Kapitola 17

Elke se rozhlédla po obrovské aule zvláštní budovy. Měla několik pater a na každém schodišti byly spousty různých místností, kanceláří a tréninkových ploch, no byla kupodivu prázdná. 

„Tak tady bydlíš?“ řekla a její hlas se nesl ozvěnou po celé aule. Zatočila se s pohledem na gigantická okna a natěšeně se zasmála. Její pohyb se pomalu zpomalil a úsměv zamrzl. Podešla k výtahu a kopla do květináče při dveřích, vážně si podepírajíc hlavu. 

„Ještě dnes to všem oznámím,“ řekl a políbil ji, trochu násilím protože holka se jemně odtáhla, zvedla zrak a oprášila mu imaginární prach z ramene. 

„Miláčku, tady budeme bydlet? Ale já, já mám práci a rodinu a navíc, teď potřebuji lékaře,“ zvedla obočí. 

„O vše je postarané, nemusíš se bát,“ řekl tiše. Elke zacítila tlak a vybouchla: 

„Jenže já potřebuji lékaře, gynekologa, ne debilní vědce, kteří budou na mně experimentovat,“ dodala a nejradši by si uřízla jazyk. Muž na ní hleděl bez změny výrazu. 

„Jak jsem řekl, o vše je postarané,“ dodal chladně a žena by se nejradši zabila. 

„Ale ale, holubičky se nám už hádají?“ přerušil trapný moment příchod třetího muže, který byl jeho dobrý přítel. Rudý kožený plášť se mu vlnil při chůzi a menší rozečtenou knihu si zasunul pod paži. Podešel k Elke a naznačil polibek na její ruce. 

„Vidím, že si můj drahý přítel nemohl vybrat lépe,“ usmál se na ni ledově modrýma očima a černovláska sklopila zrak do země. 

„Gratuluji Vám,“ otočil se k šedovlasému. 

„Doufám, že ti můžu jít za svědka,“ usmál se na něj, mrknul na vykulenou holku a odešel tak rychle jak přišel. Elke zůstala stát s rukou ve vzduchu a její doširoka otevřené oči mu byly otázkou. 

„Nezdržuj se moc v jeho blízkosti,“ zastrčil jí vlasy za ucho. Elke ho objala kolem krku a zasmála se: 

„Páníček nám žárlí,“ políbila mu nos. Muž se odul a odtáhl tvář: 

„To určitě ne.“  Elke pocítila hřejivý pocit. Bylo neskutečně skvělé znát, že taky on, nejvyšší generál a legendární voják je schopný žárlit. No bohužel, úplně bezdůvodně. Zajela mu rukama pod plášť a pevně jej objala. 

„Jsem unavená, drahý pojďme spát, prosím.“ Muž však mlčel a položil ji ruce na ramena. Elke zaslechla rytmické klepání opatků na mramorové podlaze které se přibližovalo k nim. Otočila se a uviděla vyšší blondýnu v černém saku a sukni, nesoucí složku papírů. Tvář se jí roztáhla do úsměvu a zrakem se zabodla do jeho očí: 

„Zdravím tě, dlouho jsme se neviděli,“ řekla žena hlubším hlasem, takovým jakým by i obyčejný pozdrav zněl jako perverzní nabídka. Ignorujíc Elke se ještě jednou na něho usmála a vykročila na odchod, no v tom voják promluvil: 

„Taky tě zdravím, tohle je moje snoubenka,“ spadnul mu zrak na Elke. Blondýna si jí přeměřila od hora dolů a natáhla ruku jako zdechlou rybu. 

„To je mi ale překvapení,“ pronesla uměle. Elke se narovnala a podala jí svoji sněhobílou dlaň. Opětovala ji nucený úsměv a hrdě se nadechla, čím ji naznačila, že na tomhle písečku se bude hrát jenom ona. 

„Doufám, že budeme přítelkyně a budeme mít koho pomlouvat,“ pronesla blondýna, usmála se na vojáka a otřela si dlaň o sukni. Klepání podpatků ji odneslo pryč a Elke se od něj odtáhla se zvednutým obočím. 

„Co je to kurva, za děvku?!“