Kapitola 12. – Protest

Kapitola 12. – Protest

Cassidy v táboře

Úlevně si v duchu vydechla, protože Anthony s dalšími prvotními zajatci opravdu po dlouhé chvilce rozmýšlení začali jednat a snažili se těm novým hladovým krkům pomáhat, aby zvládli přežít alespoň několik měsíců. Nevěděla, co má Kiku v úmyslu, a to ji děsilo, protože si všímala chování japonských velitelů ve vztahu k jejich zajatcům. Začínala se obávat toho, co by se stalo, pokud by byli zajati někým jiným a ne samotným představitelem Japonska.

Vstala, chtěla se podívat, jak to vypadá v chatkách pro nakažené malárií, syfilidem, nakoukla by třeba i k spoluvězňům nakaženým cholerou. Ráda by zašla i za Thomasem. Nikdo jí neřekl, co se stalo, věděla jen to, že se o něj stará nějaký lékař, přestože jenom něco zaslechla a s jistotou nevěděla nic. Vmísila se mezi další zajatce, mířila k chatkám nemocných. Zastavila se, když na sobě ucítila hladové pohledy, než přidala do kroku.

Houstne tu napětí, to není dobré. Brzy se to může vyostřit a dojít ke vzpouře. Není tu bezpečno, ani pro mě ne. Budu si muset dávat pozor, i když se do průšvihu nejspíš stejně dostanu.

Nevšimla si, že změnila směr cesty a ztracená v myšlenkách vešla do velitelského stanu, který byl naštěstí prázdný. Trochu se uklidnila, než si všimla, že na stole leží štos papírů, a zvědavost jí nedala, aby se na ně nešla podívat. Sklonila se k nim a pohled jí jel po mapě, kde byl znázorněn postup dobývání, pokračující postup Osy. Viděla poznačené části a dokázala z plátna vyčíst, že Německo začalo útočit na Británii, z čehož ji zamrazilo v zádech. Nevěděla, jak na tom Arthur může být, ale rychle pochopila, podle křížků na mapě, že Anglie útoky odrazila a Němci se dál než k pobřeží nedostali, takže si v duchu vydechla a podívala se na postup Japonců, při zkoumání téhle části mapy se naopak zhrozila. Viděla, předestřeno černé na bílém, že ovládají Barmu, Thajsko, Bataan, Koreu, a dokonce část Číny.

Vzhlédla, když před stanem uslyšela hlasy, a okamžitě přemýšlela, kam se může schovat. S jadrným zaklením odstoupila od stolu v okamžiku, kdy se plenta odhrnula a dovnitř vešel Kiku. Čekala, že něco řekne, vynadá jí, ale on jen mlčel.

Ticho se začínalo rozlézat do všech koutů stanu. Pohled dívce klouzal po desce stolu, neodvážila se na Japonsko podívat, raději ani na chvilku. Nevěděla, proč se obává toho, co by v jeho očích mohla spatřit, ale podvědomě ji to děsilo, ačkoli věděla, že mu do očí bude muset už brzy pohlédnout a že ta chvíle se neodvratně blíží jako zlý stín.

Velitel prošel kolem Cassidy a sedl si za stůl, přestože si všiml, že se na něho černovláska snaží nedívat. „Já přece nekoušu,“ promluvil a v duchu ho potěšilo, když se na něj přece jen podívala. Neuniklo mu, jak je napjatá, a když se podíval po plánech a mapě na stole, pochopil. „Chápu. Podívala ses do té mapy,“ řekl klidně.

„Neměla jsem snad?“ Pak na okamžik zvážněla. „Já vím, že jsem neměla, prostě jsem sem vlezla, aniž bych nad tím uvažovala. Měla jsem totiž namířeno úplně jinam,“ odvětila a otočila se k východu. Chtěla jít, ale zastavil ji, takže se k němu obrátila s vražedným výrazem ve tváři, i když měla chuť co nejrychleji vyběhnout ze stanu, aby nemusela čelit těm pronikavým černým očím. 

„Arthur je v Británii a o Alfrédovi nemám žádné zprávy.“

Viděl, jak se jí v očích zlobně zalesklo, když zmínil Arthurovo jméno, ale nekomentovala to sdělení. Určitě si myslel, že má zdřevěnělý jazyk. Čekal, co mu k tomu řekne, vědom si toho, že jí správně neměl říct vůbec nic.

„Jak si myslíš, že bych měla reagovat?“ Mluvila chladně a snažila se na sobě nedat znát, jak moc ji zmínka o Arthurovi a Alfrédovi zasáhla.

