Kapitola 15

„On je Uzumaki! Je to vlkodlak!“
Hlas plný úzkosti, šoku a napětí. Hlas podbarvený potlačovanou bolestí. Strachem. Přestože ta věta nebyla vyřčená natolik hlasitě, aby dokázala vyvolat ozvěnu, stejně se všem zdálo, jakoby se ta slova odrážela od kamenných stěn, znovu a znovu opakovala ten strašlivý rozsudek. Vlkodlak, vlkodlak, vlkodlak! Ozývalo se pořád s jakousi krutou posměšností v jejich myslích, přivolávajíce šestnáct let staré vzpomínky, vzpomínky, jež by si jejich majitelné nejraději z hlavy vymazali. Ticho, které po tomto prohlášení nastalo, bylo tíživé a připadalo jim skoro nekonečné. Trvalo několik těžkých minut, než dokázali pohnout jediným svalem. Jim to však připadalo jako hodiny, zatímco myšlenky jim naopak vířily hlavou nadlidskou rychlostí. Byl to Itachi, kdo jako první po dlouhé době přiměl svůj jazyk, aby dokázal zformulovat větu. Jeho hlas zněl nakřáple.
„Ne.“ Hlesl, „to není možné.“ Sasuke se k němu obrátil, oči plné špatně skrývaného smutku.
„Sám mi to řekl. Řekl, že se jmenuje Uzumaki. Kolik takových příjmení znáš, Itachi?“ zašeptal nešťastně. Na to mu starší bratr nedokázal odpovědět.
„Ale jak? Jak se to mohlo stát?“ poté, co odezněl prvotní ochromující šok, bylo najednou pro Sasukeho nemyslitelné udržet se na místě a začal nervózně přecházet sem a tam, jakoby ho k tomu někdo nutil. Jeho nohy se hýbaly zcela automaticky, neuvědomoval si svoje stěhování z místa na místo, věděl jen, že zastavit se a v klidu stát je teď něco, co by nedokázal.

„Přece jsme všechny vlkodlaky ulovili. Žádný nezbyl, jejich rod byl vyhlazen. Nemůže být Uzumaki, ti už nežijí.“ Drmolil horečně Sasuke a Itachi s Madarou ho jen mlčky sledovali, sami ještě prožívali stadium absolutní ztuhlosti. „Kdyby se tu v okolí motal nějaký vlkodlak, věděli bychom o tom. Tolik úplňků… ne, tomu prostě nevěřím. Slyšeli bychom vytí, zaregistrovali bysme…“ Sasuke mluvil a mluvil a s každou další vyslovenou větou se zvyšovala rychlost jeho kroků a jeho hlas nabíral slovo od slova zoufalejší tóninu. „V naší zemi jsou vlkodlaci vyhubení. O to jsme se postarali, aby žádný nepřežil. Aby nás nic nemohlo ohrozit… jsou mrtví. Všichni.“ Nebylo úplně jasné, jestli Sasukeho monolog je namířen k oběma dalším upírům nebo se snaží přesvědčit sám sebe. Jeho pohyby teď už byly tak rychlé, že lidské oči by je nezaznamenaly. „Není možné, aby byl vlkodlak.“ V tomhle tónu už byla znát nefalšovaná panika.
„Sasuke.“ řekl tiše Itachi, ale vypadalo to, že ho mladší bráška neslyší:
„Zabili jsme je… všechny vlky. Trvalo to skoro rok, než jsme je zničili. Přece se nemůže… žádný nám přece neunikl. To prostě… není možné.“ Tok Sasukeho řeči neustával, jak se mladý upír přesouval z místa na místo nadlidskou rychlostí.
„Sasuke!“ zopakoval hlasitěji Itachi, kterého už ta zběsilá činnost děsila. Nelíbil se mu ten pohled, nemohl snést bolest, kterou byla prodchnuta každá slabika, která Sasukemu splynula ze rtů. Když ani tohle napomenutí nezabíralo, chytil krátkovlasého Uchihu za paži a trhnutím ho otočil čelem k sobě. „Prosím tě, uklidni se.“ Požádal ho naléhavě a o něco víc zesílil stisk. Sasuke se chvíli díval do jeho starostlivých očí, než zoufale zavrtěl hlavou a sesunul se do nejbližšího křesla s obličejem v dlaních. „Musí… musí existovat nějaké vysvětlení.“ Snažil se ho Itachi ukonejšit, ale sám v těch prázdných slovech slyšel tu beznaděj. Sasuke k němu zvedl svoje nádherné černé studánky. Jejich výraz byl téměř pološílený bolestí a Itachimu se zcela automaticky zkřivil obličej utrpením, když tohle viděl. Chtěl popadnout Sasukeho do náruče a ochránit ho, zbavit ho vší té nesnesitelné úzkosti, přitisknout ho k sobě, ujistit ho, že všechno bude dobré. Také by to tak udělal, kdyby ovšem nebyl zcela paralyzovaný těma očima, plnýma zármutku. Sasuke neplakal. Neuměl to. Od chvíle, kdy se stal upírem, neuronil ani slzičku. Ten zoufalý nářek v jeho očích však nepotřeboval podtrhnout slaným závojem, aby ho každý vyčetl.
