Kapitola 18

5.a 9. dubna


Šedovlasý muž postával před budovou Hokage. Oči upřené do knížečky v oranžovém obalu. Icha Icha Paradise. Zorničky se mu každou chvíli úžasem rozšířily, létajíc sem a tam. Řádek po řádku hltal děj příběhu.


„Kakashi-sensei?“ Ozvalo se zpoza ninji s maskou přes tvář. Povzdechl si a otráveně se otočil.


„Sasuke.“ Poznamenal, když zahlédnul černovláska. Toho, kdo ho vyrušil od čtení.


„Čekáte na Hokage?“ Optal se černoočko a popošel ještě o něco blíž.


„Ano.. Chci se jí zeptat na pár informací o Akatsuki a navíc má pro mě prý další misi.“ Přikývl šedovlasý muž.


„Jde o Deidaru? Vážně nechápu, proč ho nechává na živu. Zasloužil by si smrt jako ti ostatní. Za to co udělal Narutovi.“ Sykl znechuceně Sasuke a v očích mu zahořely dva rozčíleně žhnoucí plamínky.


„To sice ano, ale vezmi v úvahu, že je to pro nás jediný zdroj informací. Anbu si s ním poradí a určitě z něj něco vytáhnou. Pak se uvidí jak s ním a s ostatními členy naložíme.“ Odvětil klidně Kakashi. Poté se otočil k budově a zamyšleně něco zadrmolil.


„Uvidíme se později. Jdu k Hokage.“ Špitl a za známého puff zmizel v obláčku kouře. Sasuke se překvapeně zadíval. Z Kakashiho proslovu si domyslel, že Tsunade v budově není. Ale Kakashi měl nejspíš jen v úmyslu dočíst si ty své zvrhlé prasečinky. Po chvíli postávání před budovou se nakonec rozhodnul, že zajde do nemocnice. Prošel částí vesnice. Lidé se scházeli, povídali si. Prodavači nabízeli všemožné zboží, děti výskaly a cpaly se sladkostmi. Sasuke se propletl ulicemi se sklopenou hlavou až k vchodu do nemocnice. Vešel dovnitř a zamížil přímo k recepci.


„Zdravím. Můžu?“ Optal se slečny stojící za pultíkem. Už ho znala. Za těch pár dní už tu byl několikrát, takže si ho skoro všichni pamatovali.


„Jistě.“ Přikývla a lehce se pousmála. Sasuke čekal ještě krátký moment, jestli se nerozpovídá, ale nic se nedělo. Usoudil, že je vše při starém a dlouhou chodbou se vydal k pokoji, který právě obýval Naruto. Tiše ze zdvořilosti zaklepal a vešel. Pohledem zmapoval blonďatého chlapce ležícího v posteli. Pár kroky překonal vzdálenost mezi dveřmi a oknem, přešel k němu a roztáhl závěsy, které bránily přívalu světla do místnosti. Podíval se skrz sklo ven do ulice, než se chvíli na to rozhodl posadit na židli vedle postele.


„Ahoj Naru. Snad ti nevadí, že jsem ti sem pustil trochu světla, byla tu hrozně ponurá atmosféra. Ani bys nevěřil, jak je venku krásně. Svítí sluníčko, květiny rozkvétají… Ale kvůli tomu jsem nepřišel. Dneska snad konečně Tsunade rozhodne, co udělají s tím zatraceným blonďatým šmejdem. Kakashi šel za ní, pak má misi, ale až se vrátí, tak to z něj vytáhnu. Však víš, mně tu jen tak něco neřeknou. Pořád nevědí, co si o mně myslet.“ Sasukemu se na tváři objevil pobavený úsměv. Očima skenoval Naruta ležícího na posteli. Jenže malou chvilku potom, úsměv z jeho tváře zmizel.


„Ty mi na to asi nic neodpovíš viď?“ Špitl Sasuke a jemně stiskl Narutovu dlaň ve své.


„Shizune přeci říkala, že se po pár hodinách probudíš a podívej se. Už je to kdo ví jak dlouho. Týden, možná?! Tak už se probuď!“ Sasuke hlas zněl čím dál víc zoufaleji. Oči mu zaplavovaly slané kapičky. Několikrát prudce zamrkal, aby se jich zbavil, ale moc platné mu to nebylo. Netušil co si má počít. Teď a tady. Bez Naruta.


„Vzbuď se!“ Už to nebyla ani tak prosba, jako spíš rozkaz. Netušil, co si má bez něj počít. Každičký den seděl u jeho postele a zoufale mu tiskl dlaň, jako by to snad mohlo pomoci. Díval se na jeho zotavující se tělo, ale pořád viděl jen schránku bez života.


„Víš, co by mě Naruto zajímalo?! Nemůžeš nebo se prostě jen nechceš probudit?“ Sykl vztekle Sasuke a prudce se postavil.


„Zase se za tebou zastavím..“ Dodal rozčíleně a vyřítil se ze dveří. Nesnášel ho za to. Ale zároveň ho miloval a přál si, aby mu to konečně mohl říct. Říct tak, aby to Naruto vnímal a mohl mu ať už slovy nebo polibky odpovědět.


…………..


