Kapitola 13

Schylovalo se k večeru. Obloha na západě se potáhla medem a paprsky usínajícího slunce rozhodily cákance svého sytě oranžového likéru po okolní krajině. Louky, pole i lesy se halily do teplých slunečních barev a pableskující jezero budilo dojem, že se v něm voda přeměnila v roztavené zlato. Jinak svěží vzduch čpěl vůní stovek květin, rozsetých po travnatých stráních, údolích a kotlinách. Zpěv večerních ptáků, sonáta cvrlikajících cvrčků ve vysoké trávě, tiché něžné šplouchání a pleskání vlnek o okraj břehu a šelest stromů, jejichž listí šumělo v teplém letním vánku, tato jedinečná souhra hlasů, zvuků a tónů se rozléhala celým okolím. Píseň léta, píseň přírody. Dokonalou scenérii narušovala pouze stále tmavnoucí modř na východě, která hrozila co nevidět převzít oblast celého nebe a nastolit vládu noci. Všechno v těchto pláních mělo své uplatnění. Každá rostlina, každý trs trávy, každý živočich, všechno tu mělo své místo. Včetně starého kamenného hradu, který se tyčil na nedalekém kopci jako vytrčený zub nějakého obrovského tvora. Jeho poněkud zchátralý vzhled a aura děsivých povídaček a pověstí, opředená kolem těch stěn z pevného kamene, budily dojem jakési neobyvatelnosti a zpustlosti. A přesto za jeho zdmi proudil život…

„Garde.“

„Hlupáčku, myslíš, že bych si nechal královnu nechráněnou?“

„Škoda, ale aspoň jsi přišel o koně.“

„Pch, to je toho.“

„Překáží mi tam ta tvoje věž. Asi ti jí seberu.“

„Jo, to bys nejdřív musel vědět jak, brouku.“

„Do dvou tahů je po ní!“

„Tak se předveď.“

Salónek byl poměrně veliký a kamenný stejně jako všechny místnosti v hradu. Ovšem nedala se mu upřít jistá útulnost, vzhledem k tomu, že po stěnách byly rozvěšené gobelíny se zajímavými výjevy, které trochu tlumily chlad, který ze zdí unikal. Navíc v krbu vesele plápolal oheň a to už celkem dlouho, takže v pokoji bylo teplo. Blízko menší knihovny seděli na dřevěné podlaze naproti sobě dva muži. Oba vysocí, štíhlí a oba tak nádherní, že z nich jeden sotva mohl spustit oči. Byli si zároveň tak podobní, že každému muselo být hned jasné, že jsou příbuzní. Sourozenci. Bratři. Ten starší z nich, Itachi Uchiha, měl lesklé hedvábně černé vlasy dlouhé do půli zad, ale málokdy je nosil rozpuštěné. Většinu času byly svázané modrou stuhou v hladkém koňském ohonu. Jeho oči byly velice tmavé, ale přesto v sobě měly jakousi jiskru