„Nemůže být Uzumaki. Vždyť jsou všichni mrtví.“ Zopakoval roztřeseně Itachi, ale jeho hlas jakoby byl jenom bezútěšnou ozvěnou.
„Omyl, Itachi. Nejsou.“ Madara promluvil poprvé od chvíle, kdy zazněla ta strašná věta. Oba bratři se k němu hned obrátili. Jeho tón se snad ani víc nemohl lišit od nevyřčeného smutku mladších Uchihů – byl jasný, tvrdý a chladný.
„Jak… jak to myslíš?“ zašeptal slabě Sasuke. Madara přešel ke krbu a zadíval se do poskakujících plamínků ohně. Chvíli se zdálo, že o něčem přemýšlí, než se znovu otočil ke svým synovcům.
„Pamatujete na tu rudovlasou ženskou, která vedla klan Uzumaki?“ zeptal se Madara se zamračením. Itachi i Sasuke přikývli na souhlas. „Čekala dítě. Musela ho porodit pár dní před tou závěrečnou bitvou.“ Utrousil suše Madara, „řekla, že přišlo na svět mrtvé.“ Začal pomalu přecházet sem a tam, jako to předtím dělal Sasuke, v jeho pohybech však žádná panika nebyla. Jen ledový hněv a nebezpečná rozhodnost. „Tehdy jsem jí to věřil.“ Pokračoval a skoro to vypadalo, že si mluví sám pro sebe, „vždyť jaký měla důvod lhát pár minut před smrtí? Věděla, že ji zabiju. Byla tak přesvědčivá…“. Sasuke ztuhnul. Bylo mu jasné, kam tím Madara míří. Z toho poznání se mu zamotala hlava a zalapal po dechu.
„Sasuke!“ Itachi v tu chvíli stál u křesla, v němž seděl, a tiskl mu rameno. Madara se zastavil a upřeně se zahleděl na oba sourozence.
„To on je to dítě!“ Vyštěkl a znělo to jako obvinění. Ten drsný hlas se v tiché místnosti nepřirozeně rozlehl jako prásknutí bičem a Sasuke se bezděčně přikrčil, jak na něj dopadla ta tíha jeho slov. „Zapřela ho, aby ho ochránila. Přežil díky její lži. Vychovali ho, aniž by tušili, kdo vlastně je. Celé roky tady žil, v těsné blízkosti hradu. Kushina bezpochyby doufala, že až se z něj jednou stane vlkodlak, že dokončí to, co ten jejich prašivý rod začal.“ Zasyčel Madara zuřivě a díval se přitom Sasukemu do očí. Nejmladší Uchiha se svého strýce nebál, ale tentokrát ho síla těch spalujících tmavých očí drtila, tentokrát ho ta děsivá skutečnost přikovala na místě, protentokrát podléhal temné moci upířího pohledu. Hrdlo se mu stáhlo a zabraňovalo mu volně dýchat. Tep se mu zrychlil a zorničky se rozšířily.
„Přestaň, Madaro!“ zavrčel na strýce Itachi. Nejstarší Uchiha odvrátil zrak a pustil tak Sasukeho ze svého vlivu. Rozhostilo se ticho. Dlouhé a tíživé, ticho, které trhalo uši. Nikomu se nechtělo vyslovit tu otázku, která nutně musela přijít.
„Co… co budeme dělat?“ vyhrkl konečně Sasuke přerývaně.
„To je snad jasné, ne?“ odsekl Madara, „musí zemřít.“
„To ne!“ vyjekl Sasuke a prudce se postavil, „to nedovolím!“. Uvědomoval si, jak pošetile to zní. Uvědomoval si, jak absurdní a unáhlený je jeho postoj. Byl si vědom toho, že se chová iracionálně, ale byla to jakási podvědomá reakce.
„Chceš snad čekat, až se z něho stane příšera, aby se to potvrdilo?!“ rozkřikl se Madara, „už takhle jsme zatraceně riskovali! Pamatuješ si, co říkal Orochimaru, ne?! K první proměně dochází na přelomu puberty a dospělosti! Přesně v jeho věku!“. Sasuke ucouvl před hrozbou ve strýcově hlasu.
„Sasuke!“ Itachimu narostly oči, když chytil svého mladšího bratra za paži, jak mu zrovna něco došlo, „úplněk je už příští noc!“. Sasuke se zachvěl. Věděl, co to znamená. Musí jednat. Rychle. Ale přece nemůže udělat… ne, to neudělá! Nemůže Naruta zabít.
