Kapitola 16

26. – 27. března

V pokoji bylo šero. Celá místnost neměla jediné okno, kterým by dovnitř proplouvalo světlo. Celé to přítmí měla protnout jediná lampa upevněná na zdi. Na posteli seděl blonďatý chlapec a kolena obepnuté pažemi, tisknul až k bradě. Modroočko ztuhle hleděl před sebe a čekal, až se zase do místnosti vrátí Deidara. Věděl, že by měl přijít každou chvíli. Tušil to. Dlouhovlasý, blonďatý muž za ním totiž chodil pokaždé v tu samou dobu a zůstával s ním celou noc. Naruto vlastně okupoval jeho pokoj, takže se nebylo čemu divit. Blonďáček veškeré snahy utéct vzdal, když zjistil, že se nedokáže dostat ani z tohohle pokoje. Z myšlenek ho vytrhl zvuk odemykání a následné zavrzání dveří.
„Jsi vzhůru? Myslel jsem si, že už budeš spát…“ Ozvalo se ode dveří, které se s tlumenou ránou opět zavřely. Naruto se mírně napřímil a zadíval se na něj.
„Vrátil se, že?“ Hlas mu kolísal, ale přesto měl na tváři škrobený úsměv.
„Přinesl jsem ti něco k jídlu..“ Odvětil Deidara a nervózně se ošil. Přešel k posteli na, které blonďáček seděl a podal mu krajíc chleba. Už se chystal stáhnout zpět, když ho Naruto mrštně chytil.
„Aspoň na tohle mi odpověz, prosím!“ Narutův hlas zněl zoufale, moc dobře věděl, co ho čeká a mohl být vůbec rád, že se to nestalo už před pár dny.
„Do toho ti nic není. Víš proč si tady a je jedno, kdy na to přijde řada. Neptej se mě!“ Odsekl Deidara a posadil se do křesla na opačné straně místnosti. Roztřeseně si pohrával a s prstýnkem na ruce a mermomocí se snažil vyhnout se jakémukoliv očnímu kontaktu s Narutem. Toho to naopak utvrzovalo v tom, na co se Deidary ptal. Šéf se vrátil. Naruto se zamyšleně podíval na krajíc chleba, čekal, že ho zase budou chtít nadopovat, aby se příliš nevzpouzel. Ale i kdyby se pokusil bránit, neměl by šanci. Zatím věděl přibližně o čtyřech členech, možná pěti a zdaleka si tím nebyl jistý. V jednom měl ale jasno, nikdy by se jim neubránil a jak se zdálo, jeho tým tu už nebyl. Kdyby byl, přeci by ho už dávno hledali. Samé kdyby. Nesnášel to slovo, nenáviděl tu bezmoc a přál si zase se vrátit domů. Chtěl, aby ho zase probouzel ten neposedný černovlásek, aby ho hned po ránu něžně líbal, přál si vidět jeho temné oči, které v sobě i přesto měly žhavou jiskřičku.
„Stane se to zítra, Naruto.“ Deidarův hlas protnul ticho, které v pokoji doposud panovalo. I přesto byl, ale tichý a skoro neslyšitelný.
„Zítra?“ Naruto pohlcoval panický strach. Čekal, že to bude brzy, ale tohle bylo opravdu hodně rychlé. Chtěl vědět víc, víc podrobností, ale na druhou stranu se bál, vůbec o tom promluvit.
„De-deidaro?! Jak to pro-probíhá?“ Snažil se vykoktat blonďáček a přitom se zmateně díval na Deidaru, který se však stále snažil jeho pohledu vyhnout.
„Nemůžu ti to říct. Už takhle jsem měl pletky, když se šéf dozvěděl, že si tady nahoře. Nechtěj slyšet, co všechno jsem mu musel nakecat.“
„Ale já…“
„Nemůžu Naruto, tak to sakra pochop! Zítra se to stane, je ti jasné, že to přežít nemůžeš a tím to prostě končí.“ Vyhrknul Deidara a prudce se postavil. Naruto zmoženě přikývl a dlaní si rychle začal stírat neposedné slzičky, které se mu vedraly do očí.
„M-máš pravdu. To bude konec, promiň.“ Hlesl. Deidara se na něj konečně podíval. V tu chvíli ho bodlo u srdce. Ten pocit, který ho zaplavoval, ho neskutečně vyděsil. Neznal to. Neznal soucit, lítost ani nic tomu podobného, ale teď něco takového vážně cítil. Netušil co Narutovi říct, aby ho uklidnil a už vůbec nevěděl, proč si o něj dělá starosti. Byl to jen další Jinchuuriki, kterého čeká smrt. Ještě před pár dny ho rád provokoval a ubližoval mu, ale teď by ho nejraději objal a už nikdy nepustil.
………
Skupina ninjů postupovala systematicky stále kupředu, dokud se jejich vůdce nezastavil.
„Co se děje?!“ Vyhrknul muž s maskou a podíval se na toho před sebou. Ten se rozhlédl a potom stočil pohled ke skupince za ním.