a pak jejich tmu také prosvětloval podivný něžný výraz, který se v nich objevoval, když hleděl na svého malého brášku jako třeba teď. Jeho perfektně vykrojené rty se trochu usmívaly s lehkým nádechem samolibosti, jak sledoval úsilí mladšího muže. Od očí se mu táhly patrné vrásky, způsobené bůhví čím, od stáří to ovšem nepramenilo, jelikož Itachimu ve své podstatě nebylo ani dvacet pět. Jeho bratr, Sasuke Uchiha, byl asi o půl hlavy nižší a jeho husté hebké půlnočně černé vlasy byly krátké, v zátylku rozježené. Taktéž jeho oči měly havraní barvu jako dva gagáty, byly orámované dlouhými uhlovými řasami a momentálně byly lehce přimhouřené a zaměřené na šachovnici. Byl viditelně mladší, s ostře řezanými rysy, přesto se v jeho tváři daly vyčíst stopy dětské chlapeckosti. Člověk by mu hádal sotva osmnáct let. Jeho plné měkké rty byly malinko pootevřené, bradu měl podepřenou hřbetem ruky a trošku se mračil, jak promýšlel svůj další tah. Nepřirozená krása těch dvou tmavovlasých sourozenců, jejich smetanově mléčná pleť a podivně děsivá aura, která z nich vyzařovala, vzbuzovaly podezření, že tyto dvě postavy snad ani nemohou být lidské. A taky nebyly. Uchihové ve skutečnosti existovali jako bytosti tak temné, že by si sotva kdo dokázal představit temnější. Nebyli lidé. Byli to upíři. Jediné, co leželo mezi sedícími těly obou upířích bratrů, byl nízký konferenční skleněný stolek a na něm bylo rozložené šachovnicové pole s rozsetými figurkami na něm. Ze dvou křesel, které byly přisunuté blíže k nim, je pozorovali další dva muži. Jeden, ještě spíše kluk než muž, o něco málo mladší než Sasuke, měl na hlavě blonďatou kštici zlatých pramenů, stále ještě poněkud rozcuchanou nedávnou rychlou jízdou na koni. Jeho zvědavé akvamarínově modré oči s neodolatelnou veselou jiskřičkou dychtivě sledovaly šachovnicový souboj. Chlapec měl čistou zdravou pleť, tmavší než oba Uchihové, a působil milým nevinným lidským dojmem. Jmenoval se Naruto. Ten druhý muž byl na pohled nejstarší v místnosti, skutečně už stařec, s vějířkami vrásek kolem očí a v obličeji, vlasy i vousy prokvetlé stříbrem. Navzdrory jeho vysokému věku z něj vyzařovala jakási vnitřní síla a vyrovnanost. Budil dojem klidu a momentálně i pohody, když s mírným úsměvem hleděl na scénu před sebou a přitom spokojeně bafal z lulky a vyfukoval do vzduchu před sebou obláčky kouře.