„Itachi.“ Prohodil klidně Madara a nepohnutě sledoval Sasukeho, „nech nás, prosím, na chvíli o samotě.“
„Ani náhodou!“ ohradil se dlouhovlasý upír a zlostně po strýci zamžoural, „myslíš si, že jsem úplně blbej?!“
„Sakra, chci si s ním jenom promluvit mezi čtyřma očima, nemám v plánu mu nic udělat!“ zahřměl nejstarší Uchiha, „přísahám, že se ho ani nedotknu.“. Itachi nevypadal zrovna přesvědčeně, když zalétal pohledem od jednoho k druhému. Nechtělo se mu nechat Sasukeho s Madarou samotného. S obavami se na svého brášku zahleděl a ten neznatelně přikývl. Itachi ještě několik chvil nejistě postával a starostlivě si ho měřil, než se pomalu obrátil k odchodu. Stiskl kliku a otevřel dveře, než za sebou zabouchl, věnoval ještě svému strýci mrazivý pohled a mezi zuby procedil výhrůžku:
„Jestli mu zkřivíš jediný vlas…“ Sasuke s Madarou v místnosti osaměli, ale zůstali ještě nějakou dobu nehybně, než v dáli odezněly Itachiho kroky. Krátkovlasý Uchiha se vyhýbal upřenému pohledu svého nejstaršího příbuzného, raději hleděl kalným zrakem na sametový koberec. Celá scéna trošku připomínala uličníka na hanbě.
„Copak ti úplně přeskočilo, Sasuke?“ prolomil rdousivé ticho po pár minutách Madara. Sasuke čekal, že na něj bude křičet, ale Madarův hlas zněl vcelku tiše, hluboce, jakoby hrdelně. Nic na to neřekl. „Tak přece trochu uvažuj. Je to vlkodlak.“ zdůraznil Madara poslední slovo, „je to bestie. Co myslíš, že udělá, až se přemění?“ Sasuke i nadále mlčel, přestože odpověď znal. Vlkodlaci lovili upíry už odpradávna. Měli to vrozené, nemohli jinak, jakmile se změnili ve vlky, nedovedli se ovládnout, bylo to nemožné. „Snad jsi ještě nezapomněl, jaké to je, stát proti vlkodlakovi?“ Madara teď Sasukeho začal pomalu obcházet a nespouštěl z něj upřený pohled. Sasuke bezděčně sevřel dlaně v pěst. Hlavou mu prolétla vzpomínka na běsnící zuřivé zvíře, na odporný páchnoucí dech, zvuk vlkodlačích zubů, když trhaly kusy masa jakéhosi upíra. Na chvilku jakoby se vrátil o šestnáct let zpátky, na ztemnělou mýtinku, kterou se rozléhal ryk prudkého boje. Vybavil si, jak nesmírně těžké bylo vyhýbat se vlčím útokům, které byly rychlejší než ty jeho. Nervózně polkl. „To opravdu tolik toužíš zemřít, Sasuke?“ pokračoval Madara potichu a nepřestával ho sledovat. V jeho hlase i pohybech bylo něco vypočítavého. Sasuke překvapeně zamrkal. No jistě, vlkodlaci byli jediní, kteří dokázali zabít upíra. I oni měli v zubech jed, který dokázal zabránit, aby se rány začaly hojit. Před šestnácti lety mu vyhlídka na smrt připadala absurdní. Kdo by chtěl zemřít? Kdo by se dobrovolně vzdal života? Pud sebezáchovy byl větší… Sasukeho tvář byla zamyšlená. Upíří život bylo prokletí, které nikdy nemělo skončit. Nemohlo, protože byl nesmrtelný. To byl ten největší trest. Žít navždy. Navěky. Jako monstrum. Byl tohle jediný způsob, jak tomu uniknout? Nechat se roztrhat vlkodlakem? Mohl by pak v klidu skonat? Už nikdy se neprobudit? Madara nepatrně zúžil oči a o něco víc sevřel zuby. Vytušil, nad čím Sasuke uvažuje a usoudil, že si svou poslední poznámkou prokázal medvědí službu. Rozhodl se tedy pro jinou taktiku. Zákeřnější, ale nepochybně mnohem účinnější. Zastavil se před svým synovcem a zvolil ještě o něco tišší tón, zatímco mu opět zpříma pohlédl do očí. „Upřímně řečeno, Sasuke, je mi jasné, že mezi námi dvěma je jisté napětí, a netvrdím, že nevím proč.“ prohlásil sotva silnějším hlasem než je šepot. Mladší Uchiha mu pohled opětoval a tentokrát v něm byla i stopa hněvu. Sasuke stisknul zuby. Tahle rána nikdy úplně nepřebolela. „Ale o mě nejde.“ Pokračoval Madara a přimhouřil oči, když o něco důrazněji dodal: „Jde o Itachiho.“. Sasukeho zorničky se rozšířily. „Ty víš, co se stane, když se ten blonďák promění.“ Řekl Madara a vpíjel se do temných očí mladšího upíra. Sasuke strnul a nedokázal pohnout jediným svalem. „Ano, samozřejmě, že z toho bude boj.“ Přikývl Madara, který přesně věděl, co se jeho synovci honí v hlavě, „a je ti jasné, že Itachi nebude jen přihlížet, že? Bude tě bránit. Já taky. Ale tobě jde o něj, že ano?