Kapitola 12 – Mozek

Že něco není v pořádku, si jako první všiml Pierre. Nebylo to zvláštní. Bess stála u zavřených dveří a číhala na každé hlasitější slovo, čehož se jí nedostávalo, ale i tak pozorně naslouchala nesrozumitelnému šumu.

„Bess,“ zašeptal Pierre a chytil ji za paži.

„Co je?“ otočila se na něho naštvaně právě ve chvíli, kdy z jednoho konce chodby vyběhlo několik mužů.

„Musíme pryč!“ řekl jí úplně zbytečně. Bess polkla a hmátla po dveřích.

„A co oni?“ Pierre jen zaskřípal zuby a odtáhl Bess z dráhy letící pěsti. Bess vyděšeně zaječela. Sice tím uvědomila dvojici za zavřenými dveřmi, že se něco děje, ale stejně tak přilákala pozornost dalších potencionálních násilníků, kteří si na ně někde v sídle brousili zuby.
Pierre odstrčil Bess ke zdi a stoupl si před ní. Pak se zaškaredil na nejbližšího muže.

„Táhni!“ štěkl na něj a neznámý sebou praštil do zdi naproti.

„Jak jsi to…“ zalapala Bess po dechu. Pierre jí věnoval chladný pohled. Bess ho sice neznala moc dlouho, přesto by od něj takový pohled nečekala. Hluboko v jeho očích si všimla záblesku, který jen těžko dokázala popsat. Jako když se hladový lev dívá za zraněnou antilopu.
Polil ji ledový pot. Ještě nikdy jí nenapadlo, že by se z pohledu jediného člověka mohla začít obávat o svůj život.
Pozorovala, jak se Pierre s nemalými obtížemi vypořádává s útočníky. Nebyl to boj člověka s člověkem. A ona nechápala, co se děje. Boj upíra s upírem… A ona si přála, aby ani jeden z nich nevyvázl.
Pomalu obrátila pohled ke dveřím. Co je s Mattem a Tylerem? Proč nevyjdou ven a nepomůžou jí?
,Proč by mi vůbec měli pomáhat?‘ napadlo ji v zápětí. Nic jí nedlužili, právě naopak. Měla u nich obrovský, nesplatitelný dluh.
Ze zamyšlení ji vyrušila až čísi ruka, kterou jí kdosi přitiskl k ústům.

„Buď tiše,“ zašeptal jí neznámý do ucha. Měl cizí přízvuk a voněl po cigaretách. Bess spolkla výkřik hrůzy a přikývla.

*-*

Tyler rozzuřeně zavrčel na Matta, který blokoval dveře.

„Pusť-mě-ven!“ Pevně stiskl ruce v pěst. Nikdo ho tu neposlouchal, nikdo tu neměl ani kousek svědomí v těle.

„Jedině přes moji mrtvolu!“ řekl mu Matt.

„Ale oni…“ začal Tyler a rozhodil rukama. Pak se zhluboka nadechl. „Přes tvoji mrtvolu, říkáš?“

„Sám si rozmysli, co chceš,“ odsekl Matt uraženě. „Můžeš mě zabít a pak se nechat znovu zajmout. Nebo tu budeš držet hubu a pak se o ně postaráme.“ Trochu se ho to dotklo. Přesto ho hlodal červíček nebezpečné zvědavosti. Vážně by ho Ty dokázal zabít jen proto, aby zachránil Bess a toho idiotského Francouze?
Nemohl nad tím přemýšlet do nekonečna, protože se dveře za ním rozletěly dokořán. Dovnitř vtrhlo několik lidí.
Matt se polekaně otočil a udělal několik kroků nazpět. Jeden z mužů, co se přihrnuli do pokoje jako velká voda, přitáhl po zemi toho otravného Francouze. Pierre klimbal hlavou, jako by byl v bezvědomí, ale vnímal. Tupě na ně mžoural.
Nevypadal dobře, měl rozbitá ústa a pravou ruku ve zvláštním úhlu. Bess mezi nimi nebyla.

