Kapitola 15

Ráno jí rozlepilo těžká víčka. Slunce svítilo na tapetu za poličkou a promítalo skrz knihy abstraktní stíny. Cítila tlak na prsou. Nadechla se svěžího vzduchu a pomalu položila jeho paži přes její tělo na stranu. Bylo jí trochu teplo, protože jí v noci zabalil do celé peřiny. Usmála se na jeho spící tvář a přikryla ho na oplátku teď ona. Převalil se na záda a jeho víčka se lehce pohnuli. Ne, teď nezvracej. Papírek s rudým kroužkem trůnil na stolíku vedle jeho hlavy a Elke si kousla do rtu. Ted ne. Chtěla se pomalu vzdálit a zběhnout ještě do Paula koupit teplé koblihy no bála se, že ho tady už nenajde. 

„Zamknu a na dvakrát,“ zlotřile se zazubila. Tiše přehodila hnědý kabátek přes košili a bosa s peněženkou v zubech vyběhla ven. Ano zamkla pro jistotu taky vchodové dveře. 

„Opravdu si myslím, že by ON nedokázal odejít přes dvě staré secesní dveře?  Teď však hřeje pelíšek a to je dobře.“ Řekla si sama pro sebe, udělala malou piruetu na přechodu chodců a vešla do pekárničky. Prodavač se zadíval na její bosé nožky s rudě nalakovanými nehty a usmál se. 

„Asi to spěchá.“ Podal jí horký sáček plný koblih. Ještě se natáhla pro dvě vroucí kakaa s vanilkovou pěnou a podala mu bankovku. 

„A sakra spěchá,“ kývla hlavou a odtlačila dveře ramenem. Bože můj, uvědomuje si jak a hlavně koho tak hýčká? Dělala by tohle pro někoho jiného? Těžko. Přicupitala po ledově studené zemi ranního města, které se teprve probouzelo. Sáček chytila do zubů a kelímky položila na zem. Bylo zamknuto dvakrát. Usmála se a rychle vyběhla po schodech do svého bytu. Najednou jí opět přišlo vše lehčí. I vůně bytu byla svěžejší, dnes ani nezvracela a to byl doopravdy zázrak. Zahodila lehký kabát a zašla do kuchyně. Vyndala talíř a položila na něj veškeré teplé koblihy. Olízla si palec od cukru a zadívala se přes okno. Slunce dnes hezky svítilo a Elke se rozhodla, že ho otevře, aby jí chladný, svěží vítr trochu osvěžil. Jen co se natáhla po klice, ucítila studené paže na jejím krku. Stříbrné vlasy jí spadly do výstřihu a on jí políbil krk. Husí kůže ji zabalila do příjemného pocitu a paralyzovaně vydechla. Jak byla ráda, že to dělá. Umělé nebo pravé, jeho rty ji chutnali ze dne na den více. Ruce putovali známou trasu po její bocích a skončili opět na jejím zadku.Prsty mu zmizely v jejím lůně a Elke se zatřásla no ustoupila od něj.

„Opět zezadu?“ chytila ho za ruce. Muž zůstal očividně zaskočen. Ne, teď se už nedá, i kdyby hodně chtěla. Voják si ji přitáhl a rozepl pár knoflíků až ji odhalil světle růžovou bradavku. 

„Proč to chceš vždy ráno?“ tiše šeptla a položila mu ruce na hruď. Muž se zakousl do jejího krku a řekl: 

„Ráno mám nejvyšší hladinu testosteronu.“ Jo, jsi samec, pomyslila si a zasmála se.  

„No, pane Testosterone, teď ne,“ odtáhla se a přidržela si výstřih proužkované košile, také jaké nosí právníci nebo učedníci. Zamrkal očima a nadzvedl stříbrné obočí. Popadl ji za pás a přehodil přes rameno. 

„Hele, co to děláš! Sundej mě a honem!“ bouchala mu pěstí po zádech a fingovala vzdor. Jeho zájem však hřál jako medový koláček v zimě a v duchu se šklebila. Vešel do pokoje a hodil ji na rozcuchané peřiny. Jedním tahem jí sundal košili a přivalill vzpírající ženu, která ho stihla kopnout. 

„Jsi zvyklý vše vždy dostat, že?“ kousla ho do ruky. Muž sykl a svraštil obočím. 

„Takže kouše,“  řekl z úsměvem na konci a políbil jí dlouhým, vlhkým polibkem, který ovládal jedině on a zbavil ji veškerých zbraní. Elke zastavila nohu ve výkopu a vychutnala si na chvíli jeho sladké rty které ji tak scházeli. Pochopil, že to půjde jinak. Něžně jí pohladil boky a vtlačil se mezi její stehna. Elke jej zezadu popadla za dlouhatánské vlasy a silně zatáhla. 

„Řekla jsem ne!“ zůstal jí v ruce hezký chumáč. Nezastavilo ho ani tohle. Žena ho pár krát kopla a kousla kde to šlo. 

„Dost!“ kopla ho znovu. Jako by jí neslyšel. Jednou rukou jí držel zápěstí a druhou si stáhl její trenky, které teď s radostí využíval. Pustil jí ruce a opět si na ní vší silou lehl, takže nemohla udělat jediný pohyb. 

