Kapitola 17

„Hotovo.“ konstatoval Sasuke, když se zhruba po půl hodině podíval do trouby.

„Paráda!“ zajásal Naruto, který tam nakoukl přes Sasukeho rameno, „rejže je už taky měkká. Připravím talíře.“. Zatímco Uchiha pomocí kuchyňské chňapky vytahoval zapékací misku z rozpálené trouby, Naruto vytáhl dva talíře, příbory a všechno to připravil na stůl. Na chvíli zaváhal a potom někam odběhl. Než ale Sasuke přinesl jídlo na připravené dřevěné podložky, už byl zpátky a doprostředka stolu postavil poněkud staromódní svícen s dlouhými bílými svíčkami. „Ať to máme stylový ne?“ prohodil směrem k Sasukemu, který na to hleděl s mírně nadzdviženým obočím.

„No jo. Fakt romantika.“ Poznamenal černovlasý chlapec, zatímco stavěl na stůl mísu s rýží. Narutovi se srdce rozběhlo o něco prudčeji a střelil po Sasukem rychlým pohledem, ten už však své mínění dál nerozváděl, pouze se malinko pousmál, když zjistil, že na něj Naruto zírá. „Tak co? Jdeme jíst?“ zeptal se potom, když na stole přistálo poslední nádobí.

„Jasně.“ Přisvědčil Naruto a sledoval, jak Uchiha nakládá oběma na talíře. „Ještě by to chtělo nějaký přípitek.“ Zamyslel se potom, „hele Sasuke, piješ víno?“. Vzpomněl si totiž na lahev v baru.

„Piju, ale Iruka by nám asi moc nepoděkoval, kdybysme nějaký otevřeli. Nezapomeň, že je pořád policajt. Přiťuknout si můžeme čímkoliv ne? Třeba i džusem.“ Řekl Sasuke.

„Jo, no dobře. Máš pravdu.“ Souhlasil Naruto, ale v duchu by byl radši, kdyby otevřeli to víno. Kdyby se mu třeba podařilo dostat Sasukeho do nálady… Ale musel uznat, že na tom, co Sasuke říkal, něco bylo, takže nalil oběma do skleniček pomerančový džus.

„Tak na co, Naruto?“ otázal se Sasuke a zdvihl svoje pití k přípitku.

„Třeba… já nevím… na nás?“ navrhl Naruto. První, co ho napadlo, bylo „na lásku“, ale nechtěl se ztrapnit.

„Tak na nás.“ Přikývl Sasuke a skleničky o sebe jemně zazvonily. Oba se napili a pak zasedli proti sobě ke stolu.

„A dáme se do večeře.“ Zazubil se Naruto a vzal do rukou příbory.

„Pozdní večeře.“ Podotkl Sasuke, když letmo zavadil pohledem o hodiny. Bylo tři čtvrtě na osm.

„Myslel jsem, že nespěcháš.“ Prohodil blonďák a strčil si do pusy první sousto.

„To ne… ale říká se, že to není zdravý.“ Pokrčil Sasuke rameny a následoval Narutův příklad. Během jídla toho až tolik nenamluvili, pouze tu a tam zavadili o nějaké téma. Něco po osmé sklidili talíře do myčky, zbytek jídla šoupnul Naruto Irukovi do trouby a se sklenkou džusu se oba chlapci posadili ještě na pár minut k Narutovi do pokoje. Nebyla ještě tma, právě zapadalo slunce a pokoj ozařovalo sytě oranžové světlo. Naruto se posadil na koberec, opřel se zády o postel a Sasuke si sednul vedle něho. Pokračovali v mlčení, ale tohle už nebylo stejné ticho jako kdysi mezi nimi panovalo. Tohleto ticho nebylo nepříjemné, spíš takové kamarádské, uvolněné. Naruto přejel pohledem po rozházených zmuchlaných a popsaných papírech, sešitě, učebnici a několika tužkách, povalujících se na podlaze. Jeho zrak sklouznul i k penálu opodál. V náhlém osvícení se po něm natáhl a sledován Sasukeho tázavýma očima vylovil z jeho hlubin černou propisku, kterou kdysi upustil Sasuke na chodbě.

„Tohle je tvoje.“ Podával mu ji Naruto, „našel jsem ji tehdy, když jsme se srazili na schodech ve škole a zapomněl jsem ti ji vrátit. Hezky se s ní píše.“ Dodal poněkud provinile. Sasuke na chvilku zaváhal, ale pak sevřel Narutovy prsty tak, aby se stiskly kolem psací potřeby.