“. Sasukemu jakoby došel dech. Jakoby mu jej Madara svými slovy vyrazil. Podruhé za dnešní noc byl jako paralyzovaný hrůzou. „Itachi zemře a ten, kdo bude mít na rukou jeho krev, nebude ten kluk, ale ty. Jestli se to stane, a to si piš, že se to stane, když nic neuděláš, bude to tvoje vina, protože tys tomu mohl zabránit.“ Madarův hlas byl nemilosrdný a obvinění v těch dvou souvětích bylo neúprosné. Sasuke lehounce zavrávoral, jelikož se mu zamotala hlava. Ačkoli moc dobře chápal význam celého strýcova proslovu, v mysli se mu neustále míhala jen dvě slova. Itachi, zemře. Itachi… zemře… Itachi… zemře… Jakoby ta slova nešla dohromady, jakoby nemohla a nesměla být vyslovena v tomto spojení. Tohle byl zakázaný slovosled, naprosto nemyslitelné, nevyslovitelné tabu. Že by měl Itachi zemřít? Přestat existovat? Na to nemohl ani pomyslet, aniž by se mu slabostí nerozklepala kolena. Itachi prostě musel žít za každou cenu, jedno v jaké podobě, ale musel žít. Svět nemohl existovat bez Itachiho, to bylo absolutně nemožné. A přesto… přesto to vypadalo, že je teď život jeho bratra ohrožen. Ohrožen vlkodlakem, jejich pradávným přirozeným nepřítelem, ohrožen zuřivou lítou šelmou. Sasuke měl co dělat, aby se udržel na nohou, lapal po dechu a jeho oči byly vytřeštěné, i když nezaostřené, protože se soustředil jen na to, co se mu právě odehrávalo v hlavě. Itachi, jeho milovaný bráška, který představoval jediný smysl jeho existence. Nemohl připustit, aby Itachi navždy odešel, tomu musel zabránit jakýmkoli způsobem… za jakoukoliv cenu… Naruto… Sasuke se zachvěl. Až příliš bolestně si uvědomoval, jak silné pouto si za ty necelé dva týdny k blonďákovi vytvořil. Objevoval s ním dávno zapomenutý svět, mnohem teplejší a lidštější, než vedl posledních třicet let. Táhlo ho to k němu jako magnet. Byl by vůbec schopen tenhle vztah roztrhnout? Byl by schopen… Naruta zabít? Sasuke se pomalu sesunul na podlahu. Volba, kterou musel nutně učinit, byla strašlivá. Madara nad ním stál a shlížel na chlapce vypočítavýma očima. Znal jeho slabinu, byla stejná jako Itachiho. Kdyby tady jeho starší synovec byl, nepochybně by už dávno zakročil, nenechal by ho, aby se Sasukem takhle manipuloval. Ale Itachi tu teď nebyl a Madara toho hodlal náležitě využít. Byl mistr, co se týkalo psychologie a ovládání druhých lidí. A Sasuke s Itachim, oslabení láskou jednoho k druhému, byli snadnými oběťmi. Chvíli nechal doznít účinky předchozích vět, než tiše zasyčel: „Ani trochu nechápu, jak jsi tohle celé vůbec dokázal Itachimu udělat, Sasuke. Copak nevidíš, jak ho to zraňuje? Ty víš, že tě miluje. Umíš si představit, jak ho musí bolet, když vidí, jak se k sobě s tím blonďákem máte? Jak můžeš být tak sobecký, Sasuke? Po všem, co pro tebe Itachi udělal. Chceš dát přednost vlkodlačímu spratkovi, se kterým se znáš pár dní, místo abys zůstal věrný svému bratrovi, který tě miluje a ty miluješ jeho? To snad nemyslíš vážně. To je prostě úplně absurdní.“ Sasuke se kousnul do rtu, automaticky svěsil rameny a schýlil hlavu pod tíhou Madarových výčitek. Klečel před svým strýcem, rozervaný vnitřním bojem, napůl ochrnutý strachem, hrůzou a bolestí. Věděl, že k téhle volbě jednou dojde, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že až tak brzo. Jakoby to tušil od první chvíle, co se rozhodl Naruta nezabít, a podvědomně se toho bál. Představa, že přijde o Itachiho, byla asi tak stejná, jako by pro člověka byla představa, že přijde o vzduch. Nemohl být bez svého bratra, taková možnost prostě neexistovala. Ale… měl Naruta rád. Byl tak nevinný, tak bezelstný. Svým způsobem mu připomínal jeho samotného v době, než se stal upírem. Jenže… Naruto nebyl člověk. Byl to vlkodlak. A Sasuke byl upír. A jakmile by se Naruto proměnil, došlo by k masakru, který by zcela jistě prohráli. A Itachi by zemřel… A to se přece nesmí stát. Bylo jasné, co musí udělat, aby tomu zabránil, přestože jen pomyšlení na to mu způsobovalo muka. Sasuke pomalu vzhlédl a podíval se Madarovi do očí.