„Kdo…“ začal Tyler, aniž by si uvědomil, že mu pravděpodobně nikdo z nich nerozumí. Do řeči mu skočil Matt, který na muže panovačným hlasem něco vykřikl. Jeden z nich mu něco neurvale odsekl. Matta to očividně překvapilo.
Drzoun se rozběhl směrem k němu. Matt na něj zíral jako na Boží zjevení, neschopen uvěřit tomu, že se na něj nějaký upír odváží vztáhnout ruku. To, že se někdo takový našel, ho naprosto vyvedlo z míry.
Tyler zareagoval jako první. Rukou rozdrtit muži lebku dřív, než se nůž v jeho ruce dostal k Mattovi dost blízko na to, aby ho pořezal.

„Kurva, mám mozek na ruce,“ zamumlal Tyler malátně. Matt ten hlas znal, takhle Tyler mluvil jen, když mu bylo špatně. Pohlédl na nepěknou mrtvolu muže, ale ani to s ním nehnulo. Ten zmrd si to zasloužil. Všichni si to zasloužili!

„Conservas su calma, Matteo.“ Mattův strýc vešel do pokoje, jako by se nic nedělo a bez povšimnutí překročil mrtvolu ležící na zemi. „Es la deformidad.“
Matt chvíli přemýšlel, jak to jeho strýc myslel. „Tío…“

„Chlapče, jsi nějaký bledý,“ otočil se Arnau k Tylerovi a povzbudivě se na něj usmál. „Musím říct, že se cítím trochu zklamán, že naše dohoda nevyšla, Tylere.“

„Jaká dohoda?!“ vyštěkl Matt. Arnau se pobaveně usmál, když zaslechl synovcův podezíravý tón. Jeho otázku však ignoroval a pokynul vyděšeným mužům, aby opustili místnost. Váhavě ho poslechli. Nebyli jeho podřízení, ale… Byl to jeho dům.

„Neboj se,“ pokračoval dál klidným hlasem k Tylerovi. „Já vám v tom vašem útěku bránit nebudu. Nemám zájem dostat se do křížku s vlkodlakem.“ Jeho pohled mimoděk sjel k mrtvole. „Stejně na to jednou přijdeš sám, že jsme měli pravdu.“

„O co tady jde?“ vyštěkl Matt panovačně. Tyler mu věnoval nepěkný pohled. Proč se Matt ve své rodné zemi choval tak povýšeně? Doopravdy… Doufal, že si pro něj Matt přijde. Ale tohle nebyla záchrana milovaného člověka. Matt spíš vypadal, jako by si bral něco, co bylo jeho. Najednou měl Tyler pocit, že prostě odsud zmizet a být sám, by bylo mnohem lepší.

„Vypadá to, že ti ten chlapec opravdu hodně dluží,“ řekl Arnau svému synovci. „Ani jednomu z vás nestojí za to být spolu. Proč ho zachraňuješ, Mateo?“

„Miluju ho,“ prohlásil Matt neoblomně.

„Dokaž to,“ řekl Arnau a vyzývavě se podíval na Tylera. Rozhodnutí bylo na něm, ale nemohl ho učinit. Štvalo ho to. Myslel, že už to bude jen lepší a lepší. Ale ono se to stále více bořilo do bahna nespokojenosti a křivd.

„Dokážu,“ odpověděl Matt. Přitáhl si Tylera k sobě a hladově ho políbil. Na tohle čekal příliš dlouho, než aby této příležitosti nevyužil. Bylo mu jedno, že ho překvapeně sleduje jeho vlastní strýc. Chtěl důkaz, má ho mít!
Chybělo mu to. Teplo Tylerova těla, dotek jeho kůže, chuť jeho rtů. Chtěl ho jako nic na světě. Nebyl to snad dostatečný důkaz lásky? Nedokázal by bez něho žít. Bylo snad tak špatné chtít ho jen pro sebe?
Bez přemýšlení Tylera jemně kousl do rtu a sjel mu rukou pod triko.

Tyler na chvíli zatajil dech. Ne, tohle bylo opravdu moc. To s ním vážně chtěl spát před očima svého strýce? Odporné. Vsadil by se, že kdyby se tohle stalo doma v Clevelandu, tohle by se nestalo. Matt by na tohle nepřistoupil. Tak proč je to tady jinak?
Tyler se nemusel ptát. Tady byl Matt král, tady se mu málo kdo opovážil postavit, tady si mohl dělat, co chtěl, aniž by se musel ohlížet na následky.