„Půjdu se podívat na Naruta. Nepůjdeš taky Sasuke?“ Špitla Sakura a zadívala se na černovláska, který seděl naproti ní. Ten zvedl hlavu a po očku se na ní podíval.


„Ne. Byl jsem tam před pár dny.“ Odvětil Sasuke a napil se čaje z šálku, který stál na stole.


„Jsou to čtyři dny Sasuke. Předtím jsi tam chodil každičkou volnou chvíli, kterou ti Tsunade nechala a teď na to kašleš?“ Vyhrkla Sakura nevěřícně. Přišlo jí to divné, ale nechtěla příliš vyzvídat. Vlastně ne. Divné to bylo, ale chtěla vědět každičký detail.


„Prostě jsem změnil názor. Je zbytečný se tam každý den vláčet pro nic za nic a vysedávat u jeho postele. Zbytečnost.“ Sasuke se znechuceně ušklíbl, až Sakuru zamrazilo.


„Slyšel ses, co si vůbec řekl?“ Sakura nevěřila vlastním uším. Byl to přece Sasuke, co se o Naruta snažil starat. Seděl u něj celé dny a mluvil s ním, i když si nebyl jistý, že ho Naruto slyší. Že by to ten tvrdohlavý Sasuke vzdal? To snad ani nebylo možné.


„Naruto tě potřebuje a ty se na něj chceš v tuhle chvíli vykašlat? Vzpomeň si. Byl to Naruto, kdo tě před půl rokem zachránil a donesl do vesnice. On tě vzal k sobě a dal ti místo, kde můžeš žít.“ Sakura se divila sama sobě, co to tu říká za věci. Ona přeci byla zamilovaná do Sasukeho a kdykoliv ho viděla, nejradši by se mu vrhla kolem krku. Ale od té doby co byl Naruto mimo, se jí zdálo, že je na tom Sasuke stejně. S nikým se nestýkal. Ven chodil jen, když dostal nějakou misi od Tsunade. Nic ho nezajímalo, nic nedělal. Kdyby mu nenosila jídlo a nechodila trochu poklidit, za ty dva týdny by pošel jak bídnej pes.


„Stejně mě nevnímá. Ani neví, že tam za ním chodím. Mluvím na něj, ale neodpovídá. Hladím ho po tváři, ale oči neotevře. Můžu ho líbat, jak chci, ale žádná reakce. Štve mě to!“ Vyhrknul Sasuke. Ani si neuvědomil, co všechno právě Sakuře vyzradil.


„Ty líbáš Naruta?“


„Cože?“


„Líbáš ho?“ Optala se značně zmatená Sakura a zadívala se váhavě na Sasukeho, jehož tvář ztuhla. Znervózněl.


„Ehm, ne.. Teda ne, ale jako.. To bylo jen..“ Začal černovlásek zmateně koktat.


„Tušila jsem, že jste dost dobří kamarádi, ale.. Vy dva.. Ty a on?“ Sakura se zvedla ze židle a zavrtěla hlavou.


„To je moc. Já teď půjdu, eh, potřebuji to vstřebat. Někoho praštit. Chápej..“ Sasuke si jí zmateně prohlížel a tajně doufal, že to nebude on, kdo jednu schytá.


„Sakuro, já ho mám vážně rád a chápu, že je to pro tebe asi dost zvláštní, ale…“


„Sasuke, víš, že Naruta nemůžu vystát, ale začínám si na ty jeho blbosti zvykat. Nemusíš se bát, já to nikomu nepovím, ale dlužíš mi to a vsaď se, že si to vyberu.“ Odvětila Sakura a vzala ze stolu košík, v kterém Sasukemu přinesla jídlo.


„Sakuro?“


„Hm?“


„Zajdeme za Narutem? Spolu?“


„To bychom asi měli.“ Přikývla růžovláska a vyšla ze dveří. Sasuke za ní zavřel a vrátil se do kuchyně. Sklidil nádobí, z kterého společně se Sakurou jedli a pak zavítal do koupelny. Shodil ze sebe špinavé oblečení, osprchoval se a převlékl se. Unaveně se došoural do ložnice a položil se na postel. Štvalo ho, že vedle něj neleží Naruto. Chtěl ho konečně obejmout. Chtěl ho políbit, ale nejvíc si přál, aby mu tohle všechno Naruto opětoval.


„Zítra se za tebou stavím, tak doufám, že tvůj smích uslyším už u vchodu.“ Špitl Sasuke a unaveně zívl. Zabořil hlavu do polštáře, který byl načichlí Narutem. Vdechoval jeho vůni do chvíle, než se jeho víčka zavřela.


…………..


Nebyl to smích, co druhý den ráno uslyšel, když vcházel do nemocnice. Tenhle zvuk byl mnohem horší. Chrastění nástrojů, tikot přístrojů, šustění doktorských plášťů. Celá tlupa se jich hnala jedním směrem. Směrem k Narutově pokoji. To nevěstilo nic dobrého. Nebo, že by se Sasuke mýlil? Neotálel a vydal se stejným směrem, jako všichni ostatní. Bylo mu vlastně jedno, co uvidí. Jen to konečně chtěl vědět. Chtěl vědět, co se děje, protože ta nejistota bylo to nejhorší, co ho mohlo v tuhle chvíli potkat.