Kapitola 13.

Matt opřel spícího Tylera o kmen stromu a zničeně si sedl vedle. Uhluboka se nadechl.

„Matte…“ ozvala se Bess tiše. Už to byl zase ten starý Matt, kterého znala. Byl jen… sklíčený. „To Tylera tolik miluješ?“ zeptala se. Ta otázka z ní vypadla dřív, než se stačila zastavit. Otázka jako ostří nože. I ji samotnou to zranilo; měla chuť si dát pár facek.

„Ano,“ odpověděl Matt prostě. Jako by na tom nic nebylo.

„Závidím ti,“ přiznala. Teprve teď se na ni podíval. Do očí se jí draly slzy a Bess už neměla sílu je zastavit. „Řekl mi, že mě nenávidí. A já mu jen nechtěla ublížit…“

„Nejsi o nic lepší než já,“ ozval se po chvíli Matt. „Myslíš, že mě on má rád?“ kývl směrem k Tylerovi.

„Určitě…“

„Já o tom pochybuju. Je se mnou jen proto, že jsem ho kousl. Moje krev v něm mu nedovoluje cítit něco jiného než já.“

„To uřčitě…“

„Ale jo,“ skočil jí do řeči Matt. „Já si nic nenamlouvám, já to vím.“ Hleděl do zelené trávy a Bess netušila, co říct. Zase jednou to měl někdo horší než ona, přsto se nedokázala zbavit pocitu chudinky.
Žít s falešnými pocity… Dost dobře si nedovedla představit, jaké to je. Pocity přece nemohly být falešné, pokud se ve vztahu nevyskytovala lež. Tady to bylo jiné, tady šlo o něco jiného.
Neměla moc času přemýšlet. Někdo na ni tiše zavolal. Málem ten vzdálený šepot přeslechla.

„Bess…“ Otočila se po hlase.

„Nigele!“ zajíkla se. Stál pod nepříliš přikrým svahem, na jehož vršku se Matt rozhodl odpočinout si. Nigel něco tiše zašeptal. Neslyšela ho, viděla jen, jak němě pohybuje rty. Pak před sebe natáhl ruku a ozval se výstřel.
Bess překvapením zavřela oči. Lekla se. Zamrazilo jí a na moment se nemohla nadechnout.

„Pozor!“ zaslechla a sevření svalů povolilo. Její pohled znovu padl na Nigela. Zaostřila. Jeho oči se dívali něma, kam nikdo z nich nemohl dohlédnout.
Brečel.
A Bess nechápala. Dokud se neozval další výstřel…
Pochopila, když si uvědomila, že ona není cílem, že tu Nigel není kvůli své nenávistí k ní. Byl tu kvůli Tylerovi. Tak moc se báli, že jim vztah upíra a vlkodlaka zničí život, až se rozhodli použít jejího bratra.

„Ty…!“ Slovo jí uvízlo v krku. Co to všechno mělo znamenat? Proč…
Matt…
Tyler…
Zaječela. Zaječela, jako by na tom závysel její život, jako by to mělo všechny spasit. Výkřik, v němž byla skryta tichá prosba k Bohu.
Bože, dej, ať tohle není pravda.

Pierre doběhl v Bess právě včas, aby ji zachytil. Zhroutila se mu do náruče, klepala se, němě lapala po dechu.
Její slzy už dávno vyschly, nebylo teď jak ulevit jejímu zoufalství.
Pierre ji k sobě pevně přivinul v utěšujícím gestu. Vyznělo naprázdno.

„Zmiz!“ křikl na Nigela. „Zmiz, nebo tě zabiju!“ A myslel to vážně. Za celý svůj život potkal jen tři lidi, kterým cítil tak hlubokou nenávist.
Netušil, jestli ten kluk odešel hned nebo ne. Zavřel oči. Tohle byla zoufalá situace…
Tyler Davis byl postřelen, Pierre cítil jeho krev. Vněla krásně, bylo to lákavé. Zvlášť teď…
Ten kluk se na poprvé netrefil, střelil jen do ramene. Na podruhé zamířil lépe.
Pierre v tu chvíli pochopil, co Tyler pro Matta znamenal. Viděl to. Viděl, jak se při druhém výstřelu Mateo Bernal, jeden z nejsilnějších žijících upírů, vrhl před vlkodlaka, aby ho ochránil před kulkou.
Viděl, jak Mett ztěžka dopadl na zem.  
Viděl, jak se jejich krev míchá.
Cítil, jak z něj vyprchává život.