„Nech toho!“ sykl na Matta, ale ten ho ignoroval. Mattovy doteky mu nebyly nepříjemné. Šlo o situaci. Arnaův pohled ho pálil na těle navzdory zavřeným očím. Pach krve okolo ho dráždil. Přece to nemůže nechat zajít tak daleko…
Prudce od sebe Matta odstrčil. Otevřel oči a upřel je do koberce. Nemohl se na nikoho ani podívat.

„Já…“ začal ochraptěle. „Já nejsem vaše hračka!“ křikl naštvaně a roztřeseně vyběhl z pokoje.

Na chvíli se rozhostilo nepříjemné ticho.

„Vidíš, Mateo Bernale,“ začal tiše Arnau. Byl jako svědomý – otravný, vždy mající pravdu. Jeho tichý hlas mohl být dost dobře výsměšný, kdyby v něm nebyla ta malá špetka smutku. „Ty si můžeš najít někoho jiného. Přestaň mu otravovat život. Myslíš, že by s tebou byl, kdybys mu nedal svou krev? Táhne ho k tobě jen tvá krev. Nemiluje tě. A ty jeho? Nechováš se tak, vidíš v něm jen své vlastní uspokojení.“

Matt sevřel ruce v pěst. „To není pravda.“

*-*

Pokoj, do kterého ji zavřel, byl tmavý a vlhký. Netušila, co s ní zamýšlejí, ale neměla příliš velký strach. Byla v tomto jen náhodně, zcela bezvýznamná figurka. Mnohem více jí zajímalo, zdali jí někdo pomůže dostat se odsud pryč.
Z přemýšlení jí vytrhlo až zaskřípání dveří. S nadějí se otočila.

„Bess…“ Jmenovaná vyskočila na nohy a udělala několik váhavých kroků dopředu. To… To snad ani nebylo možné!

„N-Nigele?“

„Co tady děláš, Bess?“ zeptal se. Jeho hlas zněl tak vzdáleně. Jako z jiného světa. Než mu ale stihla odpovědět, Nigel pokračoval: „Nemělas sem chodit, udělalas chybu.“

„To jsem tě tu měla nechat, Nigele? Co myslíš, že by mi rodiče…“ Zarazila se. Díval se na ni pohledem plným zášti. Překvapilo jí to. Překvapilo a vyděsilo.

„Kašlu ti na rodiče,“ zavrčel. „Kašlu ti na ty tvoje blbý pravidla a omezení!“

Bess ho ignorovala. „Musíme se vrátit domů, Nigele.“

„Ne!“ odsekl tvrdě.

„Ne?“ zajíkla se. Proč se s ní nechtěl vrátit domů?

„Ne! Nenávidím to tam! Všechny vás nenávidím. A tebe nejvíc!“ zaječel. Měl doširoka rozevřené oči a zrychleně dýchal.

„Proč…“

„Protože jsi moje sestra… Pokud jsi moje sestra, nemůžu tě milovat. Když tě nemůžu milovat, musím tě nenávidět. Tak jdi pryč. Zmiz a zapomeň na mě. Nech mě tady žít s lidmi, kteří mi konečně naslouchají, kteří se nebojí překročit hranice!“

„Nigele…“ Bess netušila, co na to má říct. Mohla mu říct, že se k němu přestane chovat jako sestra, ale tomu by neuvěřil ani jeden z nich. Byl to její bratr. Pořád bude, ať už to on sám chce nebo ne.
Sklopila hlavu. Nedokázala snášet jeho lásku, nedokázala by snášet jeho nenávist. Nedokázala snést pomyšlení, že bude tak daleko od ní, že mu nedokázala pomoct. „Ty malý, sobecký kluku!“ vyprskla. „Ostatní… Ostatní tady kvůli tobě riskují! Hrozí jim bůh ví co! Nemáš právo obrátit se zády k naší pomocné ruce!“ Na mysl jí vytanul Tyler. Když Nigela unesli, byl to on, kdo se rozhodl jednat. Možná by se do těchto problémů dostal i tak, ale stejně měla pocit, že na jeho mizérii nese částečný podíl.

„Mě je to jedno, Bess.“ Nigel k ní přistoupil. Byl bledý a měl kruhy pod očima. „Žil jsem v odříkání už dost dlouho. Už nemusím myslet na druhé. Teď budu sloužit jen své pani. A pokud si to ona bude přát, třeba vás i zabiju.“

Bess zalapala po dechu. Ne, tohle nebyl Nigel. Nebyl to ten pohodář ani to roztomilé dítě, se kterým vyrůstala. Napřáhla ruku a mrazivým tichem pokoje se ozvalo hlasité plesknutí.
Nigel se chytil za tvář a překvapeně se na Bess podíval.