V krbu hořel oheň, oranžové a červené plameny tančily po stravovaných polenech, zatímco vrhaly na zdi přízračné stíny. Bylo už po půlnoci, ale mladý blonďatý chlapec byl stále vzhůru. Jevil navíc známky značné nervozity. Chvílemi mu zrak utkvěl na starodávných hodinách, jejichž kyvadlo se pohybovalo pravidelně a bez jakýchkoli emocí, chvílemi zas upřeně hypnotizoval dveře, jakoby na někoho čekal. Vteřiny ubíhaly a protahovaly se v minuty, přesto Naruto necítil stopy své předchozí ospalosti. V místnosti bylo absolutní ticho, až na praskot ohně a občasný Narutův rychlejší nádech. Zhruba ve čtvrt na jednu v noci Naruto náhle zpozorněl a znovu se pronikavě zahleděl ke vstupu do komnaty. Zaslechl vzdálené kroky, které se blížily a nabývaly na síle, až se onen neznámý ocitl přímo za dveřmi. Naruto nasucho polkl a sledoval, jak někdo zvenčí tiskne kliku dolů, pak se ozvalo klapnutí a na prahu stál ten, na něhož celou tu dobu vyčkával. Blonďák úlevně vydechl, když do pokoje vstoupil Sasuke.
„Co se stalo? Kde jsi byl?“ vyhrkl dřív, než se stačil zarazit, protože tyhle otázky se mu od upírova záhadného odchodu neustále promítaly v hlavě. Sasuke mu neodpověděl ani na jednu ani na druhou otázku, zůstal stál u dveří, které za sebou zavřel. Jeho postoj byl zvláštní, takový kamenný a nehybný, připomínal sochu, i když to svým způsobem bylo docela děsivé a Narutovi to zase jednou  připomnělo, že má co dočinění s upírem. Lehce se otřásl. „Tak co se děje?“ zeptal se opět a v jeho hlase byla znát naléhavá prosba o vysvětlení. Sasuke k němu zatěkal černýma temnýma očima a hned zase rychle uhnul pohledem. Vypadalo to, jakoby se k něčemu odhodlával, několikrát se jaksi nejistě nadechl, než se pomalu pohnul z místa a zamířil k Narutovi, který seděl neklidně na posteli. Mladý šlechtic se ladným pohybem vyhoupl k němu na pelest a stočil zrak kamsi do rudého povlčení. „Sasuke, co je? Stalo se něco? Co je v nepořádku s mým příjmením? Co jsem řekl?“ zajímal se tiše Naruto, ve kterém tohle divné chování vyvolávalo úzkost a strach. Tmavovlasý mladík však mlčel. Dlouho mlčel, nereagoval na blonďákovo vyptávání, mlčel tak dlouho, až se Naruto dokonce přestal ptát a jen ho zmateně a nervózně pozoroval. Potom Sasuke vzhlédl a zadíval se Narutovi do obličeje. Uzumaki zadržel dech. Upírova tvář byla sice stejně dokonale nádherná jako vždycky, ale nešlo si nevšimnout, že byla potažená stínem. „Sasuke…“ hlesl Naruto zoufale bezmocným tónem. Než stačil říct cokoliv dalšího, černovlasý upír vztáhl ruku, zapletl prsty do jeho medových pramenů na zátylku a přitáhl si jeho obličej ke svému, aby mohl spojit jejich rty. Naruto překvapeně zamrkal, když mu upírův jazyk vnikl do pusy. Byl to jemný něžný polibek, plný jakéhosi nepojmenovatelného citu. A prohluboval se. „Uhm… Sasu… ke…?“ zamumlal Naruto. Odpovědí mu byla Sasukeho dlaň, která vklouzla pod jeho tričko a přetáhla mu ho přes hlavu. Postupně jeden druhého zbavili oblečení a Naruto se nechal už podruhé za ten den položit do polštářů, zatímco upírův jazyk laskal každý centimetr jeho pokožky. Sasuke si dával záležet. Mazlil se s Narutovými rty, vpíjel se do jeho úst, líbal ho na klíčních kostech. Prsty si přitom mapoval to mladé křehké tělo, zkoumal dlaněmi hladkou kůži, přesunul se k jeho bradavkám a jazykem je začal zpracovávat. Naruto se svíjel rozkoší pod upírovými zkušenými doteky, vzdychal a hojně Sasukeho péči oplácel. Bylo to skvělé, rajcovní a vzrušující jako obvykle, přesto Naruto cítil, že je něco jinak. V břiše se mu navzdory slasti usadilo i jakési nepříjemné hlodavé tušení, možná předzvěst něčeho… něčeho zlého. Snad to bylo tím, že Sasuke nepromluvil ani slovo, dokonce nevydal jedinou hlásku, snad intuice Narutovi našeptávala, že je něco špatně. Naruto se malinko prohnul a trošku vykřikl, když se