„Šach.“ Pronesl tiše mladší z Uchihů a postavil figurku černého střelce nedaleko soupeřova bílého krále.

„Jsi nepozorný.“ Konstatoval Itachi a rychlým tahem vyšoupnul zmíněného střelce královnou.

„Ksakru.“ Zaklel potichu Sasuke, ale z jeho hlasu nebylo znát tolik zloby, kolik by jí tam teoreticky mělo být.

„Netrpělivý jako vždy.“ Prohodil Itachi klidně a Sasuke k němu zvedl oči. Oběma zacukalo v koutcích, jakoby si právě na něco vzpomněli.

„Tak moment. Musím si to promyslet.“ Odtušil mladší Uchiha a hluboce se zahloubal nad šachovnicí.

„Aby sis nezavařil mozek.“ Popíchl ho Itachi pobaveně. Sasuke v odpověď jen cosi zavrčel, ale Naruto se v křesle rozesmál. Pozorovat Sasukeho a Itachiho při hře bylo nesmírně zajímavé. Naruto se doposud s šachami nikdy nesetkal, ale připadalo mu to zábavné, sledovat, jak se oba trumfují, vymýšlejí různé strategie, jak se snaží jeden druhého přechytračit. Sasuke dumal a kousal se do rtu, onyxové oči upřené na hrací pole. Itachi mírně přezíravě hleděl na mladšího bratra, Naruto celou scénu hltal pohledem veselých zvědavých očí a Sarutobi se v křesle usmíval. Celá společnost vyzařovala pohodu a zvláštní poklid. Totiž… celá vlastně ne. Blízko u krbu, ve kterém plápolaly oranžové plameny ohně, stálo ještě jedno vyřezávané křeslo. Seděl v něm další muž, jménem Madara. Byl stejného typu jako dva bratři, měl dlouhé smolně černé vlasy, volně rozpuštěné a drobet rozcuchané, bledou pleť a také on byl upířím způsobem nadpozemsky krásný. Podoba s Itachim a Sasukem byla nezaměnitelná, muselo se jednat o příbuzné, ale on byl na první pohled starší než oni. Byl tu však v téhle chvíli ještě jeden velice patrný rozdíl. Zatímco dva mladší Uchihové byli očividně dobře naladění, jeho temné tmavé oči si měřily čtevřici opodál velice chladně. V Madarově kamenném ledovém obličeji mohl zasvěcený divák rozpoznat stopy znechucení a studeného nepřátelství, přestože pro nestranného pozorovatele byla jeho tvář bezvýrazná. Na společnost u hracího stolku hleděl Madara velmi nesouhlasně a jeho vypočítavé oči střídavě klouzaly z jednoho spokojeně zařícího obličeje na druhý. Ostatní jej však bez větší námahy zdařile ignorovali. Sasuke, Itachi ani Sarutobi mu nevěnovali jediný pohled, jakoby v místnosti vůbec nebyl. Jen Naruto k nejstaršímu Uchihovi občas letmo zalétnul blankytě modrýma očima, ale vždycky rychle ucuknul, když se setkal s těmi chladnými temnými studánkami a pokaždé se lehce otřásl. Bylo mu jasné, že na rozdíl od Itachiho, Madara se s jeho přítomností na hradě tak snadno nesmíří a děsil se té vražedné touhy, která z něj vyzařovala, kdykoli mu padl zrak na modrookého blonďáka. Naruto vždy nervózně poposedl a přeběhl mu mráz po zádech. Až moc dobře si v těch chvílích uvědomoval svojí lidskou zranitelnost, svojí horkou krev, která mu tepala v žilách a která musela být pro upíry velkým lákadlem. Bál se o to víc, že znal rychlost takového upíra a věděl, že by ho od smrti dělila asi tak jedna mikrosekunda, kdyby se Madara opravdu rozhodl ho zabít. Nemohl si pomoct, čas od času se prostě neklidně ohlížel k muži v křesle u krbu, jakoby se chtěl ujistit, že tam ještě pořád sedí. A Madara mu vždycky pohled opětoval s vražednou hrozbou. Po každém takovém očním kontaktu Naruto pár minut seděl mlčky, částečně paralyzovaný strachem, ale poměrně brzy se rozptýlil při sledování upířích bratrů. Byl to zvláštní večer. Jeden z nejpodivnějších a zároveň nejpříjemnějších, jaké kdy blonďatý chlapec zažil, i když mu jej narušoval ten chladně nenávistný pohled v týle. „Šach mat.“ pronesl někdy kolem jedenácté Itachi dramaticky a triumfálně se na svého bratra zašklebil. Sasuke chvíli nevěřícně zíral na šachovnici a horečně uvažoval o jakékoliv únikové cestě, ale Itachi byl vynikající stratég, který si promyslel každý detail. Asi po minutě byl Sasuke donucen své úsilí vzdát a připustit, že prohrál.

„Ach jo.“ povzdechl si a rezignovaným pohybem shodil svého vlastního krále. Starý Sarutobi uznale pokýval hlavou a Naruto se zasmál. Oba mladí Uchihové si podali ruce a krátce si potřásli spojenými dlaněmi. „Příště tě dostanu.“ Slíbil Sasuke s mírným úsměvem.

„To bych rád viděl.“ Uchechtl se Itachi. Sasuke na něj vyplázl jazyk. Naruto těkal pohledem od jednoho k druhému a něco ho napadlo.