„Je na čas jít,“ ozval se Nigelovi za zády ženský hlas.

„Ano, má paní,“ zašeptal Nigel a zklamaně se podíval na Bess. Přejel jí lačným pohledem a otočil se na patě.

„Máš štěstí, Reedová. Ještě se nám budeš hodit, jinak bys už byla dávno mrtvá.“ Bess nevěřícně mžourala na siluetu, která se rýsovala ve dveřích. „A na toho kluka zapomeň. Pro lidi už je mrtvý. Teď patří nám.“

*-*

Tyler se opřel o okenní rám a podíval se ven na moře. Mělo ho to uklidnit, ale nestalo se. Necítil se vůbec dobře, bylo mu zle. S hořkostí si pomyslel, že některým lidem nedošlo, že právě zabil člověka. Možná to byl upír… Ale vlastníma rukama… Nebyl to příjemný pocit.
Svou obrovskou sílu dával najevo jen ve výjimečných situacích. Tedy vlastně nikdy. Vždycky se raději nechal zmlátit do bezvědomí, než aby ji použil.
Každý z vlčího rodu zažije okamžik, kdy si uvědomí, o kolik je silnější než ostatní. On jako malý prorazil stěnu. Nic hrozného. Ale viděl, jak jeden z jeho kamarádů, zabil malé děvče. Byla to malá, hloupá dětská hádka o nějakou hračku. Vrhl se na ni a holčička to nepřežila.
Tyler už dávno zapomněl, jak se jmenovali. Jediné, co si pamatoval, bylo zkrvavené malé tělo ležící na zemi, vyděšený jekot toho kluka a nářek rodičů.
Nechtěl zažít to samé. Zabíjet bylo špatné, aspoň o tom byl přesvědčen. Přesto se zdálo tak přirozené někoho zabít.
Povzdechl si. Když o tom tak přemýšlel, měl mnohem horší život než Matt. A dokonce to byl on, komu se vždycky něco stalo.

„Jo, jasně, jen do mě. Však to přežiju, jsem vlkodlak,“ zahučel kysele do okna. Nebylo to příjemné. Na toto téma měl s Mattem kdysi dost nepříjemný hovor. Vůbec netušil, kde ty prokleté pijavice vzaly, že vlkodlaci jsou ještě méně než obyčejné zvíře.
Měl chuť jít domů. Sám.
Znechuceně se odtáhl od parapetu a rozhlédl se po chodbě. Mohl jít kamkoliv. Při svém štěstí si byl jistý, že ať se vydá, kudy chce, čeká ho tam něco zlého. Nakonec šel doprava. Nechtěl tam jen tak postávat a čekat, až za ním Matt vyběhne. Pokud by to vůbec udělal… Bylo to jedno. Neměl chuť ho vidět; riskovat setkání s ním nechtěl.
Když několikrát bezcílně zatočil, narazil na mladé děvče.

„¿Eres Tyler Davis, verdad?“ zeptala se ho a usmála se na něj. Tyler na ni chvíli nechápavě zíral, pak mu došlo, že se asi ptá, jestli je Tyler Davis, a tak opatrně přikývl.

„Pojď!“ mávla na něj rukou. Otevřela dveře a vešla do nich. Tyler jí následoval. Nemusel to dělat, ale nic lepšího v plánu neměl.
Zamířili dolů po schodech. Začalo se ho zmocňovat neblahé tušení.
Dívka ho dovedla až do jakési vlhké místnosti. Nečekal by, že ten světlý a teplý dům bude mít tak příšerný sklep. Byl tam stůl, dvě židle a plno lidí. Ze všech přítomných znal jen tři – Joaneta Vanea, Nigela a Bess. Bess z každé strany drželi nějací muži.

„T-tylere…“ zalapala po dechu.

„Ahoj,“ pozdravil je suše.

„Dobře, že jsi tady,“ ozval se Vane a nasadil svůj arogantní úsměv. Tyler pokrčil rameny a dál čekal. „Dohoda, jak se zdá, nevyšla.“ Udělal několik kroků směrem ke stolu, který stál uprostřed místnosti, a položil na něj malou bílou krabičku. „Spolkni to.“

Tyler sjel pohledem ke krabičce a nespokojeně zabručel. Zase prášky na spaní?