„Počkej, já ti musím..!!“ křičela. 

„Promluvme si, nedříve,“ prosila ho. Voják ji ignoroval, přehodil si vlasy na záda aby mu nepřekážely a žena vyštěkla: 

„Já jsem těhotná!“ bez rozmyslu a jeho ruce zastali. Pomalu otočil hlavu k její tváři a potichu zopakoval: 

„Těhotná?“ jeho zornice byly teď úzký jako čárky. Elke nevěděla, co má čekat, no byla připravena na cokoliv. Nahmatala skrčené potvrzení na stolku a položila si jej na prsa. 

„Dnes jsem byla u lékaře.“ Šedovlasý zapomněl, co chtěl ještě před chvílí udělat a šokovaně zíral na papír. Bylo najednou slyšet jejich zrychlený dech po boji a cinkot tramvají venku. Muž zrakem přeletěl po papíru. 

„To znamená, že jako… jako budeš mít dítě?“ shrnul si situaci nahlas. 

„Se mnou,“ dodal a hleděl na ní seriózním pohledem. Nebyla to otázka, konstatoval. Elke se začervenala. 

„Ano…“  dodala tiše. Oba se ani nepohnuli a muž hledal slova. Černovláska čekala, že se prostě zvedne a odejde. A ona se bude moct jít konečně zabít. Šedovlasý otočil svou tvář spět k ní a pohladil jí po břiše. 

„Tak si to ještě pořádně pojistíme“ řekl potichu s euforií v hlase a slabě zaznamenatelným úsměvem. 

„P-počkej!“ zaprotestovala černovláska. 

„Tobě to nevadí? Nebo, nechceš si o tom promluvit?“ snažila se o konverzaci a už neměla ani snahu ho kopnout. Zvedl tvář od jejího krku a řekl: 

„Budu dobrým otcem.“ Políbil jí krk a dodal: 

„Stejně musím odejít a teď si tě konečně mohu odvést. A vezmeš si mě.“ Zahuhňal s tváří v jejím dekoltu a žena nevěděla, zda se má smát nebo těšit. Pocítila známý pocit v hloubce svého těla, který ji prohnul v pase a rozhřál krev.  

„J-jak j-si t-to m-mys-lel?“ zeptala se přerušovaně. 

„C-co j-jako?“ odpověděl jí.  Elke se chytla jeho zad. 

„Ch-chce-š si mě v-vzít?“ Ta slova zněli sladce jako čerstvě našlehaná vanilka a nesli se lehce k oknu jako pár vzácných motýlů. Muž se usmál a otočil k ní tvář: 

„M-mám si k-kle-kno-ut?“ Elke ho chytla za záda. 

„Ne!“ zapomněla na svůj ranní protest a on se uchechtnul. Kretén. Vtiskl jí polibek na rudě rozehřáté rty a šeptl jí do ucha: 

„Ve-zmeš si mě?“ Zavřela oči. Věděla, že otálet s odpovědí by bylo poněkud komické no chtěla si to vychutnat. Vždy snila o tom, jaký princ na ní bude čekat a ještě  jak malinkatá, se záclonou na hlavě a v maminčiných botách žádala Kena od Barbíny za muže. Teď je to vlastně stejné. Jen ten „Ken“ nějak obživnul a dostal kontury muže z masa a kostí. Začala se smát, hlasně na celý barák. 

„Ano, Kene,“ políbila ho a muž zpomalil tempo. 

„Kene?“ zopakoval a zahleděl se na ní. 

„Pro-miň, Fifinko, jse-m jen šťas-tná.“ Zahihňala se zakryla si pusu. 

„Ty mi tedy dáváš jména,“ tiše vydechl a složil se vedle vysmáté holky. Prošel si dlaní po vlasech a olízl rty. 

„Víš, že si krásný?“ přestala se smát a vyložila si nohu na jeho boky. Nečekala odpověď.  Ani na vteřinu ho nenapadlo, co kdyby potkal lepší ženu nebo stihl zažít něco lepšího. Je tak dokonale jiný. Ach, něco nemyslitelného, bude se brát. Kde a kdo ji přijde na svatbu? To neví, no ví jaké bude mít šaty. Dlouhé, dlouhatánské jako jeho vlasy a on si ji pak vezme do náruče a bude to oficiální. Co to vlastně obnáší být manželkou takového člověka? Co to obnáší být manželkou boha? Vzpomněla si na svůj nákup, který jim stydl v kuchyni. Přehodila peřinu přes něj a vstala, nohou však zakopla o židli, kde těžce spočívali jeho věci. Dvě kovové krytky s buchotem spadli na zem a Elke je opatrně zvedla. 

„Neměla bys to dvíhat,“  řekl s obavou v hlase no žena jej neposlouchala. Byly kupodivu hodně těžké a veliké. Nasadila si je na svá útlá ramínka a utáhla kožené přezky. Muž ji s úsměvem pozoroval a podepřel si rukou tvář. Elke se sklonila pod váhou železa a zadívala se na sebe v zrcadle. S chechtáním se na něj otočila: 

„Tohle bude mít Prada v zimní kolekci“