„Nech si ji.“ Pravil tiše. V jeho tónu Naruto na moment zaslechl i něco jiného, než tam až doposud slyšel, ale nebyl si jistý, co to bylo.

„Ne, totiž já… ehm…“ zakoktal se Naruto, ale Sasukeho pohled umlčel jeho protesty. „Díky Sasuke.“ Zamumlal pak Naruto ne silnějším hlasem než byl šepot. Černovlasý mladík se napil a chvíli sledoval červánky za oknem.

„Proč jsi předevčírem byl s námi v tom kině Naruto?“ zeptal se potom a znělo to, jakoby ho ta otázka pálila na jazyku už dlouho.

„Proč? Přece jsi mě pozval!“ odpověděl blonďák překvapeně.

„Jo, já vím, ale proč jsi nakonec přišel?“ pokračoval Sasuke a díval se teď Narutovi do očí, „proč jsi raději nešel s ostatními tvými kamarády na tu kalbu u Shikamara?“.

„Tys o ní věděl?“ nadzvedl Naruto obočí.

„Taky jsme byli zvaní, akorát, že to kino jsme si dohodli už předem.“ Přisvědčil Sasuke.

„Tak vidíš, tady máš odpověď. Tobě jsem na ten film kývnul dřív, než jsem se dozvěděl o tý pařbě.“ Pokrčil Naruto rameny, pak se trochu zarazil, protože nevěděl, jak na to bude Uchiha reagovat, ale dopověděl už tišším hlasem, co k tomu chtěl dodat: „A nejspíš bych stejně šel, i kdybych o tom věděl.“.

„Proč?“ zajímal se Sasuke a nespouštěl z něj oči.

„Měl jsem dojem, žes mi nabídnul, abychom byli přáteli.“ Řekl Naruto a neuhýbal pohledem.

„To platí. Ale s Inuzukou by ses určitě bavil líp. Jste nejlepší kámoši ne?“ namítnul Sasuke.

„To ano. Jenže to neznamená, že nemůžu mít i jiné přátele. Byl jsem tam s vámi, protože jsem tam chtěl s vámi být. Chtěl jsem být… s tebou.“ Hlesl Naruto. Trochu se bál, že prozradil víc, než chtěl a tak, když viděl, že Sasuke otevírá pusu k další otázce, ho předešel: „Uchiho Sasuke, snad se nechce kluk vaší oblíbenosti hrabat v myšlenkových pochodech takového outsidera jako jsem já?“.

„Co to máš furt s tou oblíbeností? Děláš ze mě hotovýho vládce školy!“ ohradil se Sasuke a trochu se zamračil.

„Promiň.“ Omluvil se Naruto, ale stěží potlačoval smích.

„A s tím už dej taky pokoj. Omlouváš se mi úplně za všechno. Já vážně nechápu…“ Sasuke se zarazil uprostřed řeči, protože mu neušlo, jak se Naruto hryže do ruky a blonďák následně vybuchl smíchy. „Můžeš mi říct, čemu se gebíš?!“ zavrčel Sasuke, ale s podivem si uvědomoval, že se nedokáže doopravdy zlobit. Ne na toho zvláštního kluka, který se před ním právě chechtal na celé kolo.

„Sorry… Jenže ty jsi vážně tak legrační, když ti rupnou nervy.“ Zajíkal se Naruto a jen stěží se uklidňoval. Sasuke mu na to chtěl něco odseknout, ale místo toho se musel usmát. Naruto zanechal řehtání, aby si mohl vychutnat ten okamžik. Tentokrát to byl další opravdový úsměv, ne jen nadzvednuté koutky rtů a Sasuke při tom vypadal stejně dokonale jako tehdy na večírku Asumy. „No vidíš.“ Řekl potom už klidně, „přesně kvůli tomuhle chci být s tebou, protože je mi s tebou fajn. Chápeš?“.

„Asi jo.“ přikývnul Sasuke, na chvilku se odmlčel a pak tiše dodal: „Taky je mi s tebou moc fajn.“.

„… Haruno za jedna, Hanasaki za čtyři, Hyuuga Hinata za jedna, Hyuuga Neji za dva, Inuzuka za dva… Uzumaki za dva a Yamanaka za tři.“ Doložila učitelka na matematiku a zaklapla známkovací bloček, „písemky vám přinesu zítra, abyste si mohli prohlédnout chyby. Teď už se pustíme do dalšího výkladu, dneska začínáme novou látku a to jsou racionální lomené funkce, tak se utište a dáme se do toho.“.

