Kapitola 15

19. března

Těžké železné dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely. Blonďáček zvedl své blankytně modré oči a odlepil pohled od země. Seděl schoulený na zemi a třásl se. Ruce i nohy mu věznily okovy připevněné k podlaze. Pohnout se mohl sotva o pár centimetrů. Býval by se už dávno pomocí své síly osvobodil, ale na to byl teď až příliš vyčerpaný. Sám nevěděl jak dlouho tu je, ale odhadoval to na víc jak týden. Tady? Kde vlastně je? Netušil.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu,“ ozval se až nepřirozeně příjemný hlas. Osoba měla dlouhé blond vlasy a na sobě tmavý plášť s rudými obláčky. Naruto odvrátil hlavu a zhnuseně se ušklíbl.

„Stejně to nakonec sníš. Sám víš, že kdyby si to neudělal, pošel bys tu jak nějaká bídná krysa…“

„Nenechám se dopovat těma hnusama, co do toho cpete! Co to je? Drogy? Nějaké oblbováky?“ Vyštěkl Naruto a býval by se na dlouhovláska vrhnul, kdyby mu v tom nebránily řetězy.

„Něčím tě musíme držet na uzdě. Vlastně buď rád, že žiješ… Ten Jinchuuriki před tebou šel na řadu první… Ale nemusíš mít strach, na tebe taky dojde řada.“ Deidara se škodolibě zasmál a popošel blíž.

„Mě jen tak snadno nedostanete, hned jak se odsud dostanu tak..“

„Nedostaneme? My už tě máme hlupáčku…“ Zasmál se Deidara a stoupnul si těsně před Naruta. Ten s opovržením odvrátil hlavu.

„Líbí se mi ta tvá tvrdohlavost. Takže.. Budeš jíst,“ zeptal se s úsměvem Deidara. Naruto se ušklíbl. Tomu se to smálo, když nemusel ležet na studené zemi a nebyl připoutaný, kdo ví k čemu.

„Ne!“

„Nakrmím tě.“ Následoval další příval smíchu.

„Řekl jsem ne! Strč si to, víš kam!“ Odsekl prudce Naruto. Než se ale nadál, Deidara ho držel pod krkem.

„Tak pozor Jinchuuriki! Strč někam? Abych ti tam nestrčil něco já! Chceš to vidět? Než se naděješ narvu ti ho tam…“ Deidarův stisk povolil. Nakonec Naruta pustil. Ten se rozkašlal, v očích slzy.

„Povolím ti jednu ruku, aby ses najedl. Ale jeden neuvážený pohyb a budeš toho zatraceně litovat!“ S těmito slovy se Deidara sehnul a po chvíli už měl Naruto volnou pravačku. Chtíc nechtíc si od druhého muže vzal kousek suchého chleba a zakousl se. Věděl, že i tohle je lepší, než kdyby nejedl vůbec. Deidara počkal, než Naruto sežvýká poslední sousto a pak ho s úsměvem zase uvěznil. Blonďáčkovi se před očima okamžitě začaly míhat hvězdičky. Nedlouho poté nevěděl o světě. Deidara se vítězně usmál a s tichým přiražením dveří odešel z malé, ponuré místnosti.

………..

 „Jak to, že stále nemáte žádné informace?“ Vykřikl černovlásek a prudce se postavil, až shodil židli, na které doteď seděl.

„Uklidni se! Kolikrát ti to mám opakovat!? Děláme, co můžeme, ale po Akatsuki žádné stopy. Jako by se po nich slehla zem. Nemáme žádné vodítko. Nic!“ Opáčila naštvaně blonďatá žena. Nebyla naštvaná na Sasukeho, který tu už více jak týden vyváděl. Spíš byla naštvaná z toho, že už neví, co dělat. Poslední možnost byla přivolat toho, kdo tuhle prokletou organizaci už pár let zkoumal.

………..

„Vážně by mě zajímalo, proč jsme tě už dávno nezabili.. Šéfíkovi se do toho nějak nechce. Pořád se vymlouvá na rádoby mise!“ Prskal Deidara a skláněl se nad nevnímajícího Naruta.

„Vstávej! Mám pro tebe zase něco k jídlu. Už si tu připadám jako nějaká tvoje sluštička.. Říkal jsem Sasorimu nebo Hidanovi, ale ani jeden se s tebou nechce zahazovat.“ Stěžoval si dál. Naruto rozevřel oči a bolestně zamrkal. Hlava ho třeštěla a oči pálily.

„Já už myslel, že se neprobereš, modroočko.“ Zasmál se opět Deidara a sehnul se. Natáhl ruku a letmo se dotkl Narutovy tváře.

„Buď rád, že se nevidíš.. To je hrůza.. Možná když budeš hodně hodný, vezmu tě nahoru. Ale možná to nemá cenu, sám víš co, tě čeká.“ Dodal. Naruto trhnul hlavou do strany, aby ze sebe Deidarovu dlaň setřásl.