„To nebude ani odměna pro vítěze?“ nadhodil zdánlivě nevinně. Pozornost obou bratrů se obrátila k němu. Naruto pokrčil rameny. „Já myslel, že takhle to chodí. Snad by mohl být aspoň polibek ne?“ rozvíjel svojí teorii dál. Sasuke se usmál svým obvyklým pokřiveným úsměškem. Nestačil žasnout, kde se to v tom blonďákovi bere. Itachi, který ještě Naruta pořádně neznal, překvapeně nadzvedl obočí a tázavě se podíval na svého mladšího bratra. To už však cítil tlak Sasukeho dlaně na svém zátylku a vzápětí také jeho vlhké měkké rty na svých. Trochu ho to šokovalo, ale okamžitě se podvolil a pootevřel svá ústa, aby mu do nich mohl vniknout neposedný jazyk. Zavřel oči a bylo tak lehké zapomenout, že mají diváky. Polibek byl stále hlubší a procítěnější, než je vyrušilo diskrétní Sarutobiho zakašlání. Neochotně se od sebe odtrhli. Starý sluha si taktně prohlížel knihovnu, jako kdyby ho kdovíjak zaujaly kožené hřbety knih, zato Naruto je zřejmě celou tu dobu se zájmem sledoval. Jeho oči, modré jako oceán, se leskly vzrušením.  Když se jeho pohled setkal s černými Sasukeho duhovkami, malinko se pousmál.

„No nic, vážení.“ Tleskl Sasuke, který si správně vyložil ten blonďákův výraz, „Naruto a já už to asi půjdeme zalomit. Přeji vám dobrou noc.“. Ještě jednou zamrkal na Itachiho, vstal a podal Narutovi ruku, aby mu pomohl se zvednout z křesla.

„Nashledanou zítra.“ Rozloučil se světlovlasý chlapec s ostatními a společně s nejmladším Uchihou tiše opustil salónek. Po jeho odchodu si Itachi taky stoupnul a protáhnul si dlouhým sezením ztuhlé svaly, zatímco Sarutobi uklízel šachy.

„Budete si ještě něco přát?“ obrátil se pak starý sluha k oběma svým pánům.

„Ne, Sarutobi, můžeš jít.“ Ujistil ho Itachi, zatímco Madara ho propustil jednoduchým mávnutím ruky.

„Tedy vám také přeji dobrou noc, pánové.“ Pravil klidně stařík, pokynul upířím šlechticům, odšoural se ven z místnosti a zavřel za sebou dveře. Itachi zívl – byl docela unavený. Okázale ignoroval upřený pohled svého strýce, dokud Madara nepromluvil sám.

„To si asi děláš srandu, Itachi.“ Zasyčel nejstarší Uchiha a vztekle se postavil, „na co si to k čertu hraješ?!“. Jeho synovec se mu konečně beze strachu podíval přímo do očí.

„Nehraju si na nic.“ Pokrčil rameny. Madara k němu několika rychlými kroky přistoupil na vzdálenost napřažené paže.

„Co to jako mělo znamenat, tenhle večer? Proč jste toho lidskýho skrčka dotáhli až sem? Můžeš mi říct, proč jsi dělal, jako že ti jeho přítomnost vůbec nevadí? Ksakru, můžeš mi vysvětlit, proč je ještě pořád naživu?!“ každé vyřčené slovo bylo prodchnuto ledovou zlobou.

„Jmenuje se Naruto.“ Upozornil ho Itachi. Madara na chvilku vykulil oči, než je zúžil do tenkých štěrbin.

„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“.

„Rozhodl jsem se, Madaro. Ano, dokážu se smířit s představou, že se budu muset o Sasukeho dělit. Nepatří mi, nebylo správné uvažovat o tom, že bych ho o Naruta připravil. Já to neudělám, takovým způsobem bych Sasukemu nikdy neublížil.“ Řekl Itachi pevným hlasem a bez bázně opětoval Madarovi ten pronikavý oční kontakt. Starší z dvojice chvíli mlčel a jen si zkoumavě prohlížel mladšího muže.

„Já tě znám, Itachi. Rozhodl ses, ale bolí tě to.“ Konstatoval potom.

„Možná, ale… jsem dost silný, abych to dokázal snést.“ Opáčil tiše Itachi.

„Aha, to je výborné. Takže mi chceš říct, že vlastně budete mít takovou domácnost ve třech jo? Budeš mít Sasukeho v úterý a ve středu a Naruto si s ním bude užívat o víkendech?“ zeptal se sarkasticky Madara, „jak jsi to mohl dopustit?!“.

