Kapitola 15

Bylo právě brzké, slunečné odpoledne a všichni čtyři seděli v obýváku u stolku. Tvářili se neobyčejně vážně a neustále se ohlíželi k oknu. Nebyli si sice stoprocentně jistí, ale cítili, že nejsou sami, a to je značně znepokojovalo.

,,Kdo myslíte, že to je?“ zeptala se Ayako šeptem a tiskla se blíž k Daisukemu, který seděl vedle ní.

,,Nevím to jistě, ale mám podezření na jistý pár démonů,“ odpověděl Hiei a pohledem střelil směrem k Daisukemu.

,,Jo, to by dávalo smysl, ale proč nás jen pozorují a rovnou nezaútočí?“ podivila se Ayame a upila čaje, který měli všichni nachystaný.

,,Určitě aby o vás zjistili co nejvíce. Jak se chováte, jak reagujete na jisté podněty…A taky sledují Hieiho, aby se dozvěděli o jeho síle,“ vysvětlil Daisuke a při tom schválně zvýšil hlas.

,,A co ty?“ zeptala se Ayako se zájmem a pořád nejistě pokukovala po otevřeném oknu vedle sebe.

,,Jo, myslím, že se teď určitě diví, jak jsem se změnil. Pro ně nejsem nic jiného než pouhý vyděděnec.“

Najednou uslyšeli zvenčí nějaké hlasy.

,,Jak můžeš vědět, co si o tobě myslíme? Pořád jsi náš bratr, Daisuke,“ zaslechli Aizawův hlas. Hiei sáhl po kataně, ale Daisuke ho zarazil a zavrtěl hlavou. Kývl směrem ke dveřím, a tak všichni čtyři unisono vstali a společně vyšli váhavým krokem před dům. Opravdu, pár metrů od nich stáli Arashi s Aizawou.

,,Ale, netušil jsem, že mě považujete za svého bratra,“ uchechtl se Daisuke ironicky a vzal Ayako za ruku. Aizawa jen vytřeštil oči a nevěděl, co říct.

,,Změnil ses, Daisuke. Spolčil ses s lidmi proti nám, co tě to napadlo? Cožpak jsi úplně zapomněl na naši pomstu?“ naléhal Arashi a s prosebným pohledem hleděl na svého bratra.

,,Přesně tak, zapomněl. Jsem s lidmi daleko spokojenější než s vámi,“ odsekl Daisuke a přitom nenávistně zíral na Aizawu.

,,Co jste to za bratry, když jste schopní ho takhle zranit?!“ vyjela zničehonic Ayako a Daisukeho ruku stiskla. Aizawa se zamračil a obličej se mu zkřivil do vzteklé grimasy.

,,Ty drž raději hubu, nevíš nic sama o sobě, natož pak o nás! Nevíš, jak to u nás v Zásvětí chodí! Vy jste v lidském světě všichni strašně zhýčkaní, ale co my?! Každou minutu bojujeme o svý životy, abychom se dočkali dalšího a dalšího rána, zatímco vy si tu v klidu žijete a nic pro to neděláte! Nevážíte si ničeho, co máte! Taková zranění nejsou nic oproti tomu, co nám každým dnem, každou hodinou hrozí! Tak mi tu laskavě neříkej, co je správný a co ne!“ zařval rozzuřeně a celý se třásl zlostí. Ayame s Ayako na něj vystrašeně hleděly, bez jediného slova. Ani v nejmenším netušily, co mu mají na tohle odpovědět. Nicméně, jako první se vzpamatovala z toho realistického proslovu Ayame.

,,To… To je sice hrůza, ale to ještě přece neznamená, že musíš na mou sestru takhle vyřvávat. Jak asi měla vědět, jak to u vás vypadá? V knihách by si o tom nejspíš těžko něco přečetla,“ namítla klidným hlasem, opatrně vyhledávajíc ta správná slova a pátravě se na Aizawu zadívala. Jeho pohled se setkal s jejím a Aizawova tvář se v tu chvíli uvolnila.

,,Asi jo,jen jsem myslel, že by to měla vědět. Vy jste přece v Zásvětí taky žily. Takže… Za hodinu na místě, kde jsme se všichni setkali poprvé. Můžete si s sebou přivést i kámoše, výsledek se tím nijak nezmění. Ale máme jednu moc důležitou podmínku. Do hodiny se ve vás musí probudit Anita a Meryl. Ony jsou důvodem, proč tu vůbec jsme, ne vy. Proti vám nic nemáme, ale ty dvě, to je jiná. Jestli tam přijdeme a budete ve své nynější podobě, napadneme lidi a nic nás nezastaví ve vyhlazení celé lidské rasy,“ řekl Aizawa jemným hlasem a neodtrhl oči od Ayame.

