Kapitola 14

,,Co tady děláš?“ Hieiho hlas vyrušil Ayame ve slídění. Rychle k němu přiskočila a rukou mu zakryla pusu.

,,Buď potichu! Sleduju, jak se to všechno vyvíjí,“ vysvětlila šeptem a usmála se jako andělíček (s rohy na hlavě).

,,To nemáš nic lepšího na práci?“ zavrtěl Hiei nesouhlasně hlavou a díval se, jak je Ayame pozoruje dál.

,,Abych řekla pravdu, tak ani ne. Víš, nejlepší je, když si správně načasuješ vyrušení. Pak je jejich reakce k nezaplacení,“ řekla s ďábelským úsměvem. Hiei ji zvědavě pozoroval a postavil se se zájmem ve tváři vedle dveří.

,,Jen se dívej,“ pobídla ho Ayame a zaklepala. Pár vteřin počkala a pak vešla dovnitř. Pohled na ty dva ji neskutečně pobavil. Jak očekávala, už spolu nebyli na posteli- Daisuke stál u okna a Ayako seděla dál na místě, rudý obličej schovaný za knížkou. Jak si domyslela, popadla tu první, kterou měla po ruce- encyklopedii hub.

,,Jéje, omlouvám se, že ruším. Jenom si pro něco jdu,“ omlouvala se sladkým dětským hláskem a rychle přeběhla ke své posteli. Do náruče si vzala polštář s dekou, ale ještě se zdržela, vedle ní stál Daisuke.

,,Poslouchej, jestli mou sestru zradíš a necháš ji se zlomeným srdcem, nadělám z tebe dva malý, rozumíš?“ zašeptala varovně, ale povzbudivě na něj mrkla. Daisuke se pousmál.

,,To bych neudělal, nemusíš mít strach,“ odpověděl nenápadně, taktéž téměř neslyšně, aby je nezaslechla Ayako. Ayame lehce přikývla a zeširoka se usmála.

,,Výborně, hodný démon. Tak, já pádím, užijte si to tu,“ řekla už nahlas a Ayako k ní překvapeně zpoza knížky vzhlédla.

,,Kam jdeš?“

,,No do obýváku, přece vám tu nebudu překážet!“ vysvětlila Ayame a s huhňáním zmizela na chodbě.

,,To je vždy tak ohleduplná?“ užasl Daisuke, který si ji představoval trochu jinak. Spíš jako ochranářský typ.

,,No, když ji chytnou tyhle záchvaty náhlé, nevídané dobročinnosti, tak i jo,“ přiznala Ayako s potěšeným úsměvem. Pak si lehla do postele, počkala, až ji Daisuke napodobí (spal v posteli Ayame, ne s Ayako) a zhasla světlo. Přesně v tu chvíli Daisuke vyjekl a vyletěl z postele.

,,Co se děje?!“ zděsila se Ayako a rozsvítila.

,,A- ale nic, jen jsem se lekl… Nevěděl jsem, že ovládáš světlo,“ uklidnil ji Daisuke a obdivně na ni pohlédl. Ayako na něj chvíli zmateně třeštila oči, než jí došlo, co tím myslí.

,,Ne, já světlo opravdu neovládám. To spíš tohle, podívej,“ řekla se smíchem a zmáčkla knoflík vedle své postele na ukázku.

,,To jste vážně vymysleli? Aizawa mi říkal, že lidé jsou hloupá, primitivní stvoření. Kdybych mu ale předvedl tohle, nestačil by se divit,“ řekl Daisuke posměšně. Pak políbil Ayako na tvář a šel si znovu lehnout. Ayako ho s uzarděnými tvářemi následovala a za pár minut usnula. (Daisuke byl tuhý už po pár vteřinách. Přece jen, v Zásvětí by se tak měkké postele nenašly…)

,,Viděls, jak od sebe odskočili? Měla jsem co dělat, abych se jim tam nezačala smát,“ řekla Ayame Hieimu, když seděli v kuchyni u stolu. Ayame mu totiž dala něco k jídlu, protože i když Hiei prohlašoval, že hlad ani trochu nemá, žaludek byl zásadně proti a hlasitě protestoval.

