Kapitola 12

,,Co teď budeme dělat?“
,,To opravdu nevím…“
,,Sakra, proč jsem se Genkai nepokusila přesvědčit…“ povzdychla si Ayako lítostivě.
,,Neměla jsem tak křičet.“Přestože Ayako byla zprvu odhodlaná dostat Daisukeho někam do bezpečí a tam ho nějak (ano, tohle je to klíčové slovo) uzdravit, nedošli dál než k místu, kde ho našla. Tam jí totiž došlo, že nic z toho, co dělá, nemá cenu.
,,S tím už stejně nic nenaděláme. Ale i tak jsem té Genkai vděčný alespoň za odstranění bolestí,“ snažil se ji Daisuke nějak povzbudit a oba si sedli na zem mezi spadlé listí.
,,To jo, ale za pár hodin se ti vrátí. Nečekala jsem, že by ti s takovým zraněním nepomohla. Prý špeh… Nejsi, že ne?“
,,Ne, to nejsem,“ zavrtěl Daisuke hlavou, přitáhl si kolena k sobě a položil si na ně hlavu.
,,Kdyby tu tak byla Ayame, ta by věděla, co dělat,“ poznamenala Ayako trpce a napodobila Daisukeho. Už teď si bez ní připadala špatně.
,,Jste dvojčata, ne? Zkus se zamyslet, co by ona udělala?“ navrhl Daisuke.
,,Já ale neumím přemýšlet jako ona. Pokaždé udělá něco úplně jiného, je nevyzpytatelná… Něco ale vymyslet musím, a to dřív, než se ty bolesti vrátí. Nebo, nedejbože, dřív, než nás tu najdou tví bratři. Před nimi bych tě ubránit rozhodně nedokázala,“ mínila Ayako sklesle a znovu si povzdychla. Chvíli bylo ticho a oba poslouchali jen šumění větru a zpěv ptáků.
,,Řekni mi, Ayako… Jsou všichni lidé tak starostliví a milí jako ty?“ zeptal se znenadání Daisuke zvědavě se zavřenýma očima. Ayako se k němu překvapeně otočila a její tvář nabyla narůžovělé barvy.
,,Ale já vůbec nejsem milá… To je samozřejmost, že si dělám starosti, jsi přece raněný,“ vysvětlila s rozpačitým úsměvem na rtech. Daisuke se zatvářil užasle a upřel na ni své purpurové oči.
,,Opravdu? To je teda dost zvláštní. V Zásvětí je to právě naopak – když skupina démonů nalezne cizího raněného démona, tak ho prostě bez okolků dorazí a mají večeři.“  Teď se pro změnu zhrozeně tvářila Ayako.
,,A navíc, Aizawa ani Arashi mě nepovažují za svého bratra,“ dodal Daisuke zatrpkle s kyselým obličejem.
,,To přece nemyslíš vážně! A i kdyby, proč tě vlastně takhle zranili?“ mračila se Ayako nesouhlasně a v duchu Aizawu proklínala.
,,To je jednoduché – podle nich se na démona chovám moc…mírumilovně,“ vysvětlil Daisuke a pobaveně si odfrkl.
,,Je dobře, že nezabíjíš.“
,,Ale já zabíjím, jen ne lidi!“ Daisuke se zatvářil lehce dotčeně, ale pak se usmál.
,,Přijde mi zbabělý zabíjet slabší. A nemohl bych zabít něco tak…jak bych to jen popsal…milého a příjemného,“  řekl s potutelným úsměvem a pohlédl Ayako do očí, která byla už zase rudá rozpaky. Pak se k ní začal pomaloučku přibližovat a Ayako ztuhla napětím. Už je od sebe dělilo jen několik centimetrů, když…
,,Neruším vás náhodou?“ odkašlal si Hiei a vystoupil zpoza křoví. Ayako od Daisukeho odskočila a Daisuke se jen zklamaně stáhl.
,,Náhodou rušíš,“ odsekl a Ayako při jeho slovech zrudla ještě víc ( Člověk by si řekl, že víc už to nešlo, ale kdo ví, v čem nás ta holka ještě překvapí… ;D).

,,Tak to máš blbý. Tohle si raději nech. Poslala mě za vámi Genkai, mám vás přenést domů za Ayame,“  utrousil Hiei a podle jeho znechuceného výrazu šlo vidět, že ho to už celé štve, takhle dělat Genkai otroka.
,,Co se stalo, že nám chce najednou pomáhat?“ ozvala se Ayako překvapeně a odmítala se podívat na Daisukeho, přestože na sobě cítila jeho pohled. Hiei si jen odfrkl.
,,To by mě taky docela zajímalo. Ale dala mi tohle,“  řekl a z kapsy pláště vytáhl malou lahvičku se zářivě modrou tekutinou.
,,Na co to je?“ zeptala se Ayako nedůvěřivě, ale nemohla od ní odtrhnout oči, ta zářivá barva ji něčím přitahovala.
,,Na tu jeho ránu. Tak už dělejte, nebo tu snad chcete zůstat?“ Daisuke zamumlal jen cosi ve smyslu, že to by se šel raději bodnout, ale Ayako se souhlasným přikývnutím vstala, takže moc nevybranou neměl. Ayako se chytla Hieiho paže a Daisuke ji se štítivým výrazem napodobil (Hiei byl na tom podobně). Ještě ani nestačili mrknout a už stáli před malým domem. Jak sami na vlastní kůži zjistili, na rozdíl u Genkai, kde bylo celkem slunečno, tady vládly temné mraky a prudký déšť, který jim v mžiku promočil všechno oblečení. Ayako s Daisuke zamířili beze slov ke vchodovým dveřím a oba byli tak zahloubeni do svých myšlenek, že si ani nevšimli, jak Hiei zamířil s lhostejným výrazem za nimi. Na dveře zaklepala Ayako, protože klíč u sebe měla sestra. Chvíli bylo ticho, pak uslyšeli dusot a hned nato dveře otevřela udýchaná Ayame.
,,Ayako, konečně! Kde jsi by-“ chrlila ze sebe, ale jakmile si všimla Daisukeho, všechno, na co se jí chtěla zeptat, rázem zapomněla.