,,Za hodinu?! Když jsme se nezměnily doteď, do hodiny to těžko stihneme!“ vyhrkla Ayame zoufale a neuhýbala pohledem. Ayako Daisukeho ruku pustila.

,,Má pravdu. Nemůžete nám dát více času? Co takhle si o tom v klidu promluvit?“ navrhla a Ayame vykročila směrem k Aizawovi. Když už od něj byla jen pár centimetrů, zastavila se a podala mu s vlídným úsměvem ruku. Aizawa o krok ustoupil, jakoby se něčeho zalekl a překvapeně zíral na Ayaminu ruku. Skoro to vypadalo, že o tom skutečně přemýšlí, ale Arashi do něj varovně dloubl loktem.

,,Neblázni, nesmíš jí podlehnout,“ zasyčel a Aizawa lehce přikývl na souhlas. Arashi Ayame neurvale odstrčil, až se zapotácela a spadla na zem.

,,Ne, promluvit si nemůžeme. Už jsme došli moc daleko na to, abychom toho teď nechali,“ odsekl, otočil se a šel pryč. Aizawa na chvíli vypadal, že neví, zda má pomoct otřesené Ayame, nebo uposlechnout svůj pud sebezáchovy a jít za ním, nakonec se však rozhodl pro druhou možnost. Jakmile Arashiho doběhl, oba na místě zmizeli.

,,Ayame, jsi v pořádku?“ přiběhla Ayako ustaraně k sestře a pomohla jí na nohy. Ayame přikývla a pořád hleděla na místo, kde zmizel Aizawa. Daisuke se zaraženě díval úplně stejným směrem a vypadal, že nad něčím urputně přemýšlí.

,,Aizawa se nějak podivně změnil,“ prohlásil po chvíli a Ayame k němu překvapeně vzhlédla.

,,Jak to myslíš?“

,,Copak sis toho sama nevšimla? Při našem prvním setkání byl sebejistý, byl naším vůdcem. Teď to ale vypadá, že změknul. Zato Arashi býval vždy znuděný a do ničeho příliš nezasahoval, teď mi spíš přijde, že si s Aizawou tak nějak vyměnili role,“ vysvětlil a zahleděl se Ayame do očí. Pak se najednou rozzářil a rty se mu zvlnily do potměšilého úšklebku.

,,Už to mám!“ vykřikl nadšeně s radostí malého dítěte, až Ayako nadskočila.

,,A co máš? Na co jsi přišel?“ ptala se zvědavě a postavila se vedle Ayame, obě napjatě poslouchaly, co z něj vyleze, a pak…

,,Aizawa se zamiloval do Ayame!“ vyhrkl rozjařeně. Čekal, že Ayame bude celá v rozpacích, ale její reakce ho dosti zklamala. Ayame si jen povzdychla a uchichtla se.

,,Jo, to tak. A já myslela, že jsi opravdu na něco přišel…“

Daisuke se zatvářil dotčeně, připravený za každou cenu hájit svůj názor.

,,Já to ale myslím smrtelně vážně! Aizawa na to sice nevypadá, ale i on dokáže někoho milovat. A jestli je moje domněnka správná, o čemž já ani v nejmenším nepochybuji, tak ty jsi jeho slabinou! Tobě by ublížil nedokázal! Však jsi viděla, jak se tvářil, když jsi mu podala ruku, ne? Nebýt Arashiho, jsem si jistý, že kvůli tobě by se k nám i přidal!“ řekl. Znělo to tak přesvědčivě, že Ayako tomu začala věřit a Ayame o tom přemýšlela.

,,No, i kdyby to tak náhodou bylo, za hodinu se proti nim budeme muset postavit, ať chceme, nebo ne. Nemůžeme se spoléhat jen na teorie,“ řekla po chvíli rozhodně.

,,Konečně jsem tu zaslechla něco srozumitelného a logického,“ zaslechli za sebou zničehonic nepříjemně jim známý hlas, zvláště teď pro Ayako. Když se otočili, zahlédli, jak k nim míří Genkai. A zdálo se, že nepřichází sama- přivedla s sebou celou chásku. Nebo by se přesněji dalo říct – Hiei je přivedl.

,,Genkai, co tu děláte?“ podivila se Ayame, zjevně nemile překvapená. A rozhodně nebyla sama.