„Nemám problémy se spaním,“ odsekl. Vane se usmál a vytáhl zbraň, kterou měl za pasem. Vrhl rychlý pohled na Tylera a pak hlaveň namířil na Bess.

„Opravdu?“

Tyler se zamračil. Ten chlap to přece nemohl myslet vážně! „Tohle je skoro smrtelné množství,“ podotkl.

„Vím, kolik toho může vlkodlak spolknout, aniž by ho to zabilo. A věř mi, že tohle tě nezabije.  Jen na delší dobu uspí.“ Tyler zalapal po dechu. Mělo ho to snad uklidnit? Dodat odvahu, nebo co?

„Sněz to,“ zazněl strohý rozkaz a hlaveň se dotkla Bessiny tváře.

Tyler váhavě přistoupil ke stolu a otevřel krabičku.

„Nedělej to!“ řekla Bess roztřepaným hlasem. „To přece…“

„¡Silencio!“ křikl rozčileně Vane. „Dělej, nebo jí vystřelím mozek!“

Tyler se kousl do rtu. Měl Bess rád. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Ona byla jen člověk. Muselo to pro ni být těžké. Aspoň si to myslel. On sám by nevěděl, jak takovou situaci řešit.
Vzal do ruky krabičku a otevřel jí. Vane si dal dokonce práci s tím, aby mu prášky vyloupal. Nervózně, ale smířen s osudem, si vložil do úst bílé klečko a polkl.

„Né!“ zaječela Bess. Proč vůbec tak ječela? Nedělo se nic tak hrozného. Přesto sebou házela, jako by Tylera vraždili.
Dal si do úst další prášek. Už je ani nepočítal. Bessiny námitky a Joanetovo nadávání k němu doléhaly odkudsi z dálky. Padala na něj únava.

„Proč to děláte?“ zeptala se Bess Joaneta a pokusila se potlačit hysterii v hlase.

„Protože se mi líbí život, jaký žiju. Nerad bych se kvůli rozmaru nějakého kluka dostal do vězení.“

„Přece to musí jít řešit i jinak.“

„Samozřejmě, že to jde,“ ušklíbl se Vane. „Ale to by se první muselo změnit smýšlení upírů. A to se jen tak nestane. Nehodlám nic riskovat.“

„Nemůžete je nechat na pokoji?“ mlela Bess dál svou. „Nikomu nic neudělali. Chtějí být jen spolu, to snad…“

„Ty to nechápeš,“ skočil jí Vane do řeči. „Člověk jako ty to nikdy nemůže pochopit.“ Bess se zamračila. Samozřejmě, že to nechápala. Nikdo jí taky nic nevysvětlil.

*-*

Bess viděla spoustu děsivých věcí. Nikdy neměla moc v oblibě horory, nerada se bála. Ale nevyhýbala se jim. Většina těch děsivých zkušeností, byla právě z filmů. Smála se jim, že by se tohle nikdy nemohlo stát ve skutečnosti. Nikdy doopravdy nezažila ten pocit, kdy člověku tuhne krev v žilách. Protože ve filmech o nic nejde. Jen se vždy nečinně choulila do sedačky a čekala, kdy na ni něco vyjekne. Nechtěla se leknout.
Nikdy by nečekala, že zažije opravdovou hrůzu.
Začalo to nevinně, téměř romanticky. Hádala se s Joanetem, když se Tyler skácel k zemi jako kus dřeva. Vane okamžitě přerušil jejich hovor a přešel ke spícímu Tylerovi. Sklonil se nad ním a zkusil, jestli dýchá.
V tu chvíli vtrhl do místnosti udýchaný Matt. Bess byla zprvu ráda. Myslela, že to znamená konec těch obtíží a že ji dvě silné mužské ruce konečně pustí. Že popadne Nigela a poletí zpět do Ameriky. Bohužel, život nikdy není tak krásně jednoduchý.
Matt se ani nepodíval na ostatní, jeho pohled okamžitě padl na Vanea sklánějícího se nad Tylerem v bezvědomí.