,,Takže ty mu věříš?“ zeptal se Hiei s plnou pusou jahodové marmelády. Jak se zdálo, s jídlem se zdál mnohem vlídnější než jindy.

,,Jo, jde vidět, že to s námi myslí upřímně. A když mu věří ségra, nemám důvod být proti. Někdy je sice naivní, ale ona hodný lidi pozná,“ přikývla Ayame. Hiei jen pokrčil rameny a dál se věnoval svému plnému talíři.

,,Já se jdu osprchovat, tak mi nelez do koupelny, jasný?“ zvedla se Ayame najednou a vyšla po schodech zpátky nahoru. Hiei jakoby ji ani neslyšel, pro tuto chvíli pro něj existoval jedině krajíc chleba s marmeládou. Když se Ayame, převlečená do tmavého pyžama (noční košili si na sebe vzít neodhodlala), vrátila, Hiei seděl v obýváku na pohovce, zahalený černočernou tmou. Koleny si podpíral bradu a posmutněle hleděl do neznáma. Aniž by rozsvítila, přisedla si Ayame k němu.

,,Stýská se ti po Kuramovi?“ zeptala se mile a přehodila přes něj deku. Teď jí připadal mnohem zranitelnější než kdy dřív, a měla o něj docela starost.

,,To jsem neřekl,“ odsekl Hiei, ale nezněl moc přesvědčivě.

,,Ani nemusíš, vidím to na tobě. A omlouvám se ti, že nás musíš hlídat. Nevím, proč tě třeba jednou za čas nevystřídají, nebo tak.“

,,Vadím vám tu?“

,,Ne, to jsem neřekla.“

,,Ani jsi nemusela.“

Ayame si povzdychla, ale nehodlala se jen tak snadno vzdát. Znenadání měla chuť si ho udobřit a konečně se skamarádit.

,,Vážně tu nepřekážíš. Kdybys mi tu vadil, už bys byl vystěhovaný, věř mi. Zkus ale někdy odložit ten svůj kamenný výraz a alespoň jednou za čas se usmát,“ navrhla nevinně. A i když byla celkem tma, postřehla, jak Hieimu lehce zacukaly koutky.

,,Ale hlavně si nemysli, že po tobě jedu nebo tak něco, jo? Já Kuramovi do zelí nepolezu,“ vyhrkla varovně, když viděla Hieiho nedůvěřivý pohled.

,,Já si to nemyslím,“ prohodil Hiei, ale už se zase tvářil normálně.

Ayame si sedla stejně jako Hiei, pod bradu si dala polštář a pořádně se zachumlala do své deky.

,,Jak dlouho už jste spolu?“

,,Asi půl roku…“

,,Tak to doufám, že vám to spolu vydrží co nejdéle.“

,,Díky.“

Ayame sebou trhla. Málem dostala infarkt z toho krátkého, ale přesto upřímného slova.

,,C-Cože?“

,,Slyšelas, ne? Opakovat už to nehodlám.“

,,Nemusíš, jen mě to dost zaskočilo.“

Hiei už se o tom dál nechtěl bavit. Už tak jeho hrdost podle něj utrpěla dost, víckrát se děkovat jen tak nechystal.

,,Ty o nás víš?“ prolomila Ayame ticho s dychtivostí v hlase.

,,Myslíš vaši minulost? Jo, celou. Ale nemysli si, že ti něco řeknu.“

,,Cože? Proč ne?! To ti nařídila Genkai, co?“ vyprskla Ayame naštvaně a její nadšení bylo ta tam.

,,Ne, ona ani neví, že já vaši minulost znám. Ale říkej si, co chceš, nepovím ti nic. A jestli nechceš, abych Daisukeho zabil, tak se na nic neptej ani jeho,“ odbyl ji Hiei neurvale a hlavou se opřel o sedačku na znamení, že tohle téma už víckrát rozebírat nebude. Ayame si jenom odfrkla a v duchu se uklidňovala tím, že na to stejně jednou přijde.