„Nech mě být!“ Odsekl Naruto.

„Šéfík je mimo kryt, takže tu ještě nějakou dobu pobudeš. Tak se snaž si své poslední dny trochu užít.“ Zasmál se Deidara a znovu k Narutovi přiklekl.

„Vezmu tě nahoru. Ale pořád platí, co jsem řekl předtím. Jeden neopatrný pohyb a je po tobě. Víš přeci, čeho jsme schopní.. Poradili jsme s tím tvým týmečkem jedna dvě..“

„Co jste jim udělali?! Okamžitě mi to řekni!“ Vybuchl Naruto vyklepaně. Deidara sebou cuknul a postavil se.

„Jsou mrtví, byla to vlastně hračka.. Vždyť ani ty si se nedokázal ubránit…“ Zalhal Deidara a tvářil se přitom jako by o nic nešlo. Narutovi se tou bezmocí skoro rozskočilo srdce. V očích ho začaly pálit slané slzy a uvnitř sebe cítil jen štiplavou bolest.

„Smiř se s tím. Ale ber to tak, že brzy se k nim přidáš.“ Zasmál se dlouhovlasý muž a uvolnil Narutovi řetězy. Pomohl mu nebo ho spíš donutil zvednout se ze země a spěšně ho koordinoval z místnosti připomínající kobku. Naruto nevnímal. Nevěděl, jestli mu má věřit, že jsou všichni mrtví. Ale tušil, že tahle možnost tu je.

„Vnímej mě! Přece by sis to tak nebral. Byla to jen tlupa budiž k ničemu… Za nic nestáli!“ Sykl Deidara a pustil blonďáčka. Naruta už sice nesvazovaly řetězy, ale pořád měl kolem rukou okovy.

„Byli to moji přátelé! Moje rodina! Byli pro mě vším!“ Naruto si ani neuvědomil, že mluví v minulém čase. Deidara se sám pro sebe zasmál. Tušil, že všichni z tý jeho povedený partičky žijí, ale přece mu to nebude vykládat. Takhle to bylo mnohem zábavnější.

„Támhle je koupelna. Trochu se umyj a pak ti dám něco k jídlu… Utéct ani nezkoušej, odtud útěku není!“ Ušklíbl se Deidara a svalil se do velkého křesla v rohu pokoje. Teprve teď si Naruto uvědomil, že není v té zatracené kobce. Stál uprostřed pokoje. V jednom rohu postel, v druhém křeslo. Všude rozmístěné „kreaturky“ z bílé hmoty. Deidara Naruta propaloval pohledem až do chvíle kdy Naruto zmizel v koupelně.

………..

„Mám informace o jejich posledním úkrytu. Je jisté, že tam už nebudou, ale je tu možnost, že tam po sobě nechali nějaké vodítko. Vím, kde by se zhruba měli pohybovat. Nedávno jsem zaslechl, že v Kamenné sjednávali nějaké obchody, možná budou někde tam.“ Pronesl muž s dlouhými skoro až bílými vlasy a odvrátil pohled od okna, z kterého se doteď díval.

„Okamžitě tam pošleme jednotku Anbu, aby zjistili víc.“ Promluvila po chvíli mlčení Hokage.

„Nechci je podceňovat, ale ti nic nezjistí. Vydám se tam sám a optám se mích zdrojů. Až něco zjistím, okamžitě ti dám vědět.“ Odvětil Jiraiya.
„Nemůžeme tu jen tak nečině posedávat. Musíme se okamžitě vydat hledat Naruta. Sám nejlíp víš, co Akatsuki dokážou! Musíme je co nejdřív najít!“ Vyhrkla Tsunade a prudce se postavila.
„A právě proto je musím najít. Nemáme jistotu, že je Naruto ještě naživu.“ Pronesl Jiraiya a znovu stočil pohled k oknu.
„Kdy vyrazíš?“
„Myslím, že není dobré řešit to ve chvíli, kdy se za dveřmi krčí šmírák.“ Stačilo dveře otevřít a dovnitř vpadl Sasuke.
„Sasuke?! Co to sakra děláš?“ Vyjekla Hokage a na spánku jí vyskočila tmavě modrá žíla.
„Jak to myslíte? Že nemáme jistotu, že žije? O čem to do hajzlu mluvíte? Naruto žije a čeká, až se k němu dostaneme, tak hněte tím svým zadkem a koukejte ty parchanty najít!“ Sasuke vypadal jako rozzuřený pes, ale přitom měl ocas stažený mezi nohama a celý se třásl.
„Najdu ho.“ Promluvil klidně Jiraiya.
„A snad živého.“ Pomyslel si. Nahlas, ale už nic neřekl.