„Nevěděl jsem, že si tykáme, slečno Jonesová,“ odvětil a naprosto klidně sroloval mapu, přestože si byl vědom dívčina chladného pohledu. Vstal a uklidil dokumenty, než jí oplatil pohled, přitom se k ní přiblížil. Čekal, že ucukne, ale to ona neudělala. Stála před ním naprosto klidně a čelila jeho pohledu tím svým, v němž se mísil strach s nejistotou.

„Já… měla bych jít,“ řekla nejistě, na víc nevzmohla, stále však z velitele nespouštěla zrak.

 „Mám dojem, že budete potrestaná… slečno Jonesová.“ V duchu se tetelil blahem, jaký báječný trest si pro ni připravil. 

„Čím?“ zeptala se opatrně.

„Dnes večer tu přespíte. Námitky se nepřipouští.“ Pozoroval, jak se zatvářila šokovaně a pak si založila ruce v bok.

„Tak to ani náhodou,“ zabručela nesouhlasně. „Nehodlám tu spát!“ Pozorovala ho a přivřela zlostně oči. 

„Neříkejte, že vám to až tolik vadí.“

„Ano, vadí,“ odvětila. „Nebudu spát v jednom stanu s tebou… vámi…“

 V duchu si za to přeřeknutí vynadala. Plná zlosti se mu podívala do očí. Myslela si, že v nich uvidí vztek, nenávist, zlobu nebo něco podobného, nic z toho tam však nebylo. Díval se na ni naprosto klidným, vstřícným pohledem, což ji zaráželo.

Odstoupil od ní, když si všiml, jak znejistěla. „Proč se mě bojíš, Cassidy?“

 „Nebojím,“ prohlásila chladně. „A spát tu nebudu!“ Nepřestávala sledovat každý jeho pohyb. Dalo jí to dost práce, protože právě začal přecházet po stanu.

„Prostě tu přespíš. Ber to jako trest a to dost mírný.“ Nedělal si nic z toho, že jí začal tykat. Chytil ji za ruce, když mu začala pěstmi bušit do hrudi.

„Nenávidím tě!“ zasyčela a snažila se mu vyškubnout, ale držel ji pevně. „Nech mě jít pryč! Nehodlám tu s tebou zůstat! Lhal jsi mi! Nemám důvod tě poslouchat!“

Nehodlala se zklidnit, vytočil ji. Rozezleně ho pozorovala. Chtěla začít nadávat a rýpnout si do živého, aby ji pustil, ale nestihla ucuknout, když ji přitáhl blíž k sobě. Nedokázala se mu vzepřít, jenom mu hleděla do očí.

Mlčel a přitiskl ji k sobě. „Proč si pořád myslíš, že ti chci ublížit, Cassidy?“ zašeptal a políbil ji do vlasů, přičemž se pousmál tomu, že neucukla.

„Já nevím. Nejspíš to už prostě… čekám,“ odvětila tiše. „Měl bys mě pustit. Neměli bychom tohle dělat. Dohodli jsme se…“ Snažila se ho přesvědčit, že by se k ní neměl chovat tak vstřícně.

„Dobře.“ Pustil jí ruce a odstoupil. „Můžeš jít, ale ten večer pro tebe platí. Přespíš tady.“

Vyběhla ven a neodpověděla mu. Nehodlala ho poslechnout, přestože si uvědomovala, že s tím Kiku Honda nejspíš počítá. Věděla, že jí může udělat něco horšího, ale nehodlala si s tím teď lámat hlavu.

Já ho nemůžu milovat, ani nechci! On je Osa a já Spojenec. Nemohli bychom být spolu, nebylo by to možné. Musím se donutit zapomenout na ten polibek a nesmím mu dát najevo, když jsme uzavřeli mezi sebou tu dohodu, že k němu ještě něco cítím. To by byla ta nejhorší věc, co bych mohla udělat.

Arthur v Anglii

Seděl před hořícím krbem a pohled se mu zastavil na římse, než si povzdychl. Proklínal sám sebe za to, že Cassidy nenašel. Nejvíc ho ničila právě ta nejistota, která mu rvala hlavu na kusy ustavičným přemýšlením o tom, kam se jeho sestra mohla podít a zda je vůbec ještě naživu. Jeho jedinou nadějí bylo doufat v konec války, který se však nacházel v nedohlednu. Odložil hrnek s čajem na stolek a zahleděl se na fotografii, která se nacházela na krbové římse, než vzal fotku do rukou. Smutně se pousmál, zatímco přejížděl prstem po rámu.

Černovlasá dívka na ní byla v náručí hnědovlasého mladíka, jemuž z obličeje odkapávala voda. Dívce se oblečení lepilo na tělo, jak ji bratr předtím hodil do jezírka. Alfréd, Severní Amerika, se na fotografii usmíval, zatímco Cassidy mu za potupu hrozila pěstí, ačkoli se usmívala také.