Hiei byl kolébán tichem, které vládlo všude kolem, místy slyšel jen houkání sovy nebo občasné vytí vlků z nedalekého lesa. Už se mu zavírala víčka, když mu znenadání něco dopadlo přímo do klína. Polekaně sebou trhl a zamžikal do tmy. Napůl s překvapením, napůl s úlevou (že je nikdo nepřepadl) zjistil, že je to Ayame, která nejspíš sklouzla po hladkém povrchu pohovky.

,,Hele, co to děláš?“ zasyčel užasle a snažil se ji odstrčit, ale bezúspěšně.Když se pořádně zaposlouchal, zaregistroval její klidné oddechování. Ayame spala,a to dost tvrdě.

,,No super,co teď s ní mám dělat?“ zeptal se nabručeně sám sebe,ale jeho slova zůstala bezradně viset ve vzduchu. S vypětím sil vstal s Ayame v náručí a položil ji vleže zpátky. Přehodil přes ni deku a on sám si sednul na zbývající, ne moc prostorný kousek pohovky. Ještě než usnul, v duchu si úpěnlivě přál, aby se probudil na stejném místě i poloze, ve které byl právě teď. Jako první se ráno probudila Ayame. Protáhla si pokrčená kolena a v tu chvíli kopla do něčeho měkkého. Se zděšením nohy okamžitě stáhla a s napětím sledovala, co Hiei udělá. K jejímu štěstí se jen neklidně zavrtěl a něco zabručel, ale spal dál. Ayame si oddychla a opatrně se přetočila na břicho, když z chodby zaslechla Ayačino zívnutí.

,,Tak co, vyspali jste se dobře? Dělo se něco…zajímavého?“ mrkla na sestru, když viděla, jak rozespale schází ze schodů a protírá si oči.

,,Nic ti neřeknu. Tys nás stejně večer špehovala, potvoro jedna, nemám pravdu?“ ušklíbla se Ayako a Ayame provinile zabořila obličej do polštáře.

,,A co Hiei?“ zeptala se Ayako zvědavě. Ayame k ní nechápavě vzhlédla.

,,Co tím myslíš? Jestli se ptáš, jaký je, tak určitě mrzutý a protivný,“ prohodila a užasla, když si všimla, že se Ayako zatvářila dost zklamaně.

,,Hele, ty už jsi převlečená?“ rozhodla se Ayame raději změnit téma.

,,Co? Ne, já se večer převléknout do pyžama…“ usmála se Ayako nevinně a sedla si do křesla. Od pohovky ji dělil jen malý konferenční stolek.

,,Ty ses zapomněla převlíknout? A čím to, že jsi zapomněla na něco tak fádního?“ zasmála se Ayame škodolibě a sledovala, jak Ayačino tváře dostávají růžový nádech.

,,Nech si to. Musela jsem Daisukemu vysvětlovat, jak všechno funguje, byl z toho na větvi,“ vrtěla Ayako hlavou a se smíchem jí vylíčila Daisukeho reakci, když zhasínala večer světlo. Obě se smály tak nahlas a tak intenzivně, že probudily Hieiho, a když nepřestaly, nakonec se v obýváku objevil i Daisuke. Odpoledne a následně i celý zbytek dne probíhalo ne zrovna nejklidněji. Ayako chtěla Daisukeho naučit vařit, takže měli štěstí, že byl k dispozici hasicí přístroj. Když se Hiei Daisukemu posmíval, jaké je to nemehlo, vzal Daisuke onen jemu neznámý přístroj, a o vteřinu později si to pěna mířila přímo Hieimu do obličeje.

K večeru šla Ayame do obchodu a když se za necelých dvacet minut vrátila, byla v domě slušná potopa. Ayako s Daisukem všude bleskurychle vytírali a Hiei seděl s nezájmem na okenním parapetu. Jak se Ayame dozvěděla, Daisuke si šel napustit vanu, ale odešel a úplně na ni zapomněl.Takhle podobně to šlo celé tři dny a všichni byli tak zaměstnaní, že si ani nevšimli, jak je celou dobu někdo tajně pozoruje…