Kapitola 13

Vyndala mokré klíče a rychle otevřela dveře. Přísahala, že si nalije víno a pokusí se aspoň na chvíli utéct z reality, která je vlastně fikcí a naopak. Měla toho tolik v hlavě, pořádně ještě nedokázala pochopit jak je to vůbec možné. A ani to co teď bude dělat. Co k sakru bude dělat? Představa nekonečné samoty s dítětem od muže, který neexistuje ji sevřela žaludek. Klíčky hodila na poličku a rozhlédla se po bytě, který měl jinou atmosféru. Pustila kabelku na mokré parkety a uslyšela kovový cinkot vycházející z její pokoje. On? Kdyby  ne, zklamáním by zemřela. Ruce se jí roztřásly a nakoukla do místnosti. Stál tam, jako v první den, no byl hodně dobitý, vypadal dokonce zraněný a bledý jako ještě nikdy. Buchot parket ho přinutil otočit se. Hleděl na ní s pohledem viníka no otočil tvář spět a sundával si rukavici bez jediného slova. Napadlo jí jen jediné. Vběhla do pokoje a vylepila mu silnou facku. Veškerá bolest se z ní uvolnila, rozplakala se a spadla mu do náruče:

 „Kde jsi byl?! Kde jsi k sakru byl celý ten čas?!“ Plakala a svírala jeho kožený lem pláště. Horké slzy tekuté bolesti mu kutálela po černé kůži pláště a kapali na jeho boty. Muž stál bez pohnutí a slova, jeho ruce mu volně visely vedle těla. Žena se neudržela a plakala jako ještě nikdy v životě. Pevněji ho chytila a hlavou zabořenou do jeho hrudě těžce vzlykala: 

„Tolik…tolik jsem se bála a trápila.“ Vzduch najednou zhoustnul. Elke se zhluboka naprázdno nadechla.

„Už tě nikdy nenechám odejít.“ Zakřičela. Hlava se jí prudce zatočila a Elke uviděla jen černou tmu. 

Ležela na posteli a pořád svírala v ruce papírek. Muž sedel při ní a držel sklenici vody. 

„Jsi v pořádku?“ pronesl a podal jí pohár. Elke se posadila na posteli a hleděla na něj. Tvář měl ušpiněnou pravděpodobně od kouře, byl na několika místech pořezaný a vypadal hodně unavený. No byl jiný a to ji děsilo. Jeho oči na ní hleděli chladem a necítila od něj najednou nic. Toužila, aby ji pevně objal a už nikdy nepustil, no hrdost jí to nedovolila. Byla nahněvaná no neuvěřitelně šťastná že je teď tady. 

„Ty jsi byl doma, že? Bojoval si?“ řekla tiše a chytila ho za ruku. Ta otázka ji přišla tak absurdní, že se chtěla zasmát. Muž se odtáhl a Elke pomalu chytala panika. 

„Tohle jsem já. Tohle je moje práce.“ Řekl tiše hlubokým hlasem. 

„Opravdu hodně, hodně jsi mi chyběl. Jak si mi to mohl udělat. Copak nevíš, že bez tebe už nejsem nikdo“ řekla vysíleně. 

„Prosím, pojď ke mně.“ Natáhla slabou ruku. Muž se nadechl a pomalým krokem si lehl k ní na postel. Ještě i jeho pach potu jí přišel přitažlivý. Hold, když jsi zamilovaný, vnímáš vše pozitivně. 

„Miluji tě,“ objala ho. Byl chladný. Jeho ruce se ani na chvíli nepohnuli. Jeho tvář, pohled, ze všeho čiší chlad a hrůza. Jako kdyby si uvědomil svých chyb, pohleděl do země a otočil k ní hlavu: 

„Myšlenka na tebe mě držela při síle,“ pohladil jí rukavicí po vlasech. Elke se mu podívala na ruce.Byly od krve, od něčí krve. Děsil jí. Ještě se pořádně nevrátil, ještě je pryč. To bude dobré. 