*-*

Tyler se nadechl, ale oči nechal zavřené. Někdo ho držel za ruku. Byla malá.
Vyděsilo ho to. Měl příšerný pocit, že se něco stalo. Cítil se víc ne příšerně, jak tělesně, tak duševně. Jako by něco v něm umřelo. Jako by byl prázdný.
Jeho srdce bušilo naprázdno, nbeoť jeho žíly se změnily ve vyschlá říční koryta.
Nebyl schopen zachytit jedinou svou myšlenku. Jen tam ležel.
Kdyby ho tolik nebolelo rameno, vsadil by se, že je mrtvý. Protože ten pocit… Pocit smrti…
Muselo se něco stát.
Otevřel oči a podíval se na člověka, který svíral jeho ruku.

„Bess…“ řekl, ale z jeho ústa se vydral jen skřípavý šepot.

„Tylere!“ vyjekla nadšeně. „Konečně ses probudil.“ Měla vlhké, zarudlé oči. A temné kruhy pod nima. V jejím pohleu byla nejiststota, smutek a zvědavost.

Protože Bess byla zvadavá. Zbyla na ni nelehký úkol říct Tyleovi, že je Matt po smrti. A když u něj děnně sedávala v nemocnici, přemýšlela, jak mu to říct.
Matt jí řekl, že ho Ty nemiluje. Chtěla si to ověřit. Chtěla vědět, jak bude Tyler reagovat. Otevřela ústa, aby mu to řekla. Aby uspokojila svou zvědavost a měla to z krku. Ale Tyler ji přeběhl.

„Kde je Matt?“

„Já… Jak ti to… Musím ti něco…“ Najednou nevěděla, co říct. Nečekala, že to bude tak těžké.
Tyler se smutně pousmál. „Je mrtvý, že?“ řekl. Bess nechápala, jak to může vědět. A možná to doopravdy bylo poznat. Proč by jinak nedržel jeho ruku ve spánku on?
Bess přikývla. Víc nepotřobovala, víc udělat ani nemohla. Rozhodtilo se tíživé ticho.
Tyler od ní odvrátil hlavu a pevně sevřel oči. Na tváři měl bolestný výraz.
Bess to nedokázala snést.

„Já… Půjdu…“ zakoktala a vstala. Tyler neřekl nic. Místo toho se k ní otočil zády a schoval tvář do polštáře.
Přišla ke dveřím a sáhla na kliku. Tam ji Tyler zastavil: „Bess.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl normálně, ale stejně v něm byl slyšet pláč.

„Ano?“

Chvíli bylo ticho a Bess už si myslela, že si to Tyler rozmyslel.

„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se znenadání. Bess se na něj překvapeně podívala. „Potom?“ dodal. Pochopila. Nechtěl zůstat sám. Potřeboval někoho.

„Ano,“ slíbila. Dlužila mu to. Věděla sice, že když vymění svůj život za ten Mattův, nebude to ani zdaleka stačit, ale víc udělat nemohla.
Vyšla ze dveří na nemocniční chodbu. Ještě než stačila zavřít dveře, zaslechla tichý vzlyk. Kdyby tak Matt věděl, že se pletl. Bess sevřela rty a vydala se k východu z nemocnice. Musela si toho ještě hodně zařídit…
Ten tichý vzykl ji pronásledoval, jako by jí měl připomínat její část vinny na tomto pokouceném a neuvěřitelném příběhu.

*-*

Pierre čekal v hale už njakou dobu. Chodil sem každý den a čekal, jestli Bess vyjde z tylerova pokoje. Chtěl s ní mlvit, ale neměl odvahu vejít.
Kdyby je tehdy nerozhádal, nestalo by se to. Ve svém chladném srdci ale nenašel dost místa na to, aby je, Matea a Tylera, dostatečně litoval. Neměli se stavět proti zaběhnutým pravidlům.
Ještě bylo příliš brzy na to, aby upír a vlkodlak žili spolu. Měli to vědět…
Na druhou stranu je chápal.
Nedokázal by však snést Tylerovy vyčítavé pohledy. Byl si jistý, že mu to bude vyčítat.