Sasuke ústy přesunul do jeho klína. Plně se oddával Uchihovu umění, zarýval nehty do sametově rudého prostěradla, když Sasuke dráždil jazykem jeho vlhce se lesknoucí žalud, věnoval se citlivé uzdičce nebo si Narutův tvrdý úd zasouval do krku v pravidelných rychlých intervalech. Téměř ani nezaznamenal, když tmavovlasý chlapec sklouzl dlaní mezi jeho půlky a ukazováčkem kroužil kolem jeho otvoru, než prst opatrně vtlačil dovnitř. Druhý a třetí prst už vnímal o něco intenzivněji, nebylo to však nepříjemné, za těch několik dní už si Naruto celkem zvykl a když Sasuke jemně bříškami prstů zavadil o prostatu, zatmělo se mu skoro slastí před očima. Bylo mu jasné, na co ho upír připravuje a pocítil onu zvláštní směsici vzrušeného očekávání a lehké nervozity, která vysílala ohnivé vlny do všech jeho nervů. Sasuke si dával načas. Nespěchal, pečlivě Narutovu dírku roztahoval a nezačal jednat, dokud nebyl blonďák absolutně uvolněný. Teprve potom z něj prsty vytáhl, pro jistotu zaměstnal Narutova ústa svým jazykem, zatímco navedl svůj penis ke vstupu do Narutova těla a jemně do něj začal pronikat. Šlo to docela dobře, rozhodně mnohem líp než když tohle dělali poprvé. Ostatně Naruto ochotně spolupracoval, zrychleně oddechoval a snažil se co nejvíc Sasukemu usnadnit přístup do svého těla. Zasténal, když do něj upír vnikl celou svou nezanedbatelnou délkou. Uchiha dal nejprve Narutovi čas, aby si zvyknul, než se začal pomalu pohybovat. Světlovlasý chlapec očividně takové ohledy ani nepotřeboval a po chvíli sám začal Sasukemu vycházet vstříc, což bral upír jako jemný pokyn k rychlejším přírazům. Očima, které byly v tuto chvíli zvláštně nečitelné, sledoval, jak modoočko sténá a v extázi mu zatíná nehty do zad, na nichž mu zůstávaly hluboké škrábance, které se však během několika vteřin zase zahojily. Ačkoliv jeho tělo bylo pohlcené slastí sexu, mysl zůstávala chladná a myšlenka na nadcházející situaci mu bolestně vyháněla dech z plic, drtila ho strašlivá tíha nezvratného rozhodnutí, proti němuž se jeho srdce zuřivě bouřilo, a které přece musel učinit, které bylo nevyhnutelné. Po několika minutách se jeho pohyby zrychlily a zkrátily. Naposledy přirazil a vzápětí oba zároveň vyvrcholili. Naruto vykřikl a sprška jeho semene dopadla na jeho břicho, když si uvědomil, že něco není v pořádku. Sasukeho oči zazářily karmínovou červení, objevily se v nich černé znaky. Plné rty se pootevřely a za nimi se ukázaly protažené vlhké špičáky. Naruto ztuhnul, přestože tuhle scénu znal… protože tentokrát bylo něco jinak. Uvědomil si to ještě dřív, než se Uchihova ústa otřela o horké místečko na jeho krku. A pak podle očekávání ucítil bolest, jak mu ostré zuby prokously tepnu. V tom krátkém zlomku vteřiny mu došlo, že to věděl. Věděl to od první chvíle, kdy se Sasuke dnes v noci znovu objevil ve dveřích. Teď mu to všechno bylo jasné, ten smutek, vepsaný v Sasukeho tváři, ta zvláštní úzkost, kterou upír projevoval, lítost, to byl ten nepojmenovaný cit v něžném polibku… Naruto skoro ani nic necítil. Byl natolik pohlcen myšlenkami, že hustou teplou krev, která unikala z hluboké rány na jeho hrdle, snad ani nevnímal. Tohle byla ta tíha, se kterou Sasuke přišel. Zabít ho. Naruto vůči němu necítil zášť, ani zlobu nebo nenávist… Miloval Sasukeho. Jen by rád věděl proč. Proč to takhle skončilo. Co se stalo, že musel zemřít. To vše Narutovi problesklo hlavou v setině sekundy. Pak Sasuke zdvihl hlavu. Po bradě mu stékal pramínek sytě rudé krve, když zpříma pohlédl Narutovi do očí. A Naruto pohlédl do jeho. Umírající blonďák pocítil záchvěv leknutí, když spatřil Sasukeho tvář. Upírův obličej byl výrazem šílené strašlivé bolesti, nezměrného zármutku a utrpení. Němý nářek v jeho nachových očích Naruta ochromil.
„Odpusť, Naruto.“ Zašeptal zlomeným hlasem, podbarveným pláčem.