„Nemám ti k tomu co říct.“.

„Jasně.“ Odfrkl si Itachiho strýc a pak ještě více přimhouřil oči: „Bude ho chtít Sasuke proměnit?“. Itachi chvíli uvažoval o odpovědi. Znal ji, ale nebyl si jistý, zda by bylo moudré říct pravdu.

„Možná.“ Odtušil vyhýbavě.

„Možná.“ Opakoval Madara chladně, „a víš, co se taky možná stane? Možná Sasukeho časem omrzí poletovat mezi vámi dvěma. Možná si bude chtít vybrat nastálo jenom jednoho z vás. Co když ten někdo bude ten kluk?“. Itachi uhnul pohledem. „Umíš si představit tu bolest, až bys musel připustit, že jsi Sasukeho prohrál? Umíš si představit, jak bys trpěl, kdybys viděl ty dva spolu s vědomím, že ty už se Sasukeho nikdy nebudeš moct dotknout?“ pokračoval nemilosrdně Madara. „A víš, co by tě na tom bolelo nejvíc? Žes měl možnost tomu zabránit, Itachi. Že jsi mohl zasáhnout, mohl jsi tomu předejít. Sakra vzpamatuj se a udělej něco, dokud ještě není pozdě!“ procedil Madara skrz zuby. Itachi dlouhou chvíli mlčel. Když znovu zvedl zrak od podlahy, nedalo se z jeho tváře vyčíst, nakolik ho ta slova ranila.

„Ne.“ splynulo mu ze rtů, „to neudělám.“.

„Ty blázne!“ zasyčel Madara ledovým tónem, „copak ty nebudeš o Sasukeho bojovat?“. Itachi se napřímil do plné výše a v očích se mu zlobně zablesklo.

„Sasuke má Naruta rád.“ pronesl neméně ostrým tónem, „a já ho nepřipravím o něco, co ho může učinit šťastným. To je to, o co mi vždycky šlo. Nikdy jsem nechtěl víc.“. Madara si ho chvíli měřil s neproniknutelným výrazem, než šeptem pravil:

„Vidím, že máš moc měkké srdce, Itachi. Asi bys to vážně nedokázal. Ale… kdybys chtěl… mohl bych se o to postarat místo tebe. Už jsem o tom dávno přemýšlel.“. Salónkem se rozlehl děsivý zvuk. Itachiho tmavě černé oči se zúžily, mladý Uchiha obnažil ostré bílé zuby a hrozivě na svého strýce zavrčel.

„Toho kluka se ani nedotkneš!“ v hlase mu zazněla jasná výhrůžka.

„Co uděláš? Postavíš se před někoho, kdo ti způsobil tolik bolesti? Budeš bránit svého soka?“ zeptal se studeně Madara.

„Ne.“ zavrtěl Itachi hlavou, ale neuvolnil se z bojové pozice, „postavím se před někoho, kdo je pro Sasukeho důležitý. Budu bránit kluka, do kterého je můj bratr zamilovaný.“. Na několik chvil se mezi oběma upíry rozhostilo absolutní ticho. Pak Madara pomalu sklonil hlavu.

„Jak myslíš, Itachi. Trpět budeš ty, ne já. A věř mi, že budeš trpět pořádně, až ti Sasuke zlomí srdce. Dobrá. Nechám toho kluka na pokoji… aspoň prozatím.“ Nejstarší Uchiha si upravil plášť a chystal se k odchodu. Když však procházel kolem svého synovce, zašeptal mu do ucha: „Rozmysli si to pořádně, Itachi. Jakmile Sasuke toho chlapce promění, už nebude cesty zpátky.“. S těmito slovy opustil salónek a Itachi už uslyšel jen vrznutí zavíraných dveří. Roztřeseně vydechl.

Sasuke nalil víno do dvou číší a jednu přistrčil k blonďákovi, který seděl na posteli se zkříženýma nohama v tureckém sedu.

