“. Netrvalo to dlouho, než se k nim znovu připojil Itachi, v sedle krásného sněhového bělouše s laskavýma očima.

„Můžeme vyrazit?“ nadhodil nejstarší z nich a na oba se usmál.

„Jistě. Jdeme na to, Naruto?“. Blonďák přikývl. Ozvalo se trojí zaklapání kopyt po kamenném nádvoří a tři jezdci vyrazili v sedle svých hřebců pryč od starého hradu směrem k vonícím rozkvetlým lukám.