Blonďák dokázal jen vytřeštěně zírat. Snažil se mu očima dát najevo, že mu nic nevyčítá, chtěl mu říct poslední věc, chtěl vyřknout to známé vyznání, ale tělo ho přestalo poslouchat. Byl unavený, tak strašně unavený… Cítil, jak jeho srdce zpomaluje a šíří se jím malátná slabost. Toužil už jen usnout, byl to opravdu namáhavý den. Pomalu upadal do jakési zvláštní otupělosti, pohlcovala ho blahodárná temnota, přesto neměl strach. Bylo to docela dobré, snadné… a Sasuke tu byl s ním… Byl to velice vděčný večer, kdy se s ním poprvé setkal. Děkoval osudu, že ho přivedl až k Sasukemu, ničeho ani v nejmenším nelitoval. Byl šťastný, hrozně šťastný… ale teď už se mu vážně chtělo spát…
Sasukeho rubínové duhovky zčernaly, špičáky se zatáhly zpět do dásní. Tmavovlasý mladík nehnul brvou, tiše a mlčky sledoval, jak z blonďáčka pomalu vyprchal život. Srdce mu tlouklo slaběji a slaběji, dech mu unikal, až pojednou se jeho hruď přestala zdvihat, srdce ještě dvakrát poskočilo a ztichlo, obláčkově modré oči, které na něj zůstaly až do konce upřené, se potáhly vrstvou glazury a na rtech ulpěl poslední láskyplný úsměv…

Sasuke se díval do plamenů krbu. Jeho oči měly jakýsi skelný odlesk, když je upíral na neposedný tančící oheň, jehož plamínky vesele skotačily na řeřavých uhlících a kouskách dřeva. Stál už takhle velmi velmi dlouho. Stravoval ho nevyslovitelný smutek, příšerná tíha a přitom… cítil se prázdný. Byla to jakási tupá bolest, kterou nedokázal potlačit, na to neměl dost síly. Hlavou se mu přitom neustále honily spousty myšlenek. Vzpomínek. Teď to konečně viděl úplně jasně. Všechno, co se stalo. Teď vše chápal, teď teprve doopravdy chápal, jak hrozná zrůda vlastně je. Viděl každý dotek s blonďatým chlapcem, každé slovo a prohlášení, kterým ublížil Itachimu. Viděl všechny situace, ve kterých zranil Naruta, všechny chvíle, kdy ho vyděsil nebo udělal něco proti jeho vůli. Nikdy mu nedošlo… nechtěl ani jednomu z nich způsobit takové trápení. To monstrum, ta bestie, to ve skutečnosti nebyl Naruto, ale on sám, aniž si to uvědomoval. Ani se nepohnul, když za jeho zády vrzly dveře a jeho citlivý čich mu prozradil, kdo tiše vklouznul do místnosti. Vlastně to ani nepotřeboval, poznal ho už dávno podle způsobu chůze, poněkud těžkopádných kroků. Zastavil se jen kousek od něj. Sasuke už předem věděl, co od něj uslyší, v jeho otupělém stavu mu na tom však příliš nezáleželo, vnímal to jen jako další bolestivou ránu, která ještě prohloubila tu předchozí.
„Já… přišel jsem se rozloučit, pane Sasuke.“ promluvil Sarutobi jaksi dutě znějícím hlasem, „odcházím.“ Sasuke nejprve chvíli mlčel, nepřekvapilo ho to. A nemohl tvrdit, že nezná důvod, proč je po všech těch letech Sarutobi opouští. Naruto mu přirostl k srdci, i když jiným způsobem než Sasukemu. Blonďáček byl pro něj symbolem naděje, naděje na to, že ještě není všechno ztraceno, že se třeba osud může změnit. Byla to naděje v budoucnost, ve kterou Sarutobi doufal. Naruto by byl do jejich hradu vrátil teplo a radost. Byl sám takovým plamínkem, v jehož záři se vše zdálo jasnější. A teď byl pryč a s ním odešla i poslední šťastná jiskřička v kamenných chodbách. Poslední stébélko naděje se přetrhlo a zůstal jen chlad, smutek a temnota. A Sarutobimu konečně došlo, že jeho snažení je marné. Že prokletí, které stihlo poslední žijící Uchihy, bylo nenapravitelné a trvalé. A teď už neexistovalo nic, co by ho k nim táhlo. Protože oni už nebyli stejné bytosti, se kterými si kdysi dávno hrál na panské louce. Jeho dávní přátelé byli mrtví, zemřeli ve chvíli, kdy se upíří jed rozšířil v jejich těle a uchoval jejich věčnou podobu, která však byla jenom odrazem původních majitelů. Na okamžik… na jediný prchavý okamžik měl dojem, že vše bude jako dřív. Že se vrátí Itachi a Sasuke, které znal, které vychovával. Ale Narutova smrt mu otevřela oči, poznal, že se to nikdy nestane, že se to nemůže stát. Protože Sasuke s Itachim, kteří si s ním hráli na schovávanou, byli už dávno pryč. Uvědomil si, že celá ta léta marně doufal v jejich návrat, ale jim už nemohl pomoct. Teď už tady neměl co dělat… Necítil k Uchihům zášť, ani se jich nebál. Litoval je. Hrozně. Ale nemohl už s nimi zůstat. A věděli to oba. Sasuke přikývl.
„Kam půjdeš?“ zeptal se bezbarvým tónem.
„Mám ještě pár příbuzných u Slezských hranic. Rád… rád je znovu uvidím.“ Odpověděl těžce Sarutobi a hleděl na tmavovlasého chlapce. Prohlížel si jeho nádherný profil a dokonalé tělo a nikoliv poprvé ho napadlo, jak je kruté, že se něco takového muselo stát zrovna jim.
„Jdi v pokoji, Sarutobi.“ Hlesl Sasuke, otočil se k němu čelem a zadíval se starému sluhovi do očí. Dlouho tak stáli a přestože navenek nebylo nic patrné, oba cítili to samé. Pak upír učinil krok vpřed a se staříkem se objal.