Arthur se díval na fotku a doufal, že Cassidy bude v pořádku, ať je teď kdekoli, ačkoliv se hodně strachoval, přestože by to nikdy nepřiznal, i o Alfréda. Moc dobře věděl, že oba dva jsou zbrklí a jen úpěnlivě doufal, že se nic nestane. Povzdychl si a vstal, chtěl vyřídit hovor. V pracovně vytočil číslo a čekal, jestli mu to volaná osoba zvedne. Vydechl si, když to udělala.

„Tady Arthur, Irsko.“

„Kirklande?“  Zněla překvapeně. „Proč voláš? Co chceš?“

Musel se tomu zašklebit. „Pořád stejně podezíravá,“ uchechtl se.

„Neměla bych snad být? Chtěl jsi, abych se zapojila do toho konfliktu!“

„Ano, to jsem chtěl, ale je dobře, že v něm nejsi.“

„Nevzal tě někdo po palici, Kirklande?“ zeptala se a u telefonu se zašklebila.

„Ne, nevzal,“ zabručel. „Ale potřebuju zjistit, kde je Cassidy.“

„Jak zjistit?“ Zněla zmateně. „Copak není v Americe?“

 „Šla do armády. To je jediná stopa, kterou máme,“ přiznal a nemýlil se, když si v duchu říkal, že Irsko na něj začne nadávat. 

„Ty idiote! Ty seš takovej vůl, Kirklande!“

„Já za to nemůžu, že mě neposlechla!“ ohradil se.

„Neměl jsi jí nechávat bez dozoru! Sám víš, jak je zbrklá!“

„Vím, ale prostě mě nenapadlo, že by udělala takovouhle blbost,“ přiznal s povzdechem.

„Mohlo tě to napadnout,“ zabručela. „Pokusím se zjistit, co se dá, ale nic ti neslibuju.“ Zavěsila. Položil sluchátko a doufal, že Irsko skutečně něco zjistí. Strašně moc si přál najít jakoukoliv informaci o Cassidy.

Kiku a Cassidy – večer

Nečekal, že by přišla, ale když ji viděl, jak tam obezřetně vstoupila ve spojenecké uniformě, v Alfrédových barvách, zatajil nad ní dech.

„Nečekal jsem, že byste poslechla.“ Zašklebil se, když po něm vrhla nakvašený pohled.

„Přespím na zemi,“ odvětila klidně, ani nečekala, že by začal namítat, i když přesně to udělal.

 „Na zemi spát nebudete.“ Posunul se a všiml si, jak kysele se zatvářila, protože pochopila.

„Tak to ani náhodou. Na to zapomeňte,“ zavrčela a zarazila se, když vstal a zvednul ji do náruče, hned, jak k ní přešel. „Pusťte!“ Vzpírala se a mlela se mu v náručí, jak ho chtěla donutit, aby ji nechal být.

Pustil ji, spíše položil, přímo na lůžko a lehnul si vedle ní, přitom z ní nespouštěl zrak a Cassidy mu pohled nakvašeně oplácela, než Kikovi začaly škubat koutky a nakonec se začal tiše smát.

„Co je tu k smíchu?“ zabručela.

„Ty,“ usmál se. „Tváříš se jako dítě, kterému předložili neoblíbené jídlo.“ Nepřestával se usmívat.

„Netvářím,“ odvětila a chtěla se otočit, ale pohladil ji po tváři. Okamžitě ucukla.

„Nech… nechte… toho.“  Hlas se jí třásl. Sice slabě, ale třásl se.

„Proč jsi přišla?“ V hlase mu zaznívala zvědavost. „Myslel jsem, že přijít nechceš.“ Hladil ji po tváři a usmál se, když přivřela oči.

„Taky jsem nechtěla,“ šeptla.

„Ale?“ Čekal na odpověď.

„Ale přišla jsem orodovat za ty muže, kteří později, nejspíš už za pár dnů, půjdou na smrt,“ přiznala opatrně.

„Půjdou, i kdybych řekl ne. Já velím jen těm, které jsme chytili před vypuknutím války s tvým bratrem. Nad těmihle, které přivedli jiní velitelé, nemám vůbec žádnou moc. Nemůžu pro ně udělat nic, Cassidy.“

„Nějak to přece musí jít.“ V hlase jí zaznívala zloba. Byla bezmocná a to ji ničilo, to vědomí, že pro ty nové zajatce nemůže vůbec nic udělat.

