Kapitola 18

Protočil oči v sloup a pohladil ji po vlasech. Opravdu se nechtěl hádat teď, když přišli konečně domů a měli začít nový skvělý život, no její žárlivost ho trošku těšila. 

„Ani nevím,“ odpověděl zamyšleně.   

„Asi někdy měla o mně zájem,“  řekl jen tak mimochodem a Elke založila ruce v bok. 

„Asi?“ 

„Bylo to už dávno, na jedné novoroční akci. Nechtěl sem jít, ale donutili mně. No a ona tam byla, pravděpodobně trochu pod párou a něco ode mě chtěla, a když jsem se raději vzdálil, pravděpodobně se naštvala. Nerozumím,“ zdvihl ramena. Zato Elke rozuměla až příliš dobře. Bylo ji jasné, že její drahý miláček je tady lovná zvěř a bude si muset obstarat minimálně plamenomet, aby si ho uhlídala. 

„Miláčku, ale tohle se mi vůbec nelíbí, každá ženská na tebe tady poluje,“ mávla směrem k recepci, kde si mladá rusovláska zajela prstem do výstřihu na bílé košili. Koukl její stranou a tiše se zasmál. 

„Mohu tě políbit?“ vtiskl ji dlouhý polibek a Elke ucítila v puse jeho jazyk který nenechal žádnou plochu neprozkoumanou. „Teď tě zavedu do našeho apartmánu“ 

Elke vešla do obrovského bytu, který měl dva poschodí. Byl hodně tmavý, všude byly rozházené knihy a na zemi panoval všeobecný bordel. No jo, chlap jak má být, šeptla si žena a odsunula nohou „cosi“ černého. Průsvitné schodiště odkazovalo na horní patro, kde se nacházela ložnice, která bude za chvíli podrobena důkladné inspekci a další knižnice. Elke se nadechla vůni bytu která voněla po něm: 

„Ta postel nám bude malá.“ 

„Ach jo, a co ještě, paní královno?“ zasmál se. Uklonil se a řekl: 

„Teď mně omluvte,“ a zavřel za sebou dveře, rychleji než stačila žena zaprotestovat. Natáhla se po klice a naprázdno zatáhla. 

„On mě tu normálně zamknul!“  Úžas ji však přemohl víc než hněv. Nachází se ani neví kde, jen ví, že na tomhle místě bydlí a vše je tu neskutečně zvláštní.  Zvedla pár knih a položila je do poličky. Dlaní přešla po zaprášeném okně, které se dlouho neotevíralo. Přisunula železnou židli a veškerou sílou se zapřela do velikého okna. Do místnosti okamžitě přivál svěží vzduch a hluk velkoměsta. Nevěděla odtrhnout zrak od všech těch světel a ticho kde tu protnul drncavý zvuk helikoptéry, která sedala na střechu budovy. Seskočila z židle a opět se rozhlídla s úžasem v očích po jejich novém hnízdě. Zvedla velké černé tílko ze země a přivoněla si k němu. Bude ho milovat navždy. Po půlhodině usilovného uklízení se Elke zhluboka nadechla a hodila na jeho ustlanou postel. Už jí trochu scházel, a aby zahnala nudu, popadla rozečtenou knihu vedle polštáře. Její oči ani nestačili rozeznat písmena a dát si je do kopy, vtom mrazící ticho rozehnal zvuk klíčků a kliky. Elke zavřela knihu a naklonila se přes zábradlí: 

„Miláčku, jsi to ty?“ zakřičela s tmavou nejistotou ke dveřím, které byly však zavřené. Jsem blázen? Elke se poškrábala na hlavě a přiznala si, že jí místnost začíná docela děsit. Lehla si spět na postel no zaslechla slabý zvuk dechu a měkkých kroků po schodech. Našlapování bylo měkké bez jakéhokoliv průvodního buchotu bot.