„Ach promiň, klidně se jdi svléct. Jsem v pohodě.“ Opětovala mu pohlazení. Muž těžce vydechl, vstal a svléknul si černý plášť. Zašel do koupelny a pustil vodu. Odteď už nikam nepůjde. Nepustím ho, vířilo jí v mysli. Ani nechtěla pomyslet, co by bylo, kdyby se mu něco stalo. No jak by mohlo? On je polobůh, není-li bůh. Nějak zapomněla, že tohle je jeho práce, jeho úděl. On je voják. Nic se na tom nezmění. Myšlenka na jeho smrt jí kompletně odtáhla od ústředního problému, který teď měla. Elke koukla na papírek v ruce a pohladila si břicho. Jak mu to řekne? Kdo ví, co to bude? A jaký bude z něj člověk? Rozhodně bude mít oči po otci. Krásné oči barvy neopracovaného nefritu, hluboké a přitom děsivé. Bude vznešené krve jako jeho otec. Bude ho milovat? To určitě ano. Elke se usmála. 

„Myslím, že jsem šťastná,“ promluvila tiše ke svému bříšku. 

„Říkala si něco?“ ozval se hluboký hlas ve dveřích. Právě si sušil ručníkem dlouhé lokny. Pohledem mu přeletěla po vrchní části těla. Měl pár vážnějších šrámů a čerstvou ránu na břiše. 

„Jsi raněný, ošetřím ti to,“ pronesla sladce a natáhla k němu ruce. 

„Ne“odsunul jí ruku. 

„Jsem v pořádku“ sedl si a odvrátil zrak do okna. Měla pocit, že jí chce něco říct, no nevěděla co. 

„Proč jsi tak odtažitý? Stalo se něco?“ strach jí nedal. Muž se zadíval nepřítomným pohledem na čelo postele. 

„Já, potřebuji čas. Omlouvám se,“ řekl a černovláska cítila,  že se mu zachvěl hlas. Co se stalo. Bože, tolik chci slyšet, že mě miluješ, tolik to potřebuji. Teď a ne pro dobrý pocit. Potřebuji to doslova fyzicky. Elke úkosem koukla na papírek a položila ho k stolíku u postele. 

„Chceš si promluvit?“ šeptla tiše a pohladila ho po koleně. 

„Chci spát,“ dodal hlubokým tonem a vstal. Elke se posunula na posteli a odkryla mu peřinu. Těžce se vedle ní složil a zíral do plafonu. Šedý vodopád vlasů ležel vedle něj a žena se mu začala hrát s vlasy.Myslela, že už ty krásné vlasy nikdy nespatří.

„Mám ti zazpívat?“ usmála se na něj. Chtěla ho políbit a vklouznout mu do náruče, obejmout ho a možná i štípnout do boku, tak aby se začal smát a řekl jí, že ji miluje. 

„Ne, jen mě nech, prosím.“ Odpověděl chladně, až jí zamrazilo.Jeho chlad mohl zabíjet. Otočil se k ní a pramen vlasů mu spad vedle tváře. Elke ticho vstala a pustila peřinu. Ztlumila světlo a popadla košili na spaní. Jemně přivřela dveře a vklouzla do koupelny. Zavřela za sebou a pustila vodu z kohoutku. Ujistila se, že jí neslyší a sedla si na podlahu. Vše to bylo silnější, teď když je to tak těžké. Ne, není dokonalý. Stiskla si paže a pomalu otočila hlavu ke svému břichu, jako kdyby to byl teď nepřítel no 1. Možná to není dobrý nápad, možná by to měla vyřešit. On není obyčejný kluk. Nic podobného s ním není možné. Na všechno zapomeneme a já si poradím. Ta představa se jí sama příčila v mysli. Cítila se, jako kdyby snovala vraždu, atentát. Možná by mu měla dát aspoň šanci.