„Vždycky na vás budu vzpomínat z doby, kdy jsme byli všichni šťastní.“ Ujistil ho Sarutobi a z očí mu do vousů kanuly slzy.
„Raději zapomeň. Byl jsi dobrý sluha a dobrý přítel, Sarutobi. Jsem ti zavázán.“ Řekl vážně Sasuke a potom ho pustil. Chvilku se ještě měřili smutným zrakem, pak se Sarutobi naposledy uklonil, obrátil se k tmavovlasému zády a šouravě se vydal ke dveřím. Sasuke ho provázel pohledem až do chvíle, než mu zmizel z očí. Poté se znovu vrátil k upřenému zírání do krbu. Přemýšlel o tom, co chtěl teď udělat. Co musel udělat. Než se však nad tím stačil pořádně zahloubat, dveře znovu lehce zaskřípaly. Ani tentokrát se nemusel ohlížet, aby mu citlivé smysly napověděly, kdo je ten nově příchozí. Štíhlé pevné paže se mu zezadu obtočily kolem pasu a na zátylku ucítil dotek rtů.
„Mrzí mě to, Sasuke.“ zašeptal Itachi. Byla to planá fráze, prázdná věta, která se vždycky říkala. Ale jemu to věřil. V jeho slovech cítil bolest, i když úplně jiného druhu, než byla ta jeho. Protože Itachi neměl rád Naruta jako takového. Ale miloval Sasukeho a to tolik, že musel mít rád všechno, co mohlo učinit Sasukeho šťastným. Tohle poznání ucítil mladší Uchiha jako další palčivé bodnutí.
„Já vím.“ špitl tiše, „byl to hodný kluk.“ Naruto v jeho upířím životě způsobil změnu. Působil na něj jen krátce, a přesto závažně. A Sasuke už se nemohl vrátit k tomu, jak žil dřív. Přemítal, jak to Itachimu řekne.
„Sarutobi odešel. Bude se mi po něm stýskat, doufám, že se konečně dočká pokojného zbytku života.“ Prohodil Itachi klidně.
„Já vím.“ Přisvědčil znovu Sasuke a chvíli se odhodlával k tomu, co nutně musel Itachimu povědět. I když to bylo těžké. „Já…“ Sasuke zaváhal, „já… taky musím odejít, Itachi. Už se sem nevrátím.“ Dlouhou dobu bylo ticho.
„Myslel jsem si, že něco takového řekneš.“ Odtušil Itachi, „čekal jsem to. Kam ale půjdeš?“
„Nevím.“ Přiznal Sasuke potichu, „vím jen, že musím pryč. Tady už žít nemůžu. Je zde… příliš mnoho vzpomínek. Kdybych zůstal… všechno… všechno by mi připomínalo jeho. Vezmu Daemona a… pojedu někam daleko.“ Pak se odmlčel, protože se mu hrdlo stáhlo úzkostí. Ta hrozná bolest v hrudi se stupňovala. Bylo mu jasné, že kdyby uměl plakat, z očí by mu teď prýštily slané potůčky. Itachi několik dlouhých minut nic neříkal, jen ho držel kolem pasu. Když znovu promluvil, jeho hlas byl rozhodný.
„Půjdu s tebou, Sasuke.“ šeptl, „půjdu s tebou kamkoliv.“
„Itachi.“ Sasuke se k němu otočil čelem a upřeně se mu zahleděl do očí. Našel v nich to, co věděl, že v nich bude. To, co bylo i v jeho očích.
„Nedokážu bez tebe žít. Neopustím tě.“ Prohlásil starší Uchiha tiše. Sasuke se několikrát přerývaně nadechl. Když se díval do toho obličeje, do tváře, kterou tak důvěrně znal, ta bolest… ta strašlivá nezměrná bolest, která ho zevnitř zaživa upalovala, se přece jenom zdála o malinko lehčí.
„Miluju tě, Itachi.“ Bylo to poprvé, úplně poprvé v životě, co tuhle větu vyslovil, přestože to už věděl dávno. Nikdy si své city navzájem nepřiznali, nikdy to jeden druhému neřekli, protože to bylo svazující. Bylo to jako přísaha.
„Já tě taky miluju, Sasuke.“ Itachi se pohledem vpíjel do jeho černých studánek, „víc než svůj život.“ Ve stejnou chvíli se oba pohnuli a jejich rty o sebe zavadily v jemném stvrzujícím polibku, tak něžném a přitom tak moc prodchnutém tím nejsilnějším citem, jakého může být živá bytost schopná. Líbali se dlouho. Snad to byly minuty, snad i několik hodin, jim to ale připadalo jako pouhá chvilička. Konečně oddělily svoje rty, ale zůstali i nadále v objetí. Sasuke si opřel hlavu o Itachiho rameno a starší bráška ho k sobě přivinul těsněji. Pak dlouhovlasý upír zabloudil pohledem k úzkému proužku vysokého okna, který nebyl zakrytý těžkými sametovými závěsy. Tón, kterým promluvil, byl pevný a jasný:
„Za svítání vyrazíme.“