Konečně ji zahlédl.

„Bess!“ křikl na nic. Neslyšela ho. Vypadal ztrhaně, potlačovala slzy. Hlavu měla sklopenou k podlaze. Rychle k ní přešel a položil jí ruku na rameno. Lekla se.

„Pierre!“ vydechla úlevně, když si všimla, že je to on. Povzbudivě se na ni usmál.

„Chtěl bych si s tebou promluvit o něčem vážném.“ Bess si dlouze povdechla. Zamyšeleně se na něj podívala a pak přikývla.

„O čem?“

„Tady ne, pojďme někam jinam,“ řekla. „Za rohem je jedna malá kavárna, pojďme tam.“ Chytil ji za ruku a vyvedl ven. Nestačila mu ani odpovědět.
Před nemocnicí vytrhla svou ruku z jeho sevření.

„Nemusíme nikam chodit,“ řekla. Neměla náladu na vážnou rozmluvu. Potřebovala si srovnat věci v hlavě. A už tak jich bylo dost, nepotřebovala další. „Promiň, ale… Prostě řekni, co potřebuješ.“

Pierre se zoufale rozhlédl okolo. „Tady? Ono to je dost osobní.“

„Pokud ti to vadí, můžeme to odložit, já…“

„Ne, to je v pořádku,“ skočil jí neprtpělivě do řeči. „Já tě mám rád,“ vypadlo z něj. Bess se na něj podívala, jako by si z ní dělal legraci. „Miluju tě,“ opravil se. Nemohl říct, že by ji miloval, ale… Slovo rád jeho city taky nevystihovalo přesně.

„Já…“ zajíkla se. Nevěděla, co na to říct.

„Řekni, co chceš říct. Vím, že nejsem zrovna vhodná partie pro člověka. Jsem mnohem starší. A i kdybys mě přijala, až tobě bude padesát, já budu stále vypadat ta pětadvacet.“

„Nechci ti…“

„Můžeš. Měl jsem už tři manželky. Ani jednu jsem nepokousal, nechtěl jsem jim vzít tu krásu pomíjivosti žití. Já jsem na zloměná srdce zvyklý.“

„Za jiných okolností,“ nadechla se Bess, „bych ti nadšeně skočila kolem krku.“

„A jaké jsou okolnosti teď?“

„Slíbila jsem… Slíbila jsem Tylerovi, že zůstanu s ním.“

„Proč?“ vyštěkl.

„Potřebuje mě,“ řekla mu Bess. „Potřebuje mě víc než ty.“ Peirre tiše zasyčel a sevřel ruce v pěst. „Je mi líto.“ Hlas jí selhal. „Možná později…“

„Později?“ odsekl.
Neuvědomil si, že později pro člověka znamená něco jiného, než později pro něj. Nebyl zvyklý na odmítnutí.
Otočil se na patě a odcházel pryč. Napůl doufal, že ho zastaví. Ovšem z čistě logického hlediska jí chápal. Na jejím místě by udělal to samé. Věřila, že za to nese vinu, to jí nemohl nijak rozmluvit. Nemohl změnit něco, v co věřila.

„Pierre!“ křikla. Překvapeně se otočil. „Kdyby… Kdybych se mohla vrátit v čase, udělala bych všechno jinak.“

Pierre sklopil hlavu. Věděl, co by udělal obyčejný kluk na jeho místě. Přišel by ji, objal by ji, utěšil by ji. Jemu to ale přišlo tak nepřirozené…
Ale měla pravdu. Kdyby věděl, že to dopadne takhle, že ho nechá kvůli chybám a omylům…

„Já taky.“

*-*

Tyler si dřepl před kus šedého kamene. Níc víc než šedý kámen to být nemohlo. Zhluboka se nadechl. Vůně květin ho silně udeřila do nosu. Vůně, které mu nic neříkaly…
Jemně přejel psrty po fotografii, která stála opřená o chlaný kámen.