„Cos mu udělal?“ zaznělo do mrtvolného ticha, které se rozhostilo. Bess naskočila husí kůže. Mattův hlas byl ledový, a když promluvil, měla pocit, jako by se propadla do zamrzlého rybníka a hladina nad ní se nekompromisně uzavřela.

„Nic z čeho by se neprobral,“ odpověděl mu Vane uštěpačně. Bess se podívala na Matta a polkla. Jeho oči byly chladné, nebyl v nich ani náznak strachu. Ona strach měla. O Nigela, o Tylera… o sebe.  Matt ne, jako by mu byli všichni ukradení. Vypadal spíš, jako by se mstil za útok na svou osobu. Bylo to děsivé.

„Zaplatíš za to.“ Mattovy oči ztmavly. Místností se pomalu rozlézal lepkavý chlad. Bess cítila, jak se jí plazí po těle až k hrdlu. Pohled na Matta byla ta nejděsivější chvíle, jakou kdy zažila. Nedokázala od něj odtrhnout oči, ale při pohledu na něj se jí zastavovalo srdce a podlamovaly nohy. Byla jí zima i horko najednou. Netušila, co má dělat.
Matt se změnil. Nedokázala by to popsat, ale cítila to. Vždy ho měla za normálního kluka, vypadal sympaticky a vesele.
Teď jako by se dívala na samotnou smrt. A když se Matt ledově pousmál, uviděla dva ostré, bílé zuby. A poprvé si doopravdy uvědomila, že to je upír.
Sledovala ho, jak pomalu přechází k Tylerovi a neuniklo jí, že Vane začal couvat dozadu.
Matt Tylera posadil a sklonil se k jeho krku. Slastně přivřel oči a pootevřel ústa. Bess na něm jasně poznala touhu se zakousnout. Touha po krvi…
Nemohla popadnout dech a do očí se jí draly slzy.
Krev jí hučela v uších, jako by ji král upírů volal, ať k němu sama přijde.
Věděla ale, že Matt nechce její krev. Chtěl jen Tylera.
Zajíkla se a Matt k ní nelibě obrátil svůj zrak. Stáhl se. Nekousl ho, nenapil se jeho krve, ačkoliv to chtěl. Bess pochybovala o tom, že to bylo kvůli ní. Ale bylo možné, aby to chladné stvoření s lidským vzhledem ale se srdcem z kamene, milovalo natolik, aby si odepřelo vlastní potěšení?

Matt ztěžka zvedl Tylera do náručí.

„Jestli řekne jediné slovo proti tobě, zabiju tě,“ sykl Matt směrem k Vanovi, který se teď roztřeseně sbíral ze země. „A ty,“ otočil se k Bess. „Ty pojď se mnou.“

„Ale já…“ Chtěla namítnout, že bez Nigela neodejde, ale Matt ji neposlouchal.

„Ty rozmazlený fracku,“ vyplivnul Joanet Vane a narovnal se. „Nebudeš mi ničit štěstí, na kterém jsem tak dlouho dřel. Nenechám si tebou zničit život.“ Matt ho neposlouchal, mířil s Tylerem v náručí pryč.
Bess se vyprostila ze sevření dvou upírů, kteří jí drželi. Nejistým krokem se vydala za Mattem. Co jiného měla dělat? Mohla tam zůstat. Zůstat se svým bratrem, který ji nenáviděl.
Tížilo jí to. Jako by byla pohřbená zaživa v té nenávisti. Ani nevěděla, kdy se jeho láska změnila v nenávist. Pokud ji nenáviděl ještě před tím, než ho kousla ta žena, pak zklamala. Zklamala jako sestra i jako milenka.
Proto bylo lepší být s Mattem. Pořád je lepší cítit se jako zbytečná přítěž než být obklopena nenávistí.

Navíc měla pocit, že na něco zapomněla…
*-*
Pierre se opřel o zeď a bolestí se kousl do rtu. Bolela ho ruka. Nebyl na bolest zvyklý.

Okamžitě si uvědomil, že neví, co je s Bess. Modlil se k Bohu, ať se jí nic nestalo. Nerad by si to dával za vinu.
Pomalu se doplížil ke dveřím, aby záhy zjistil, že jsou zamčené.