„Nemůžu dělat nic a teď chci něco vědět. Přišla jsi jen kvůli tomu trestu a pokusu orodovat za ně?“ zeptal se a trpělivě čekal na odpověď, ať bude jakákoliv. „Řekla jsi, že mě nemiluješ.“ Pozoroval ji a viděl, jak uhnula pohledem.

„Přišla jsem jenom kvůli orodování. Nic víc v tom nebylo.“ Neodvážila se na něj pohlédnout.

Usmál se tomu, než ji překulil pod sebe a v očích mu provokativně jiskřilo. „Tak si něco vyzkouším.“

Nedal jí šanci k námitkám, když ji políbil a se zvláštním vnitřním uspokojením ji k sobě přitiskl, zatímco mu oplatila a dala mu ruce kolem krku. Přerušil polibek a lehnul si vedle Cassidy, než ji k sobě znovu přivinul. Zaskočilo ho, když si položila hlavu na jeho rameno. Podíval se na ni.

„Myslel jsem, že se mnou už nechceš mít nic společného, Cassidy.“ Všiml si, že mlčí, takže ani nedoufal v odpověď.

Promluvila opatrně, jako kdyby si nebyla jistá, že co má právě na jazyku, smí říci. „Řekla jsem, že nevím, jak jsem se do tebe mohla zamilovat, ale v tom, že tě nemiluju, jsem lhala,“ hlesla nejistě a ztuhla překvapením, když ji pohladil po vlasech.

„Chápu, proč jsi lhala.“ Podíval se na ni, usmíval se. „Chtěl jsem, abys mi řekla pravdu. Arthur by tenhle vztah nedovolil, to krásné mezi námi. A já… tě nechci ohrozit, Cassidy.“

 „Já už si vybrala,“ šeptla.

„Nedovolím ti, abys zradila bratry!“ namítl okamžitě.

„Nechci je zradit, ale nechci ani opustit tebe,“ zašeptala a podívala se na něj.

„Tohle je bludný kruh, Cassidy. Nemůžeme spolu zůstat. Tvoji bratři by to nedovolili. Já nechci, abys kvůli mně měla zničený život. Měli bychom s tímhle přestat.“ Šeptal a rukou ji hladil po vlasech.

„Ty… chceš s tímhle přestat?“ zeptala se opatrně a doufala, že jí poskytne pravdivou odpověď.

Podíval se po ní, stále jí hleděl do očí. „Nepřeju si nic víc, než abych tě mohl držet v náručí a hladit tě po vlasech. Přeju si tě líbat, a kdyby to bylo možné, přál bych si vidět, jak se ráno vzbouzíš, ale sám vím moc dobře, že takové štěstí nikdy mít nebudu, Cassidy.“ Pohladil ji po tváři a vřele se na ni usmíval. „Nebudu mít možnost probouzet se vedle ženy, kterou miluju celou svou duší i srdcem. Tahle válka skončí a my se už nikdy neuvidíme, Cassidy. Nedopadne to jinak. Každý z nás patří jinam, a tak to musí zůstat. Já tě nemůžu odtrhnout od rodiny. Arthur s Alfrédem by mi to nikdy neodpustili a já budu muset žít s tím, že tě po téhle válce už nikdy neuvidím. Musíme na sebe zapomenout. Nemůžu ti dovolit, aby sis zničila život.“ Prsty ji hladil po krku.

„Svým chováním ale dokazuješ něco úplně jiného.“ Přivřela oči, jak ji pohladil, a skousla si rty, aby nezasténala. „Proč mi to neulehčíš, abych na tebe mohla zapomenout? Proč nemůžeš říct, že tohle je pro tebe jenom hra, Kiku?“

„Nemůžu to říct, protože to není pravda, Cassidy. Kdybych to řekl, namlouval bych si, že chci, abys byla na straně Osy, ale po tom vůbec netoužím.“

Zarazil se, jak ji hladil po krku, a všiml si jejích toužebně se přivírajících očí. „Nemůžu pustit ty lidi, i kdybych chtěl. Nejsou pod mým velením, protože moji muži je nechytili. Já velím jen tady.“

Netušil, proč se ospravedlňuje, ale přišlo mu to tak správné. Všiml si, že dívka mlčí a přemýšlí. Nechal ruku klesnout, pak k sobě černovlasou pevně přitiskl a jednu ruku položil Cassidy kolem pasu, než zavřel oči.

Byla zticha a jen se k němu přitiskla, než si položila hlavu na jeho rameno a pak i ona zavřela oči. Nedokázala se sama sobě ospravedlnit za to, že se s Kikem cítí v bezpečí a připadá jí, že válka kolem nich neexistuje, že jsou s mladíkem někde mimo prostor a čas a že tíživá atmosféra ustoupila na kratičký čas mlhavému pocitu štěstí a opravdové lásky.