This time, This place
Misused, Mistakes
Too long, Too late
Who was I to make you wait
Just one chance
Just one breath
Just in case there’s just one left
‘Cause you know…

,Vidíš, jak jsi dopadl?‘ pomyslel si a kousl se do rtu. ,Myslel jsem, že bude těžké tě dostat sem. Ale tvoje rodina o tebe nějak nejevila zájem. Přestal jsi jim kazit plány, stal se z tebe nikdo.‘ Pevně zaťal ruce v pěst. Nenáviděl je, všechny je prohlínal. Nemohl to snést.
Pronásledovali je, málem ho zabili. A když Matt zemřel, nechtěli s ním mít nic společného. Jako by to byla jen další starost navíc.
Na druhou stranu… Kdyby tomu bylo jinak, jen těžko by tu teď mohl být. Před šedivým kamenem, který tam pevně stál, aby mu připomínal, že tahle situace se už nezmění.

That I love you
I have loved you all along
And I miss you
Been far away for far too long
I keep dreaming you’ll be with me
and you’ll never go
Stop breathing if
I don’t see you anymore

Zamyšelně se podíval na fotku. Přesně si vzpomínal na den, kdy ji vyfotil. Neměl moc fotek, nerad fotil a nerad byl focen. Tehdy ho Matt přemluvil. Jednou uvidíš tu fotku, vybaví se ti ta chvíle a budeš se smát, jako se směješ teď!
Taková hloupost… Nedokázal se ani pousmát. A vzpomínka na ten den mu spíše vháněla slzy do očí. Matt ho tenkrát pozval do zábavního parku. Připadalo mu to trpané, dva dospělí muži na kolotočích. Ale byla to zábava. Tenkrát…
Zničeně sjel na kolena. Doufal, že to vezme v klidu, že se s tím prostě smíří. Ale nešlo to.

On my knees, I’ll ask
Last chance for one last dance
‘Cause with you, I’d withstand
All of hell to hold your hand
I’d give it all
I’d give for us
Give anything but I won’t give up
‘Cause you know…

Co by dal za jakoukoliv možnost si s Mattem znovu promluvit. Potřeboval mu ještě něco říct. Jednu jedinou věc, kterou za těch pár let, co se znali, nestihl říct. Nemohl ničeho litovat víc, než toho, že to nikdy nevyslovil. Matt si myslel, že jsi s ním jen proto, že ti dal svou krev. Že tě zachránil.
„Ty idiote,“ zašeptal. Když mu to Bess řekla, překvapilo ho to. Nikdy ho to nenapadlo. Že by Matt mohl pochybovat.
Jak si mohl myslet, že… Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by s ním bez opravdového důvodu?
Chtěl by mu to vyvrátit. Chtěl to víc, než cokoliv jiného. Ale nemohl. Matt už byl příliš daleko na to, aby se k němu jeho slova donesla.

So far away
Been far away for far too long
So far away
Been far away for far too long
But you know, you know, you know

Nevěděl, jestli mu má odpustit nebo ne. Tolikrát mu za bezesných nocí nadával, že ho zachránil. Přál si, aby nezemřel jen Matt. Aby zemřeli oba. Nemusel by tohle prožívat, byl by toho ušetřen.
,Nemůžu spát, víš? Kvůli tobě.‘ Od té doby, co se vrátil z nemocnice do bytu plného vzpomínek, ho spánek nenavštívil.
V noci mu byla zima. Dříve… Občas za ním Matt v noci přišel, jako by byl malé, utrašené dítě, a lehl si k němu. Mattovi nikdy nevadilo, že se oba tísní na malé posteli a že se ani jeden zase nevyspí. Zato jemu to vždycky lezlo na nervy.
Teď mu to chybělo. Teplo a vůně blízkého člověka.

I wanted you to stay
‘Cause I needed
I need to hear you say
That I love you
I have loved you all along

„Proč jsi zemřel, ty blbče?“ zeptal se náhrobku. A doopravdy čekal odpověď. Potřeboval ho slyšet. Protože to bylo těžké. Teď dokázal zachovat chladnou mysl a kamenný výraz. Ale když byl sám za zavřenými dveřmi, dopadla na něj samota víc, než by čekal.
Stále měl ten pocit, že mu něco chybí. Stále měl pocit prázdnoty.
Třásly se mu ruce. Nedokázal ani malovat. Stál před bílým plátnem a netušit, co dělat. V hlavě měl bílo. A když už nechal ruku náhodně dělat tahy, poznával v šmáranici Mattovy rysy.
Všechno mu ho připomínalo.