„Chcete ven?“ ozvalo se unaveně odkudsi z pokoje. Pierre se překvapeně otočil. Jeho smysly byly natolik otupeny bolestí, že si ani nevšiml cizí přítomnosti.
V zadu v pokoji seděl u stolu Arnau Bernal. Ze stolu pomalu skapávala červená tekutina vytékající z rozbité lahve na stole. On sám usrkával ze skleničky a házel kolem sebe dosti znuděné pohledy.
Pierre zpozorněl.

„Ano,“ odpověděl popravdě. Stejně by mu nikdo nevěřil, že tu chce zůstat.

„Překvapuje mě, že jste přijela taky,“ pokračoval Arnau a zíral do sklenky. „Takový významný člověk jako vy…“ Pierre se v těch slovech pokusil najít ironii, ale nebyla tam. A pokud tam byla, uměl ji Arnau Bernal dokonale skkrýt.

„Je to osobní,“ ukončil Pierre mužovy dohady.

„Chápu. To kvůli té lidské dívne, že?“ Pierre mlčel. Co mu do toho vůbec bylo? „Stejně je to od vás odvaha, takhle se tu objevit,“ pokračoval Arnau. „Když tady zemřete, nikdo nebude moct říkat, že jste zemřel za mír, za který jste tak dlouho bojoval. Nebyla by to škoda?“ Pierre přivřel oči a pokusil se všimnout si čehokoliv, co by mu prozradilo, co má Bernal za lubem. Nenašel nic.

„Každý děláme svou práci. Při práci nezáleží na tom, co schvalujeme a co ne. Jste na tom podobně, měl byste chápat, jaká je zodpovědnost někoho vést.“ Pierre přikývl. Ano, to chápal. Občas bylo těžké nepoddat se vlastnímu názoru a vlastním ideálům.
Arnau vstal. Zámek cvakl. „Jen běžte, vaši přátelé jsou na zahradě.“

„Co budete dělat vy?“ zeptal se Pierre podezíravě. Arnau, který by se za normálních okolností usmál a vymluvil se z otázky, neudělal nic. Jen na Pierra vrhl pohled, který by se dost dobře dal označit za pohradavý.

„Je třeba začít podporovat radikální kroky.“ Arnau prošel kolem Pierra a mířil pryč. Pierre se za ním překvapeně díval. Celá tahle situace byla divná. Ale nemělo cenu Bernala sledovat. Musel najít Bess a ostatní. A nejspíš je i varovat…

*-*

Arnau Bernal zamířil do podzemní místnoti. Věděl, že je tam najde, byl to přece jeho dům a Joanet Vane byl někdo, koho dobře znal. Když mu jeho bratr svěřil vedení upírů ve Španělsku, bral to spíše jako přítěž než jako poctu. A taky se nemýlil, brzy se ukázalo, že to doopravdy nebude jen titul a že z toho poplyne mnoho výhod.
Nehodil se na to a hodně lidí si to uvědomovalo taky. To proto se musel spojit s Vanem, napůl Angličanem nejistého původu. Byl v čele poměrně bohaté španělské rodiny jen proto, že rodina zoufale někoho hledala a on byl jediný vhodný příbuzný.
Spojení rodin, zajištění pozice… A pak svatba se ženou, která se mu protivila. Vše pro rodinu. Přijal to, ale nikdy se s tím nesmířil. Stejně nakonec vždycky udělal to, co se po něm chtělo. Co bylo správné. Protože na vlastní názor tady nebylo místo.

„Joanete,“ promluvil do ticha. Jeho spojenec seděl na zemi, bledý jako stěna.

„Tak mi zas něco nevyšlo,“ odsekl Joanet.

„Já taky nečekal, že to dopadne takhle,“ pokrčil Arnau rameny. Byla to pravda. Mateo byl dospělejší, než čekal. Podobal se svému otci, ten byl v mládi taky tak majetnický. „Ale je na čase rázně zakročit. Nechtěl jsem, aby z toho vyšli nějací mrtví, ale jak se zdá, nemáme na výběr.“

„Konečně pořádná slova,“ usmál se Joanet. „Ainhoo!“ křikl.

„Ano, pane?“

„Přikaž tomu klukovi,“ kývl halvou směrem k Nigelovi, „ať je zabije.“

„Proč on, pane?“ zeptala se Ainhoa zamračeně.

„Protože se k nim bude moct dostat dost blízko na to, aby se trefil,“ řekl a potěžkal v ruce svou zbraň.

Arnau se usmál. V tomhle byl Jaonet nejlepší.