„Nestačím zírat.“ Přiznal Narutovi Kiba šeptem, „ještě minulej tejden jsi říkal, že tomu nerozumíš!“.

„No jo… asi jsem měl kliku.“ Zašklebil se Naruto a dvojka ho opravdu potěšila.

„To není tím. Naruto, ty se teď pravidelně učíš!“ obvinil ho Kiba se smíchem na rtech.

„To je špatně?“ podivil se Naruto, zatímco si oba zapisovali dnešní výklad.

„Ne, ne, to vůbec ne.“ zavrtěl hlavou Kiba, „jen je to překvapující.“. Chvíli se odmlčeli a pak se hnědovlasý chlapec zazubil: „Že v tom ale má prsty ta tvoje slečna?“.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Naruto, ale provinile se začervenal.

„Jen se nedělej. Říkal jsi, že je moc chytrá ne? Chceš se jí vyrovnat? Nebo tě doučuje?“ vyzvídal Kiba a Naruto musel připustit, že mu to pálí.

„Obojí.“ Přiznal šeptem, když kolem nich prošla matikářka.

„Týýý jo.“ hvízdnul Kiba potichu, „ta holka na tebe má vážně vliv. Chtěl bych tu dobrou duši poznat.“. V Narutovi hrklo, ale Kiba už svou poznámku dál nerozváděl a sledoval výklad. Naruto se sám pro sebe usmál a pohlédl na černou propisku, se kterou psal.

Po matematice si šel Kiba odskočit na toaletu a Naruto zůstal v lavici sám. Pohodlně se opřel, zhoupnul se na židli a protáčel v prstech zmíněnou psací potřebu. Zatímco meditoval nad černovlasým chlapcem z druhého ročníku, ozvalo se za ním nesmělé zakašlání:

„N-Naruto?“. Blonďák se otočil a jeho pohled se setkal s očima Hinaty, která ty svoje ovšem rychle sklopila.

„Hm?“ přátelsky na ni mrkl.

„Já… já… totiž… ta písmenka… teda písemka… se ti moc povedla.“ Řekla tiše a hleděla přitom na desku svého stolu.

„No… díky Hinato. Tobě taky, mělas za jedna ne?“ široce se na ni zazubil Naruto. Hinata s plachým úsměvem přikývla. „Obdivuju lidi, co dokážou dostat z matiky jedničku.“ Pokračoval Naruto přemítavě, „já na tyhle vědy nemám vůbec mozek.“.

„N-není to tak složité.“ Hlesla tmavovláska a začala si nervózně proplétat prsty a pořád hleděla kamsi do lavice.

„Tam nejsem.“ Upozornil ji Naruto.

„K-kde?“ zeptala se polekaně a zvedla zrak.

„Na tom dřevě. Nebo kam se pořád koukáš, já jsem tady.“ Zamával jí Naruto dlaní před obličejem. Hinata se opět trochu plaše usmála a Naruto jí úsměv opětoval.

„N-napadlo mě, Naruto, jestli bys třeba nechtěl jít se mnou…“ zamumlala Hinata, aby zbytek jejího slabého hlasu se ztratil v Kibově hlučném příchodu do lavice:

„Hele Naruto, neuvěříš, co jsem právě teď viděl!“.

„Co?!“ zeptal se blonďák, jak mu vrozená zvědavost nedala. Kiba na něj spiklenecky zamával ohnutým ukazováčkem, aby ho přivolal blíž k sobě.

„Když jsem procházel chodbou, jak jsou vitríny s těma vycpaninama, víš co myslím, ne? No, tak tam, ve stínu těch dvou, se Neji vykusoval s Tenten!“ zašeptal Narutovi do ucha.

„Cože? Neji a…!“ Naruto ztišil hlas, když po něm Kiba šlehl varovným pohledem, „Neji a Tenten? To jako fakt?! I když… vlastně se není moc čemu divit, nemyslíš? Mě se zdálo, že kolem sebe už dlouho krouží…“. Ještě když zazvonilo na další hodinu, oba chlapci probírali tu novinku, docela jako pár třídních drben.

Jakmile nastala velká přestávka, Naruto a Kiba se zvedli, aby si trochu protáhli nohy chůzí po škole. Cestou ze třídy však Kibu zarazila Ino, která s ním chtěla probrat něco ohledně toho večírku u Shikamara a Naruta si vyhlédla učitelka na psychologii.