„Utáboříme se tady, už se stmívá. Kakashi dohlédni to, já půjdu napřed. Potřebuji si to ověřit.“ Promluvil Jiraiya a podíval se po ostatních.
„Pořád si hlídejte záda, nikdy nevíte, co se může stát!“ Sykl a během chvíle zmizel v dáli.
„Co si sakra myslí? Měli jsme pokračovat! Musíme Naruta zachránit!“ Hlesl Sasuke rozhořčeně sám pro sebe, když se skláněl nad jezerní vodou. Upřeně se díval na svůj odraz ve vodě, ale po chvíli ho dlaněmi prudce rozčeřil.
„Sakra!“ Zaklel naštvaně a postavil se, následovala otočka o sto osmdesát stupňů a náraz do..
„Kakashi?“ Vydechl, když si uvědomil, před kým stojí.
„Poslouchal si vůbec Jiraiyu? Sasuke, vážně si dávej pozor, tohle není legrace. Podle mě bys tu vůbec neměl být, ale když už.. Vážně sleduj okolí. Viděl si co Akatsuki dovedou a není tu jistota, že nenarazíme i na jiné ninjy. Musíme si dávat pozor nebo se k Narutovi nedostaneme.“ Sasuke mlčel a pohled upáral do země. Věděl, že má Kakashi pravdu, ale tam bezmoc ho ubíjela. Začínal ztrácet víru.
„Má to vůbec cenu?“
„Co tím myslíš?“ Nechápal Kakashi.
„Má cenu se hrnout do Deštný, když je víc než jasné, že Naruto je..“ Sasuke to ani nedořekl. V krku měl vyschlo a v očích ho pálily slzy.
„Nebyl si to ty, kdo si to nechtěl přiznat? Sasuke, Naruto je silný a věřím, že se o sebe dokáže postarat. A i kdyby… Musíme vědět, co s ním je. Žít v nejistotě je totiž zdaleka to nejhorší.“
„Kakashi?“ Ozvalo se z bezprostřední blízkosti. Muž s maskou se otočil za zvukem a spatřil Jiraiyu.
„Chci s tebou mluvit.“ Pravil Jiraiya a významně se na Kakashiho podíval. Ten jen mlčky přikývl a spolu s ním se rozešel stranou. Sasuke zůstal stát u jezera. Doléhaly k němu jen tlumené hlasy obou mužů.
„Jsou stále na témže místě v Deštné. Když se nic nezkazí, zítra dopoledne tam dorazíme. Musíme se připravit, nebude to jednoduchý boj, pokud narazíme na všechny.“ Oznámil Jiraiya Kakashimu. Bylo znát, že má starosti.
………
„Připravte se!“ Zavelel rusovlasý muž. Skupinka v dlouhých černých pláštích s rudými obláčky sepnula před sebou ruce. Stáli v nedokonalém kruhu ve středu jakési jeskyně, na vyvýšených kamenných hranolech. Čtyři z nich se na místo dostavili pouze jako „astrální projekce“. Uprostřed toho všeho ležel blonďáček. Tělo pomlácené, v podstatě nevnímal.
„Deidaro, dělej!“ Zavrčel Pein a pevně se podíval směrem k blonďákovi. Ten trochu zdráhavě semknul ruce jako ostatní. Zmatený sám ze sebe, těkal očima mezi ostatními členy Akatsuki. Všem na tváři pohrával pobavený, škodolibý úsměv. Jen Deidara se neusmíval. Akce začala. Naruto ležící na zemi se začal zmítat bolestí. Byl ochromený a nezmohl nic. Když ho Deidara viděl, bodlo ho u srdce. Prudce zavrtěl hlavou, aby potlačil ty pro něj tolik překvapující myšlenky. Byl to přeci jen další z Jinchuuriki, komu na něm záleželo…
………
„Jsme u cíle! Seskupte se! Určitě tu bude nějaká bariéra. Zjistíme, co a jak a dáme se do jejího odstranění! Musíme počítat s nejhorším a očekávat, že narazíme na všech osm Akatsuki!“ Halekal Jiraiya na ostatní členy. Věděl dobře, co je čeká, věděl jaké to je stát proti členovi Akatsuki, natož když se pak sejdou všichni. Jedna pozitivní věc ale na jejich sešlosti byla. Pokud jsou tu všichni, nejspíš právě probíhá rituál a tím pádem je šance, že by Naruta mohli zachránit. Pokud stále žije.
„Saii, Sakuro, Tenten! Jděte zleva! Neji, Lee a Kiba zprava! Ostatní za mnou!“ Zavelel Kakashi a spolu s Jiraiyou se vydali kupředu.
„Sasuke, víš, co jsem ti říkal?! Drž se stranou a zbytečně se do ničeho nepouštěj!“ Dodal Kakashi směrem k černovláskovi, který se držel po jeho pravici.
………
Naruto obklopený čakrou, nadnášejíce se ve vzduchu. Ruce i nohy bezvládně svěšené, ve tváři zkřivený výraz. Rituál mohl trvat něco kolem dvou hodin a už za tu chvíli se Deidara několikrát mále rozeběhl k tomu zuboženému tělu, aby mu pomohl. Pokaždé se, ale zastavil.