„Díky.“ Zazubil se Naruto a smočil v drahé tekutině rty. „Pomalu si na to začínám zvykat.“ Utrousil mimochodem a když Sasuke tázavě nadzvedl obočí, zvedl svůj pohár o něco výše, „stává se ze mě alkoholik.“.

„Do toho máš daleko.“ Ujistil ho mladý šlechtic, také se napil a přisedl si na postel k Narutovi. Blonďák se mu upřeně zahleděl do onyxových očí, jakoby něco zkoumal. „Co?“ otázal se Sasuke, „proč na mě tak zíráš?“.

„Teď to můžu vidět.“ Usmál se na něj Naruto, „vážně se tvoje oči nezdají tak temné, když jsi po lovu. Jsou mnohem teplejší a prohřátější.“.

„Ovšem za jakou cenu.“ Ušklíbl se Sasuke a Naruta lehce zamrazilo.

„O tom bych se dnes večer raději nebavil, když dovolíš.“ Požádal Naruto.

„Vážně? A o čem by ses chtěl bavit?“ zeptal se černovlasý mladík a propichoval Naruta pálícím pohledem. Světlovlasý chlapec odložil nedopitou číši na noční stolek a stejně tak naložil s tou Sasukeho, kterou mu drze ukradl z prstů. Pak si poposedl blíž k upírovi a rozhodným gestem mu položil dlaň na stehno.

„Však ty víš.“ Zavrněl přitom.

„Nestává se z tebe alkoholik, ale nymfoman.“ Konstatoval pobaveně Sasuke, když mu Naruto přitiskl rty ke krku.

„Asi jsem se to měl od koho naučit.“ Zasmál se tiše Naruto a neomaleně si sedl Sasukemu na klín. Jazykem zaútočil na jeho ušní lalůček, až Sasuke zavzdychal.

„Naruto…“ zamumlal, zatímco blonďákovi vyhrnoval triko, „pořád tu je velké riziko, že tě zabiju, i když jsem po lovu.“.

„Já vím.“ Přitakal Naruto, kterému už se značně zrychlil dech a horečně rozepínal knoflíčky Sasukeho košile, „ale já ti věřím, Sasuke.“. Černovlasý chlapec ho se zasténáním začal líbat a mírným tlakem ho povalil do polštářů, aby se k němu vzápětí mohl zase přitisknout tělo na tělo.

(o několik dní později)

Za okny, které byly zataženy rudými závěsy, panovala sametově černá noc. Obloha byla posetá milionem hvězd a dorůstající měsíc sliboval nadcházející úplněk. V jedné hradní komnatě, v níž v krbu praskaly a tančily rudé a oranžové plameny, leželi v prostorné pohodlné posteli dva mladí muži. Naruto měl blonďatou hlavu položenou na Sasukeho odhaleném rameni a azurovýma očima sledoval jejich prsty, které se navzájem hravě proplétaly. Byl příjemně unavený činností, kterou ještě před chvílí provozovali. Povídali si dnes poprvé o jeho minulosti. Naruto by se tomuto tématu nejraději vyhnul, ale Sasuke trval na tom, že než začnou probírat společnou budoucnost, chce znát život, který donedávna modroočko vedl.

„… pomáhal jsem, kde zrovna potřebovali ruce navíc. Vždycky jsem za to dostal něco k jídlu a protože na statcích je pokaždé práce nad hlavu, nějak jsem se uživil.“ Vyprávěl Naruto poněkud chraptivým ospalým hlasem, „obzvlášť u sedláka Iruky se pro mě vždy našlo něco na zub. Jinak jsem se většinou jenom tak toulal okolím, bez cíle, bez nějakého záměru. Byl to jednoduchý život.“.

„Jak dlouho jsi takhle žil?“ zajímal se tiše Sasuke hrdelním hlasem, zatímco ho volnou rukou objímal kolem pasu.

„Od osmi let.“ Odpověděl Naruto, „do té doby jsem vyrůstal v sirotčinci, ale bylo to tam strašný. Venku mi bylo líp.“.