„Uzumaki, můžu vás o něco požádat? Prosím, doneste tohle paní profesorce Králové do kabinetu biologie, buďte tak hodný.“ Podávala mu nějaké desky.

„Hm… dobře.“ Souhlasil Naruto, omluvil se Kibovi a vyrazil ze třídy. Aspoň možná na vlastní oči uvidím Tenten a Nejiho, pomyslel si v duchu, protože do kabinetu biologie se procházelo chodbou s vitrínami vycpaných zvířat. Jakmile ale vkročil do zmíněné chodby, zaslechl několik dobře známých hlasů, které se očividně o něco přely. Naruto jednal docela instinktivně – místo aby se vzdálil nebo prostě kolem nich prošel, rychle se vmáčkl do temné mezery mezi dvěma skříněmi. Jedna z nich byla trochu odtažená od stěny a tak se Naruto vecpal za ní. Sice si tím nalepil na džíny několik pavučin a kdovíjakého svinstva, ale zajímalo ho, o čem se hádají a nechtěl, aby věděli, že poslouchal.

„… nevím, co se ti na tom nelíbí Karin.“ Říkal právě Sasuke a z jeho hlasu nepatrně čišela zloba.

„Jenom si myslím, že má na tebe ten kluk dost velký vliv.“ Odpověděla mu červenovláska.

„Známe se sotva pár týdnů.“ Ohradil se Sasuke.

„No právě.“ Přidal se Suigetsu, „pár týdnů a ty už o něm mluvíš skoro pořád. Ne, nezamlouvej to!“ dodal trochu vztekle, když chtěl očividně Sasuke něco namítnout.

„Jenom o tebe máme strach Sasuke.“ Vyhrkla Karin a z jejího hlasu doopravdy byly znát starosti.

„Jo, víš přece, s kým se kamarádí ne?“ přizvukoval jí Suigetsu.

„Tahle teorie je naprosto směšná.“ Vložil se do toho nový hlas – Juugo.

„No, já si nemyslím, že je až tak nepravděpodobná. Ten Naruto je přece pořád s Inuzukou ne? A víš moc dobře, jak tě Inuzuka nesnáší od tý doby, cos mu na horách přebral tu holku. Co když ho na tebe Kiba nasadil, ne, poslouchej mě! Co když ho na tebe nasadil, aby o tobě zjistil něco, co by pak mohl použít proti tobě!“ přesvědčovala ho Karin.

„Jo, měl by sis na něj dávat bacha!“ přikývnul vážně Suigetsu.

„To je blbost.“ Zamračil se Juugo, „Naruto by něco takovýho nikdy neudělal.“.

„Mluvíš, jako bys ho znal Juugo. Co o něm víme, kromě toho, co říkala Tayuya?“ odsekla Karin.

„Prostě to vím! Naruto není se Sasukem proto, aby o něm schromažďoval informace. A Karin, myslím, že na něj prostě žárlíš, protože se o něj Sasuke zajímá v poslední době víc než o tebe!“ pravil Juugo a vypadalo to, že mu už trochu dochází trpělivost.

„To není pravda!“ vyjekla Karin vztekle, „já nežárlím!“.

„Tak DOST!“ zavrčel Sasuke tak chladně, že všichni okamžitě zmlkli. „Naruto je můj přítel. Neznám ho sice dlouho, ale je mi s ním skvěle. Věřím mu, že není takový podrazák. Karin, Suigetsu, pokud se chcete dál přátelit se mnou, budete ho muset tolerovat, protože mám takový dojem, že s ním teď budu trávit víc času. Pokud ne, váš problém. Je od vás hezké, že o mě máte strach, ale já se o sebe umím postarat.“. S těmito slovy si změřil ledovým pohledem modrovlasého chlapce i rudovlasou dívku, otočil se a odešel. Karin a Suigetsu se rozběhli za ním a Naruto ještě zaslechl Karin volat:

„Počkej, Sasuke! My jsme to tak nemysleli! No tak… Sasuke!!“. Juugo si povzdechl a pomalým krokem následoval své přátele. Naruto ještě asi dvě minuty trčel za zaprášenou skříní a zmateně si přehrával v hlavě, co právě vyslechl. Pak se protáhnul zpět do mezery, opatrně se rozhlédnul, zda v chodbě nikdo není a jako bez ducha šel odevzdat desky učitelce Králové. Srdce mu bušilo rychleji, ale jinak ho svírala úzkost. Býval by radši, kdyby nic neslyšel.