And I forgive you
For being away for far too long
So keep breathing

Znělo to jako ze špatného filmu, jako jedno z těch hrozných klišé, které už nikomu nepřijdou zajímavé. Ale vyčítal si, že Mattovi nikdy neřekl, že ho má rád, že ho milje, ačkoliv mu Matt řekl nespočetněkrát.
Zemřel dřív, než se odhodlal to vyslovit.
Protože to byla slova, ze kterých měl strach.
A Matt zemřel, aniž by to věděl.

„Tylere?“ Polekaně sebou trhl. „Říkal jsi, že budeš ve tři doma, víš, že musíme jet pryč.“ Bess ho zdálky pozorovala, jako by se bála přijít blíž.

„Promiň,“ řekl a vstal. Oprášil si kolena od prachu.

„To nic. Jen jsem si dělala starosti. Ale říkala jsem si, že budeš tady.“ Pusmála se. Oplatil jí to. „Víš, za chvíli nám jede vlak. Tak jsem sebou rovnou vzala věci,“ ukázala na tašky, které jí ležely u nohou.

„Nejradši bych zůstal doma.“

„To já taky, ale musíme jet,“ povzdechla si. „Já půjdu napřed, tak mě pak dožeň,“ řekla, vzala tašky a dala se k odchodu.
Tyler se naposledy obrátil k hrobu. Věnoval mu smutný úsměv.
Ale kámen neodpověděl.

~Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra~

*-*

Matt zíral do šedé oblohy. Cítil bolest… Tělesnou i duševní.
Vysoko nad ním zářilo světlo. Lákalo ho k sobě, jako lampa láká můru.
Byla tohle smrt?
Dost možná. Ale on nechtěl zemřít… Chtěl zachránit Tylera, ale v tom úkonu jeho smrt nebyla obsažena, ne?
Nevadí, hlavní bylo, že Tyler žil.
Viděl na jeho spící tvář. Pořád byla klidná. Pořád stejně nádherná. Za to stálo zemřít. Aby ho ochránil.
Nevěděl, jak to Tyler ocení. Ale bylo mu to jedno. V tu chvíli se mu zatmělo před očima a on se před něj prostě vrhl. Chtěl, aby člověk, kterého miloval ze všech nejvíc, byl v bezpečí.
Protože Tyler s ním určitě neměl lehký život.
A přitom s ním musel žít. Matt měl stále pocit, že Tylerovi něco dluží. Za to, že ho donutil být s ním.
Ale nějak mu to… Nevadilo. Zapoměl na svou upírskou stránku a užival si, že se o Tylera může strat.
I když věděl, že i tohle Tylera štve.
Na mysli mu vytanula vzpomínka, na kerou už málem zapomněl.
Když se s Tylerem poprvé vyspal, nevylezl Ty tři dny z postele. Matt se mu nedivil. Trochu to přehnal, dost mu ublížil, ale sám si z toho odnesl pár nepěkných šrámů.
Třetí den ho ale našel v kuchyni.
„Co to děláš?“ zeptal se ho.
„Vařím,“ odpověděl Tyler uštěpačně, jak to míval ve zvyku.
„A já myslel, že v té postali zůstaneš navždy,“ vrátil mu to. Vysloužil se za to škaredý pohled.
„To tvoje kuchařské umení by vyhnalo z postele každého. Vaříš hrozně!“
Tylerův způsob, jak dávat najevo, že se na něj nezlobí, byl vždycky oiginální, protože vypadal ještě naštvaněji, než předtím. Mattovi trvalo dlouho, než to rozluštil.
Vždycky poznal, že mu Tyler odpustil.
Teď to neuvidí, nezjistí, jestli mu odpustí. Nevěděl, co všechno udělal špatně, protože nevěděl, co Tyler cítí. Ale doufal, že mu za vše odpustí. Ať už udělal cokoliv.
Cítil se unavený. Vyčerpaný.
Na tvář mu dopadlo něco mokrého. Znovu pohlédl do šedivé oblohy.
„Ah…“
Pršelo.