„A tvoji rodiče… zemřeli?“ zeptal se váhavě Sasuke a bezmyšlenkovitě ho hladil po paži.

„Nevím.“ Zívl Naruto, „asi jo. Buď to nebo mě prostě nechtěli nebo bůhví jaký důvod měli, aby mě tu nechali.“.

„Tys nikdy nechtěl vědět, co se s nimi stalo?“ podivil se tmavovlasý mladík.

„Ani ne.“ pokrčil rameny blonďák, který už by doopravdy nejraději spal. Pohodlně se uvelebil na Sasukeho nahé hrudi, zavřel oči a vychutnával si upírovy hladivé doteky. „Po svém původu jsem nikdy nepátral. V sirotčinci o mých rodičích nic nevěděli, prý mě jednoho dne prostě našli na prahu. Měl jsem u sebe jenom papír, kde bylo napsané moje jméno. Naruto. Naruto Uzumaki.“ Doložil klidně Naruto a už se těšil na sladký spánek. Že je něco špatně si uvědomil o vteřinku později, když ucítil, jak Sasukeho tělo pod ním ztuhlo. Ospale zamrkal a zamžoural nahoru, aby viděl do upírovy tváře. Když do ní však pohlédl, okamžitě se probral z únavy a nechápavě zamrkal. „Sasuke?“ řekl vyjeveně, „děje se něco?“. Sasukeho oči jakoby zamrzly na místě. Měl je široce rozevřené a zračil se v nich šok. Jakoby jím právě něco hluboce otřáslo. Ustrnul i v půli pohybu, dlaň ještě stále položenou na Narutově paži.

„Proč… jsi mi nikdy neřekl… jak se jmenuješ?“ dostal ze sebe Sasuke téměř nehybnými rty. Jeho hlas zněl najednou cize, přidušeně, až to Naruta vyděsilo.

„Cože?“ otázal se zmateně.

„Proč jsi mi neřekl, že se jmenuješ Uzumaki?“.

„Já nevím.“ Odvětil Naruto, který tu náhlou změnu nedokázal pochopit, „nepřipadalo mi to důležité. Proč? Sasuke, kam to jdeš?“. Nejmladší Uchiha se totiž prudce zvedl z postele a rychlostí, kterou Narutovy lidské oči jen stěží zaznamenaly, na sebe začal házet oblečení. „Sasuke?“ zavolal blonďák, skoro až se strachem v hlase, ale tmavovlasý mladík spěšně vyběhl z komnaty a rázně za sebou zabouchl. Naruto zůstal na těžké dřevěné dveře zírat s otevřenou pusou a přemítal, co se to sakra stalo.

Sasuke kráčel rychlými dlouhými kroky kamennými chodbami. V hlavě mu bzučel roj zběsilých myšlenek, které se prolínaly se vzpomínkami a částečně děsem, děsem dvou různých podob… Krátkovlasý Uchiha stisknul zuby a ještě víc přidal do kroku. Spíš teď už běžel než šel. Zakrátko stanul před cílem své cesty, zatlačil do dveří možná prudčeji a silněji než chtěl, takže se rozrazily, div že nevypadly z pantů, a Sasuke vpadl dovnitř jako velká voda. Obrátily se k němu dva překvapené páry uhlově černých očí, které byly dokonalou kopií jeho vlastních. Madara u krbu popíjel víno a Itachi si zrovna vybíral nějakou knihu k četbě, když tam mladý upír vtrhl.

„Sasuke?“ podivil se Madara tomu svéráznému příchodu svého synovce.

„Sasuke… co se stalo?!“ vypálil s otázkou Itachi, který uměl v Sasukeho očích číst lépe než kdokoliv jiný. Sasuke, jemuž se hrudník nepřirozeně zdvihal krátkými mělkými dechy a jehož oči byly stále rozšířené a šokované, vteřinku mlčel, než zděšeně vyhrkl:

„On je Uzumaki! Je to vlkodlak!“.